Jan Alois Zahradníček (17. ledna 1905 Mastník – 7. října 1960 VlčatínZemřel v sanitce v katastru obce Vlčatín; viz Radovan Zejda: Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum 2004, , str. 171) byl český básník, novinář, překladatel a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších básníků 20. století a vrcholný představitel katolické poezie. Ve čtyřicátých letech redigoval katolickou revui Akord.
Jeho otevřeně katolická a ostře protikomunistická tvorba jej přiváděla do ostrého konfliktu s levicovými autory, již před druhou světovou válkou se někteří z nich, jako například Jan Drda, vyjádřili, že Zahradníček musí po jejich vítězství za mříže.podle Zejdy; Radovan Zejda: Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum 2004, Po únorovém převratu byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů a posléze odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 13 letům vězení. Dlouhodobé a kruté věznění vedlo ke zhoršení jeho už tak trvale špatného zdraví, krátce po propuštění zemřel.
Monumentální básnická skladba Znamení moci, kterou dokončil těsně před svým uvězněním, je považována za nejostřejší a nejlepší české básnické protikomunistické a protitotalitní dílo.
Komunistický režim jej vyškrtl z učebnic a oficiální historie české literatury, po dobu jeho trvání se Zahradníčkova díla (s výjimkou několika málo vydavatelských počinů v čase uvolnění okolo roku 1968) šířila pouze samizdatem a v zahraničí.
F. X. Šalda jej nazval knížetem české poezie.
Životopis náhled|vlevo|Rodný dům Jana Zahradníčka v Mastníku Jan Zahradníček se narodil v obci Mastník na Třebíčsku v rodině rolníka Tomáše Zahradníčka (* 1857) a jeho ženy Antonie, rozené Lorencové (* 1869). Byl dvanáctý z 19 dětí, z nichž ovšem bylo pět mrtvorozených. Dospělosti se dožilo sedm z nich včetně Jana.Radovan Zejda: Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum 2004, , str. 197 Rodina byla poměrně chudá – asi 15,2 ha polí ji jen stěží uživilo. Jan měl navíc velkou smůlu, v druhém roce svého života spadl z půdy a pohmoždil si páteř a hrudník. Toto zranění ve spojitosti s nedostatečnou lékařskou péčí a podvýživou vyústilo v těžkou kyfoskoliózu páteře a tzv. plicní srdce.
Malý Zahradníček se tak stal již ve dvou letech invalidou s vyhlídkou na budoucí progresi zdravotních problémů. V domácnosti a hospodářství mu byly vyhrazeny lehčí práce a neschopnost a nedostatek ohledně větších fyzických aktivit si vynahrazoval ve sféře intelektuální.
Po vychození obecné školy ve Starči se rodina rozhodla, že namísto původně plánovaného vyučení na krejčího bude Jan dán na studia. 16. září 1919 nastoupil do sekundy A na třebíčském gymnáziu. Zde se zajímal jednak o literaturu, jednak o biologii. Vytvářel vědecký herbář a navštěvoval literární kroužek a posléze i pomáhal přípravou jeho Zpravodaje, v němž ve kvartě publikoval svoji první „báseň“ – pamflet na spolužáka svého bratra pojmenovaný Sulla, Čihováků pán.
Jeho první vážně míněné básně vyšly v roce 1923 ve Studentském časopise pod jmény Slabému srdci a Píseň mladého žebráka a hodně se do nich promítá Zahradníčkův životní osud a tělesné postižení. Publikoval je pod pseudonymem Chrysostom, VII. G Třebíč (Janovým křestním patronem byl Jan Zlatoústý – Chrysostom[os]).
Po maturitě v roce 1926 se Jan Zahradníček rozhodl pokračovat ve studiu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval slavistiku a germanistiku. Prostředky pro začátek studií si obstaral prodejem svého herbáře mladšímu spolužákovi (získal za něj 2500 korun). Přechod z Třebíče do Prahy byl pro něj velmi frustrující: zatímco v Třebíči byl uznáván jak profesory (jako primus třídy dalece převyšující nároky kladené na gymnaziální studenty), tak mezi žáky (mimo jiné pro ochotu doučovat a napovídat), v Praze se poprvé setkal s útoky a posměšky, které měly základ v jeho tělesném postižení. Reagoval na to zpočátku jednak agresívní rétorikou vyznačující se k naprosté dokonalosti vypilovanými protivýpady a jedovatostmi, jednak příklonem k alkoholu, což bylo v jeho případě obzvlášť nešťastné (nadměrné pití alkoholu u něj vyvolávalo srdeční arytmii, a přímo tak ohrožovalo jeho život). náhled|Jan Zahradníček (vpravo) s Františkem Halasem v roce 1933 Toto pokleslé období svého života však poměrně brzy překonal poté, co se seznámil se svými budoucími životními přáteli, kolegy a souputníky. Jednalo se zejména o skupinu katolíků okolo revue Tvar, do níž patřili Josef Knap, Jan Čep, Rudolf Černý, Jan Dokulil, Bedřich Fučík a Fučíkova snoubenka Jitka Skaláková. Do té se Zahradníček zamiloval rytířskou láskou a věnoval jí řadu svých básní a sbírek. Podle Zejdy to byla první ze dvou velkých žen v jeho životě, které vnímaly pouze Zahradníčkova ducha, a nikoliv jeho tělo. Její neocenitelné přátelství ho uchránilo před plýtváním životem i talentem.Radovan Zejda: Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum 2004, , str. 16 Dalšími jeho významnými přáteli byli František Halas a Vladimír Průša († 1930).
