náhled|Státní znak Kolumbijské republiky Dějiny Kolumbie jsou dějinami území současné Kolumbijské republiky, které jsou provázány s dějinami okolních zemí severu Jižní Ameriky (Ekvádor, Venezuela, Panama), přičemž po velký úsek dějin byly tyto země součástí jednoho státního celku.
Od prvního tisíciletí př. n. l. se na území Kolumbie rozvíjely indiánské kultury. Nejvlivnějším byl kmen Čibčů, s nímž jsou spjaty kultury Muisca a Tairona. V 16. století začala španělská kolonizace. Území Kolumbie dlouho spadalo pod španělskou koloniální jednotku místokrálovství Peru, avšak roku 1717 Španělé založili místokrálovství Nová Granada, se sídlem v Bogotě, hlavním městě současné Kolumbie. Do tohoto celku spadala i Panama, Venezuela a Ekvádor. Na počátku 19. století byli Španělé vytlačeni revolučními vojsky Simóna Bolívara. Ten založil v hranicích starého místokrálovství nový stát (Velká Kolumbie). Z něho se však roku 1831, navzdory Bolívarově úsilí, odtrhla Venezuela a Ekvádor. Kolumbijské a panamské území zůstalo součástí jednoho státního celku, který se začal nazývat Republika Nová Granada. Tento stát byl však zmítán napětím mezi centralizačními a federalizačními snahami. Sporům padlo v několika občanských válkách a revoltách za oběť statisíce lidí. Dlouho vítězili federalisté a moc regionů zesilovala, s čímž se měnil i státoprávní charakter: roku 1858 tak vznikla Granadská konfederace, v roce 1863 Spojené státy kolumbijské.
Až ke konci 19. století se trend obrátil a političtí lídři začali pracovat na unitarizaci a centralizaci země. Klíčovým zlomem byl roku 1886, kdy vznikla Kolumbijská republika. Cenou za centralizační tendence však byla ztráta Panamy (1903), v čemž sehrály roli též obchodní zájmy Spojených států amerických v Panamském průplavu. Poté následovalo několik desetiletí poklidného rozvoje a konsenzu na protekcionistickém katolickém státě, avšak ve 40. letech 20. století se vrátilo politické násilí, když mezi ozbrojenými křídly hlavních politických proudů, liberálů a konzervativců, propukly boje, hlavně ve venkovských oblastech (tzv. La Violencia). Obě hlavní strany sice nalezly smír, ale k mírové smlouvě se nepřipojila řada radikálních ozbrojených frakcí na venkově. Takto vzniklá partyzánská hnutí, z nichž některá časem přijala komunistickou ideologii, přetrvala až do 21. století. V 70. letech 20. století si obrovskou moc získaly drogové mafie, jejichž vliv prorostl i do vládnoucí třídy. V roce 1990 země odvrhla protekcionismus a pokusila se zapojit do globální ekonomiky. Vyhlásila též válku mafiím. Zahájen byl rovněž mírový proces s partyzánskými skupinami na venkově, jakkoli je složitý a provází ho nové přívaly násilí a terorismu.
Prehistorie náhled|Nekropole v San Agustínu Současné území Kolumbie bylo díky své poloze koridorem migrační vlny, která původně osídlila americký kontinent – postupovala ze Sibiře, přes Beringii, Aljašku, po západním pobřeží Severní Ameriky, do dnešního Mexika a odtud na území dnešní Kolumbie, které se stalo jakousi křižovatkou této migrace, kdy proud mířil buď dále po pobřeží do And, nebo se stočil do povodí Amazonky. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z nalezišť Pubenza a El Totumo, jež se nachází v údolí řeky Magdaleny, asi 100 kilometrů jihozápadně od Bogoty. Lovecko-sběračské skupiny jsou v okolí dnešní Bogoty doloženy z období 12 000 let př. n. l. (archeologická naleziště El Abra a Tequendama). Je dokázáno, že též obchodovaly, jednak mezi sebou navzájem a také s uvedenými kulturami žijícími v údolí řeky Magdaleny. V nalezišti San Jacinto byla nalezena keramika, jde o nejstarší keramiku v celé Americe, pochází z období 5 000–4 000 př. n. l. Krátce poté se předpokládá přechod k zemědělské kultuře. Od 1. tisíciletí začínají odborníci rozlišovat jednotlivé indiánské kultury. Nejvýznamnější z nich byly Muisca a Tairona, které tvořili Čibčové. Dále to byly kultury Quimbaya, Tierradentro a San Agustín. Těžily a zpracovávaly kovy. Na vrcholu mocenské pyramidy těchto společností stáli náčelníci zvaní kasikové (pojem se dnes v jižní Americe užívá pro vlivné regionální politiky). Nejrozvinutější mocenský systém vyvinuli Čibčové, kteří sídlili v oblasti Boyacá a Cundinamarca, a kteří dokonce vytvořili nadkmenovou konfederaci (tzv. Kondederace Muizca), jež bývá obvykle označována za nejpokročilejší v domorodé Americe, hned po říši Inků. O velikosti indiánské populace v Kolumbii v době příchodu Španělů se vedou spory, odhady se pohybují mezi 1,6 až 7 miliony. Čibčové vyráběli předměty ze zlata, které se později staly velkým lákadlem pro kolonisty. V San Agustínu po sobě indiáni zanechali pozoruhodnou nekropoli. Mnohé kultury zůstávají pro soudobou archeologii stále záhadné (Ztracené město).
