One World Trade Center (zkráceně One WTC či OWTC, případně WTC 1 nebo 1 WTC), v překladu Obchodní centrum jednoho světa, dříve známý jako Freedom Tower (Věž svobody), je mrakodrap postavený v bezprostřední blízkosti místa, kde stály původní budovy Světového obchodního centra (tzv. dvojčata), které byly zničeny teroristickými útoky z 11. září 2001. Stavba byla dokončena instalací stožáru 10. května 2013, čímž se (k roku 2020) stává sedmou nejvyšší budovou světa a nejvyšší na západní polokouli – s architektonickou výškou 541,3 m (1776 stop – odkaz na rok deklarace nezávislosti) a se 104 standardními podlažími (z toho reálných 94 nadzemních pater, 5 podzemních). Budova byla slavnostně otevřena 3. listopadu 2014. Navrhl ji americký architekt David Childs (1941–2025) ze společnosti Skidmore, Owings & Merrill. Na charakteru budovy se částečně podílel i americký architekt s polskými kořeny Daniel Libeskind (*1946).Info o budově na skyscraperpage.com
Mrakodrap se stal novou architektonickou dominantou, který znovu opanuje panorama New Yorku. Je součástí nového komplexu World Trade Center v newyorském Lower Manhattanu. One WTC obsahuje pokročilé bezpečnostní systémy, které nejen splňují, ale i překonávají závazné požadavky města New York (obzvláště po 11. září), čímž se stal vzorem při tvorbě norem pro nové výškové budovy. Stavba je vyprojektována tak, aby výrazně usnadnila reakci na mimořádné události – používá moderní komunikační systémy a pro hasiče jsou speciálně vyhrazená schodiště i výtah. Architekti Obchodního centra se snažili využít šetrné – často úplně nové – technologie, aby snížili dopad na životní prostředí.
Původní komplex WTC (1971–2001) vlevo|náhled|Panorama tehdejšího Dolního Manhattanu, kterému dominovala dvojčataVýstavba Světového obchodního centra, jehož ústředním bodem byly dvojčata (dominantní věže WTC 1 a WTC 2), byla koncipována jako projekt obnovy města, který si kladl za cíl oživit Dolní Manhattan (Lower Manhattan) a vybudovat soustředěné sídlo, které by systematicky podporovalo zahraniční obchod USA. Veřejnoprávní společnost newyorského přístavu PANYNJ, která měla projekt na starost, svěřila své plány tehdy ještě málo známému architektonickému studiu Yamasaki Assoc., jehož hlavním představitelem byl americký architekt japonského původu Minoru Yamasaki. Byla to překvapivá volba, protože nejvyšší stavba, kterou Yamasaki předtím navrhl, byla 22podlažní výšková budova v Seattlu. Pro odborné znalosti potřebné k vypracování efektivních půdorysů, struktury jádra a k vytvoření tisíců potřebných stavebních výkresů najal přístavní úřad jako přidružené architekty v té době nejschopnější firmu zabývající se výškovými stavbami v New Yorku, Emery Roth & Sons. Po téměř stovce návrhů se Yamasaki, který se nechal inspirovat mj. islámskou architekturou, a celý tým rozhodl pro dvě skoro identické dominantní věže. V původním plánu navrhli dvě 80patrové budovy, ale aby byl splněn požadavek přístavní správy, který stanovil 930 000 m² kancelářských prostor, musely být věže vysoké 110 pater. Budovy byly navrženy s úzkými kancelářskými okny o šířce 46 cm, což odráželo Yamasakiho strach z výšek, stejně jako jeho touhu, aby se nájemníci cítili bezpečně. Věže byly z jedné strany veřejnosti přijímány, ale nemalá druhá část veřejnosti stejně jako řada vlivných developerů, architektů, historiků nebo publicistů čnící dvojici masivních obrovských hranolů striktně odmítala, ať už kvůli svému vlivu, architektonickému vyznění nebo z hlediska bezpečnosti. PANYNJ však dokázal svůj návrh WTC uhájit před všemi útoky a Yamasakiho ve všem podporoval. Přesto se tento „souboj“ táhl i dlouho poté, co byly věže postaveny. Určitou dobu trvalo, než se staly neodmyslitelnou ikonou, na kterou byli hrdí nejen obyvatelé New Yorku, ale vůbec celé Spojené státy. vlevo|náhled|Plán původního komplexu Ohromný projekt si vyžádal revoluční technologie. Inženýři měli k dispozici nová zařízení, která jejich předchůdci neměli. Kanceláře byly vybavené obrovskými počítači určenými jen pro jejich potřebu (např. stolní technický počítač IBM 1620). Díky tomu byli schopni provádět analýzy, jaké dříve nebyly možné.
