náhled|Státní znak Mongolska Dějiny Mongolska jsou dějinami území současného státu Mongolsko, a také výpadů mongolských kmenů do okolních zemí, které byly v minulosti velmi četné. Mongolské dějiny jsou silně provázány s dějinami Číny, nezřídka bylo mongolské a čínské území součástí jednoho státního celku.
Od třetího století př. n. l. se rozvíjely na území Mongolska tzv. nomádské říše. K prvním patřila říše Siungnuů, jež existovala od 3. století př. n. l. do 1. století, dále konfederace Sien-pej s ústřední rolí kmene Tabgačů (asi 93–234), Žoužanský chanát (330–555) a Turkutský kaganát (552–744). Velké území ovládli v 10. století Kitani a založili Říši Liao (907–1125). Roku 1206 pak sjednotil mnoho různorodých kočovných kmenů Čingischán a založil velmi expanzivní Mongolskou říši (1206–1368). Ta ovládla rozsáhlá území od východní Evropy až po nejjižnější a nejvýchodnější části současné Číny. Je označována za druhou největší říši historie, někdy dokonce za první. Pod její vládou žilo 100 milionů lidí. Mongolové se též pokoušeli dobýt Indii, Japonsko, Jávu a Egypt, ale neúspěšně. Při jejich nájezdech zemřelo více než 40 milionů lidí. V letech 1260 až 1264, v době Kublajchánova nástupu na trůn, proběhla válka o dědictví a Čagatajská říše a Zlatá horda odmítly uznat Kublaje vládcem. Po jeho smrti se říše definitivně rozdělila na čtyři nezávislé celky, a to na Čagatajskou říši, říši Ílchánů, Jüanskou říši a Zlatou hordu. Během 14. století se většina z těchto chanátů rozpadla.
V dobách největší expanze se na území centrálního Mongolska rozšířil buddhismus, ovšem po pádu říše ustoupil zase tradičním šamanským kultům. Buddhismus se znovu začal šířit až v 16. a 17. století, na jehož konci se území dnešního Mongolska stalo součástí státu založeného Mandžui, Říše Čching. Ta nakonec absorbovala i Čínu (Říši Ming). Zapojení do velkého čínského státu mongolskou kulturu silně ovlivnilo a vedlo k počínštění, přesto se zachovalo vědomí mongolské výlučnosti. Když říše Čching roku 1911 padla, Mongolové vyhlásili nezávislost, o níž však museli vojensky bojovat až do roku 1921. Boj o mezinárodní uznání, kterému Číňané bránili, trval ještě déle, prakticky až do roku 1945. Potřeba ochrany proti čínskému tlaku vedla k hledání nového silného spojence a ochránce – Ruska. Kvůli tomuto spojenectví Mongolové již roku 1924 vyhlásili Mongolskou lidovou republiku, která měla fungovat podle sovětského vzoru. V letech 1990–1992 byl však komunistický systém opuštěn ve prospěch demokracie a volného trhu.
Prehistorie náhled|Jelení kameny Poté, co před 50 milióny let indická tektonická deska narazila do eurasijské, vznikly jejím tlakem postupně Himálaje, nejvyšší pohoří světa. Ty zablokovaly pronikání teplého a vlhkého vzduchu do střední Asie, což vytvořilo značně suchou oblast, byť ještě před několika stovkami let byla mnohem méně suchá než dnes. Oblast tedy byla relativně nevhodná pro pravěké lidské osídlení, díky čemuž fosilií prvních lidí není na území Mongolska mnoho. Odborníci nicméně předpokládají, že by homo erectus mohl obývat Mongolsko již před 800 000 lety, byť fosílie to potvrzující nebyly dosud nalezeny, na rozdíl od kamenných nástrojů, které se našly na jihu pouště Gobi a byly právě do období 800 000 let př. n. l. datovány.
Důležitými prehistorickými pozůstatky jsou paleolitické jeskynní malby v jeskyni Choid Tsencheriin (Modrá jeskyně) v provincii Chovd a v jeskyni Tsagaan (Bílá jeskyně) v provincii Bajanchongor. V provincii Dornod byl doložen nejstarší přechod k zemědělství na mongolském území. Nejstarší rozpoznávanou kulturou je tzv. kultura plochých mohyl z pozdní doby bronzové a rané doby železné. Typickým artefaktem této kultury byly krom mohyl, jež jí daly jméno, tzv. jelení kameny (někdy zvané též sobí kameny), které připomínají evropské menhiry, ale jsou opracované, někdy vyhlazené a občas i ozdobené rytinami. Existují ovšem i teorie posouvající vznik jeleních kamenů mnohem blíže k současnosti, do 7. nebo 8. století př. n. l. Většina jeleních kamenů se vyskytuje v blízkosti hrobů, z čehož archeologové usuzují, že šlo o jakési strážce mrtvých, ale názorů v této věci je mnohem víc. Patrně vztyčování kamenů nějak souviselo se šamanismem, který byl nejvýznamnějším rysem duchovního života Mongolska až do středověku. V Mongolsku je známo asi 700 těchto megalitů, celkem po světě jich je známo asi 900 (další naleziště jsou zejména v Rusku na Sibiři). Obrovský pohřební komplex z doby železné (z 5.–3. století př. n. l.) byl objeven poblíž Ulángomu.
