upright=2|náhled|Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru (Balduineum) Nástup Lucemburků na český trůn označuje události od počátků jednání odpůrců českého krále Jindřicha Korutanského s římskoněmeckým králem Jindřichem VII. Lucemburským roku 1309 do korunovace Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny v roce 1311.
Po zavraždění posledního Přemyslovce na českém trůně Václava III. roku 1306 byl českým králem zvolen vévoda Jindřich Korutanský, proti kterému v zemi stála silná opozice v řadách šlechty, duchovenstva i patriciátu. V roce 1308 byl novým římským králem zvolen lucemburský hrabě Jindřich VII. Následující rok (1309) se na něj obrátila s žádostí o pomoc část protikorutanské opozice v Čechách, v jejímž čele stáli cisterciáčtí opati Konrád Zbraslavský a Heidenreich Sedlecký. Jejich záměrem bylo svrhnout z českého trůnu Jindřicha Korutanského a dosadit na něj mladého syna Jindřicha VII. Jana, který si měl za manželku vzít Elišku Přemyslovnu, sestru Václava III. První jednání prolucemburské opozice v Čechách s římskoněmeckým králem se uskutečnilo v létě 1309 v Heilbronnu. Jindřich VII. si na této schůzce ústně potvrdil, že právoplatnou dědičkou českého trůnu je pouze Eliška Přemyslovna, a začal se českou otázkou vážně zabývat, což byl pro cisterciácké vyjednavače značný úspěch.
Na říšském sněmu, svolaném na sklonku srpna 1309 do Špýru, se Habsburkové vzdali svých nároků na české země a Jindřich VII. jim v sumě 50 000 hřiven stříbra zastavil celou Moravu. Na počátku roku 1310 se za Jindřichem VII. na další jednání do Norimberku dostavila již oficiální delegace protikorutanské strany, v čele s Jindřichem z Rožmberka a Heidenreichem Sedleckým. Výsledkem této schůzky bylo prohlášení římského krále z 31. ledna 1310, v němž sliboval, že zachová všechna práva Českého království, pokud si za krále zvolí toho, kterého jim on vybere. Rozhodující jednání prolucemburské opozice s římskoněmeckým králem proběhlo v polovině července na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Petr Žitavský ve své kronice líčí, jak Jindřich VII. chtěl na sněmu českému poselstvu vnutit za českého krále místo Jana svého dospělého bratra Walrama, protože se obával Janovy přílišné mladosti. Nakonec však podle Petra Žitavského před českým poselstvem kapituloval. Žitavského vyprávění o Jindřichových snahách prosadit na český trůn Walrama ovšem zpochybnila historička Lenka Bobková. Říšský sněm ve Frankfurtu sesadil Jindřicha Korutanského a za nového českého krále určil mladého Jana Lucemburského. Brzy po tomto jednání dne 14. srpna 1310 Eliška Přemyslovna v doprovodu některých pánů opustila Čechy a vypravila se ke dvoru Jindřicha VII. do Heimbachu, kam dorazila již 25. srpna. Jindřich VII. následně 31. srpna ve Špýru udělil Janovi české země v léno. Následujícího dne kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu ve špýrském dómu oddal. Jindřich VII. se pak věnoval přípravám svého tažení do Itálie a Jan Lucemburský se se svými rádci včetně Petra z Aspeltu vypravil 18. října do Čech. Po neúspěšném útoku na Kutnou Horu a Kolín obsadil Jan Lucemburský 3. prosince Prahu. Jindřich Korutanský i míšeňské oddíly následně opustili území Čech. Nástup Lucemburků na český trůn byl završen korunovací Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny v bazilice svatého Víta na Pražském hradě 7. února 1311.
Nástup Jana Lucemburského na český trůn předznamenal dalších 130 let vlády Lucemburků v českých zemích.
