Japonský císař () je panovník a ceremoniální hlava japonské konstituční monarchie a zároveň hlava japonské císařské rodiny. Od května 2019 je císařem Naruhito.
Podle ústavy z roku 1947 je japonský císař „Symbol státu a jednoty lidu“. Před rokem 1947 byl oficiální název japonského státu „Velké japonské císařství“ (大日本帝國, Dai Nippon teikoku), podle nové ústavy to ale je pouze „Japonská země“ (日本国, Nipponkoku nebo Nihonkoku). Ačkoli je Japonsko obecně označováno za císařství, de iure se jedná o konstituční monarchií založenou na parlamentarismu.George Hicks, Japan's hidden apartheid: the Korean Minority and the Japanese, (Aldershot, England; Brookfield, VT: Ashgate, 1998), 3.
V japonštině je výraz pro císařský titul Tennó (天皇) s významem nebeský kníže a Mikado (帝) (titul užívaný před rokem 1867). Současně je císař veleknězem (hlavou) šintoistického původního japonského státního náboženství. Do konce druhé světové války byli císař a jeho rodina označováni za potomky sluneční bohyně Amaterasu. Vláda prvních historicky doložených císařů však sahá až na přelom 3. a 4. století a japonská císařská dynastie tak představuje nejdéle nepřetržitě panující dynastii na světě.
S císařským úřadem jsou také tradičně spojovány tři korunovační klenoty: meč Kusanagi no curugi, zrcadlo Jata no kagami a klenot Jasakani no magatama.
Nejstarší kroniky Nejdůležitějším pramenem informací o vzniku císařské dynastie jsou dvě nejstarší zachované japonské kroniky: Kodžiki (古事記, Záznamy dávných událostí) z roku 712 a Nihon šoki (日本書紀, Japonská kronika) z roku 720. Kronika Kodžiki byla sepsána ve staré japonštině za vlády císaře Temmua (vládl 672–686), kronika Nihon šoki (někdy také zkráceně nazývaná Nihongi) vznikla na popud císařovny Genšó (vládla 715–724) a je psána v klasické čínštině. Obě díla začínají mýty o vzniku Japonska a pak přes legendy o vzniku japonské císařské dynastie pokračují k líčení událostí za vlády mytických císařů až do doby, kdy kroniky vznikaly. Kronika Kodžiki má spíše charakter narativního literárního díla, Nihon šoki usiluje o styl starých čínských kronik.WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta. Slovník japonské literatury. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Libri 2008, S. 172–173, 220. .
Kroniku Kodžiki lze rozdělit do tří hlavních částí.Kodžiki (ze staré japonštiny přeložil Karel Fiala) 1. vyd. Praha: Ex oriente 2012, S.38 První část se zabývá mýty o vzniku nebes a země a o zrození a činech šintoistických božstev, mezi nimiž hraje klíčovou roli bohyně slunce Amaterasu Ómikami (天照大御神), jejíž jméno se někdy překládá jako „Vznešené zářné nebeské božstvo“.Kodžiki, S. 61 Její vnuk Ninigi („Bůh pokojných rýžových klasů)Kodžiki, S. 112–116 sestoupil z nebes na ostrov Kjúšú, postavil si tam velký palác a oženil se s dcerou jednoho z pozemských bohů. Jejich pravnuk Džimmu (神武) (potomek bohyně slunce v páté generaci, jehož jméno se překládá jako „Božský jinoch z Jamata“ nebo „Potomek nebeských bohů“)Kodžiki, S.133–136 se pak vydal na východ dobývat další části ostrovní říše. Usídlil se na hlavním ostrově Honšú poblíž dnešní Ósaky a na lunární Nový rok 660 př. n. l. se stal prvním císařem – vládcem z nově založené dynastie. Druhá část kroniky se zabývá činy legendárních císařů od prvního Džimmua do patnáctého Ódžina, zatímco třetí část je věnována období od vlády šestnáctého císaře Nintokua až po 33. císařovnu Suiko (vládla 592–628).
Obě nejstarší kroniky sehrály mimořádnou roli zejména poté, co roku 1926 nastoupil na Chryzantémový trůn císař Hirohito. Jejich text se stal základem studia nejstarších japonských dějin na školách všech stupňů a na kultu bohyně slunce a prvního císaře Džimmua založil Hirohito svou teorií o výjimečnosti japonského národa, JANOŠ, Jiří. Zasloužil si Hirohito beztrestnost? Živá historie (Brno: Extra Publishing) 2012, č. 5, s. 15-19 která byla později zneužita k podpoře válečné propagandy.FIALA, Karel. Úvod k českému překladu Kodžiki. In: Kodžiki, S. 26 V roce 1940 uspořádal císař Hirohito bombastické oslavy vstupu do 27. století po Džimmuovi. Po válečné porážce v roce 1945 kroniky zmizely ze školních osnov a dnes se na ně nahlíží především jako na významné literární památky.
