náhled|Státní znak Madagaskarské republiky Dějiny Madagaskaru jsou dějinami území současné Madagaskarské republiky, která se rozkládá na ostrově Madagaskar, v Indickém oceánu při jihovýchodním pobřeží kontinentální Afriky.
Ostrov byl poměrně pozdě, zhruba na počátku našeho letopočtu, osídlen Malgaši z Indonésie. Na rozdíl od domoviny ale tyto kmeny nepřijaly později islám, ačkoli s prostorem Indického oceánu měly četné kulturní a obchodní vazby, více než s africkým kontinentem na západě. V 17. století se ostrov pokusili neúspěšně kolonizovat Francouzi. Ve stejné době zde začaly vznikat první významné státy (Sakalavské království, Boina, Imerina). Imerina byla nakonec nejúspěšnější. Její vládce Andrianampoinimerina je dnes na Madagaskaru vnímán jako „otec vlasti“ a velký sjednotitel, ačkoli celý ostrov nikdy neovládl. Na konci 18. století chtěli ostrov podruhé kolonizovat Francouzi. Imerina ve snaze tomu zabránit začala úzce spolupracovat s Brity. Britští protestantští misionáři pak silně ovlivnili kulturu a školství země. Na konci 19. století imerinský královský dvůr přijal křesťanství. Ovšem záhy byl ostrov obsazen Francouzi, kteří zde zavedli dosti tvrdou koloniální správu. Velké povstání proti nim vypuklo roku 1896 a pak znovu roku 1947. Nakonec Francouzi v roce 1958 nabídli Madagaskaru nezávislost. Ta byla potvrzena v referendu a vyhlášena v roce 1960. Prvním prezidentem byl zvolen Philibert Tsiranana.
Poklidný, byť ne zcela demokratický rozvoj skončil roku 1972, kdy generál Ramanantsoa provedl vojenský převrat. Země se pak propadla do chaosu, v němž se nejlépe zorientoval komunista Didier Ratsiraka, který z Madagaskaru vytvořil stát podle sovětského vzoru. Ten padl na začátku 90. let kvůli obrovským ekonomickým problémům i v souvislosti s pádem komunismu v Evropě a rozpadem Sovětského svazu. Sám Ratsiraka pak zemi geopoliticky navázal znovu na Francii a obnovil demokracii. V roce 2009 se však zhroutila po vojenském puči ve prospěch Andry Rajoeliny, který vládl až do roku 2014. Toho roku byla demokracie obnovena, země však čelí mnoha problémům, zvláště hospodářským.
Prehistorie Ostrov Madagaskar byl oproti jiným africkým územím dlouho neobydlen. Nebyly nalezeny stopy po žádné kultuře lovců a sběračů nebo po neolitických kulturách. Nejstarší lidské osídlení archeologové umisťují na počátek našeho letopočtu. Předpokládá se, že první osadníci připluli z Indonésie, proto je Madagaskar nejen geograficky, ale i kulturně poněkud vyčleněn z afrických tradic. První osadníci již přivezli poměrně vyspělou kulturu – zemědělství, železné nástroje, vyspělou mořeplavbu apod. Zpočátku se drželi hlavně při pobřeží. Kulturně se napojili na svět Indického oceánu spíše než na nedaleký africký kontinent – k nejvýznamnějším kontaktním centrům patřil přístav Mahilaka, založený ve 12. století. Archeologové zde objevili mnoho předmětů z Indie, jihovýchodní Asie či Perského zálivu. V arabských písemných pramenech se o ostrově psalo jako o Měsíčním ostrově. Zemědělské zázemí přístavu obehnaného mocnými hradbami sahalo zhruba 50 kilometrů za město. Na přelomu 14. a 15. století význam přístavu upadl, přesunul se k jiným městům na pobřeží.
Pokusy o evropskou kolonizaci náhled|vlevo|Loď Diogo Diase, kresba v Memória das Armadas náhled|Mapa pevnosti Fort Dauphin z roku 1650 náhled|upright|Flacourtův spis o Madagaskaru, první vydání z roku 1661 O Madagaskaru prvně v Evropě psal Marco Polo ve svém slavném cestopise, ovšem jen z doslechu. Prvním Evropanem, který skutečně spatřil břehy Madagaskaru, byl roku 1500 Portugalec Diogo Dias. Zahnala ho k nim bouře, jež zastihla druhou portugalskou výpravu do Indie u mysu Dobré naděje. Dias ostrov pojmenoval São Lourenço. Tento pojem se užíval až do 17. století. Portugalci ovšem ostrov nekolonizovali, nezdál se jim k tomu vhodný a obyvatelstvo bylo spíše nepřátelské. Několik portugalských výprav se na ostrově vylodilo i proniklo do vnitrozemí, ale většinou se staly obětí konfliktu s domorodci nebo nemocí.
