Tomás Luis de Victoria (asi 1548 Ávila – 27. srpna 1611 Madrid)Tomás de Luis Victoria na kubánské encyklopedii EcuRed byl nejslavnější španělský renesanční skladatel. Spolu s Giovannim Pierluigim da Palestrinou a Orlandem di Lassem patří k hlavním skladatelům pozdní renesance a byl „obdivován především pro naléhavost některých jeho motet, mší pro Officium Defunctorum a mší pro Svatý týden.“ Jeho dochované dílo je na rozdíl od děl jeho kolegů téměř výhradně duchovní a polyfonní vokální hudba na latinské texty. Jako katolický kněz, ale i vynikající varhaník a zpěvák, působil ve Španělsku i v Itálii. Dával však přednost kariéře skladatele před kariérou interpreta.
Životopis Tomás Luis de Victoria se narodil ve španělském městě Sanchidrián v dnešní provinci Ávila kolem roku 1548 jako sedmé dítě Francisca Luise de Victoria a Franciscy Suárez de la Concha. Když v srpnu 1557 jeho otec předčasně zemřel, bylo mu teprve devět let. Rodina nežila v bídě díky nejstaršímu Tomásovu bratrovi, který finančně vypomáhal ovdovělé matce výnosy ze zděděného majetku jejich podnikavého dědečka. Kolem roku 1558 se stal Tomás Luis zpěvákem ve sboru ávilské katedrály. Ihned po svém nástupu se mohl skladatel konfrontovat s jednou z nejvýznamnějších hudebních osobností tehdejšího Španělska, Gerónimo de Espinar, který tehdy působil v Ávile jako ředitel katedrálního kůru. Podle dochovaných kapitulních akt vyučoval sboristy kontrapunktu a harmonii, některé také hře na varhany a dalším disciplínám. Avšak jen několik měsíců po Victoriově příchodu (říjen 1558) Espinar náhle umírá. Teprve v červnu roku 1559 se pro katedrálu podařilo nalézt odpovídající náhradu v osobě Bernardina de Ribera. Ten působil v Ávile až do roku 1563, kdy odchází do Toleda. Je téměř jisté, že to byl právě Ribera, který nesmazatelně ovlivnil hudební rozvoj a rozhled Tomáse Luise, a to jak množstvím vlastních skladeb, které byly v ávilské katedrále za jeho působení nepochybně provozovány, tak prováděním skladeb evropských mistrů, jejichž tvorba v omezené míře pronikla i do španělského prostředí.
Victoria však nebyl ovlivněn pouze studiem polyfonní sborové literatury a návazných teoretických disciplín. Již od raného věku se mu s největší pravděpodobností dostalo i výcviku ve hře na klávesové nástroje a především ve hře na varhany pod vedením katedrálních varhaníků. Ávila byla již v té době proslavena jejich skvělými schopnostmi a výkony. Nejznámějšími mistry královského nástroje zde byli především Damián de Bolea, Bernabé del Águila a především Antonio de Cabezón, jenž byl se svým hráčským uměním proslaven po celém Španělsku. Jeho žena, Luisa Núñez, pocházela z významné ávilské rodiny. Jejich dům byl od sídla Victoriů vzdálen jen několik set metrů. Cabezón působil v Ávile v letech 1538–1560. Existují však také dohady, že se mladý Victoria setkával nejen s hudebníky starší generace, ale také se svými vrstevníky. Pravděpodobně se znal a setkával s Bartolomé de Escobedo, který působil na papežském dvoře a byl spřízněn s rodinou de Victoriovy matky. Je možné, že právě od něj vzešel impuls započít studia v Římě.
Posledním a zřejmě nejdůležitějším faktorem, který nasměroval skladatelův život ke klasickému typu studia a přísně křesťanskému pohledu na svět, byl jeho vstup do nově založené ávilské jezuitské školy. Chlapecká škola sv. Jiljí se ve městě zdárně rozvíjela od roku 1554 a byla dle tehdejších dokladů vysoce hodnocena, především pro svůj ucelený výukový systém.
