Karaimové nebo Karaité (karaimsky v krymském nářečí: plurál къарайлар → Karajlar v trakaiském nářečí: plurál Karajlar, : plurál Karajlar, : singulár קָרָאִים – Kara'im) také známí jako Karaimi a Karaji, jsou komunita etnických semitských národů ve východní Evropě vyznávající karaitský judaismus. „Karaj“ je romanizované hláskování původního názvu „къарай“, zatímco „Karaim“ je ruské, ukrajinské, litevské a polské jméno pro komunitu. Pocházejí z Krymu, usazovali se však také v Litvě a v pozdním středověku i jinde v Evropě.
Charakteristika Karaimové jsou nábožensko-etnickou skupinou, vyznávají karaitskou formu judaismu. Karaitský judaismus odmítá ústní Tóru a uznává pouze Tanach (Starý zákon) a tím se odlišuje od druhého směru judaismu, označovaného jako rabínský. Karaimem není osoba, které nevyznává karaitský judaismus (karaismus); například osoba mužského pohlaví, která nebyla obřezána, nemůže být považována za karaima. Pozor na záměnu slov Karaita a Karaim: první slovo má náboženský význam, jde o směr judaismu a jeho vyznavači nejsou pouze Karaimové.
Vnímání Karaimů sebe samých vůči rabínskému judaismu Podle knihy ZECHER CADDIKIM chachama Mordechaje ben Josefa Sultanskiho (1785–1878) čerpajícího z prastarých knih psaných karaimskými knížaty, potomky krále Davida:
1) Ochránci monoteismu
Oddělili jsme se od rabanitů (rabínský Judaismus) také protože zasahovali do samotných základů náboženství a principů víry, například, zrušili princip monoteismu (Ichud), tím, že k Bohu, budiž pochválen, připojili dva společníky, anděla, kterého nazývají Metatron a Prince Božího Vzezření (sar ha-panim), kterého rabanité označují jako malého Hospodina (Adonaj ha-katon).
2) Ochránci Judaismu před pohanstvím
Navíc se modlí k andělům, duchům a nebeskému vojsku.
3) Ochránci před herezí
Popírají také, že Boží Hojnosti (ha-šagacha, nebo také Prozřetelnost) dosahují všichni lidé na základě svých zásluh a díky velikému milosrdenství Boha, budiž pochválen, a tvrdí, že Hojnost nezávisí na zásluhách, ale na osudu.
4) Ochránci kněžské povinnosti
Popírají, že Tóra byla dána navždy, a říkají, že v budoucnosti budou zrušeny všechny svátky, kromě Jom Kipur a Purim.
5) Ochránci Tóry
Protože popřeli legitimitu Božích přikázání, přikázání měnili podle svého uvážení, ubírali z přikázání nebo k přikázáním přidávali. Slovům svých učenců důvěřují více než slovům samotné Tóry, Gemaru nadřadili Tóře.
6) Ochránci zachování původních feudálních svazků Izraele, varující před totalitou osobností
Tvrdí, že ten kdo přestoupí slova rabínů, musí zemřít, zatímco ten, kdo přestoupí slova Tóry, by měl být pouze zbit. (Zde končí výňatek ze zecher caddikim.)
7) Karaimové neuznávají rabínský nový rok, ani kalendář.
Karaimové mají rabínský kalendář za jejich vynález odporující zákonům Tóry. Podle nich není opřen o skutečnosti, které se dají vyčíst z Tanachu. Rabanité odvozují kalendář od vzniku světa a slaví nový rok na Rosh Hashanah, který Karaimové neuznávají za biblický svátek (pouze Jom Kipur). Karaimové odvozují nový rok od východu z Egypta, kdy začala podle nich nová epocha jejich národa.
8) Karaimové nesvětí rabíny určené nové svátky, které nemají oporu Tanachu (starého zákona)
Proč Karaimští židé nesvětí Chanuku?
Karaimové jsou přesvědčení, že ohledně svátku Chanuka existují všeobecně rozšířené mylné představy. náhled|Synagoga Karaimů v litevském městě Trakai První tvrzením podle Karaimů je, že válka byla vedena hlavně proti agresi Řeků a helenizovaných Syřanů, což není pravda, jednalo se podle spíše o občanskou válku proti helenizovaným Židům, kteří opustili víru Lidu Izraele a napomáhali Řekům v jejich snaze odstranit Tóru ze života Židů. Argumentují také, že podle Knihy Makabejských nemá Chanuka nic společného s olejem, který hořel „8 dní“. Jednalo se o znovuzasvěcení Oltáře (odtud název Chanuka). Proto pokládají „zásadní otázky“: Jak můžeme slavit svátek znovuzasvěcení Oltáře, když byl Oltář zničen pro naše hříchy a nejsvětější místo víry Lidu Izraele – Chrámová Hora je každodenně znesvěcována nepřáteli Izraele? Tento čas podle Karaimů by měl být časem smutku a ne časem oslav.