Zahradníček již v roce 1929 uvažoval o tom, že by zanechal studií a věnoval se dráze knihovníka, a proto složil nižší knihovnické zkoušky. Často cestoval mezi Mastníkem a Prahou.
V roce 1930 mu vyšla první básnická sbírka Pokušení smrti, jejíž básně vznikaly v letech 1928–1930. Její melancholičnost a trudnomyslnost spolu s fascinací smrtí a očekáváním jejího příchodu byly do značné míry odrazem neutěšeného Zahradníčkova života po příchodu do Prahy. Snad i proto k ní později cítil odpor a nikdy nedovolil její opětovné vydání navzdory oceněním a kladným kritikám, kterých se sbírce dostalo. F. X. Šalda po přečtení sbírky napsal, že Zahradníčkem vstoupil do české poesie Někdo, a Josef Florian Zahradníčkovi napsal v dopise, že co do hodnoty celku a jednotlivostí patří to mezi nejlepší věci, jaké u nás kdy vyšly.Jitka Bednářová a Mojmír Trávníček v Jan Zahradníček: Knihy básní, NLN Praha 2001, , str. 787 V této době se zároveň začal zabývat překladem. Soustředil se přitom na autory, jako byli Thomas Mann či prokletí básníci, později spolupracoval s O. F. Bablerem na překladu Dantovy Božské komedie.
Když byl zrušen časopis Akord, do kterého Zahradníček přispíval, odešel do invalidního důchodu. Dne 14. června 1951 byl v brněnském bytě zatčen (spolu se skupinou katolických intelektuálů). Ve znojemské vazební věznici byl vězněn od září 1951 do zahájení procesu v červenci 1952. Ve vykonstruovaném procesu (tzv. proces se Zelenou internacionálou) byl bez jakýchkoli důkazů odsouzen na 13 let vězení za „protistátní“ činnost (špionáž a rozvracení socialismu a komunismu). V době jeho věznění na Pankráci se s ním, Josefem Knapem a Františkem Křelinou spřátelil dozorce Václav Sisel. Zachránil značnou část jejich rukopisů básní a textů, které ukryl na své chatě až do roku 1968. V. Sisel také schoval další Zahradníčkovy texty, a to do včelína.
Dne 9. května 1960 byl na základě všeobecné amnestie propuštěn, krátce po propuštění zemřel na následky věznění, pohřben byl v Uhřínově.Jan Zahradníček in Stránky obce Uhřínov. 2. 11. 2004 Příčinou smrti byla srdeční choroba, která se během pobytu ve vězení silně zhoršila jednak kvůli krutému zacházení, jednak proto, že mu byly odepřeny nutné léky. Rehabilitován byl v roce 1968. V témže roce spáchal soudce Vladimír Podčepický, který podepsal mnoho podobných rozsudků nevinných lidí, sebevraždu.
V roce 1998 mu udělilo Zastupitelstvo města Brna in memoriam Čestné občanství města Brna.
Rodina náhled|Rodiče a prarodiče Jana Aloise Zahradníčka Dne 15. října 1945 se Jan Zahradníček v uhřínovském kostele oženil s učitelkou Marií Bradáčovou (1919–2012). Manželé se pak odstěhovali do Brna, kde se jim narodily tři děti: Jan Jakub (1948–2019), Zdislava (1950–1956) a Klára (1951–1956). V roce 1956 obě dcerky zemřely na následky otravy muchomůrkou zelenou, syn a manželka byli zachráněni. Později se manželům narodila ještě dcera Marie Štěpánka (* 1957).
Když byl Jan Zahradníček odsouzen, byla jeho manželka s dětmi úředně vystěhována z bytu; žila na státním statku v Záborné, bez vody, elektřiny a topení.
