náhled|300x250px|Jednání ve Versailles. Zleva: premiér Velké Británie David Lloyd George, Vittorio Orlando z Itálie, premiér Francie Georges Clemenceau a prezident USA Woodrow Wilson.

Druhá světová válka představuje největší válečný konflikt v historii lidstva. Jeho příčiny lze hledat v rivalitě hlavních světových mocností, v jejich rozdílných zájmech a v následcích předcházejícího celosvětového konfliktu – první světové války. Její vítězové stanovili ve Versailleské smlouvě velmi tvrdé podmínky pro poražené státy, aniž by však poté dostatečnou rázností a vojenskou silou zajistili dohled nad jejich plněním. Významnou roli v procesu rozbíjení křehkého míru hrály faktory jako postupně se projevující slabost hlavních evropských vítězů Francie a Spojeného království, nezájem Spojených států o větší angažmá v evropských záležitostech, nestabilita vzniklá kvůli celosvětové velké hospodářské krizi, řada národnostních třenic na území nově vzniklých států (Polsko, Československo, Jugoslávie) a snaha poražených z první světové války (Německo, Maďarsko) o odvetu a získání ztracených území a pozic. K tomu se přidala snaha některých vítězů první světové války (Japonska a Itálie) o další územní a strategické zisky. Výsledkem všech těchto faktorů bylo rozpoutání nového celosvětového vojenského střetnutí, které se stalo ještě ničivějším, než bylo to předchozí.

Nespokojení a jejich požadavky náhled|330x230px|Mapa světa s účastníky druhé světové války. Spojenci jsou označeni zeleně (světle zelení se připojili po útoku na Pearl Harbor). Osa je modrá a neutrální státy jsou šedé.

Obecně lze říci, že skupinu nespokojených států, jejichž vládnoucí kruhy po první světové válce usilovaly o nové uspořádání světa, tvořily jak státy poražené, které mnoho ztratily, tak státy vítězné, které získaly méně, než jejich vůdcové očekávali.

Poražení nespokojenci Skupina poražených nespokojenců představovala nesourodou skupinu států, které během první světové války skončily na straně poražených a ztratily obrovská území. Jejich pokoření spolu s nacionalistickými vášněmi a celosvětovou recesí vytvořilo podhoubí pro vznik militaristických režimů, jejichž cílem byla pomsta a minimálně napravení těch nejpodstatnějších křivd. Nejdůležitější státy této skupiny jsou Německo a Maďarsko.

Německo vlevo|náhled|Benito Mussolini a Adolf Hitler

Německo bylo nejvýznamnějším a nejagresivnějším evropským nespokojencem. Jeho územní ztráty byly rozsáhlé, Německo bylo částečně roztříštěno a milióny Němců se ocitly v nově vzniklých, pro ně nepřirozených a slabých státech pod nadvládou jiných národů. Němci to pociťovali jako nespravedlnost zejména v souvislosti s tím, že se na jejich území vůbec nebojovalo. Většina řadových vojáků a nižších důstojníků, jakož i obyvatel, se cítila podvedena poválečným uspořádáním, které pro ně bylo mnohem horší, než které jim v době kapitulace sliboval americký prezident Woodrow Wilson, a vlastně ani nechápala, proč bylo nutno kapitulovat. Nechápali naprostou beznadějnost postavení Centrálních mocností v roce 1918 a výsledek války pro ně byl trpkou zradou, kterou zinscenovala Dohoda a německé vedení. Velká hospodářská krize, která válkou vyčerpané Německo tvrdě zasáhla na přelomu dvacátých a třicátých let, vynesla k moci charismatického řečníka a demagoga Adolfa Hitlera. Ten se prosadil terorem proti odpůrcūm své strany NSDAP, překonáním hospodářského úpadku a inflace i agresivní politikou ve vztahu k zahraničí, která měla vrátit Německu jeho dřívější velikost a důležitost.