Pozadí náhled|Socha Albrechta Habsburského Po zavraždění posledního Přemyslovce na českém trůně Václava III. byl roku 1306 českým králem zvolen vévoda Jindřich Korutanský, manžel Václavovy sestry Anny Přemyslovny. Ještě téhož roku však Korutance ze země vypudil římský král Albrecht Habsburský, který na český trůn dosadil svého syna Rudolfa Habsburského. Rudolf ovšem již v roce 1307 skonal a vlády se znovu chopil Jindřich Korutanský, jenž však v zemi nedokázal nastolit pořádek. V řadách šlechty, duchovenstva i patriciátu proti němu totiž stála silná opozice. Jindřich zároveň musel čelit novým pokusům Albrechta Habsburského dobýt Čechy pro svého dalšího syna Fridricha Sličného.Soumrak Přemyslovců, s. 719–742. Snahy Habsburků ovládnout české země byly zmařeny až zavražděním Albrechta Habsburského jeho synovcem Janem Parricidou v roce 1308. Novým římským králem byl, především díky svému bratrovi, trevírskému arcibiskupovi Balduinovi a mohučskému arcibiskupovi Petrovi z Aspeltu, zvolen otec Jana Lucemburského, hrabě Jindřich VII. Lucemburský.
Průběh Schůzka v Heilbronnu a říšský sněm ve Špýru (červenec 1309 – září 1309) Postupem času se mezi odpůrci českého krále Jindřicha Korutanského začaly objevovat návrhy na panovníka, který by měl Jindřicha na českém trůně nahradit. Mezi novými uchazeči o český trůn se objevil míšeňský markrabě Fridrich Pokousaný, rakouský vévoda Fridrich Sličný a patrně i lehnický kníže Boleslav III. Marnotratný, manžel dcery zesnulého českého krále Václava II. Markéty Přemyslovny. Zároveň postupně začala krystalizovat prolucemburská opozice, jež si vzala za cíl sesadit z českého trůnu Jindřicha Korutanského a dosadit místo něj Jana Lucemburského, mladičkého syna nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Jan se podle jejich plánů měl oženit s dcerou Václava II. Eliškou Přemyslovnou. Tento úmysl měl své zastánce mezi šlechtou, preláty i patriciátem. V čele této skupiny stanuli cisterciáčtí opati – opat sedleckého kláštera Heidenreich a opat zbraslavského kláštera Konrád z Erfurtu. Důvod, proč se tito muži přidali do prolucemburské opozice, lze podle Josefa Šusty spatřovat v kořistnické politice Jindřicha Korutanského vůči cisterciáckým klášterům.Král cizinec, s. 55–56. V pozadí tohoto projektu zřejmě stál mohučský arcibiskup a důvěrník římského krále Petr z Aspeltu, jenž měl v českém prostředí mnoho kontaktů. Konrád a Heidenreich se fakticky stali spojovacím článkem mezi římským králem a představiteli protikorutansky orientované české šlechty v čele s Jindřichem z Rožmberka.Král cizinec, s. 55–58.
vlevo|náhled|Busta Elišky Přemyslovny ve svatovítské katedrále (Petr Parléř) Nejprve bylo nutno zjistit, zda je Eliška Přemyslovna ochotna realizovat záměry cisterciáckých opatů a vdát se za Jana Lucemburského. Podle kronikáře Petra Žitavského se Eliška setkala s Konrádem Zbraslavským někdy v červenci roku 1309 u svatovítské baziliky na Pražském hradě. S připravovaným spiknutím proti Korutancovi mladá „Václavovna“ souhlasila. Pravděpodobně se již předtím zabývala zoufalou situací v zemi a byla rozhodnuta udělat vše pro její zlepšení. Činila tak s vědomím, že přinese závažný rozkol do svého vztahu se svou sestrou Annou, manželkou Jindřicha Korutanského, a bude muset opustit svatojiřský klášter na Pražském hradě, kde pobývala.
Pozice Elišky Přemyslovny byla velmi netradiční. V plánování sňatku, na rozdíl od jiných princezen, totiž nehrála pouze pasivní roli. Neprovdával ji navíc nikdo z jejího příbuzenstva, nýbrž část zemské obce, což bylo značně neobvyklé.Jan Lucemburský, s. 54.