Španělská kolonizace náhled|Bitva mezi Španěly a domorodci na pláních Riobamby Prvním Evropanem, který dorazil ke kolumbijských břehům, byl Alonso de Hojeda, který roku 1499 přistál u Cabo de la Vela. První Španělé se na kolumbijském území usadili roku 1514. Roku 1525 bylo založeno město Santa Marta, 1. června 1533 založil španělský velitel Pedro de Heredia město Cartagena, na místě domorodé vesnice Calamarí. Cartagena rychle bohatla a rostla, mj. kvůli zlatu vyrabovanému z hrobek indiánské kultury Sinú. V touze po dalším zlatě započala poté kolonizace vnitrozemí. Conquistador Gonzalo Jimenéz de Quesada, který při tažení k jihu kolonizoval rozlehlou oblast podél řeky Magdalena, porazil kmen Čibčů a roku 1538 založil město Bogotu (Santa Fé de Bogotá). Nazval celou oblast El nuevo reino de Granada (Nové granadské království – podle maurského granadského království v jižním Španělsku, dobytého roku 1492). Dalšími významnými conquistadory byli Sebastián de Belalcázar a Nikolaus Federmann, Němec ve službách finančnického a šlechtického rodu Welserů, který se zasloužil o rozšíření pověsti o zlatém městě Eldorado.
V Bogotě byla v letech 1548–1549 zřízena audiencie (soudní a poradní dvůr) a od roku 1564 úřad guvernéra, podléhajícího místokráli v Limě. Protože spojení mezi oběma městy bylo zdlouhavé, došlo roku 1717 k založení nového místokrálovství Nová Granada (vyčleněno z dosavadního místokrálovství Peru). Místokrálovství představovala nejvyšší územní jednotku španělské správy v Americe. Nová Granada zahrnovala území dnešní Kolumbie, Panamy, Venezuely, Ekvádoru, severovýchodních částí Peru, západní části Guyany a severní části Brazílie.
Velká Kolumbie
náhled|Bitva u Boyacá
Odboj proti španělské nadvládě vedli především Simón Bolívar a Francisco de Paula Santander v sousední Venezuele. Bolívar vstoupil se svými revolučními vojsky do Nové Granady v roce 1819. Po rychlé vojenské kampani, která skončila 7. srpna 1819 bitvou u Boyacá, Novou Granadu dobyl. Kongres 26 delegátů z Venezuely a Kolumbie, který do města Angostura (dnes Ciudad Bolívar) vojevůdce Bolívar svolal, pak vyhlásil republiku Velká Kolumbie, která zahrnovala všechna území místokrálovství Velká Granada (oficiální název zněl República de Colombia, přídavné jméno „Velká“ se k názvu státu přidává, aby se předešlo záměně se současnou Kolumbií). náhled|vlevo|Kongres v Cúcutě na nástěnné malbě Santiaga Martíneze Delgada Bolívar byl zvolen prvním prezidentem Velké Kolumbie, Santander viceprezidentem. Na kongresu v Cúcutě roku 1821 byla přijata nová ústava, která určila jako hlavní město státu Bogotu. Ještě roku 1821 byla též připojena Panama. V roce 1822 se Velká Kolumbie stala prvním bývalým španělským územím, jež jako nezávislý stát uznaly Spojené státy americké, zejména díky úsilí diplomata Manuela Torrese, jež se poté stal prvním kolumbijským velvyslancem v USA. Ačkoli země byla rozdělena na tři části – Venezuela, Cundinamarca a Quito – kongres v Cúcutě zvolil velmi centralistickou formu vlády, přestože mezi delegáty byla řada federalistů. Důvodem byla představa, že centralismus je nezbytný pro úspěšné zvládnutí války proti Španělsku, která na kontinentu stále ještě probíhala (kolumbijská armáda skutečně během 20. let zasahovala ve Venezuele či v Peru). Centralizace byla ještě zesílena reformou z roku 1824. Avšak poté, co v polovině 20. let války proti Španělsku skončily, problém federalizace se dostal znovu do popředí.