Historiografie 19. století předpokládala, že Skytové a mezi nimi zvláště Sakové (někdy klasifikováni jako Indoskythové) pocházejí z Mongolska a jsou příbuzní Mongolů a Protomongolů. To dnes věda většinou popírá, ale pokusy spojit zvláště rytiny na jeleních kamenech se Skyty se pravidelně vracejí. Zcela nevědeckou tato stopa není, protože v 5. a 6. století v západním Mongolsku malá komunita Skytů skutečně žila. Etnický základ Mongolů je ostatně dosti různorodý. Krom Protomongolů tu byly tzv. euroasijští nomádi, kteří sídlili ve stepích střední Asie. Na západě dnešního Mongolska žili v pravěku a na počátku starověku kmeny turkické, na východě tunguzské. Okolo 8. století př. n. l. se v západním Mongolsku usadili Indoevropané, buď šlo o zmíněné Skyty, nebo kmen zvaný Jüe-č’ (který později sehrál významnou dějinnou úlohu mnohem jižněji, jako klíčové etnikum Kušánské říše). Různorodost kmenů se dlouho uchovávala, „identitární revoluci“ způsobil až ve středověku Čingischán. Typická byla též značná pohyblivost kmenů.
Siungnuská říše náhled|upright|Zlatý kůň nalezený v Siungnuském hrobě Za první nadkmenový státní útvar na mongolském území lze považovat nadkmenový svaz vytvořený na začátku 3. století př. n. l. Siungnui, kmenem, o jehož původu se vedou spory, ale většinou je označován za turkický. Tento kmen původně sídlil ve stepní oblasti Ordos (na dnešních hranicích Mongolska a Číny), odkud jej roku 215 př. n. l. vytlačila na sever armáda čínské říše Čchin. O několik let později siungnuského vládce, šan-jüa Tchou-mana svrhl jeho syn Mo-tu (vládl 209–174 př. n. l.), který se stal zakladatelem říše, když si podrobil kmenový svaz východních Chuů ve východním Mongolsku a Mandžusku, jihosibiřské Ting-lingy a Jüe-č’y v Kan-su a Tarimu. Siungnuové tak získali převahu v široké oblasti mezi Sibiří a Čínou. Největší problémy jim způsobovala čínská říše Chan, vzájemné nájezdy nebyly výjimkou. Říše Chan nakonec získala v dlouhých válkách, především za císaře Wu-tiho (vládl 141–87 př. n. l.) nad Siungnuy převahu, a ti se od poloviny 1. století př. n. l. stali na Chanech závislými. V souvislosti s občanskou válkou v Číně na přelomu letopočtu (Wang Mang) se Siungnuům podařilo získat nezávislost, ale od poloviny 1. století se rozdělili na severní a jižní, přičemž jižní Siungnuové se usadili podél čínských hranic a stali se chanskými vazaly. Severní Siungnuové podlehli v bojích se svými sousedy a ustoupili do Džungarska, mongolské stepi poté ovládli Sien-pejové. V polovině 2. století Siungnuové odešli i z Džungarska. Část se usadila v Sedmiříčí, kde založili stát Jüe-pan, v 80. letech 5. století zničený Teleuty. Jiná skupina patrně odešla dále na západní Sibiř, kde smíšením s ugrickými kmeny dali vzniknout Hunům.
Sien-pejové náhled|Říše Sien-pej Na území Siungnů se přesunuli Sien-pejové, severní větev Dunžuů, patrně proto-mongolská skupina zaznamenaná čínskými historiky (odtud její čínské označení). Sien-pejové významně posílili v 1. století, roku 147 pak založil jejich stát (či nadkmenový svaz) král Tanšihuai.