Koncem 16. století začali u břehů ostrova přistávat Britové a Nizozemci. Roku 1645 se pokusili Britové založit první osadu v Zálivu sv. Augustina. Stočtyřiceti kolonistům velel John Smart, avšak po roce kolonisté, zdecimováni útoky Malgašů, ostrov opustili, přičemž jich zbylo jen deset. Podobně dopadl další kolonizační pokus pod velením Roberta Hunta na ostrově Nosy Be.
Nejúspěšnějšími z Evropanů byli nakonec Francouzi, konkrétně výprava vedená Jacquesem Pronisem (oficiálně ji neorganizovala francouzská koruna, ale společnost Societé Française de l’Orient). Pronisova výprava vystavěla pevnost Fort Dauphin. Ta se brzy stala centrem obchodu s ebenem a včelím voskem. Štěstí měla i na domorodce, kteří žili v okolí. Byli to Antanosyové, z nichž mnozí byli potomky ztroskotaných Portugalců, a náčelník Dian Ramaka dokonce mluvil portugalsky. Pronis se oženil s Dian Ramakovou neteří, aby utužil vztahy. Ty se však nakonec stejně zhoršily a domorodci se roku 1646 vzbouřili a Pronise uvěznili. Osvobodila ho až další francouzská výprava, načež Pronis dvanáct rebelů odeslal do vyhnanství na Réunionu a z dalších 73 udělal otroky, které prodal na Mauriciu – utrženou částku použil jako odměnu kapitánovi, který ho osvobodil. Od té doby byly vztahy s místními ještě horší.
Zlepšení vztahů měl přinést nový kolonista vyslaný francouzskou korunou, Étienne de Flacourt, který dorazil roku 1648 a ujal se řízení mise. Vztahy s domorodci se mu však zlepšit nepodařilo. Nouze, v níž se Fort Dauphin ocitl, ho donutila lovit i domorodý dobytek, což vedlo k další válce s Dian Ramakou. Ta stála Ramaku život. Flacourt marně čekal na pomoc z Francie. Když roku 1654 domovská země poslala na pomoc jen dva misionáře a Pronise, Flacourt se znechucen vrátil do Francie. Napsal pak ovšem dvě významná díla: Historie velkého ostrova Madagaskar je velice cenná pro biology a etnografy, neboť podrobně popisuje faunu i flóru ostrova, ale také obyvatelstvo, jeho zvyky a náboženství. Druhá kniha, Vyprávění o velkém ostrově Madagaskar, je pak významným historiografickým pramenem, vypráví dějiny francouzského kolonizačního úsilí. Flacourt se na Madagaskar vypravil roku 1660 znovu, ale jeho loď přepadli a nakonec potopili piráti. Flacourt při tom zahynul.
Pronis mezitím na Fort Dauphinu zahynul také. Pevnost ovládl chaos. Vypukly násilnosti, během nichž Francouzi popravili řadu malgašských náčelníků, včetně syna Diana Ramaky.
Roku 1664 právo na Madagaskar ve Francii získala Východoindická společnost, ale ani ona neuspěla a doporučila králi Ludvíku XIV. soustředit se na Indii. Ten, okouzlen Flacourtovými knihami, se však exotického ostrova nechtěl vzdát. Kolonizace se tak ujala sama koruna. Pohořela kuriózním způsobem – král sebral ve francouzských sirotčincích mladé dívky a poslal je na Réunion jako nevěsty pro kolonisty. Tato loď však ztroskotala u madagaskarských břehů. Mladé dívky uprosily velitele výpravy, aby se mohly vdát na Madagaskaru a nemusely tak pokračovat ve strastiplné cestě. To však vzbudilo žárlivost a nenávist malgašských žen, s nimiž Francouzi v té době vesměs žili. Malgašky to pochopily tak, že bílí muži teď, když mají bílé ženy, je zapudí a zradily Francouze tím, že umožnily domorodým rebelům proniknout do pevnosti a napadnout Francouze nečekaně během jedné svatební hostiny. 27. srpna 1674 se tak odehrál masakr, během něhož zahynula polovina Francouzů na Madagaskaru. Druhá půlka chtěla okamžitě pryč. Spálila pevnost, nasedla na loď, která právě dorazila, a přinutila kapitána se nevylodit a ihned se vrátit do Francie. Tím francouzský kolonizační pokus po pouhých třiceti letech skončil. Nikoli však bez následků. Když se po 250 letech začala hrát nová kolonizační hra o Afriku, vznesli Francouzi nárok na Madagaskar právě na základě tohoto třicetiletého dobrodružství a ruin Fort Dauphinu.
