Portugalská Indie ( Estado da Índia, tedy „Stát Indie“) byla souborem především přístavních měst a pevností na pobřeží monzunové Asie od mysu Dobré naděje na západě až po Moluky, Macau a japonské Nagasaki (formálně nebylo její součástí) na východě. Jednotlivé državy byly buď dobyty anebo získány na základě smlouvy s příslušným domorodým vládcem. Období její existence spadá mezi léta 1505–1961, přičemž vedle pobřežních osad se jednalo prakticky pouze o síť námořních tras tyto osady propojující, zatímco ovládané souše bylo minimum. Jejím hlavním městem byl nejprve Kóčin na Malabárském pobřeží Indie a po roce 1530 pak Goa, tzv. Velha Goa, tj. Stará Goa, a od roku 1843 Panjim (Panadží) neboli tzv. Nova Goa, tedy Nová Goa na Kónkanském pobřeží Indie.
Základy Portugalské Indie byly položeny za působení prvních dvou reprezentantů portugalské Koruny v Asii – Francisca de Almeida a Afonsa de Albuquerque (1505–1515). V průběhu 16. století bylo v bojích s celou řadou asijských státních útvarů, Mápilleji (indičtí muslimové arabského původu) a osmanskými Turky dosaženo jejího rozšíření a stabilizace. Přesto se Portugalcům nepodařilo nikdy plně prosadit svoji moc v oblastech na východ od Malackého průlivu ani ovládnout Rudé moře, kudy až do objevení cesty kolem mysu Dobré naděje (1498) vedla jediná námořní obchodní trasa dodávající orientální zboží na evropské trhy.
Úpadek portugalského asijského impéria započal v ekonomické rovině již v 70. letech 16. století, přičemž politické vyjádření dostal na přelomu 16. a 17. století v souvislosti s pronikáním dalších evropských národů, především pak Nizozemců, do Indického oceánu. Po tvrdých bojích vyplňujících první tři čtvrtiny 17. století, v nichž hrály významnou úlohu i představitelé asijských monarchií, vzala portugalská převaha definitivně za své. V následujícím období se území Portugalské Indie neustále zmenšovalo, až se před polovinou 19. století smrsklo na pouhé tři západoindické enklávy (Goa, Daman a Díu). Ty roku 1961 pohltila jako relikt minulosti nezávislá Indie.
První kontakty (1415–1505)
Poznávání západního pobřeží Afriky Když se portugalská armáda v čele se samotným králem Janem I. 21. srpna 1415 zmocnila severomarockého přístavního města Ceuta, byla zahájena mimoevropská expanze Portugalského království, a to jako prvního evropského státu vůbec. Ačkoliv příčiny vedoucí k obsazení Ceuty byly spíše strategického charakteru (město mělo pomoci ke snazší kontrole důležité námořní cesty vedoucí Gibraltarským průlivem),Soares, Torquato de Sousa: Algumas Observações sobre a Política Marroquina da Monarquia Portuguesa, in: Revista Portuguesa de História, sv. X, Coimbra 1962, s. 526–528 pozdější portugalské aktivity byly poháněny spíše ekonomickými a náboženskými motivy. Faktem však zůstává, že počínaje rokem 1415 byli Portugalci na africkém kontinentě mocensky přítomni více než 550 let.
náhled|upright=0.6|vlevo|Jindřich Mořeplavec, nejznámější postava portugalských dějin(Nuno Gonçalves, detail polyptychu sv. Vincence, pol. 15. st.)
Éra zámořských objevů, jejíž počátek se datuje do přelomu druhého a třetího desetiletí 15. století, je spojena především s třetím synem Jana I. infantem Jindřichem Mořeplavcem. Jeho postavení člena královské rodiny a od roku 1420 protektora Kristova řádu mu umožnilo shromáždit velké finanční prostředky, kterých bylo zapotřebí, poněvadž námořní plavby byly až do importu první zásilky černých otroků do Portugalska v roce 1441 jednoznačně prodělečné. Důvodem byly nejen pusté břehy dnešní Západní Sahary neumožňující osídlení trvalejšího rázu ani rozvoj obchodu, ale také počáteční úzké sepětí výprav s válečnými ambicemi portugalského dvora v Maroku.Unali, Anna: Ceuta 1415. Los Orígenes de la Expansión Europea en África, Ceuta 2004, s. 206
Obrat od vojenského zájmu k hospodářské sféře nastal až po katastrofální porážce portugalského vojska před marockým Tangerem v roce 1437, způsobené do značné míry taktickými chybami Jindřicha Mořeplavce.Santos, Domingos Maurício Gomes dos: D. Duarte e as Responsabilidades de Tanger (1433–1438), Lisboa 1960, s. 69 Zájem prince se poté stočil k pátrání po nových zdrojích zlata a stříbra, kterými se v minulosti měřilo bohatství států i jednotlivců. Jindřichův charakter militantního křesťanského rytíře se však zračí v toužebně vyhlíženém spojenci z afrického vnitrozemí, tzv. knězi Janovi, do jehož mytické říše se mořeplavci snažili proniknout po řekách Senegal, Gambie, Niger i Kongo, aniž ještě tušili, jak je africký kontinent rozlehlý.