Působení v Římě Zlom ve Victoriově životě nastal zřejmě poté, co jeho hlas dokončil mutační proměnu a nemohl pokračovat ve zpěvu v katedrálním sboru. Pravděpodobně na doporučení učitelů ve škole sv. Jiljí byl poslán do Říma, aby zde studoval na jezuitském kolegiu. Toto Collegium Germanicum bylo založeno 1540 jezuitou Ignácem z Loyoly. Přicházeli sem studenti z celé Evropy, ale především z německy mluvících zemí. Ti se po ukončení svého pobytu v Římě vraceli jako kněží do svých domovů, kde kladně působili při modernizaci církevních zvyklostí, liturgie a především hudby. Ta se na Collegiu stala pro studenty součástí každodenní práce a povinností. Jen v kostele sv. Apolináře, který sloužil potřebám Collegia, bylo v dobách největšího hudebního rozmachu ročně slouženo až 200 mší, na kterých různými způsoby participovali studenti, ať již jako hudebníci nebo (kon)celebranti. Dle zakládací listiny mohli být do Collegia přijímáni jen studenti ve věku mezi patnácti a jednadvaceti lety. V době, kdy na kolej přichází mladý Victoria, existovaly na koleji dva typy studentů – malá skupina německy mluvících studentů připravujících se na misionářskou a kazatelskou dráhu, a skupina tzv. convittori, tedy neněmeckých studentů, kteří si svá studia platili. Sem patřil i Victoria. Průměrný celkový počet žáků se pohyboval přibližně kolem dvou set.
Kolegium také mělo několik mecenášů a podporovatelů. K nejvýznamnějším patří především augsburský arcibiskup Otto von Truschess von Waldburg. Je pravděpodobné, že se s Victoriou poznal již za své španělské cesty rok před tím, než Tomás Luis vstoupil do kolegia v roce 1565. Skladatel se kardinálovi za jeho ochrannou ruku (a pravděpodobně i za jeho finanční podporu) odvděčil tím, že mu přímo dedikoval svoji první vydanou sbírku motet. Druhým významným mužem v pozadí byl španělský král Filip II. I jemu se později Victoria věnoval některé své skladby.
Casimiri, který se mimo jiné zabýval hodnocením souvislostí a vzájemných vztahů římských hudebníků, konstatoval, že se v průběhu svého studia musel Tomás Luis setkat s nejvýznamnějším hudebními osobnostmi své doby. Protože kolegium bylo jen nedaleko od Římského semináře, kde studovali například synové Giovanni Pierluigiho da Palestrina, oba mimořádně hudebně nadaní, muselo k setkání mladých hudebníků, a později i jejich otce, zákonitě dojít. Palestrina, aby mohl zaplatit nákladná studia svých synů, pracoval v semináři jako „maestro di capella“, stejně jako později Victoria.
V aragonských službách Počínaje lednem 1569 byl přijat do služeb aragonského kostela svaté Marie monserratské v Římě jako „cantor y soñador del órgano“ s měsíčním platem jednoho scuda. Jeho povinnosti sestávaly ze tří základních dovedností – jako varhaník, jako zpěvák a také jako kapelník (regenschori). Dnes bychom mohli jeho tehdejší práci nazvat jako ředitel hudby (podobně jako například J. S. Bach v Lipsku ap.). Je zajímavé pozorovat, jak podobně začínal svoji hudební kariéru Palestrina, jehož první místo jej posadilo na varhanní lavici v katedrále jeho rodného města. Victoria však na rozdíl od Palestriny aktivně pokračoval v dráze varhaníka až téměř do posledních dnů svého života po návratu do Madridu po roce 1600.
V letech 1569–1574, kdy řídil kůr u sv. Marie Monserratské, si vydělával na živobytí také zpěvem v jiných španělských kostelech v Římě, především v chrámu San Giacomo degli Spagnoli. Z účtů farnosti například vyplývá, že kostel zaplatil Victorovi mezi léty 1573–1582 za několikero vydání jeho skladeb a za jeho služby jako zpěváka při různých slavnostních bohoslužbách. Dokumentovány jsou také jeho služby v chrámu SS. Trinitá dei Pellegrini.
Daleko pravidelnějším zdrojem příjmů se však pro něj stala práce pro jeho almu mater, Collegium Germanicum. Nejprve jen příležitostně, ale později od roku 1571 pravidelně byl zaměstnáván jako učitel. Za svoji práci byl odměňován jedním a půl scudem měsíčně a bezplatným bydlením a stravou.