Nespokojenost vyrašila zejména v Ekvádoru. Ten od konce osmnáctého století trpěl úpadkem svého textilního průmyslu v důsledku levnějších dovozů z ciziny. Velká Kolumbie si ovšem osvojila politiku nízkých cel, což vyhovovalo venezuelským zemědělcům. Ekvádorci se domnívali, že je tato politika poškozuje. Měli rovněž pocit, že nejsou dostatečně zastoupeni ve federální vládě, a že jim jsou upírány klíčové funkce v armádě. Paradoxně podobné pocity brzy zaplavily i Venezuelu. Do čela hnutí za důslednou federalizaci a proti centralismu se tam postavil José Antonio Páez. Jeho vzpoura z roku 1826, zvaná trochu ironicky Cosiata („nevýznamná věc“), si získala sympatie v celé Venezuele. V červenci a srpnu vydaly místní vlády v Guayaquilu a v Quitu prohlášení o podpoře Páezových akcí. Bolívar si v tomto momentě nedostatečně uvědomil, že se dostal mezi dva mlýnské kameny a přišel s návrhem dosti konzervativní nové ústavy (založené na bolivijské), která vycházela vstříc zejména Ekvádorcům. To však popudilo mnohem liberálnější Venezuelce. Vzápětí vypukly potyčky mezi příznivci Páeze a Bolívara na východě a jihu Venezuely. Bolívar pohrozil vojenskou silou, ale nakonec zvolil dohodu s Páezovci. Ta nicméně nevyřešila základní rozpor mezi centralisty a federalisty, ani problém nové ústavy.
V roce 1828 se sešlo ústavodárné shromáždění v Ocaña, aby vytvořilo novou ústavu. Bolívar znovu přišel s „bolivijskou verzí“, ale neprosadil ji. Opozici vedli zejména Santander, Páez a José María Obando (budoucí kolumbijský prezident). Bolívarovští delegáti pak kongres raději rozbili, aby Bolívar nemusel akceptovat návrh, který se na kongresu rodil. Od toho momentu byla země v chaosu. Jejímu rozpadu na chvíli zabránila válka s Peru, která roku 1828 vypukla kvůli starým teritoriálním sporům. Peru bylo ovšem roku 1829 poraženo a Velká Kolumbie se musela vrátit k vnitřním problémům. Když Bolívar v roce 1830 viděl, že země se rozpadá, rezignoval na svou funkci. To byl faktický konec státu, oficiálně zanikl roku 1831. Na jeho místě vznikly tři nové: Venezuela (jejím prvním prezidentem se stal Páez), Ekvádor a Nová Granada. Republika Nová Granada vznikla v hranicích bývalé provincie Cundinamarca. Jejím jádrem byla současná Kolumbie. Její součástí zůstala také Panama.
Republika Nová Granada náhled|upright|José Ignacio de Márquez Republika Nová Granada existovala v letech 1831–1858.
V letech 1839–1841 probíhal občanský konflikt zvaný Válka nejvyšších. Šlo o pokus různých oblastních vůdců (tzv. gamonales) chopit se moci a svrhnout prezidenta José Ignacio de Márqueze. Na počátku byl spor o kláštery. V roce 1839 totiž Kongres odhlasoval uzavření klášterů v Pastu a věnování jejich příjmů na veřejné vzdělávání. Silně katolická oblast to brala jako urážku, navíc přitom byla podněcována Ekvádorem (mniši v oblasti byli většinou Ekvádorci). Lokální vůdcové tak zdvihli prapor federalismu a odmítli diktát centrální vlády.
Komplikovanou politickou hrou se do celé věci vpletl generál José María Obando. Ten měl nejprve podle představy opozičních santanderistů vzpouru potlačit. Santanderisté věřili, že si tím získá prestiž pro příští prezidentské volby. Jenže vládnoucí konzervativci pověřili úkolem jiné generály a navíc dostali z Obandy a jeho prestiže strach. Přinutili tedy vypovídat jednoho ze zajatých vzbouřenců (bývalého Obandova podřízeného José Erasa) proti Obandovi, byl konkrétně obviněn z účasti na atentátu před devíti lety. Aby unikl zatčení, uprchl Obanda na povstalecké území v Pastu a k překvapení mnohých se postavil do čela již prakticky poražené vzpoury. To přineslo obrat a povstání přešlo do protiofenzivy.