V 50. letech 15. století se v Jindřichově mysli zrodil plán na dosažení bájného bohatství Indie, především pak koření. Infant však neměl na mysli dnešní poloostrov Přední Indie, nýbrž tzv. Etiopskou Indii (či První Indii) ležící ve východní Africe a Arábii.Thomaz, Luís Filipe F. R.: Estado da Índia, in: Albuquerque, Luís de a kol.: Dicionário de História dos Descobrimentos Portugueses, Lisboa 1994, s. 388 Idea navázání kontaktů se skutečnou Indií je dílem až krále Alfonse V. (kolem roku 1470)Thomaz, Luís Filipe F. R.: D. Manuel, a Índia e o Brasil, in: Revista de História, 2009, č. 161, s. 18 a k dokonalosti ji vypracováním obdivuhodného projektu dovedl jeho syn Jan II. zvaný Dokonalý kníže (Príncipe perfeito) v 80. letech 15. století.Costa, João Paulo Oliveira e; Rodrigues, Victor Luís Gaspar: Portugal y Oriente: El Proyecto Indiano del Rey Juan, Madrid 1992, s. 38; Thomaz, Luís Filipe F. R.: O projecto imperial joanino, in: Thomaz, Luís Filipe F. R.: De Ceuta a Timor, Lisboa 1998, s. 149–167 Ten se pokoušel nalézt spojení s Orientem jak po souši, tak po moři. Zatímco jeho emisar Pêro da Covilhã byl úspěšný a v letech 1488–1489 na vlastní oči spatřil bohatá obchodní města Východu, aby nakonec roku 1493 dorazil do Etiopie (Habeše), jejíž vládce (tzv. neguš, tj. král králů) byl od 2. čtvrtiny 14. století pokládán za kněze Jana, Bartolomeu Dias musel u ústí jihoafrické Velrybí řeky stočit svou loď zpět do Lisabonu.
Efektivní přístup do Asie však bylo samozřejmě možné zajistit pouze prostřednictvím mořské hladiny, ale do jisté míry nepochopitelná cézura mezi lety 1488–1497 ponechala konečné rozhodnutí až na Janově nástupci Manuelovi I. Ten musel nejprve překonat nechuť členů tzv. obchodní strany na lisabonském dvoře k riskantnímu podniku a požadující koncentraci sil na obchod při březích západní Afriky. Nakonec však přes odpor Královské rady vyslal roku 1497 na jih malou flotilu v čele s Vaskem da Gama.Thomaz, Luís Filipe F. R.: A política oriental de D. Manuel I e suas contracorrentes, in: Thomaz, Luís Filipe F. R.: De Ceuta a Timor, Lisboa 1998, s. 192 Jeho cíl byl jasný – doplout do Indie.