Výstavba celého komplexu probíhala v letech 1966 až 1987. Bezpečnost práce nebyla ještě na takové úrovni a během prvních pěti let přišlo tak o život na 60 dělníků. Poté, co byl v osmdesátých letech 20. století postaven téměř 190 m vysoký mrakodrap se 47 patry označený jako WTC 7, skládal se komplex z celkem sedmi budov. Byl to jeden velký distrikt – v podstatě lichoběžník o ploše 64 750 m² (cca 270 x 300 m), který nabízel 1 240 000 m² kancelářské plochy. Nejznámějšími a svými rozměry nepřehlédnutelnými se staly 110patrové Twin Towers (WTC 1 – severní věž a WTC 2 – jižní věž), které byly postaveny mezi prvními (jejich výstavba probíhala v letech 1968 až 1971). Twin Towers byly první svého druhu (resp. první takto vysoké budovy), na které byla použita tubusová konstrukce – konstrukční systém, ve kterém vnější stěny působí jako tenká skořápka (více zde). Oproti např. mrakodrapu Empire State Building, který má silné a těžké zdivo a v každém podlaží po celé ploše rozmístěno velké množství nosných sloupů, byly Twin Towers navzdory jejich velikosti poměrně lehké budovy s lehkou konstrukcí. To ovšem znamenalo, že byly náchylnější na povětrnostní vlivy. Při návrhu se tak řešilo zejména zatížení větrem nežli gravitační zátěž budovy (zatížení obvodových stěn tlakem větru je větší, než zatížení působené tíhou osob a zařízení uvnitř budov). I proto byl poprvé v Americe k analýze aeroelastického chování konstrukčního systému a tlaků na opláštění využit speciální větrný tunel. Nakonec, kvůli průkopnické technologii, byly použity tři různé aerodynamické tunely ve třech různých laboratořích. K tomu musely být vytvořeny věrohodné zmenšeniny (modely) mrakodrapů a jejich blízkého okolí (okolních budov a jejich přesného uspořádaní). Na základě těchto studií byli inženýři schopni analyzovat a předvídat ustálenost i kolísavost tlaků větru na fasádu (stabilní či dynamické chování vysoké budovy ve větrném počasí) a kvantifikovat růst větru v ulicích v bezprostřední blízkosti dvojčat. Výsledné zjištění napomohlo mj. ke správné (resp. k nejlepší možné) orientaci jader – u WTC 1 delší stranou od západu na východ, u WTC 2 směrem od severu na jih). Aby měli nájemníci co možná největší pohodlí, jeden z hlavních inženýrů Leslie E. Robertson spolupracoval s kanadským inženýrem Alanem G. Davenportem na vývoji viskoelastických tlumičůViskoelastické (či viscoelastické) tlumiče se používají pro tlumení mezi dvěma stavebními prvky a tlumení vibrací vznikajících při zemětřesení, případně při působení silného větru (vyvažují stavbu tím, že rozptýlí velkou část energie, podobně jako tlumiče v automobilech). Hlavní výhodou těchto tlumičů je především jejich jednoduchá struktura, v dnešní době nízká cena a praktičnost., aby ještě více absorbovaly kymácení a snížily tak vibrace budovy na minimum. Nakonec byly tyto viskoelastické tlumiče využity ve všech konstrukcích mezi nosníky a obvodovými sloupy a spolu s některými dalšími úpravami snížily kymácení budovy na přijatelnou úroveň. Přestože měly mrakodrapy nezvykle lehkou konstrukci, obálka z 236 obvodových „pseudo“ sloupů a ztužující jádro udělaly z mrakodrapů redundantní a obecně velmi stabilní budovy (více zde). vlevo|náhled|Mrakodrapy s viditelnou orientací jader (střední modro-bílé segmenty) a simulace vletu letadel při teroristických útocích z 11. září 2001 Severní věž byla 417 metrů vysoká, jižní 415 m, a obě měly čtvercový půdorys s délkou strany 63,3 m se zkosenými hranami pod úhlem 45°. Poměr výšky k šířce byl 1:6,8. Každá z věží vážila přibližně 450 000 až 500 000 t (dále se obecně udává, že okolo 200 000 t měl samotný ocelový skelet), ale podrobný rozbor „reálné“ hmotnosti věže WTC 1 naznačuje, že mohla mít maximální provozní hmotnost mezi 280 000 až 300 000 t. Užitná plocha podlaží v obou budovách byla 3 700 m²Celková plocha jednoho podlaží činila cca 4 000 m², užitná pronajímatelná plocha cca 3 700 m² a užitná kancelářská