V roce 1572 vyšla tiskem jeho první sbírka motet. V úvodu, který věnoval Jeho eminenci kardinálu Ottovi von Truschess, píše mimo jiné:
Victoria v dlouhém a komplikovaně sestaveném úvodu pro kardinála klade na první místo především fakt, že byl k hudbě přiveden až po příchodu do Říma, tedy po intervenci kardinála a skladatelově odjezdu do Itálie. Je samozřejmě do očí bijící, že Victoria nezískal veškeré hudební dovednosti až v Římě, ale to, co potřebuje talent k dosažení úspěchu, totiž praxi, znalosti a vytříbenou techniku, mu dodal až přístup do hudební elity tehdejšího světa.
Roku 1573 již Victoria zastával dva významné hudební posty. V Collegiu Germanicu a také v Římském semináři. V kolegiu byla téhož roku vydána nová pravidla, ve kterých se výrazně zvýšila preference hudebního vyučování na úkor samotné liturgiky, je zřízen pravidelný sbor a kapelníkem je jmenován právě Victoria. V semináři byl zaměstnán jako maestro di capella, a to přibližně od podzimu 1571. Je pravděpodobné, že se stal nástupcem Palestrinovým, který z této pozice odešel v září téhož roku poté, co jeho dva synové složili závěrečné zkoušky.
V jubilejním roce založení kolegia, tedy roku 1575, konečně vykrystalizovaly majetkové poměry kolegia tím, že na něj papež Řehoř XIII. konečně převedl vlastnictví chrámu, který byl kolegiu do té doby pouze svěřen do péče (chrám sv. Apolináře v Římě). Současně s tímto faktickým posunem se Victoria (v té době zastávající funkci „moderator musicae“) stal i faktickým kapelníkem a ředitelem hudby v tomto hlavním kolejním kostele. Protože jej jeho povinnosti při budování pravidelného sboru a při frekvenci až několika vystoupení týdně zřejmě časově velmi zaneprázdnily, ukončil své působení v chrámu santa Maria di Monserrato. Avšak pro Victoriu byl nový rektor velkým a horlivým zastáncem liturgické hudby jako takové, včetně výuky a provozování i nejnáročnější polyfonní hudby té doby (což do té doby nebylo v duchovních kruzích nikterak obvyklé). Poměr duchovní a hudební výuky se oproti původnímu směřování kolegia výrazně změnil ve prospěch hudby. U přijímacích zkoušek začali být upřednostňováni studenti vykazující hudební nadání nebo pěvecký talent.
Duchovní kariéra Rok 1575 nebyl pro Victoriu důležitý jen pro budování jeho hudební kariéry, ale také pro začátek jeho kariéry duchovní. Ve dnech 6. a 13. března se konala zkouška mající osvědčit jeho znalosti v liturgii, výkladu bible a v dalších souvisejících dovednostech. Nejprve byl ustanoven jáhnem, 25. dubna byl vysvěcen na kněze. Bylo mu pouhých dvacet sedm let. Po svém vysvěcení opouští Victoria místo ředitele hudby na kolegiu a 8. června 1578 začal pracovat jako kaplan v kostele san Girolamo della Carità, na tomto místě strávil dalších 7 let, až do 7. května 1585. Victoria zde však od počátku nebyl nijak finančně zajištěn, vyjma stravy a bydlení sestávaly jeho příjmy jen z příležitostných darů španělských chrámů a mecenášů. Teprve roku 1579, kdy papež Řehoř XIII. provedl reformu finančního hospodaření církve, mu byla osobním papežovým přípisem přiznána penze 200 dukátů ročně a několik dalších menších beneficií z jiných farností, ve kterých Victoria působil. Jeho celkový pravidelný roční příjem z těchto požitků činil asi 307 dukátů.
Během doby, kdy byl Tomás Luis duchovním v kostele S. Girolamo, publikoval několik dalších sbírek svých skladeb. Nejprve v roce 1576 soubor mší, hymnů a žalmů, v roce 1581 pak dvě sbírky žalmů a antifon.
V roce 1583 byla vydána kniha devíti mší obsahující i známé Rekviem a věnovaná španělskému králi Filipu II. V témže roce stačil ještě Victoria dokončit a připravit k tisku upravené a doplněné vydání knihy motet (svého prvního díla). V roce 1585 vychází jeho největší dílo Officium Hebdomadae Sanctae a druhý soubor motet.