Chanuka není původní biblický svátek a podle Karaimů Makabejská vzpoura ani nepřinesla dlouhodobě kladné výsledky, protože se opřela o Řím, v jehož zájmu nebyly zájmy Judaismu. Karaimští židé souhlasí s povstáním, které vedl Juda Makabejský století a půl před křesťanským letopočtem, nicméně podstatné je, že Juda, ač byl třeba kněz (kohén – kněz po rodičích), jeho rod nebyl krve královské, nebyl kníže, potomek Davida. Když padl, jeho moc převzal Šimeon Makabejský a založil Hasmonejskou dynastii, která si vyprosila na Římské říši uznání dědičné královské linie. Karaimové mají za to, že tím veškeré záležitosti židů značně zkomplikoval. Hlavní argument karaimů je, že Římané byly posléze v mnohém ohledu horší než Řekové, které Juda svým povstáním vyhnal, což se dá považovat za jediné pozitivum na celém Hasmonejském „kralování“. Římané nakonec zbourali chrám a vyhnali židy z Judee.
Také, že potomek krále Davida dále v určitých židovských kruzích panoval. Karaimové ještě oficiálně neexistovali a farizejové (dnešní rabanité) měli daleko menší zastoupení, i když byli vlivní, hlavně v Římě. To je základní odmítání Karaimů celého tohoto podniku, vyčítají zainteresování farizejů v Římě na počátku Makabejského povstání, které se obrátilo na úkor skutečného potomka Davidovy linie a značně ztížilo jeho oficiální nástupnictví v Jeruzalémě (dodnes se nestalo).
Z toho podle Karaimů vyplývá toto:
Že židé se dále chodili radit ke knížeti, takže mezi sebou vznikaly i vzájemně agresivní skupiny mezi podporovately původních knížat a Hasmonejské dynastie a Římané se cítili nuceni je krotit, což ostatně vedlo i k naprostému chaosu a destabilizaci jakékoliv z pohledu Říma vlády a co ostatně vedlo i ke zbourání chrámu a vyhnání židů. Vyplývá z toho jednoznačně i to, že jak v době vlády Hasmonejců, tak v době vlády Herodotovy dynastie (která neměla opodstatnění ani židovské krve, natož Davidovy) stále v Judei bydlel potomek Davidova rodu, kterého uznávali tisíce lidí, znali ho, zdravili ho a věděli kde je, podobně jako to znáte z filmu Ben Hur a ano i v té době, kdy chodil Ješua… Karaimové hlavně vytýkají rabanitům, že Chanuka mohla mít dobrý začátek, ale měla po několika dynastiích, které se zaprodaly Římu špatný konec a dalších dva tisíce let židé, i jiné národy čelily pogromům, inkvizicím, holocaustu a podobným smutným věcem. Zásadní však je, že Chanuka není biblickým svátkem. (Stala by se snad, kdyby to tak neslavně nedopadlo?)
Zajímavé také je, že tento potomek ve své době panoval tedy hlavně těm židům, kteří jej sami uznávali, i když je jisté, že z pohledu mezinárodního uznání dosti neformálně. Po vyhnání z Jeruzaléma a zbourání druhého chrámu měli jak Karaimové, tak rabanité dynastie tzv. exilarchů, tedy potomků Davidovy linie, které uznávali za knížata. Rabanité se de facto vrátili ke knížatům až po pádu chrámu a vyhnání z Judee. V 8. století křesťanského letopočtu se tyto rody rozdělili a pro farizeisty (rabanité) a saduceisty (karaimové) se dva bratři rozdělili a starší si ponechal titul jen pro Karaimy, zatímco mladší splynul s několika rabínskými dynastiemi, které dodnes odvozují od něj svůj původ.
9) Karaimové proti kabale
Mezi judeo-křesťanstvím a kabalistickým judaismem existuje jasná spojitost; jak judeo-křesťanství, tak i kabalistický judaismus jsou náboženskou herezí. Mesiánský Žid (tak se dnes označují pokřtění Židé) zavrhuje Boha tím, že vyznává jiného boha, přesněji jiné bohy tvořící křesťanskou Trojici. Mesiánský Žid bere ze Sinajské víry liturgii a obřady, aby jimi mohl uctívat nemanželského syna Židovky Marie a dva kolegy tvořící božský triumvirát. To samé dělá i kabalista, který nahrazuje Pravého Boha neoplatonskou modlou Ejn-Sof, jeho Sefirami a Parcufy-Tvářemi. Těmto pohanským modlám kabalista zasvěcuje z judaizmu převzatá přikázání, zákony, Šabaty, kašrut, žalmy a modlitby. Kabalista stele Svatou Tóru jako podestýlku kabalistickým démonům, kteří jí rozdupávají svými ďábelskými kopyty. Proto byl osud komunit infikovaných kabalou tak ostudný a hrozný. Nicméně se to netýká jen kabaly, ale jakéhokoli druhu mysticizmu.
