Karaité (hebrejsky , , , Kara'im, Bnej Mikra, Ba'alej Mikra; arabsky Qaraijjun, doslova: Písmáci, Synové Písma, Vlastníci Písma) jsou stoupenci židovského hnutí, někdy označovaného za sektu, které existuje od 8. století. Doktrína karaitského judaismu je charakteristická odmítnutím ústní Tóry a uznáváním pouze Tanachu (Starý zákon) jako normativního zdroje veškerých právních a náboženských tradic, čímž se odlišuje od hlavního směru judaismu, který je označován jako rabínský judaismus. Název pochází z hebrejského kořene קרא – „číst“.
Původ karaitů Skupina je jako „karaité“ nazývána až od 9. století. Jádro karaitského hnutí tvořila skupina nazvaná ananité, podle svého zakladatele Anana ben Davida. Karaité vznikli spojením různých směrů nalézajících se v babylónském a perském židovstvu, ať už v předislámské nebo islámské době, které se více či méně vzpouzely autoritě babylónského exilarchátu. Kromě ananitů skupina absorbovala také skupiny, jako byli iIsawité (následovníci falešného mesiáše Abu 'Isa al-Isfahani) nebo judghanité (následovníci jiného falešného mesiáše Jughdana – Jehudy, kteří byli silně ovlivněni šíitským islámem), a možná i pozůstatky skupin, které existovaly ještě v dobách Druhého Chrámu jako saduceové a boethusiáni, jejichž jednotícím elementem byl odpor vůči tradici v podobě, v jaké ji hlásala rabínská většina soustředěná kromě exilarchátu v Babylónii a patriarchátu v Izraeli.
Sami karaité tvrdí, že jejich původ sahá až do dob rozdělení izraelského království, kdy byla skutečná a jediná správná tradice předána potomkům kněze Sádoka, od nějž svůj původ odvozují saduceové.
Rabanité naopak tvrdí, že Anan založil novou sektu pouze z důvodu uražené pýchy, když byl jeho mladší bratr Chananja zvolen exilarchou místo něj a Anan se proti němu vzbouřil. Když byl za tento svůj čin chalífou uvězněn, mělo se mu ve vězení dostat rady, aby chalífovi řekl, že není heretikem, nýbrž zakladatelem nového náboženství. Anan byl propuštěn a mohl začít své působení.
Rané dějiny karaitů Ananova „reforma“ nebyla v pravém slova smyslu reformou. Znamenala sice zavržení rabínské tradice formulované v Mišně a Talmudu, ale některé věci do karaismu zahrnula (například doktrínu stěhování duší nebo celoměsíční půst podobný islámskému půstu v měsíci Ramadán) a navíc s rabínskými ustanoveními odstranila i řadu rabínských „zmírnění“ – například zákaz práce o šabatu začal být chápán mnohem přísněji stejně tak jako zákony ohledně obřízky, které se staly mnohem podrobnějšími, a podobně byly upraveny i zákony ohledně rituální čistoty a vztahů s nežidy.
Rozkoly uvnitř hnutí Anan přidal ke 13. pravidlům rabiho Jišma’ele větší důraz na pravidlo hekeš (analogii, arabsky qijás), možná pod vlivem chanáfitské školy v islámu. Ananova rada byla následující: „Pátrejte v Tóře a nedbejte na můj názor“ – tato doktrína měla ovšem za následek decentralizaci a nejednotnost hnutí a jeho brzké roztříštění do množství skupin. Ananovi následovníci začali být nazýváni ananité a zůstali vždy nepočetnou skupinou v rámci celého hnutí. Anan sám byl nazýván titulem nasi (kníže, titul izraelského patriarchy) stejně jako jeho potomci Ša’ul a Jošija.
Kromě ananitů existovaly i další skupiny, řada z nich existovala jako opozice vůči ananitům, jako ukbarité (následovníci Jišma’ele z Ukbary). Jišma’el z Ukbary byl vůči Ananovi v silné opozici a nazýval jej „bláznem“ a „oslem“. Ukbarité pravděpodobně přestali existovat již během 10. století.
Jedním z dalších sektářů uvnitř karaitského hnutí byl Mišawajh al-Ukbari, který navrhoval všechny rozpory uvnitř karaitského hnutí vyřešit tím, že by v nich karaité následovali rabanity (například ve slavení svátků). Dalšími byli například Musa (Moše) al-Zafarani, známý též jako Abu 'Imran al-Tiflisi, nebo karaita z Ramly Malik al-Ramli.
