náhled|280px|Novorenesanční radnice na Masarykově náměstí v Náchodě z roku 1904 Novorenesance (neorenesance) je historizující umělecký sloh 2. poloviny 19. století, který vychází z renesance. Ke konci 19. století se začínají na novorenesančních stavbách objevovat secesní prvky. Rovněž je časté, že novorenesanční budova má secesní interiéry.
Novorenesance ve světě Renesanční formy se znovu objevují v Evropě i Severní Americe, oblíbená je italská, zvláště florentská architektura, ale také anglická, francouzská či saská renesance. Často také dochází k mísení forem, zejména s novoklasicismem a novogotikou. Novorenesance je ve Francii spojena s architekturou druhého císařství, největší stavbou je pak zámek Ferrières. V Anglii ji uplatňuje Charles Barry (autor novogotického Westminsterského paláce). Novorenesanční stavby se objevují i jinde, např. v Budapešti (bazilika svatého Štěpána) nebo Vídni (Uměleckohistorické muzeum).
Politický význam novorenesance ve střední Evropě Neorenesance měla mnoho podob a politických významů. Italská ranná renesance byla v Rakousku-Uhersku považována za univerzální styl vhodný pro kulturní a reprezentativní budovy a byla oblíbená mezi liberály. Mezi příklady staveb v tomto univerzálním stylu patří např. Národní divadlo v Praze, Zemské muzeum v Praze (dnes Národní muzeum), Německé divadlo v Praze (dnes Státní opera), Německý dům v Budějovicích (dnes KD Slavie) či mnohé budovy na vídeňské Ringstrasse. Naopak německá neorenesance, především ta severská či hanzovní, byla stylem českých Němců, kteří těmito budovami dávali najevo příslušnost k německé kultuře a odlišnost od té české či dokonce rakousko-uherské. V tomto stylu byl stavěno především v Pohraničí a německých jazykových ostrovech jakými byla Praha, Brno či Jihlava. Typickým příkladem v severoněmecké renesancíe s typickými ražnými cihlami na fasádě jsou lázně v Liberci (hlavním městě českých Němců) či radnice v Hodoníně.
Česká novorenesance Česká novorenesance je spojena s národním uvědoměním, často se tak tento sloh uplatňoval při stavbě velkých veřejných staveb (divadla, muzea, národní domy, sokolovny, banky, nádraží, školy apod.). Tvůrci novorenesančních budov v českých zemích náležejí ke generaci Národního divadla, kteří spolupracovali s významnými sochaři a malíři (nejen) na výzdobě Národního divadla jako symbolu umělecké, kulturní, společenské a hospodářské emancipace Českého národa.
Architekti Antonín Barvitius Josef Schulz Ignác Ullmann Antonín Wiehl Josef Zítek Josef Niklas Jan Vejrych Josef Arnold Osvald Polívka Antonín Balšánek Jan Koula Rudolf Kříženecký Jan Zeyer Antonín Turek
Malíři a sochaři Mikoláš Aleš František Ženíšek Bohuslav Schnirch Josef Václav Myslbek Maxmilián Pirner
Památky v novorenesančním slohu Praha Nuselská radnice Muzeum hlavního města Prahy Letenská vodárenská věž Vinohradská vodárenská věž Národní dům na Vinohradech Kostel sv. Václava na Smíchově Vršovický zámeček (Rangherka) komplex budov zbořeného Nádraží Praha-Těšnov
Čechy a Morava Měšťanská beseda v Plzni Západočeské muzeum v Plzni Liberecká radnice Mlýnská kolonáda v Karlových Varech Hotel Imperial v Karlových Varech Císařské lázně (Karlovy Vary) Hotel Nové Lázně a Společenský dům Casino v Mariánských Lázních Katedrála Božského Spasitele v Ostravě Justiční akademie v Kroměříži Radnice v Napajedlích Regionální muzeum v Chrudimi Soubor staveb v Roudnici nad Labem Hrobka rodiny Daubkovy
Stavby navržené Antonínem Wiehlem Veřejné stavby navržené Antonínem Wiehlem náhled|Muzeum B.Smetany – původně Novoměstská lávka Významné místo mezi architekty tvořícími ve stylu novorenesance má Antonín Wiehl, jako tvůrce stylu obnovené české renesance. Podle Wiehlových návrhů byly realizovány významné stavby a rekonstrukce historických budov v Praze i dalších městech v Čechách: Staroměstská vodárna (Městská vodárna staroměstská v Praze) na Novotného lávce u Karlova mostu – od 12. 5. 1936 Muzeum Bedřicha Smetany (spolupráce na sgrafitech s Mikolášem Alšem, Františkem Ženíškem a Janem Koulou) (1883) Městská přečerpávací stanice v Praze čp. 1264/7 v Sokolské ulici(1883)jako součást vodárenského areálu na Karlově. arkády Vyšehradského hřbitova (1887) hrobka významných osobností Slavín na Vyšehradě (spolupráce se sochařem Josefem Maudrem) (1889–1893) koncepce výstaviště Jubilejní výstavy v roce 1891 (spolupráce Bedřichem Münzbergerem Městská spořitelna pražská v Rytířské ulici čp. 236. Společný návrh s architektem Osvaldem Polívkou z roku 1891. Stavba provedena 1892–94. Na výzdobě se podíleli malíři Mikoláš Aleš a František Ženíšek a další, sochaři Bohuslav Schnirch a Stanislav Sucharda a řada dalších) Fara u sv. Petra v Praze u kostela svatého Petra na Poříčí, Praha 1-Nové Město, Biskupská 1137/13, návrh sgrafit Celda Klouček (1893–94))
