Německý ovčák (lidově též vlčák, , ) je německé psí plemeno, jedno z nejrozšířenějších na světě a též nejrozšířenější služební plemeno. Bývá uváděno i jako jedno z nejinteligentnějších. Díky své všestrannosti a přizpůsobivosti je využitelné v mnoha odvětvích kynologie.
Německý ovčák vznikl v Německu v 19. století. Ovčáčtí psi podobné tělesné konstituce zde sice žili již dříve, nicméně snahy o sjednocení exteriéru se začaly objevovat až ve druhé polovině 19. století.JELÍNKOVÁ, str. 10. O šlechtění a rozvoj plemene se přičinil například rytmistr Max Emil Friedrich von Stephanitz, který propagoval tyto psy mezi vojáky i policií a společně se svým spolupracovníkem Arthurem Meyerem sepsal první standard. Ten byl schválen roku 1899 a nedlouho poté se německý ovčák začal rozšiřovat i do Česka, kde je známý pod lidovým názvem vlčák nebo zkratkou NO. Od roku 1924 je uznaný United Kennel Clubem (UKC), od roku 1955 pak i Mezinárodní kynologickou federací (FCI).
Je známý svojí věrností, inteligencí a vyrovnaností. Hodí se do rodin s dětmi a vychází i s jinými domácími zvířaty nebo psy. Navíc se jedná o dobrého hlídače. Základní výcvik a výchova jsou nutností, stejně tak dostatek pohybu a aktivit. Srst, která líná dvakrát ročně, není náročná na péči.
Historie vlevo|náhled|Německý ovčák v roce 1915|alt=Černobílá fotografie stojícího německého ovčáka
Původ náhled|Černě zbarvený dospělý jedinec|alt=Černý německý ovčák ve výstavním postoji Chov ovčáckých psů v Německu má poměrně dlouhou tradici: již v šestém století existoval zákon, který za zabití ovčáckého psa viníka tvrdě trestal. Tito psi byli ale stavěni pro obranu i před většími predátory jako jsou medvědi či rysové, byli tedy poměrně větší a mohutnější než pozdější ovčáčtí psi.FEIKOVÁ, str. 12.
Pozdější ovčáčtí psi již nemuseli čelit velkým šelmám, které byly většinou vyhubeny; jejich úkolem bylo udržet stádo ve vymezeném prostoru. V Německu žilo mnoho takových psů, kteří se ale lišili stavbou těla, délkou srsti i zbarvením. Württemberští psi byli štíhlejší, naopak psi ze severního a středního Německa vynikali spíše mohutností. Během 19. století zájem o tyto psy začal narůstat a brzy poté se začaly objevovat i první snahy o ustálení typu. To si dala za cíl organizace Phylax, kterou založila v prosinci 1891 skupina nadšenců. Již roku 1894 ale ukončila svoji činnost kvůli rozdílným názorům členů: část zastávala názor, že by němečtí ovčáci měli být čistě pracovní, část chtěla zušlechťovat i exteriér. Kříženi byli krátkosrstí, dlouhosrstí i ostnosrstí psi především z Durynska, Bavorska a Württemberska. Údajně měli být kříženi s vlky, nicméně v tomto experimentu se nepokračovalo kvůli problematické povaze vyšlechtěných jedinců.
Roku 1882 byl v Hannoveru vystaven první německý ovčák, paradoxně se jednalo o psa bílého zbarvení, které současný standard nepovoluje.FCI – Standard Nr. 166 / 23.12.2010 / DE Jeho majitelem byl baron von Knigge, který vlastnil několik podobných německých ovčáků se vzpřímenýma ušima. náhled|Osmitýdenní štěně|alt=Osmitýdenní štěně německého ovčáka s černou maskou a svěšenýma ušima
Formování plemene Za jednoho z prvních německých ovčáků dnešního typu je považován potomek von Kniggových psů Hektor, později „Horand von Grafrath“. Toho odkoupil kynolog a rytmistr Max Emil Friedrich von Stephanitz, který v roce 1899 založil klub Der Verein für Deustche Schäferhunde (česky Klub německých ovčáků, zkratkou uváděn i jako SV)JELÍNKOVÁ, str. 11. a snažil se o vytvoření ideálního ovčáckého psa. Horand měřil v kohoutku 60 cm, měl krátkou srst, vzpřímené uši a tmavé zbarvení. Také byl prvním jedincem zapsaným do plemenné knihy.JELÍNKOVÁ, str. 12.FEIKOVÁ, str. 13. Měl mnoho úspěšných potomků, mezi nimi i psa jménem Hektor von Schwaben. Samotný Hektor, který se narodil v lednu 1898, měl 141 potomků, mnoho z nich ze silně příbuzenské plemenitby. V začátcích chovu byl významným plemeníkem, ačkoliv nikdy nedosáhl velkých úspěchů na výstavách. Na rozdíl od svého otce a všech tehdejších psů měl lépe úhlenou záď.
