Potápky (Podicipediformes) jsou řádem široce rozšířených vodních ptáků, kteří obývají stojaté sladkovodní plochy všech kontinentů s výjimkou Antarktidy. V rámci potápek se rozeznává jediná čeleď potápkovití (Podicipedidae). Jedná se o velmi starou linii ptáků, která se začala vydělovat již někdy před 55 miliony lety a představuje jednu z bazálních linií skupiny Neoaves. K potápkám se řadí 20 žijících a 3 nedávno vyhynulé druhy. Potápky nápadně připomínají potáplice, se kterými byly v minulosti spojovány, avšak morfologické a genetické studie ukázaly, že jejich nejbližšími příbuznými jsou plameňáci. Pět druhů potápek se vyskytuje i v Česku, k těm nejrozšířenějším patří potápka roháč.
Jedná se o ptáky o velikosti mezi 23–76 cm se špičatým zobákem, krátkými křídly, zakrnělým ocasem a dlouhým krkem. Zadní prst je malý, tři prsty směřující dopředu jsou vybaveny postranními plovacími lemy. Potápky se živí hlavně korýši a rybkami. K jejich hlavním behaviorálním znakům patří velmi okázalé námluvy, během kterých potápky společně šlapou vodu, vášnivě roztahují křídla, natahují krky a nápadně se hlasově projevují. Hnízdo si staví na vodě ve vodní vegetaci. Rodičovská péče je sdílená. Inkubace trvá kolem 20–30 dní a mláďata po vylíhnutí tráví čas na hřbetě rodičů, než se odváží do vody. Zhruba třetina druhů potápek čelí nějakému typu ohrožení, typicky se jedná o ztrátu přirozeného prostředí, dopady globálního oteplování, znečištění a ohrožení introdukovanými druhy živočichů .
Systematika Čeleď potápkovití (Podicipedidae) vytyčil v roce 1831 francouzský přírodovědec Charles Lucien Bonaparte. Německý anatom Max Fürbringer vyčlenil potápkám samostatný řád potápky (Podicipediformes) v roce 1888. Taxonomické postavení potápek nicméně bylo diskutabilní až do počátku 21. století (viz níže). Vědecký název čeledi i řádu je odvozen z rodu potápek Podiceps, které má základ v latinském podex, podicis („řiť“, „zadnice“) a pes („noha“), což odkazuje k nohám vyrůstajícím ze zadní části těla.
Vnější fylogeneze náhled|Potápka roháč (John Gould, 1837) Potápky byly tradičně považovány za nejbližší příbuzné potáplic (Gaviiformes). Již v roce 1935 však bylo poukázáno na to, že podobnost obou skupin může být důsledek konvergentní evoluce, tzn. důsledek podobných selekčních tlaků, který v průběhu evoluce vzhledově i ekologicky přiblížil dvě jinak nepříbuzné skupiny. Stejný názor měli i průkopníci výzkumu DNA ve fylogenezi ptáků Charles Sibley a Jon E. Ahlquist (1990). V roce 2001 byli poprvé identifikováni jako možná sesterská skupina potápek plameňáci (Phoenicopteriformes). To následně podpořily i morfologické a četné genetické studie. Toto zjištění bylo poměrně překvapující, jelikož plameňáci jsou dlouhonozí ptáci, sbírající potravu při brodění filtrací živočichů z vody, zatímco potápky jsou krátkonozí ptáci, co se živí převážně rybami a menšími členovci, které loví pod vodou do zobáku. Podrobná studie morfologie identifikovala hned kolem 11 morfologických znaků, které mají obě skupiny unikátně společné. Patří k nim 23 presakrálních obratlů (obratle v oblasti horní části těla; většina ostatních ptáků jich má jen 18–21), 11 ručních letek (jediná další skupina se stejným počtem jsou čápovití (Ciconiidae)), vejce pokrytá vrstvou amorfního kalcia fosfátu (k tomu dochází pouze u některých druhů tabonovitých (Megapodiidae)) a nejméně 4 hrudní obratle srůstající do notaria. Společný klad potápek a plameňáků se označuje jako Mirandornithes. Ten patrně představuje bazální klad samotných Neoaves, tedy jednoho ze dvou hlavních kladů letců (druhým jsou Galloanserae). Linie potápek se začala vydělovat snad někdy před 55 miliony lety.