Masakry židů během křížových výprav, odsuzování židů obviněných z rituálních vražd, Rindfleischovi pogromy, pogromy Armlederů-Judenschlagerů (Židobijců), masakry v dobách morových epidemií, ukrutné 14. století – století vyvražďování německých židů; to vše bylo trestem za agadický mysticizmus, za spekulace o božském voze – merkavě, za ohavný mysticizmus a okultizmus Jehudy Chasida a Eleazara z Wormsu. Masové přijetí Zoharu a luriánské kabaly polskými a ukrajinskými židy vedlo ke katastrofě – k Chmelnického povstání.
V první polovině 17. století polští židé a židé z východopolské provincie Ukrajiny netrpělivě očekávali příchod mesiáše. Vždyť v knize Zohar bylo černé na bílém napsáno: V šestém tisíciletí, po uplynutí 408 let budou vzkříšeni všichni obyvatelé podzemí, nebo také: v tomto Svatém roce se každý z vás vrátí ke svému dědictví. Rok 5408 odpovídal roku 1648 podle křesťanského letopočtu. Mesiáš se ale neobjevil! Místo něj se objevil krvavý Bohdan.
A to není jediný příklad, kdy se mystické předpovědi udály přesně opačně, než jak byly předpovězeny. Ve středověkém Španělsku byl předpovězen příchod mesiáše na rok 1492. Tento rok se ale stal rokem vyhnání židů ze Španělska. Víra v kabalistická proroctví nezůstala nikdy nepotrestána. Vznik etnika Zásadními mezníky ve vytváření karaimského etnika byly prvotní rozdíly mezi rabínským judaismem a karaitským.
1) Setrvání Karaitů v prapůvodních rodových svazcích a pravidlech.
Rabínský judaismus nastolil revoluci jak v uctívání potomků představených a šlechty (asimilovaly se mezi rabínské rody a tím je víceméně legitimizovaly), tak v pojímání bohoslužby (rozený Kohén ustupuje za rabínem do pozadí), rabínské rody se staly neomezenými vládci nad svými poddanými; rabínský systém nahradil systém kněžský, kdežto Karaité tento způsob nikdy nepřijali.
2) Karaité rovněž nevěří v ústní předání zvláštní části Tóry rabínům Mojžíšem na hoře Sinaj.
A to hlavně v jeho cestování časem k budoucím rabínům (to je ovšem základ talmudu, na kterém stojí jak rabínský judaismus, tak se o to opírá i legitimizace rabínů, jako vedoucích vůdců židovské náboženské komunity), to je vedlo k separaci a nedůvěře v rabínské autority, uchylovali se k vlastní původní šlechtě Davidovy linie.
3) Karaité nikdy nepřijali rabínskou změnu z 11. století v dědičnosti židovství z otce na matku.
4) Karaimové se přísně ženili mezi sebou.
Tyto zásadní rozdíly stály za konzervací karaitského života a tedy se i zásadně podílely na vzniku karaimské etnicity.
Někteří historici se domnívají, že to byl i hlavní důvod výjimky Karaimů v Norimberských zákonech, za hlavní se uvádí, že Nacisté stavěli na roveň podporovatele židů s židy a často se k nim chovaly ještě hůře, je tedy otázka proč nechávali Karaimy relativně v klidu i když byli svědky celé hebrejské liturgie, knih v hebrejštině, navštívili Kenasy a viděli světit Karaimy židovské zvyky a svátky, v tomto světle a úhlu pohledu by se zdála záměrná falzifikace karaimského původu jako tatarského Serajou Šapšalem kvůli ochraně Karaimů zcela irelevantní.
Zásadní milníky utvářející Karaimskou víru
Karaimský princip víry 1) Dům Izraele byl rozdělen na dvě hlavní části: na karaimy a na rabanity.
2) Víra karaimů stojí na třech pilířích: ha-katuv – Písmo, ha-hekeš – princip analogie, Sevel ha-Jeruša – břímě dědictví.
3) Pilíře víry karaimů vycházejí z Písemné Tóry, která (jim) byla dána skrze pána a učitele Mojžíše na hoře Sinaj.
Karaimové se řídí Tórou na základě jejího přesného a prostého výkladu, Tórou, která si neprotiřečí, Tórou bez dodatků či zkrácení. Dodržují také to, co analogicky z Písma vyplývá.