V září 1899 spolek SV ve Frankfurtu schválil první standard, který připravil von Stephanitz se svým spolupracovníkem Arthurem Meyerem. V té době měl klub pouhých 31 členů, v roce 1912 to bylo již 3500.
Von Stephanitz nebyl pro chov německých ovčáků významný jen díky založení klubu a vytvoření standardu, ale především byl velkým propagátorem plemene nejen mezi lidem, ale také v armádě a u policie. V listopadu 1901 vydal spis, ve kterém německé ovčáky prosazoval a doporučoval pro pracovní nasazení. Jeho snahy ale zaznamenaly spíše chladný ohlas: německá armáda dále preferovala erdelteriéry a mezi lidmi byly na vzestupu spíše border kolie. Větší průlom přišel až okolo roku 1908, kdy začala tyto psy hojně využívat policie. V roce 1914 se přidala i armáda, která pro první světovou válku vycvičila asi dvacet tisíc psů, z nichž většina byli němečtí ovčáci.HASIL, str. 28. Německé ovčáky využívali pro tahání nosítek, nošení zpráv a strážení, mimo toho ale byli i oblíbenými maskoty Schutzstaffel (SS).HASIL, str. 29.
První světová válka a následný odpor k Německu vedli i k přejmenování plemene britským Kennel Clubem (KC) z německého ovčáka na alsaského vlčáka (Alsatian Wolf Dog), které se používalo v Česku přeložené jako alsaský ovčák nebo alsaský vlčák. K původnímu názvu se klub navrátil po naléhání chovatelů až v roce 1977. Označení vlčák se v češtině používalo i kvůli podobnosti s vlky.
Plemeno začalo rychle nabývat na popularitě a šířilo se nejen po Evropě: například již v roce 1913 byl založen americký spolek German Shepherd Dog Club of America. V Českých zemích se první jedinci objevili pravděpodobně v roce 1905. Stalo se tak při příležitosti výstavy v Praze, které se zúčastnil i Horand von Grafrath a jeho dva potomci.FEIKOVÁ, str. 13.JELÍNKOVÁ, str. 18. V roce 1912 byla v Brně založena Pobočka rakouského spolku pro chov německého ovčáka a po první světové válce zde měl sídlo i první založený klub chovatelů. Populace v Česku zaznamenala ale velký narůst až v 60. letech, kdy vzniklo mnoho chovatelských stanic.JELÍNKOVÁ, str. 21.
Mezi lety 1936 a 1938 probíhalo další zušlechťování, které mělo zlepšit exteriér německých ovčáků, místo toho ale přineslo kratší končetiny a příliš dlouhou svažující se záď. Již tehdy se objevovaly snahy o zlepšení situace křížením, některé problémy ale přetrvávají do současnosti.JELÍNKOVÁ, str. 20. Poté přišla druhá světová válka, během které byli tito psi hojně využívání nejen Němci, ale nasadili je i Američané. Celkem 15 psích čet bylo vycvičeno ve výcvikových táborech K9, sedm z nich zamířilo do Evropy a osm do Pacifiku. Po skončení války ale nebyl vojenský výcvik psů již tolik potřebný, takže většina amerických psích jednotek byla zrušena. Například korejské války se zúčastnila jedna jediná. Německé ovčáky zpočátku Američané nasadili ve válce v Vietnamu jako strážní psy u leteckých sil. Když válka začala eskalovat, pěchota je začala využívat spíše jako průzkumníky.
Od roku 1953 hlídali němečtí ovčáci i české pohraničí a byli zde též pro tento účel nejvyužívanějším plemenem.HASIL, Stanislav. Psi u Pohraniční stráže. Brno, 2015 [cit. 2019-02-19]. 53 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Libor Vykoupil. Dostupné online. Toho roku byla v Prackovicích nad Labem založena chovatelská stanice Z Pohraniční stráže, která ovčáky cvičila speciálně pro ochranu tehdejších hranic. Mimo ně ale cvičila i bígly, bloodhoundy, labradorské retrívry nebo dobrmany. Její provoz byl ukončen v roce 2011, nicméně v roce 2018 byla znovuotevřena. Od roku 1962 fungovala navíc i chovatelská stanice v Domažlicích, která cvičila pro policejní službu německé ovčáky a belgické malinoise. Definitivně byla zrušena z důvod špatných podmínek v roce 2018.
