Občanské shromáždění je orgán vytvořený z občanů státu, který má projednat (rokovat) záležitost nebo otázky celostátního významu. Občanská shromáždění mohou ale být realizovaná i na úrovni například města či regionu, nebo naopak na nadnárodní úrovni jako v případě Konference o budoucnosti Evropy. Členství v občanském shromáždění je vybíráno náhodně. Účelem občanského shromáždění je získat na reprezentativním vzorku názor veřejnosti na určité otázky a navrhnout odpovědi na tyto otázky prostřednictvím racionální a odůvodněné diskuse a využitím různých zjišťovacích metod, například přímými konzultacemi s odborníky. V mnoha případech je vyžadováno, aby návrhy občanského shromáždění byly před uzákoněním přijaty širokou veřejností prostřednictvím referenda. Cílem shromáždění občanů je znovu nastolit důvěru v politický proces přímým vlastnictvím rozhodování. Za tímto účelem mají občanská shromáždění v úmyslu napravit „rozdílnost zájmů“, která vzniká mezi volenými zástupci a voliči, jakož i „nedostatky v jednání v zákonodárných sborech“.
Používání občanských shromáždění k přijímání rozhodnutí souvisí s tradicemi deliberativní demokracie a svrchovanosti lidu v politice. Zatímco tyto tradice sahají zpět do starověké aténské demokracie, staly se nově relevantní jak pro teoretiky, tak pro politiky v rámci deliberativního obratu v teorii demokracie. Od osmdesátých let do začátku devadesátých let začal tento deliberativní obrat, přecházející z převládajícího teoretického rámce participativní demokracie k deliberativní demokracii, zpočátku v díle Jane Mansbridgeové a Josepha M. Bessette. Od té doby jsou v zemích, jako je Kanada a Nizozemsko, využívána občanská shromáždění při projednávání reformy volebního systému.
Občanská shromáždění jsou obvykle státními iniciativami. Existují však i příklady nezávislých občanských shromáždění, například Le G1000 v Belgii nebo We the Citizens v Irsku.
Definování funkcí
Členství Členství v občanském shromáždění je deliberativní, specifickou a nedílnou součástí plnění cíle shromáždění. Níže jsou popsány některé aspekty členství v občanském shromáždění.
Výběr K podpoře politické rovnosti a inkluzivity ve shromáždění se používá jako klíčová součást občanského shromáždění, kvazi-náhodný výběr. Na rozdíl od voleb, které podle různých názorů vedou k volbě elit, výběr losem umožňuje skutečné zastoupení jakékoli příslušné komunity. Náhodné losování se stalo alternativou k volbám na základě rovnosti, efektivnosti nákladů a reprezentativnosti. Výběr účastníků občanských shromáždění usiluje o to, aby byl zcela náhodný, ale ve skutečnosti je pouze částečně náhodný, a proto mluvíme o kvazi-náhodném výběru, z důvodu další proměnné vlastního výběru a nepřiměřeného zastoupení menšin. Problém s čistě náhodným výběrem spočívá v tom, že lidé nemohou být nuceni k účasti a ti, kteří se nezúčastní na práci, činí shromáždění občanů méně reprezentativní. Vzhledem k této proměnné je třeba opustit čistou náhodnost a provést reprezentativní výběr. Je třeba zvážit určité kvóty na základě pohlaví, entit nebo různých jiných kategorií, které byly v minulosti používány v občanských shromážděních. Ačkoli toto dělá výběrový proces jen kvazi-náhodným, někteří si myslí, že tato možnost je lepší. Použití losu ve správě věcí veřejných má historický význam a bylo skutečně skvěle zavedeno do aténské demokracii a různých evropských společenstvích, aby se umožnila spravedlivější správa věcí veřejných.
Časové omezení Nezbytnou součástí občanských shromáždění je pravidelná výměna zástupců: účastníkům občanských shromáždění je vyhrazen omezený mandát, po který mohou sloužit. Toto časové omezení je stanoveno aby se zachovala reprezentativní povaha shromáždění a zabránilo se zkreslení. Pravidelná výměna zástupců je zásadní pro udržení kognitivní rozmanitosti v dlouhodobém horizontu a pro zamezení vytváření elitní třídy nebo oligarchie. Pokud neexistují žádné časové limity, existuje vážná hrozba, že se shromáždění stane homogenním nebo se začne sledovat soukromé zájmy a ztratí ze zřetele společné dobro.