Fosilní nálezy Fosilní záznam potápek je navzdory jejich celosvětovému rozšíření jen chabý. Většina popsaných fosilních druhů z neogénu je známa jen na základě fragmentů končetinových kostí. Nejstarší fosilie, které se snad dají přiřadit k potápkám, pochází z oligocénu, i když jejich zařazení mezi potápky je diskutabilní. Z větší dávkou jistoty se za raně primitivní klad potápek dají považovat miocenní potápky z rodu Miobaptus, které jsou známy z nálezů z Česka a jezera Bajkal. Ze Španělska je z dobře zachované miocenní kostry znám rod Thiornis. Z pliocénu se ve fosilním záznamu zachoval severoamerický rod Pliolymbus a několik fosilních druhů je známo i z rodů, které dodnes mají recentní zástupce, mj. Podiceps, Aechmophorus či Podilymbus. Jelikož se na severní polokouli objevují potápky ve fosilním záznamu až v miocénu, předpokládá se, že se potápky vyvinuly na jižní polokouli a teprve později osídlili severní polokouli.náhled|Fosilie primitivního druhu potápky Thiornis sociataK fosilním taxonům potápek se řadí mj. následující rody a druhy:
rod Aechmophorus Coues, 1862 †Aechmophorus elasson Murray, 1967 rod †Miobaptus Švec, 1982 †Miobaptus huzhiricus Zelenkov, 2015 †Miobaptus walteri Švec, 1982 rod †Miodytes Dimitreijevich, Gál & Kessler, 2002 †Miodytes serbicus Dimitreijevich, Gál & Kessler, 2002 rod †Pliolymbus Murray, 1967 †Pliolymbus baryosteus Murray, 1967 rod Podiceps Latham 1787 †Podiceps arndti Chandler, 1990 †Podiceps csarnotanus Kessler, 2009 †Podiceps discors Murray, 1967 †Podiceps dixi Brodkorp, 1963 †Podiceps howardae Storer, 2001 †Podiceps miocenicus Kessler, 1984 †Podiceps oligoceanus (Shufeldt, 1915) †Podiceps parvus (Shufeldt, 1913) †Podiceps pisanus (Portis, 1888) †Podiceps solidus Kuročkin, 1985 †Podiceps subparvus (Miller & Bowman, 1958) rod Podilymbus Lesson 1831 †Podilymbus majusculus Murray 1967 †Podilymbus wetmorei Storer 1976 rod †Thiornis Navás, 1922 †Thiornis sociata Navás, 1922
Vnitřní systematika Rozeznává se 20 žijících druhů potápek v 6 rodech. 3 další druhy nedávno vyhynuly. Rozdělení do rodů je založeno na anatomických, morfologických a etologických rysech. Druhově zdaleka nejrozmanitější je rod Podiceps, jehož zástupci se vyskytují na všech kontinentech kromě Antarktidy. Do tohoto rodu se řadí i většina potápek vyskytujících se na území Česka. Druhým nejpočetnějším i rod Tachybaptus. Rody Podilymbus i Aechmophorus zahrnují po dvou druzích potápek z Ameriky, rod Poliocephalus čítá dva druhy z Australasie a rod Rollandia dva druhy z Jižní Ameriky. Úplný seznam recentních nebo nedávno vyhynulých druhů shrnuje následující tabulka: ObrázekRodSeznam druhů175x175pixelůPodilymbus potápka americká, Podilymbus podiceps (Linnaeus 1758) †potápka obrovská, Podilymbus gigas Griscom 1929175x175pixelůTachybaptus potápka nejmenší, Tachybaptus dominicus (Linnaeus 1766) potápka malá, Tachybaptus ruficollis (Pallas 1764) potápka australská, Tachybaptus novaehollandiae (Stephens 1826) potápka madagaskarská, Tachybaptus pelzelnii (Hartlaub 1861) Tachybaptus tricolor (Gray 1861) †potápka skořicovohrdlá, Tachybaptus rufolavatus (Delacour 1932) 175x175pixelůPoliocephalus potápka šedohlavá, Poliocephalus poliocephalus (Jardine & Selby 1827) potápka novozélandská, Poliocephalus rufopectus (Gray 1843)175x175pixelůAechmophorus potápka západní, Aechmophorus occidentalis (Lawrence 1858) potápka Clarkova, Aechmophorus clarkii (Lawrence 1858)175x175pixelůPodiceps potápka žlutorohá, Podiceps auritus (Linnaeus 1758) potápka roháč, Podiceps cristatus (Linnaeus 1758) potápka argentinská, Podiceps gallardoi Rumboll 1974 potápka rudokrká, Podiceps grisegena (Boddaert 1783) potápka velká, Podiceps major (Boddaert 1783) potápka černokrká, Podiceps nigricollis Brehm 1831 potápka stříbřitá, Podiceps occipitalis Garnot 1826 potápka Taczanowského, Podiceps taczanowskii von Berlepsch & Stolzmann 1894 †potápka andská, Podiceps andinus (Meyer de Schauensee 1959)175x175pixelůRollandia potápka krátkokřídlá, Rollandia microptera Gould 1868 potápka Rollandova, Rollandia rolland Quoy & Gaimard 1824