Při hodnocení obou kronik spočívá hlavní problém v tom, kam položit hranici mezi mýty a popisem reálných událostí. Císařský dvůr (prezentovaný Úřadem správy císařského dvora (Imperial Household Agency, japonsky Kunaičó 宮内庁) už sice přímo neprosazuje ideu, že všichni císařové jsou přímými potomky bohyně slunce, ale nadále trvá na historické realitě všech 126 dosavadních císařů od Džimmua až po Naruhita. Na všech 125 hrobech se také konají pravidelné neveřejné šintoistické obřady. Císařský dvůr je ochoten uznat pouze to, že časové údaje uváděné v kronikách mohou být nepřesné. Podle dnešních vědců je ale faktografická hodnota obou kronik velmi nízká a teprve v závěru se popis stává „historicky věrohodnější“.
Historie a archeologie Vědci již vypracovali celou řadu teorií o počátcích japonského císařství. Teprve u císaře Kimmeie (vládl 539–571, 29. v pořadí podle Kodžiki) ale panuje shoda v tom, že to je jednoznačně historická osobnost, protože je potvrzeno z korejských zdrojů, že za jeho vlády dorazilo do Japonska poselstvo od krále Songa z korejského království Päkče, které Japonce seznámilo s buddhismem.JANOŠ, Jiří. Japonsko a Korea – dramatické sousedství. 1. vyd. Praha: Academia, 2007. . s. 57. Mnozí odbornici ale přiznávají historičnost již jeho otci Keitaiovi (vládl zřejmě 507–531, 26. v pořadí podle Kodžiki) a tvrdí, že právě on mohl být opravdovým zakladatelem dnešní císařské dynastie. Jednoznačná shoda mezi historiky panuje pouze v tom, že nejméně prvních devět císařů včetně Džimmua je čistě legendárních.
Své stoupence má také teorie o třech dynastiích, podle níž první dynastii založenou Sudžinem (desátý podle Kodžiki) vyvrátili patnáctý Ódžin a jeho syn, šestnáctý Nintoku. Tato druhá dynastie by končila Burecuem (25. podle Kodžiki), jehož by nahradil Keitai. Zdá se být téměř jisté, že v době mezi přibližně 3. a 6. stoletím soupeřilo na japonských ostrovech o moc několik silných rodů a ověřené informace o této době neexistují. Císař Temmu (vládl 672–686) už ale byl jednoznačným zástupcem vítězů, a jako takový pak podle mnoha vědců nechal sepsat kroniku Kodžiki s jediným cílem: oslavit svůj rod a posunout začátek jeho vlády do 7. století př. n. l.TOTMAN, Conrad: A history of Japan. 2. vydání. Oxford: Blackwell Publishing, 2005. Imperial Household Agency – Ryobo. Dostupné online
Se spory mezi vědci a císařským dvorem o reálnou existenci prvních císařů přirozeně souvisí pořadové číslo současného císaře Naruhita v rámci celé dynastie. Bez zahrnutí prvních devíti nesporně mytických císařů by byl Naruhito na trůnu sto sedmnáctý po Ódžinovi (první, který alespoň částečně připadá v úvahu). Kdyby byl za zakladatele dynastie uznán Keitai, byl by na trůnu stý první v pořadí. Politici na celém světě (včetně ČR) se ale v tomto sporu jednoznačně přiklonili ke stanovisku japonského císařského dvora. Naruhito se označuje vždy jako 126. na trůnu po Džimmuovi a budoucí císař bude mít pořadové číslo 127.
Hrobky starověkých císařů Období počátků japonského císařství je doloženo jen málo. O Kodžiki se opřít nelze a údaje v čínských a korejských kronikách jsou jen velmi omezené. Informace o této době by snad šlo získat průzkumem desítek obřích kofunů (starověkých hrobek, postavených v době od počátku 3. století do konce 7. století, nad nimiž jsou navršeny zalesněné mohyly z kamení nebo hlíny). Císařský dvůr však považuje všechny velké kofuny za posvátné soukromé památky a neumožňuje jejich průzkum ani přístup veřejnosti.JANOŠ, Jiří. Státní tajemství mohylových hrobů. Živá historie (Brno: Extra Publishing) 2014, č. 9, s. 30-34
Všechny kofuny mají obrovské rozměry a největší z nich, který archeologové nazývají Daisen kofun a císařský dvůr jej považuje za Mauzoleum císaře Nintokua, je vůbec největší mohylovou hrobkou na světě. Jsou to nejvýznamnější památky japonského starověku, které mimo Japonsko bývají významem srovnávány s egyptskými pyramidami.IČINOSE, Kazuo. Symbol Období Kofun – Nintokuovo mauzoleum. (v japonštině – Kofun džidai no šinboru ・ Nintokurjókofun 古墳時代のシンボル・仁徳陵古墳). 1. vyd. Tokio: Shinsensha, 2009. . S. 9-10 V listopadu 2010 byly zapsány na předběžný seznam (tentative list) UNESCO, v roce 2017 schválila jejich nominaci japonská vláda a do konce roku 2019 má ústředí UNESCO rozhodnout o jejich zápisu na oficiální seznam.Japan to nominate ancient tombs in Osaka for World Heritage list. Kyodo/The Japan Times [2018-01-19] Dostupné online Hlavní problém je fakt, že jsou to památky v soukromé správě a nepřístupné.