Od roku 1990 funguje v Česku současný hlavní zastřešující spolek: Český klub německých ovčáků. Je členem Weltunion der Verein für Deutsche Schäferhunde (česky Světová unie německých ovčáků, zkratkou WUSV).
Současný chov a jeho problematika náhled|Současný výstavní postoj s vyznačenými doporučenými úhly|alt=Dospělý německý ovčák ve výstavním postoji s vyznačenými úhly, jaké má tělo svírat náhled|Porovnání tělesného rámce německého ovčáka: modře značen dřívější vzhled, žlutě současný|alt=Ilustrace zobrazující rozdíly v tělesném rámci německých ovčáků v minulosti a současnosti: současní psi mají větší hlavu a méně vtažené břicho Současný šlechtitelský program je veden jednotlivými zastřešujícími kluby v každé zemi, nicméně existují i samostatné šlechtitelské programy. Jeden z nich, nazvaný Landespolizeischule für Diensthundführer, byl spuštěn v roce 2003 v Německu a je typický tím, že štěňata vyrůstají společně s cvičenými pracovními psy s dobrými výsledky.FEIKOVÁ, str. 29.
Velké rozdíly lze pozorovat mezi evropskými a americkými německými ovčáky. Američtí němečtí ovčáci jsou totiž chováni prakticky čistě pro vzhled. Jsou větší, těžší, často s extrémně zaúhlenými končetinami a nemusí svůj temperament prokazovat při žádných zkouškách, takže se liší i povahově. Canadian Kennel Club a americké chovatelské kluby navíc považují za standardní i bílé zbarvení.
Běžně se rozlišují dvě linie: exteriérová a pracovní. Zatímco exteriérová se soustředí více na vzhled, který odpovídá standardu, pracovní jedinci jsou povahovými vlastnostmi vhodnější pro práci. Jedinci z první linie mívají zkosenější záď, jasnější barvy a zřetelné ohraničení například sedla, též jsou povahově mírnější.JELÍNKOVÁ, str. 33. Kritiku za chovatelský program německých ovčáků si vysloužil například anglický Kennel Club, jelikož podporoval nepřiměřeně zkosenou záď a nezdravé postavení zadních končetin. V reakci na to v roce 2010 KC vydal stanovisko, dle kterého měli být nezdraví jedinci z výstavních kruhů rovnou vyloučeni.
I z důvodu množství zdravotních potíží německých ovčáků bylo ve druhé polovině 20. století vyšlechtěno plemeno shilohský ovčák, které vychází přímo z německých ovčáků, ale prezentuje se jako zdravější a vyrovnanější.
Dalším plemenem vyšlechtěným z německých ovčáků jsou bílí švýcarští ovčáci, kteří se liší prakticky pouze bílým zbarvením. Neméně známí jsou i českoslovenští vlčáci. Ti vznikli původně jako experiment Pohraniční stráže ČSSR, během kterého byla zkřížena fena vlka a pes německého ovčáka. V bývalém Sovětském svazu zase pro vojenské využití z NO vyšlechtili východoevropské ovčáky, kteří jsou větší, mají rovnější záď a jsou lépe přizpůsobeni pro arktické podmínky.
Využití Tito psi mají širokou škálu možných využití, od slepeckých psů, až po policejní nebo společníky. Konkrétně jde například o záchranu a vyhledávaní osob, vyhledávání výbušnin, narkotik nebo urychlovačů hoření při požárech. Během první světové války byli využíváni i pro vyvádění oslepených nebo zraněných vojáků z bojiště, což pak vedlo i ke cvičení prvních slepeckých psů.
Především ve sportovním využití jsou jim ale velkými konkurenty belgičtí ovčáci malinois, kteří jsou rychlejší, temperamentnější a vytrvalejší. Například ve Spojených státech jsou z těchto důvodů u policie preferování malinoisové.JELÍNKOVÁ, str. 42. Jako slepečtí psi se využívají již od 20. let 20. století, kdy vůbec poprvé pro tento účel začala psy trénovat Dorothy Harrison Eustis. Ta si pro výcvik vybrala pouze feny německých ovčáků, ačkoliv později bylo zjištěno, že se pro tuto práci více hodí labradorští retrívři, kteří nemají takové sklony k ochranářskému chování a lépe zvládají stres.
Popularita Němečtí ovčáci se těší velké popularitě na celém světě. Ta stoupala poměrně rychle: například v Kennel Clubu bylo v roce 1919 zaregistrováno pouze 54 jedinců. O sedm let později, v roce 1926, to bylo již více než osm tisíc. Od roku 1993 pak byli němečtí ovčáci třetím nejoblíbenějším plemenem ve Spojených státech, v roce 2010 se vyšvihli na druhou příčku.