Dílo Jeho poezie vychází z tragického životního pocitu, pořád se u něj objevuje motiv noci a temnoty jako symbol smutku a smrti.
Některými rysy se Zahradníčkova poezie blíží Halasovi a Závadovi. Zahradníček ovšem neprošel poetismem. Patřil ke skupině mladých katolicky orientovaných literátů, kteří se koncem 20. let sdružili kolem časopisu Tvar.
Na Zahradníčka působili Rainer Maria Rilke a Otokar Březina, i když ve srovnání se složitou březinovskou poezií je Zahradníčkův svět konkrétnější. František Xaver Šalda napsal, že Zahradníček je „veliký kouzelník verše, harmonizátor a modulátor po Březinovi největší“, dokáže proměnit „osobní hoře v tragicky radostnou extázi, spřízňující se se vším bolestně vášnivým děním vesmírným.“
Zahradníčkova poezie, podobně jako Halasova a Závadova, směřovala od poloviny 30. let k širším obzorům, k objektivizaci.
Jan Zahradníček byl čelným představitelem spirituální poezie 30. let. Mladí katoličtí autoři se soustřeďovali kolem Kuncířova nakladatelství a časopisů Akord (1928–1948, obnoven 1989) a Řád (1933–1944).
Spirituální lyrika, založená na symbolické obraznosti a směřující k transcendentním, věčným hodnotám, se aktualizovala v době okupace a války. K tomuto směru náležel po určitou dobu František Hrubín, zejména ve sbírce Včelí plást (1940), sblížili se s ním další básníci, například Vilém Závada v jedné ze svých vrcholných knih Hradní věž (1940).
Básnické sbírky a skladby První etapa Zahradníčkova vývoje Pokušení smrti (1930) – melancholicko-pesimistická melodie umdlelé duše potýkající se s mátohami zmaru. Vyšla jen bibliofilsky, je blízká sbírkám Halasovým a Závadovým: vyjadřuje existenciální úzkost, představu bytí jako tragického provizoria – jako stálého očekávání smrti, pracuje se zadrhávaným nepravidelným veršem, užívá antitezí a oxymór. Obdobu svého životního postoje nalézá básník v Březinových Tajemných dálkách. Pocity bolestné vyřazenosti stupňovala i autorova tělesná vada způsobená v dětství při pádu ze seníku. Ke své prvotině se básník později nehlásil a nedovolil ji znovu vydat. Návrat (1931) – návrat k duši a víře v Boha. Verš se melodizuje, je plynulý, autor využívá pravidelného jambického rytmu a rýmů. Představuje vývojový přechod, přeskupuje se autorova poetika a zároveň i vnitřní postoj, rytmus a sloky jsou uspořádanější, ale mámivých obrazů je méně.
Druhá etapa, změna poetiky – posun do světa mimo vlastní já přivedl Zahradníčka k poznání, že životní plnost, o niž tolik usiloval, nelze nalézt v samotě s Bohem, ale pouze ve společenství všech a všeho, čím Bůh člověka obklopil. To znamená důrazné sepětí světa mrtvých se světem živých a zároveň – což je pro Zahradníčkovu tvorbu fakt základní důležitosti – prohloubení básníkovy vnímavosti k současné podobě světa, ke konkrétnímu člověku a k národu.
Jeřáby (1933) – představují vlastní zrození Zahradníčka jako nezaměnitelného básníka – proud úžasu a díkůvzdání za dar bytí. Značně se zde vzdálil od svých dvou prvních knih, subjekt, který byl zraňován realitou, je nyní těsně spjat se životem a toto účastenství je zdrojem radosti a naplnění. Tento přesun od depresivních stavů k harmonické jednotě je doprovázen změnou poetiky: proti perifrastickému verši prvních knih je pravidelný verš Jeřábů vytvářen názornými konkréty a nepříliš rozvitou reflexí, mizí alegorie, abstraktní konstrukce. Typicky zahradníčkovskou roli tu začíná hrát substantivum jako cosi pevného, opěrného, zvláště výrazné jsou substantivní enumerace. Často se v nich objevuje motiv ptáka a větru. Žíznivé léto (1935) – ubývá mučivých osobních dramat a přibývá radosti a životního jasu. Básník opouští komůrku samoty, otevírá se druhým, podobně jako u Halase či Závady zaznívá motiv chudoby, ovšem s křesťanským smyslem. Pokračuje a rozvíjí se přilnutí k domovu, Čas básně začínají prostupovat milníky církevního roku. Zvyšuje se expresívní barevnost básně, františkánská chudoba se završuje vyznáním lásky k odstrčeným a ošklivým.