Království Sien-pej pak úspěšně odrazilo invazi dynastie Chan v roce 167 a dobylo oblasti severní Číny v roce 180. Je známo, že vládce státu Sien-pej nebyl dědičný a byl volen kongresem šlechty. Kromě rozsáhlého chovu hospodářských zvířat se Sien-pejové věnovali i zemědělství a řemeslům, což nebylo mezi mongolskými kočovníky obvyklé. Konfederace existovala zhruba do roku 234, ale Sien-pejové ovlivňovali oblast i nadále. Patřili ke kmenům, kteří roku 317 provedli mohutnou invazi do Číny. Celá Čína na sever od řeky Jang-c’-ťiang byla zabrána kočovníky. Invaze skončila však naprostým chaosem, když kočovné kmeny začaly bojovat mezi sebou.
Nejvíce se v Číně prosadil jeden z kmenů sien-pejské konfederace, Tabgačové. Ti na hranici s Čínou dokázali udržet vlastní stát v letech 386–581. Později byl kmen počínštěn a přijal jméno Jüan. Stát je znám jako Severní Wej.
K sien-pejské federaci patřili i Žoužanové. I ti se nakonec zmohli na vlastní stát. Existoval v letech 330–555 jako Žoužanský chanát a byl severním sousedem Tabgačů (s nimiž vedl vleklé boje). Byli to patrně Žoužanové, kteří jako první použili později známý titul „chán“. Jejich chanát ovládl území Mongolska, východní Kazachstán, Kan-su, části severovýchodní Číny a jižní Sibiř. Heftalité (někdy zvaní Bílí Hunové) byli vazaly Žoužanů celé století. Stát nakonec zahubila vzpoura Turkutů (zvaných též Modří či Orchonští Turci) v roce 552. Turkuti chanát definitivně porazili roku 555, což značilo jeho konec. Sami Turkuti pak založili Turkutský kaganát, nový klíčový stát v oblasti.
Turkuti náhled|Vlajka Ašinovské dynastie Turkuti, žijící na jižní Altaji, dlouho sloužili Žoužanům jako kováři, jejich vzpoura je proto často nazývána „kovářskou“. Povstání vedl Bumin, který se pak stal i zakladatelem nového státu, Turkutského kaganátu, jenž se stal nejmocnější silou ve střední Asii. Bumin byl zván též Ašına Tumen, odtud název jeho dynastie: Ašinovci. Udělil si titul illig-kagan (král králů). Za hlavní město Bumin zvolil Ordu Balık, bývalé hlavní město Siungnuů.
Roku 581 zastavila výpady Turkutů do Číny dynastie Suej, čímž začala vleklá válka. Suej dokázala kaganát i rozštěpit na východní a západní roku 583. O rok později uznal kaganát podřízenost Suejům, nicméně roku 615 se Turkuti znovu vzbouřili. Vnitřní boj mezi turkickými šlechtici vedl k jejich porážce čínskou dynastií Tchang (vládla 618–906) v roce 630. V letech 629 až 648 vymazala tchangovská Čína moc Turkutů severně od Gobi. V letech 641 až 648 Tchangové dobyli i západní část kaganátu, který se tak téměř rozpadl. Povstání z roku 682, vedené Kutulukem a Tonjukukem, mu však vdechlo nový život. Turkutský vojevůdce Tardu v roce 701 oblehl tehdejší čínské hlavní město Čchang-an (dnešní Si-an). Nedobyl ho ovšem a krátce na to se kaganát znovu rozpadl, přičemž nejmocnější pak byla jeho východní část. Zcela rozdrcena byla turkutská říše roku 744 spojenými silami Číňanů, Ujgurského kaganátu a některých kočovných kmenů.
Ujgurský kaganát byl rovněž turkutským státem (obyvatelé hovořili stejným jazykem jako Turkuti, etnická návaznost zde zřejmě nebyla). Existoval v letech 742–848. Byl ovládán kmenovou šlechtou Orchonských Ujgurů. Říše přetrvala do poloviny 9. století, kdy roku 840, po dvou desetiletích válek s Jenisejskými Kyrgyzy, byla zničena. Pod kyrgyzským tlakem opustili Ujgurové Orchonském údolí a stěhovali se na jih do Číny, Východního Turkestánu a západně od něho, kde utvořili několik menších státečků.
Kitani náhled|Kitani užívali k lovu sokoly, malba z 10. století V 10. století se nejmocnějším mongolským kmenem stali Kitani, jež se kdysi, asi ve 4. století, oddělili od Sien-pejů a dlouho byli vazaly Číňanů, Turkutů a Ujgurů. Kitani ovládli území táhnoucí se od Koreje na východě až po pohoří Altaj na západě. Podmanili si také část severní Číny, kde založili říši Liao, jež existovala v letech 907–1125. (Podle jména kmene se dokonce Číně dlouho v Evropě říkalo Kitaj, tento pojem je ostatně dodnes používaný v ruské jazykové oblasti).