Titul V japonštině zní císařův titul tennó [天皇] (tedy Naruhito tennó atd.), což v překladu podle znaků znamená „nebeský vládce“ a odkazuje na původ vycházející od bohyně slunce. Do evropských jazyků se toto slovo běžně překládá jako císař, emperor, Kaiser atd., což není ve shodě s původním významem. K posunu došlo záměrně na konci 19. století, kdy Japonsko získalo podle nové ústavy Meidži z roku 1889 název „Velké japonské císařství“ (Dai Nippon teikoku 大日本帝国), čímž se chtělo postavit do jedné řady s tehdejšími významnými světovými říšemi, v jejichž čele stáli císařové: Německem, Rakouskem-Uherskem a také Čínou. Pro německého, rakouského, ale také čínského císaře se ovšem v japonštině užívalo úplně jiné označení: kótei (皇帝). Tennó – císař, jehož moc byla zaštítěna původem odvozeným od bohyně slunce, byl a je pro Japonce na světě jen jeden.
Role císařů v japonské historii náhled|Akihito, japonský císař v letech 1989–2019 Díky původu odvozenému od bohyně slunce bylo postavení japonských císařů vždy mnohem pevnější než vládců v Evropě nebo v Číně, kteří museli o udržení své moci neustále bojovat se soupeři z jiných rodů. Nikdo ale nemohl jen tak říct, že má také božský původ, a pokusit se sesadit tennóa. To je také asi hlavní důvod, proč se mohla japonská císařská dynastie udržet u moci tak dlouho. Na druhé straně je japonskou zvláštností, že opravdovou moc drželi císaři ve svých rukou jen občas a krátkodobě. Jinak za ně téměř neustále vládli jiní lidé, kteří pocházeli z různých „pozemských“ rodů bez nebeské aureoly a o přístup k moci museli tvrdě bojovat. Faktická moc příslušníků císařské dynastie byla často po dlouhá desetiletí jen symbolická.
Tak v 8. – 12. století ovládli v podstatě celé Japonsko regenti z rodu Fudžiwarů a od roku 1192 nastala éra samurajů, kdy fakticky vládli šógunové (vojenští vládci) zejména z rodů Minamoto, Ašikaga a Tokugawa nebo také více než sto let šikkenové (regenti šógunů) z rodu Hódžó. Nejdéle se udrželi u moci šógunové z rodu Tokugawa, kteří sídlili v Edu (dnešním Tokiu) a za jejich vlády v letech 1603–1867 byli císařové v Kjótu zcela odsunuti na vedlejší kolej. Veškerou státní správu vedli samurajové jako příslušníci vojenské aristokracie, která byla podřízena výhradně šógunovi.
Zásadní obrat nastal v druhé polovině 19. století, kdy se stoupencům snah o návrat k císařské moci podařilo přimět posledního šóguna Jošinobua z rodu Tokugawa, aby předal moc do rukou 15letého císaře Mucuhita. Dne 3. ledna 1868 bylo v císařském paláci v Kjótu slavnostně přečteno Prohlášení o obnově císařské moci. Poté, co pak byly poraženy zbytky samurajských vojsk věrných vládě šógunůJANOŠ, Jiří. Bojovnice s naginatou. Živá historie (Brno: Extra Publishing) 2016, č. 6, s. 70-73 (tzv. válka Bošin), uskutečnila se v říjnu 1868 korunovace nového císaře Mucuhita, který si pro novou éru zvolil jméno Meidži (Osvícená vláda). Sídlo císařů přenesl po více než tisíci letech z Kjóta do Eda, které přejmenoval na Tokio (Tókjó = Východní hlavní město). Dnes je znám pod posmrtným jménem jako císař Meidži (vládl 1868–1912). Také jeho nástupce Jošihito je dnes známý pod posmrtným jménem Taišó (vládl 1912–1926). V Japonsku se od roku 1989 mluví také o Hirohitovi (vládl 1926–1989) výhradně jako o císaři Šówovi, mimo Japonsko je to ale převážně stále císař Hirohito.
Státní šintó