náhled|Jindřich VII. (Balduineum) Dne 4. srpna se opat Konrád Zbraslavský, doprovázený budoucím kronikářem Petrem Žitavským, vypravil z Prahy, aby se zúčastnil zasedání generální kapituly cisterciáckého řádu v Cîteaux. Dne 13. srpna dorazil do Heilbronnu, kde právě sídlil dvůr římského krále Jindřicha VII. Dal tedy přednost jednání s ním a do Citeaux se vydal až později.Jan Lucemburský a jeho doba, s. 124. Dne 14. srpna začalo v Heilbronnu první neoficiální jednání zástupců protikorutanské strany v Čechách, tedy Konráda Zbraslavského a Petra Žitavského, s Jindřichem VII.Jan Lucemburský, s. 43–44. Schůzka se odehrála ve zdech místního minoritského kláštera a byli u ní přítomní již zmíněný mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a vicekancléř římského krále opat Jindřich z Villers-Bettnachu. Oba muži byli protikorutanskému táboru v Čechách značně nakloněni. Podrobný popis tohoto setkání podal ve své Zbraslavské kronice Petr Žitavský, jenž se ho osobně zúčastnil. Podle něj za opaty hovořil především Konrád, který Jindřichovi vylíčil katastrofální situaci v Českém království, jemuž vládne nehodný král, a obhajoval dědické nároky Elišky Přemyslovny na český trůn.Král cizinec, s. 87–88.
Jestliže zde zaznělo jméno Eliščina případného ženicha, tak zatím pouze neoficiálně. Jindřich VII. nakonec údajně prohlásil, že „žádná jiná dívka nebo žena z kteréhokoli cizího národa nesmí se stát královnou v Čechách než Eliška, dcera krále Václava, beze zření na jakoukoli překážku, která by se snad měla naskytnout,“ což byl pro cisterciácké vyjednavače značný úspěch. Jindřich VII. se českou otázkou tedy začal vážně zabývat. Petr Žitavský ve své kronice vypráví, že Jindřich VII. nad Janovou kandidaturou na český trůn dlouho váhal. Podle historičky Lenky Bobkové se však toto kronikářovo tvrzení jeví jako dosti nepravděpodobné, protože Jindřich si podle ní už od počátku uvědomoval význam titulu českého krále, k němuž se vázal kurfiřtský hlas a samotné České království, jež Lucemburkům mohlo posloužit jako pevná mocenská základna. Lucemburk se podle Bobkové pouze snažil vyhnout nebezpečím, která s sebou přinášela podpora protikorutanské opozice v českých zemích. Nebylo totiž ještě zcela jisté, zda se Janova kandidatura v Čechách prosadí. Zákrok proti tehdejšímu českému králi navíc mohl vyvolat konflikty v říši.Jan Lucemburský, s. 44–45.
V září 1309 se ve Špýru konal říšský sněm, který Jindřich VII. využil na odražení mocenských zájmů Habsburků na české země. Dosáhl zde uzavření dohody, v níž se Habsburkové vzdali všech svých nároků na český trůn a slíbili podporu Jindřicha v záměru získat české země pro svého syna Jana.Jan Lucemburský a jeho doba, s. 116–117. Římskoněmecký král jim zároveň za sumu 50 000 hřiven stříbra zastavil celou Moravu. I přesto však Habsburkové na Moravě ovládali jenom tři města. Jindřich VII. následně Habsburkům potvrdil jimi držené země a nad vrahy jejich otce vyřkl říšskou klatbu. Leopold Habsburský na oplátku přislíbil svou účast na Jindřichově plánované římské jízdě. Posléze Jindřich ve špýrské katedrále uspořádal slavnostní uložení ostatků Albrechta Habsburského a Adolfa Nasavského, svých dvou předchůdců soupeřících o římskou korunu.Habsburkové, s. 104–105. Zlatým hřebem sněmu bylo Jindřichovo slavnostní prohlášení, v němž se zavázal k tomu, že v říjnu roku 1310 vyrazí na římskou jízdu.
Míšňané a Korutanci v Čechách a jednání v Norimberku (říjen 1309 – květen 1310) vlevo|náhled|Erb pánů z Rožmberka (výřez z obrazu Mistra vyšebrodského oltáře) V říjnu roku 1309Velké dějiny, s. 505. Jindřich Korutanský pozval do Čech od svého bratra Oty III. z Korutan družinu o osmdesáti mužích vedenou korutanským šlechticem Konrádem z Aufensteina a jeho bratrem Jindřichem z Aufensteina, aby upevnil své postavení v zemi. Aufensteinové po příchodu do země vložili posádku do Pražského hradu a Kutné Hory.Král cizinec, s. 96–97. Příchod korutanských vojáků do Čech však domácí prostředí spíše podráždil.