Velikost Velikost shromáždění občanů musí je velmi dobře stanoveno tak, aby zachytila reprezentativní průřez dotčené populace. Velikost bude záviset na účelu, demografii a počtu obyvatel komunity, které shromáždění usiluje reprezentovat, aby se zachytila statistická spolehlivost. Shromáždění občanů musí být relativně malé, aby bylo dobře zvládnutelné a aby zůstal efektivní proces projednávání.
Funkce Funkce a cíle občanského shromáždění nemají apriori stanovené limity. Ačkoli příklady shromáždění byly historicky omezeny na návrhy týkající se volebních reforem, účelem shromáždění občanů by mohlo být cokoli, co se týká vládnutí.
Síla návrhu versus rozhodovací pravomoc Ačkoli byla občanská shromáždění používána jako metoda vládnutí v řecké demokracii, moderní občanská shromáždění dostala pouze pravomoc navrhovat, nikoli přijímat rozhodnutí. Občanská shromáždění, považovaná za určitý typ experimentu, někdy fungují jako určitý druh referenda, ve kterém jsou rozhodnutí učiněná během shromáždění sdělována parlamentu nebo jinému volenému řídícímu orgánu jako podklad pro hlasování v něm. Někdy je návrh občanského shromáždění zaslán voličům jako podklad pro rozhodování ve volbách.
Postup
Rokování náhled|Deliberativní jednání městské rady v roce 1636. Klíčovou součástí občanských shromáždění je jeho deliberativní povaha. Proces rokování umožňuje vzdělání účastníků, kteří dříve nebyli informováni o konkrétní problematice. Občanská shromáždění obvykle konzultují problém s odborníky v dané oblasti, od politiků přes analytiky až po vědce. Začleněním názorů, informací a argumentů odborníků s následným zapojením účastníků do společné diskuse se občanské shromáždění snaží poučit své jednotlivé členy a nakonec vytvořit názor či rozhodnutí, představující odborně podložený veřejný zájem. Deliberace umožňuje reprezentaci průměrného občana, ale přitom se pokouší odstranit problémy nevědomosti nebo apatie, které obvykle jdou ruku v ruce. Snaží se také s výhodou použít například deliberativní hlasování.
John Parkinson navíc tvrdí, že záměrem rokování v demokratických systémech je „nahradit mocenské hry a politické excesy“ hlasem rozumu. „Deliberace je proces, který se netýká pouze procedurální účinnosti, ale také podstatných epistemických výsledků. Parkinson tvrdí, že tento proces mění „politickou legitimitu“ tak, že zahrnuje „nejen proces, ve kterém jsou věci dělány správně, ale také jsou dělány správné věci“. Tento pohled je v rozporu s čistě procedurálním popisem legitimity, o kterém John Rawls říká: „existuje správný nebo spravedlivý postup tak, že výsledek je stejně správný nebo spravedlivý, ať už je jakýkoli, za předpokladu, že byl řádně dodržen tento postup.“ Zatímco deliberace je sama o sobě procedurou, je také epistemicky řízeno, a tak rozšiřuje ohled na legitimitu .
Stanovení agendy Stanovení agendy se týká vytvoření plánu zásadních otázek, které má projednat občanské shromáždění. V hlavních příkladech občanských shromáždění, jako jsou shromáždění v Britské Kolumbii a Ontariu, byl stanoven program zákonodárným sborem (v obou těchto příkladech se jednalo o návrh volební reformy). Robert Dahl však uvádí, že konečná kontrola nad stanovováním agendy je nezbytnou součástí ideální demokracie: „orgán občanů… by měl mít výlučnou kontrolu, aby určil, o jakých záležitostech se má nebo nemá rozhodovat“. Tento problém zůstává dlouho nevyřešený, protože oba možnosti nastavení agendy – politiky nebo malým procentem občanů omezují konečnou kontrolu občanů nad touto agendou. Problém je možné teoreticky řešit petičním procesem, ale ukazuje je se, že shromažďování podpisů je pro občany nebo dokonce skupiny bez finančních zdrojů obtížným procesem. James Fishkin píše: „Rovné příležitosti jsou formální a symbolické, zatímco účinnou konečnou kontrolu vykonávají ti, kteří mohou financovat sběratele podpisů.“
Příklady Občanská shromáždění byla použita v Britské Kolumbii (2004) a Ontariu (2006) v Kanadě, v Nizozemsku (2006). Občanská shromáždění v Kanadě a Nizozemsku se zabývala otázkou reformy volebního systému. V každém z těchto příkladů byli občané vybráni prostřednictvím semináhodného procesu, který zajistil rovnoměrné geografické a demografické zastoupení. Účast byla dobrovolná, pozvánky byly rozesílány náhodně lidem uvedeným na seznamu voličů a zájemci byli vyzváni, aby odpověděli. Koneční účastníci byli vybráni z těch, kteří odpověděli a to způsobem, který zajistil spravedlivé zastoupení lidí z různých míst a prostředí. V rámci účasti na shromáždění dostali členové kanadského a nizozemského shromáždění úvodní informace o volebním systému, a teprve potom dostali prezentaci alternativních návrhů volebních reforem a projednali jejich doporučení.