9. až 12. století Doktrína, která zformovala karaitské hnutí, se vynořila až v 9. století s osobností Benjamina ben Moše Nahávendí (z města Nahávend v Persii). Benjamin položil základy karaitského judaismu a byl také prvním člověkem, který hnutí označil slovem Kara'im. Sa’adja Ga'on považuje za zakladatele karaismu právě Anana a Benjamina stejně jako Jehuda Halevi nebo arabští a karaitští autoři, kteří hovoří o karaitech jako Ascháb Anan wa-Binjamín – „následovnících Anana a Benjamina“. Volný výklad Bible se stal karaitskou normou a umožnil tak odstranit nejzásadnější rozpory mezi jednotlivci. Za zdroje, z nichž je možné vyvozovat zákony, považoval stejným dílem všechny tři části hebreské Bible, Tóru, Proroky i Spisy, na rozdíl od rabanitů, kteří za nejautoritativnější zdroj považovali Tóru, zatímco prorocké knihy a Spisy měly nižší status. Na rozdíl od Anana se nesnažil vůči rabanitům vymezit a nechoval k nim nenávist jako jeho předchůdce, navíc často jejich nařízení přijímal, ačkoli je nestanovoval pro karaity za závazná. Karaity dokonce nabádal k tomu, aby přijímali rabínskou interpretaci tam, kde Bible nedává jasnou odpověď.
Daniel ben Moše al-Qumisi z Jeruzaléma, mladší současník Benjamina, naopak zastával opačný postoj, odmítal existenci andělů a hlásal nutnost doslovného výkladu Písma. Jeho hnutí bylo ve svém pojetí mnohem přísnější ve srovnání s Benjaminovým tolerantním a dalo by se říci až liberálním přístupem.
Vzestup a misijní aktivita Poměrně záhy po své konsolidaci začali být karaité literárně plodní. Díla karaitů byla psaná většinou arabsky. Karaitská kultura vzkvétala především v muslimských zemích jako Egypt a severní Afrika a i v Izraeli. Karaitská misijní aktivita, ačkoli nebyla příliš úspěšná, vyvolala prudký útok ze strany rabanitů. Tím započal dlouhotrvající spor mezi oběma skupinami, leckdy přecházející v otevřenou nenávist – málokdy ovšem slovní přestřelky přerostly v otevřené násilí. Hlavním terčem karaitských útoků byly antropomorfismy, agada a mystika. Hlavní protikaraitský autor byl v 10. století Sa’adja Ga'on, který napsal několik protikaraitských spisů.
Hlavní karaitští autoři Největším karaitským autorem v 10. století byl Abú Jusúf Jákúb al-Kirkisání, který napsal kromě jiného i historii karaitů, Kitab al-Anwar wa-al-Maraqib. Dalšími byli Jafet ben Ali z Basry, autor arabského překladu Bible a komentáře k ní, který je často označován za karaitského Rašiho. Salmon ben Jerucham byl jedním z nejaktivnějších oponentů rabínského judaismu. Dalšími významnými karaity tohoto období byli Ananův potomek David ben Boaz nebo Sahl ben Mazli'ach ha-Kohen, karaitský misionář, který nám kromě jiného zanechal popis karaitské komunity v Jeruzalémě.
Jeruzalémská karaitská komunita byla velmi rozsáhlá, mezi jejími členy byli překladatelé, vykladači a komentátoři Bible i filosofové. Řada exegetů si získala respekt rabanitských komentátorů. Jednou z mimořádných osobností byl Josef ben Avraham ha-Kohen ha-Ro'e al-Basír. Jeho náboženská filosofie byla ovlivněna islámskou filosofií kalámu. Spolu s ním však nastal také konec zlaté éry karaitů v Izraeli. Al-Basírův žák Jehošua byl posledním karaitským učencem v zemi. Komunita vzala za své během křížových výprav, kdy byla vyvražděna téměř celá židovská komunita v Jeruzalémě. Když Godefroi z Bouillonu obsadil Jeruzalém, karaité stejně jako rabanité byli zaživa upáleni v synagoze. V roce 1642 bylo v Jeruzalémě pouze 27 karaitů, v 18. století již vůbec žádní. Karaité se vrátili do Jeruzaléma až v poslední době.