Popis a morfologie náhled|Potápka žlutorohá s nápadnými růžkami svatebního šatu|vlevo Potápky dorůstají délky 23–76 cm a váhy od 120 do 1500 g. Nejmenším zástupcem je potápka nejmenší a velmi malí jsou i další zástupci z rodu Tachybaptus. Největší potápkou je potápka velká. Váha těla a rozložení svaloviny se extrémně obměňuje v průběhu roku. Prsní svalovina se zvětšuje v době tahu, s příchodem doby vykrmování rostou svaly na nohou a před přepeřováním potápky ukládají energii v podobě tukových zásob. K přepeřování dochází po vyhnízdění a letky jsou vyměněny najednou, což potápkám znemožňuje let na 3–4 týdny. náhled|Potápka západní při chůzi, kde je dobře vidět umístění nohou až v zadní části těla Pohlavní dvojtvárnost je nevýrazná – samci bývají v průměru o něco větší než samice a jejich zobáky jsou typicky delší, opeření samce a samice je jinak stejné. Tělo potápek je dorzoventrálně zploštělé. Protáhlé krky dosahují takřka dvojnásobné délky těla. Nohy jsou posazeny v zadní části těla a při plavání i potápění jsou jediným prostředkem pohybu. Jsou natolik uzpůsobeny pohybu ve vodě, že chůze potápkám činí obtíže a omezuje se typicky na několik kroků. V případě potřeby však mohou na krátkou vzdálenost i běžet. Potápky mají čtyři prsty – tři prsty směřující dopředu jsou opatřeny jen menšími blánami, zadní prst je malý, bez blány. Každý prst je opatřen bočními plovacími lemy a zakončen malými plochými drápky. Běhák je nápadně bočně zploštělý, u dospělců zezadu vroubkovaný (nejvíce u rodů Tachybaptus a Rollandia), což patrně slouží pro přesekávání vodní vegetace v případně, že se do ní potápky zamotají. Nohy jsou v patě velmi dobře pohyblivé, takže během plavání mohou být vytočeny do stran. Při plavání se potápky odrážejí oběma nohama současně. Mají 17–21 obratlů. vlevo|náhled|Náčrtek nohy potápky roháče|180x180pixelů Prostý šat bývá zabarven na principu protistínu; zatímco svrchní strana je tmavě šedá, hnědá nebo černá, spodina bývá bílá. Hnízdní šat bývá výrazně odlišný od prostého a zahrnuje různě zbarvené pestré opeření, které je nejvýraznější u rodu Podiceps, jehož zástupci mají v hnízdním šatu prodloužené chocholky a dlouhá pera na hlavě tvořící „špičky“ nebo „růžky“. Mláďata bývají obalena hustým hnědým prachovým peřím, typicky s podélnými pruhy na horní straně těla s komplexnějšími vzory na hlavě. Nedospělé potápky vypadají podobně jako dospělci v prostém šatu, avšak lze je většinou rozpoznat podle zbytků pruhů na hlavě, které přebývají ze šatu z prvního roku.
Opeření potápek je velmi husté, nepromokavé a pera spirálovitá, což jsou další adaptace na chladné vodní prostředí. Každá potápka může mít i více než 20 000 per. Všechny potápky mají 11 letek. Vedle opeření s výbornými izolačními vlastnostmi potápkám pomáhá s termoregulací i jejich tmavá kůže, kterou se v případě slunečných dní snaží v oblasti břicha odhalit a nastavit slunci. K dalším adaptacím na vodní život patří kostra, která je jen lehce pneumatizovaná, takže se dokáže snadněji ponořit. Na rozdíl od některých jiných potápivých ptáků (např. tučňáků) potápky nepoužívají pro pohyb pod vodou křídla, ale pouze nohy. Křídla jsou při ponoru těsně přitisknuta k tělu. náhled|Potápka se připravuje k odrazu oběma nohama najednou