Přelomová plavba Vasca da Gamy náhled|vlevo|upright=1.3|Přístav Kalikat, který kolem roku 1500 dominoval Malabarskému pobřeží(Georgius Braunius, Civitates orbis terrarum, 1572)
Příjezd Vasca da Gamy 20. května 1498 do drobného přístavu Kapokate (Kappad) severně od města Kalikat (portugalsky Calecute) na Malabárském pobřeží (v dnešním indickém státě Kérala) zahajuje podle indického historika K. M. Panikkara tzv. epochu Vaska da Gama v asijských dějinách. Jedná se o období námořní dominance evropských mocností, které trvalo až do poloviny 20. století.Boxer, Charles Ralph: Império Colonial Português, Lisboa 1977, s. 61 Vasco da Gama byl krátce poté, co spatřil vytoužené pobřeží Indie, přijat panovníkem Kalikatu, tzv. zamorínem (v překladu Pán moře), kterého Covilhã označil za nejmocnějšího v politicky roztříštěném pobřežním regionu. Postupoval přitom přesně v intencích instrukcí, které mu uložil král Manuel I. náhled|upright|Vasco da Gama s portugalskou standartou u indických břehů před přístavem Kalikat(Ernesto Casanova, 1880) Při audienci předal orientálnímu vladaři dopis od svého monarchy, ve kterém stálo: „Jakmile se stalo králi Portugalska známé, že vládce Kalikatu je jedním z nejmocnějších panovníků celé Indie a přilehlých oblastí a křesťanského vyznání, dychtil s ním uzavřít smlouvu o přátelství a obchodu, protože by mohl získat koření ... A jestli by Jeho Veličenstvo dalo povolení pro odeslání koření, on by mohl poslat mnoho zboží ze svého království ... nebo kdyby tyto věci nepostačovaly ... byl by ochoten poslat peníze, jak zlato, tak stříbro, pro koupi tohoto koření“.Sudhakarahn, P. P.: Portuguese relations of the chiefs Kerala, in: P. J. Cherian (Ed.): Perspectives on Kerala history: Kerala & the coming of the Europeans (1500–1800)
Jak je z listu patrné, Vasco da Gama se domníval, že zamorín vyznává křesťanskou víru, protože zkrátka nebyl muslim ani judaista a tehdejší Portugalci jiné náboženství pravděpodobně ani neznali. Ve skutečnosti se však jednalo o hinduistu ponechávajícího za podíl na celních poplatcích volnou ruku v námořním obchodě jednak blízkovýchodním Arabům a jednak tzv. Mápillejům (Móplům; doslova syn matky, pilla – syn, ma – matka), tj. poindičtělým muslimským obchodníkům arabského původu. Jejich komunita vznikala postupně od 12. století vzájemným poklidným míšením přicházejících arabských kupců a indických žen.Thomaz, Luís Filipe: Calecute, in: Albuquerque, Luís de a kol.: Dicionário de História dos Descobrimentos Portugueses, Lisboa 1994, s. 162
Při takovém stavu věcí zamorín nemohl mít žádné pochopení pro křižácké plány krále Manuela I., jenž s ním počítal jako se spojencem ve svém globálním boji proti muslimům, v tomto případě proti muslimům z Předního Východu. Jeho záměrem bylo obsadit muslimské království Fes (Fas) v severním Maroku, s benátskou a johanitskou pomocí vypudit osmanské Turky ze středomořského prostoru, s podporou křesťanské Etiopie a ve skutečnosti neexistujících indických křesťanských států včetně Kalikatu vyvrátit mamlúckou říši s centrem v Egyptě a ztotožňovanou s „velkou prostitutkou“ ze Zjevení sv. Jana (Apokalypsy), srovnat se zemí svatá města islámu Mekku a Medinu a nakonec znovu dobýt pro křesťanské náboženství Jeruzalém. Nakonec portugalský král zamýšlel svoji korunovaci na císaře Orientu.Thomaz, Luís Filipe: A política oriental de D. Manuel I e suas contracorrentes, s. 189–206
Diplomatická jednání vedená Vaskem da Gama skončila fiaskem i kvůli tomu, že portugalský velitel nabídl zamorínovi nesmírně chudé dary, které indický vladař odmítl přijmout s tím, že honosněji by jej obdaroval i „ten nejchudší kupec z Mekky“.Flores, Jorge Manuel: Malabar, in: Albuquerque, Luís de a kol.: Dicionário de História dos Descobrimentos Portugueses, Lisboa 1994, s. 654 Gamův návrat do vlasti v roce 1499 však byl přesto triumfální, poněvadž již sám fakt, že byla nalezena námořní cesta do Indie, představoval důvod k radosti. Král Manuel I. se záhy nato prohlásil „Pánem conquisty (dobývání), mořeplavby a obchodu s Etiopií (myšlena východní Afrika), Arábií, Persií a Indií“, kteréžto honosné oslovení zůstalo součástí titulatury portugalských králů až do zániku monarchie v roce 1910. Vzhledem k tomu, že Manuel očekával brzké přijetí titulu císař Orientu, nenechal se titulovat králem Indií. Tím by totiž popřel právní suverenitu asijských panovníků, což by jeho císařské ambice ve smyslu krále králů negovalo.Thomaz, Luís Filipe: Estrutura política e administrativa do Estado da Índia no século XVI, in: II Seminário Internacional sobre a História Indo-Portuguesa, Lisboa 1985, s. 524
Vznik prvních portugalských opěrných bodů náhled|vlevo|upright|Doposud žádný vládce neměl takové právo nazývat se císařem, jako Manuel I., který je zde vyobrazen,jak si bere svou druhou ženu Marii Aragonskou v roce 1500.(Garcia Fernandes, 1531 či 1541)