Britská Kolumbie Občanského shromáždění v Britské Kolumbii se zúčastnilo 160 občanů a jeden předseda, jejich úkolem bylo, aby projednali možnosti volební reformy a dali konkrétní doporučení.
Výběr Výběrový proces této sestavy byl semináhodný. Z každého ze 79 volebních obvodů Britské Kolumbie byl vylosován jeden muž a jedna žena, navíc byli vybráni dva zástupci domorodých obyvatel a předseda. Tito členové byli vybráni loterií, která zajistila vyváženost pohlaví a spravedlivé zastoupení podle věkových skupin a geografické rozložení populace. Výběrové řízení proběhlo ve třech fázích: Nejprve bylo náhodným občanům zasláno celkem 15 800 pozvánek – 200 v každém volebním obvodu, s dotazem, zda jsou ochotni se zúčastnit losování. Ti, co souhlasili prošli poté dvěma koly výběru.
Výsledkem výběrového řízení bylo shromáždění, které nebylo příliš reprezentativním zastoupením široké veřejnosti, protože občané, kteří souhlasili s účastí, byli od počátku velmi široce nespokojeni se současným volebním systémem Britské Kolumbie, zatímco průzkumy veřejnosti naznačovaly, že jsou občané relativně spokojeni.
Amy Langová si všimla dvou podobností mezi těmi, kteří byli nakonec vybráni do 160členného shromáždění: zájem o poznání, zejména zájem o politický proces, a zájem o práci na problému. Píše, že „to pravděpodobně přispělo k vynikající pracovní dynamice ve shromáždění“.
Michael Pal zdůraznil význam reprezentativnosti ve výběrovém řízení a napsal o občanských shromážděních v Britské Kolumbii a Ontariu, že „požadavek stejného počtu členů z každého volebního obvodu vyústil v shromáždění, která neodrážejí skutečnou populaci a mohou mít sklon preferovat výsledek, který upřednostňoval geografické zastoupení.“ Proto faktor jako geografie omezil reprezentativnost konečných výsledků, přestože umožňoval systematizovaný proces výběru. Celkovým záměrem je zajistit, aby struktura výběru neměla vliv na skutečnou deliberaci ve shromáždění.
Proces Shromáždění nejprve prošlo dvanáctitýdenní „fází učení“, zahrnující prezentace odborníků, skupinové diskuse a přístup k řadě zdrojových materiálů. Práce zahrnovala přehled různých volebních systémů používaných ve světě a jejich různé dopady na politický proces. Následovala fáze veřejné konzultace, která trvala od května do června. Členové shromáždění uspořádali přes 50 veřejných slyšení a obdrželi celkem 1 603 písemných podání. Členové uvažovali o tom, který volební systém doporučit, a poté shromáždění hlasovalo o různých možnostech ve třech samostatných hlasováních.
Výsledek 10. prosince byla shromážděním předložena zákonodárcům Britské Kolumbie konečná zpráva shromáždění s názvem „Počítá se každý hlas: Volební reforma v Britské Kolumbii“. V květnu 2005 doporučení shromáždění přijalo v referendu 57,7 % voličů a většinu podpořilo 77 ze 79 volebních obvodů. Aby však referendum uspělo, vyžadovalo schválení 60 % hlasů a jednoduchých většin v 60 % ze 79 okresů. V důsledku toho nedošlo k žádné změně. Doporučení byla v následném referendu zamítnuta 60,9 % voličů.
Ontario