Ústup karaitského judaismu Úpadek hnutí započal již ve 12. století. Řada karaitů žila v Egyptě, kde zastávali řadu významných funkcí na rozdíl od tehdy utlačovaných rabanitů. Situaci změnil až příchod Maimonida, který zvrátil trend, kdy řada rabanitů přecházela ke karaismu. Mezi významnými karaity, kteří žili tou dobou v Egyptě, byl básník Moše ben Avraham Dar'i. Karaitský judaismus ale ideologicky stagnoval a nadále se nevyvíjel. Karaité jistou dobu působili ve Španělsku, ale po krátké době kastilská vláda na radu rabanitů karaity vypověděla. Po následném vypovědění všech Židů ze Španělska r. 1492 odešla většina karaitů do Osmanské říše, kde byly znovu navázány vztahy s vyhnanými rabanity a došlo ke vzájemn kooperaci a ovlivňování. Největší osobnost karaismu v 16. století, Elijahu ben Moše Bašjazi, žák rabanitských učenců, sepsal kodex karaitského práva Aderet Elijahu, označovaný někdy jako karaitský Šulchan aruch. Karaity je Elijahu označován jako Ha-posek ha-acharon – „poslední kodifikátor“. Avšak na konci 16. století karaité na území Osmanské říše opět upadli do stavu duchovní stagnace.
Přesun na Krym Těžiště karaitské kultury se opět přesunulo, tentokrát na Krym a do Litvy. Karaité na Krymu pobývali mnohem déle, nyní se ale karaité z této oblasti stali vůdčím elementem uvnitř hnutí. Podle karaitské tradice se zde karaité smísili s Tatary, litevští karaité také přejali tatarský jazyk a své modlitby přeložili do tatarštiny. Pod tatarským vlivem ale začali karaité opět stagnovat. V 18. století se karaité žijící pod ruskou nadvládou separovali definitivně od rabanitů. Jakožto potomky Tatarů je ruská pravoslavná církev nepovažovala za „vrahy Kristovy“, a tudíž se na ně nevztahovala protižidovská nařízení, která platila v tzv. pásu osídlení. Karaitská komunita přesto trpěla nedostatkem vůdčích autorit (chachamim).
Rusko a Ukrajina zůstaly centrem karaitské komunity až do druhé světové války. Během holocaustu skupina rabínských židů stanovila, že karaité nejsou židé ani židovského původu, což řadě karaitů zachránilo život. Po válce se někteří karaité přestěhovali do Izraele nebo USA. Většina karaitů, kteří dnes žijí v Izraeli, pochází z arabských zemí, kdy na ně dopadl hněv arabského obyvatelstva po roce 1948 a vyhlášení státu Izrael.
Karaité dnes V dnešní době se ke karaitskému judaismu hlásí asi 30 000 Židů. Kromě Izraele (20–25 000) žijí v USA (1 200), v bývalém Sovětském svazu a Polsku (3 000) a menší komunity je možné najít i ve Francii, Švýcarsku, Turecku, Velké Británii a jinde. Hlavním karaitskými centry v Izraeli jsou Ramla, Ašdod, Ofakim, Beerševa, mošav Ranen, mošav Maslia. Menší komunity jsou v Jeruzalému, Bat Jamu a Aradu. Hlavním karaitským centrem v USA je San Francisco, kde je jediná aktivní synagoga v Severní Americe. V roce 2017 vznikla organizace Karaite Jews of Europe, která sdružuje všechny karaity v Evropě, sídlí ve Švýcarsku a pobočku má také v České republice.
Základním principem karaismu je Bible. Veškerá náboženská praxe musí být odvozena přímo z Bible, která je jediným karaitským zákonným pramenem. Tradice je obecně přijímána stejně jako některá rabínská nařízení, ovšem pouze v tom případě, že slouží k objasnění obtížně pochopitelného nařízení, že vychází pouze z textu a je podložena tradicí a zvyky.
Karaitská „halacha“ vlevo|náhled|192px|Karaitská synagoga Bnej Jisra’el Karaitský judaismus zná termín sevel ha-jeruša, doslova „jho dědictví“, který na jednu stranu nařizuje určité principy přijmout, jsou-li podloženy tradicí, podle Ananovy doktríny „nedbejte na má rozhodnutí“ ovšem ponechává značnu volnost ve výkladu. Karaismus tak na jedné straně dovoluje chápat Bibli na individuální úrovni, na druhou stranu je velmi rigidní ohledně jakékoli změny již přijaté tradice.
Z původního velmi individualistického přístupu se karaismus vyvinul v regulérní náboženský směr s vlastní tradicí a zákony, stanovenými na podobných pincipech jako zákony v rabínském judaismu. Tento proces konsolidace byl zahájen Jehudou Hadasim ve 12. století a dokončen Elijahem Bašjazim.
Následující principy jsou normativními pravidly, na kterých je možné podle karaismu vyvozovat nařízení a zákony: Doslovný význam biblického textu Obecný konsensus obce nebo komunity Závěry vyvozené z Písma na základě analogie – hekeš