Sakalavská království V době, kdy probíhal francouzský kolonizační pokus, dospělo obyvatelstvo ostrova ke schopnosti založit větší nadkmenový celek. Stalo se jím tzv. Sakalavské království (název je odvozen od řeky Sakalavy, malého přítoku Mangoky), někdy zvané též Menabe. Nejsilnějším útvarem na ostrově bylo v 17.–18. století. Kořeny říše byly na jihozápadě Madagaskaru. První dynastie se nazývala Maroserana, zmínky o ní pocházejí již z poloviny 16. století. Prvním významnějším panovníkem byl na počátku 17. století Andriamisara, opravdu významné postavení však získal až jeho syn zvaný obvykle Lahifotsy, který dobyl rozsáhlá území na sever od řeky Fiherenany. O něm máme dostatek informací díky tomu, že ho roku 1671 navštívil jeden z francouzských obchodníků z Fort Dauphinu. Podle jeho údajů měla Lahifotsyho armáda tehdy 12 000 vojáků a vlastnila i řadu pušek s křesadlovým zámkem. Lahifotsy prý také disponoval 126 000 kusy dobytka. Jeho syn a následník Ratsimonongarivo byl ještě mocnější, neboť získal zbraně od pirátů a obchodníků s otroky.
Jeden z Ratsimonongarivových bratrů, Andriamandisoarivo, se však nechtěl smířit s bratrovým postavením a král ho musel vyhnat na sever ostrova. Andriamandisoarivo zde založil jiný významný stát, který nazval Boina, s hlavním městem Masselage v zálivu Mahajamba. V roce Andriamandisoarivovy smrti (asi 1710) byl jeho stát již téměř stejně mocný jako Menabe. Sakalavská dynastie, ač v podobě dvou znepřátelených států, tak Madagaskar na počátku 18. století většinově ovládla. Menabe a Boina, vzhledem ke společnému původu panovníků, jsou někdy označovány jako sakalavské státy.
Betsimisarakové, piráti a Imerina náhled|upright|Pirát Kapitán Kid, malba z roku 1888 náhled|upright|Král Andrianampoinimerina Sakalavové však neovládli v 17. a 18. století ostrov zcela. Na jihu vytvořili menší jednotky Arabové. Sakalavům se však nepodařilo ovládnout především obtížně přístupný severovýchod obývaný tzv. Betsimisaraky (jde o pozdější termín značící v překladu "nerozdělitelní"). Ti žili dlouho v klanové společnosti, ale tlak velkých říší z jihu je přinutil se sjednotit, klíčovou úlohu v tom sehrál vůdce Ratsimilaho, který si později přidělil jméno Ramaromanompo. Sakalovové a Betsimisarakové jsou dodnes největšími etniky Madagaskaru. Ramaromanompo se nakonec politicky spojil s Boinou, jejíž vliv ovšem po jeho smrti převládl.
Velkou roli v 17. a 18. století sehrávali ovšem také piráti. Vzhledem k tomu, že se neprosadily na ostrově evropské koloniální říše a pro domorodce znamenali piráti spíše zajímavé obchodní partnery, stal se Madagaskar jejich útočištěm a baštou, byť ne tak proslulou jako Karibik. Ostrov Sv. Marie byl v 17. a 18. století největší pirátskou pevností na světě. Nejslavnějšími madagaskarskými piráty byli kapitán Avery a kapitán Kid (díky vyprávění Daniela Defoea). Ke známým jménům patří též John Bowen, Thomas White, Edward England a kapitán Taylor (většinou původně Angličané). Piráti se na Madagaskaru i usazovali a brali si malgašské ženy. Z jejich potomků se dokonce vyvinul klan, jemuž Malgaši říkají Malatové (což v podstatě značí „míšenci“). Malatem byl i Ratsimilaho. Piráty na Madagaskaru nakonec rozdrtila britská Východoindická společnost, zejména výprava vedená kapitánem Thomasem Mathewsem.
Dalším neovládnutým územím bylo království Imerina (později též často zvané Merina) uprostřed ostrova (jeho kořeny snad měly sahat až do 13. století). Dlouho šlo o dosti malé území, proslulé hlavně svými rýžovišti, ale na počátku 17. století ho zvětšil a upevnil až do podoby skutečného státu panovník Ralambo. Jeho syn Andrianjak (vládl 1610–1630) založil nové hlavní město Antananarivo, které se nakonec stalo hlavním městem celého Madagaskaru. Duchovním a náboženským centrem však zůstávala Ambohimanga.