plocha cca 2 840 m². (díky jejich konstantnímu tvaru stejná po celé výšce), celkově tedy nabízely 350 000 m² kancelářských prostor. Vrchní části obou věží byly dodatečně zpevněné (opatřené podpěrným systémem nosníků o výšce tří pater), protože se počítalo s využitím jejich střešních ploch. Na střechu severní věže byl namontován 110 m dlouhý telekomunikační stožár s všesměrnou anténou, s nímž sahala do výšky 527 m. Kromě toho nesla širokou škálu menších vysílacích antén rozmístěných různě po ploše. Panovaly totiž obavy, že vysoké struktury budov zasáhnou do signálů stanic přenášených z Empire State Building. Architekt Minoru Yamasaki se urputně stavěl proti instalaci stožáru a tvrdil, že by mohl narušit symetrii věží a tím i siluetu centra Manhattanu. Jeho prosby sice nebyly vyslyšeny, ale různé soudní spory projekt deset let zdržely, takže k instalaci došlo až v letech 1978–1979 a k prvnímu vysílání v červnu 1980. Po útocích z 11. září 2001 bylo vysílací zařízení pro rozhlasové a televizní stanice přesunuto zpět na Empire State Building. Na střechu jižní věže byla umístěna veřejnosti přístupná pozorovací plošina s jejíž konstrukcí dosáhla celkové výšky 420 m.URICH, Gregory H. "Analysis of Mass and Potential Energy in the World Trade Center Twin Towers.".[online]. [cit. 2021-04-29]. Dostupné online (anglicky) náhled|Ve své době moderní technický počítač IBM 1620, který inženýrům výrazně usnadnil práci při plánování staveb a pomohl se složitými výpočty Tehdy se WTC 1 (417 m) stala nejvyšší budovou na světě, když překonala výšku Empire State Building (381 m). Z tohoto „trůnu“ byla nicméně velmi brzy sesazena, když ji svými 442 m zastínil mrakodrap Sears Tower (dnes Willis Tower) postavený v roce 1973 v Chicagu. Stále však disponovala, stejně jako jižní věž, nejvyšším počtem podlaží. O tento již pomyslný primát byly připraveny v roce 2010 (až za téměř 40 let) po výstavbě nejvyššího mrakodrapu světa. Zpočátku komplex a zejména dvojice věží nedokázala přilákat očekávanou klientelu. V prvních letech se klíčovými nájemníky Světového obchodního centra staly různé vládní úřady a organizace. Teprve až v devadesátých letech 20. století byla dvojčata solidně obsazena a svoje kanceláře v nich mělo přes 500 organizací. V typický všední den pracovalo v Severní a Jižní věži dohromady 50 000 lidí a dalších údajně až 140 000 návštěvníků tudy prošlo. Komplex byl tak velký, že měl své vlastní PSČ: 10048. Věhlasná restaurace Windows on the World, která se nacházela na vrcholu Severní věže, vykázala v roce 2000 tržby ve výši 37 milionů dolarů, což z ní činí nejvýdělečnější restauraci ve Spojených státech. Mrakodrapy se staly známými po celém světě. Byly považovány za ikonu New Yorku, podobně jako Empire State Building, Chrysler Building nebo socha Svobody.
Dvojice věží coby pýcha Ameriky se stala natolik symbolickou stavbou, že přilákala pozornost teroristů. Prvnímu teroristickému útoku čelily v roce 1993, při kterém došlo k odpálení asi 680 kilogramové nálože v dodávce, kterou teroristé zaparkovali v garážích pod severní věží (viz bombový útok na Světové obchodní centrum (1993)). Cílem tohoto útoku bylo, aby se severní věž zhroutila na stranu a při vlastním pádu smetla sousední jižní věž. K něčemu takovému však nedošlo. Výbuch, ač způsobil 30metrovou trhlinu, statiku budovy vážněji nenarušil. O osm let později došlo k dalšímu teroristickému útoku s použitím civilních letadel, jehož rozsah byl natolik enormní, že vedl ke kolapsu budov a k úplnému zničení komplexu WTC (viz teroristické útoky 11. září 2001).
Koncepční vývoj nové budovy Do uzávěrky mezinárodní soutěže o koncepční řešení nového WTC, v září 2002, přišlo více než 400 projektů (údajně možná až 2000). Komise složená z LDMC, PANYNJ, aj. zúžila výběr na práci sedmi velmi renomovaných architektonických kanceláří a týmů inženýrů, kteří měli ještě pár měsíců na to své projekty doladit, případně vylepšit.