Činžovní domy navržené Antonínem Wiehlem a Janem Zeyerem jako první budovy obnovené české renesance vlevo|náhled|Nájemní domy 317/15 a 1035/17 v ulici Karoliny Světlé Od 70. let 19. století se Wiehl stal vůdčí osobností zejména mezi architekty novorenesančních nájemních domů v Praze.V letech 1875–1896 bylo podle jeho návrhů v Praze postaveno 11 činžovních domů na Starém Městě, Novém Městě a na Vinohradech (z toho dva byly zbořeny). Na těchto stavbách Wiehl postupně propracovával své typické prvky obnovené české renesance: štíty, sgrafita, režné zdivo. Ve spolupráci s Alšem, Ženíškem a dalšími malíři Wiehl na fasádách domů představuje veřejnosti výzdobu s českou vlasteneckou tematikou v duchu českého národního obrození a hrdiny a děje z české mytologie. Dům Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548/5 na Vinohradech, autory výzdoby jsou Schnirch a Fr. Ženíšek. (1875) Dům čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé Wiehl stavěl spolu se J. Zeyerem. Autory výzdoby jsou Ženíšek a Myslbek (1876) Dům čp. 317/15 v ulici Karoliny Světlé U Vratislavů Wiehl stavěl spolu se J. Zeyerem (1877) nárožní Dům U Mladých Goliášů čp. 527/I ve Skořepce Praha 1 Staré Město, Jilská 2, Skořepka 1. Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. Návrhy sgrafit Mikoláš Aleš.(1888–1889) nárožní dům čp. 542 ve Zborovské ulici 42 na Smíchově. Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. Návrhy plastik J. V. Myslbek. (1885) nárožní dům čp. 1682 Na Poříčí (or. č. 18), (Havlíčkova č. o. 15). Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. (1886) vlastní nárožní Wiehlův dům čp. 792 na Václavském náměstí autoři výzdoby Aleš a Josef Fanta (1894–96)
Sgrafito v novorenesanci vlevo|náhled|Sgrafita na domě Bohuslava Schnircha – Mikovcova 5 Významným prvkem výzdoby novorenesančních budov jsou sgrafita. Jako první sgrafita v Praze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruovalSchwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů. O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku „Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera“ a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák, který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů. O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráci s Janem Zeyerem a s dalšími umělci. Sgrafita navrhl František Ženíšek. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet se grafity Fary u sv. Petra v Praze.
Dobové reakce na Wiehlův architektonický styl a využití sgrafit na fasádách domů vlevo|náhled|Dům Karoliny Světlé 17 (Michal Kmínek) Wiehlovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost a příznivý ohlas. O tom svědčí svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný po dokončení domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé: „Stavby Antonínem Wiehlem vytvořené mají vždy zcela zvláštní a osobitý půvab svůj. Půvab ten nezáleží jen ve vynikajících vlastnostech architektonických, ale též ve výzdobě figurální, kterouž s vybraným vkusem a taktem pro ně si volívá. Je to vždy kus místní biografie, jenž v takové dekoraci sgraffitové, malířské neb sochařské se zračí. Také vlys sgraffitový, kterýž před několika roky prof. Ženíšek pro dům v Poštovské ulici komponoval, líčí nám výjevy z pražského života, zachycené s oním humorem neodolatelným, jehož přední podmínkou jest vnitřní pravda, druhou pak jistá míra idealisace, bez níž všední scény podobného druhu banálními by ostaly. Toto idealisování spočívá zde především v převedení na postavy dětské, čímž zároveň požadavkům dekorativním i zevním poměrům nízkého vlysovitého pruhu je vyhověno. Uprostřed vlysu svého uvádí nás umělec na stavbu domu. Zde vidíme architekta s dvěma přáteli, zedníka za zády polírovými dýmku si cpoucího, řadu soudruhů v horlivé práci i roztomilou dělnici o lopatu opřenou. Po obou stranách lešení řadí se scény z pražské přítomnosti, jež snad za půl věku bude již minulostí pozapomenutou a za století kouskem kulturní historie. Hned na okraji zvěčnil Ženíšek marciální držení našich junáckých ostrostřelců. U brány, charakterisované výběrčím, kverlá mlékařka horlivě podezřelý obsah svých bandasek. Ovocnářka v babce pod slunečníkem usazená je skvostným exemplářem pražské hokyně, neméně pak obě klepny v malebných nedbalkách své živé sny po ránu si vyprávějící. Invalidu – flašinetáři je pendantem jiná charakteristická figura – uzenkář, závěrek tvoří sad na ostrově s mrzutým pensistou na lavičce a s dvojicí děvčátek z hudební školy se vracejících, jimž mladý pán rozkošně se dvoří, a konečně lodice „Blesku“, situaci domu poblíž řeky nám připomínající…“ Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ „...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj „sgrafitový domek“ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o „české renesanci“; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží…“
Galerie české neorenesance Architekti
Malíři a sochaři
Veřejné stavby
Kostely, fary, pomníky, hrobky
Nájemní domy a vily
Detaily fasád staveb
Odkazy Reference
Literatura
Externí odkazy
Kategorie:Architektonické styly Kategorie:Umění 19. století