Hitler vsadil na nacionalismus a antisemitismus, které se v poválečných podmínkách v Německu rozbujely. Jeho program vycházel z odmítnutí versailleského systému. Pod jeho vedením Německo znovu vyzbrojilo armádu a začalo ji rozšiřovat, obsadilo demilitarizované Porýní, připojilo k Německu zpět Sársko. Otevřeně začalo hovořit o spojení se s Rakouskem a tohoto svého cíle v březnu 1938 napůl násilně dosáhlo (tzv. Anšlus). Ve stejném roce začalo Německo vznášet územní nároky proti Československu a po jejich prosazení (Mnichovský diktát) pak v roce 1939 i proti Litvě a Polsku. S každým uskutečněným krokem tohoto plánu, který byl doprovázen ústupky ze strany Anglie a Francie, rostla Hitlerova popularita a podpora mezi německým lidem. Velmi dovedně přitom využíval sporů a bolavých ran mezi svými nepřáteli, jako byl spor o Těšínsko mezi Československem a Polskem a také vzrůstající nacionalismus Slováků, kteří chtěli autonomii, později samostatnost. Definitivní důvěru vlivných kruhů v Německu a absolutní moc získal v březnu 1939, když bez boje a za skoro již směšných protestů Francie a Velké Británie definitivě zlikvidoval Československo a na českém území zřídil Protektorát Čechy a Morava. S podporou Itálie, Maďarska a dalších satelitů Hitlerova odvaha ještě vzrostla, a když se mu podařilo dohodnout se o dočasné rozdělení sfér vlivu s vůdcem Sovětského svazu Stalinem (viz Pakt Ribbentrop–Molotov a s ním související smlouvy a dodatky), byla pro něj cesta k velké válce otevřena. První obětí, která se bránila, bylo Polsko.

Maďarsko náhled|330x250px|Admirál Miklós Horthy

Maďarsko bylo druhým velkým poraženým první světové války. Zatímco na jejím začátku zahrnovalo polovinu Rakousko-Uherska, po jejím skončení na základě Trianonské smlouvy ze 4. června 1920 se velký počet Maďarů ocitl mimo území státu zmenšeného o dvě třetiny své plochy z doby Rakouska-Uherska. Za nejbolestivější byla považována ztráta Sedmihradska (Transsylvanie), Slovenska a Podkarpatské Rusi, další územní požadavky však byly vznášeny proti Rakousku (Burgenland) a Jugoslávii. Poválečné Maďarsko, nadále formálně království v čele s regentem admirálem Miklósem Horthym, sice soustavně požadovalo ztracená území zpět, ale zpočátku nemělo možnost o ně skutečně bojovat. Na Hitlerovo naléhání nakonec maďarská vládní delegace vedená Horthym při jednáních v Berlíně mezi 21. až 26. srpnem 1938 souhlasila s podílnictvím Maďarska na vojenském útoku na Československo podle plánu „Fall Grün“ (Zelený případ).Trial of War Criminals, III/51-54. Documents on German Foreign Policy, D/IV. str. 651-654více zde O měsíc později Mnichovská dohoda, podepsaná Německem, Itálií Francií a Spojeným královstvím, vedla k tomu, že Maďarsko podle tzv. První vídeňské arbitráže obsadilo významná území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi (s nadpolovičním podílem etnických Maďarů v obyvatelstvu) bez boje. V dalších letech se Maďarsko ocitalo stále více pod vlivem a tlakem nacistického Německa, které je do války „vzalo s sebou“. Společně s Německem se podílelo také na dočasné úplné likvidaci Československa v roce 1939. Maďarská karta byla pro Němce způsobem, jak si zajistit absolutní poslušnost jednoho z nejvěrnějších satelitů – Slovenska (viz Slovenský stát).

Ostatní nespokojenci V Evropě existovaly i další státy nespokojené s výsledky první světové války, ale také potenciální spojenci těchto nespokojenců. Nejdůležitějším z těchto států bylo Turecko, které se nakonec rozhodlo zůstat stranou nového konfliktu.

Sovětský svaz Dalším velkým státem, který se nechtěl smířit s faktickým omezením své moci po první světové válce, byl Sovětský svaz. Zařadit tehdejší sovětské Rusko k mocnostem poraženým v této válce by bylo velmi sporné, přesto nebyl SSSR ani vítěznou mocností. Největší teritoriální ztráty sklidilo sovětské Rusko až po ní a v období občanské války.

SSSR se začal považovat za zvěstovatele a vůdce komunistického hnutí, které se mělo rozšířit po celém světě, a zároveň za legitimního nástupce Ruského impéria, oproti kterému však v první světové válce a následných konfliktech ztratil rozsáhlá území. Již v roce 1920 plánovalo vedení ruských bolševiků a Rudé armády v čele se Stalinem a Michailem Tuchačevským dobytí velké části Evropy, když hodlali spojit své síly s bouřícími se komunisty v Maďarsku, Německu a Francii. Tento cíl se ovšem stal bezpředmětným, když Polsko materiálně podporované evropskými mocnostmi porazili Tuchačevského v bitvě u Varšavy (tzv. „Zázrak na Visle“) a v následujících několika měsících vítězili nad Rudou armádou v dalších bitvách. Proti Rusku se postavila hrozivá koalice Polska, Francie, Anglie, nedemobilizovaných německých jednotek, ruských Bílých gard, Finů, pobaltských států a Japonska. Ukázalo se sice, že Francie a Velká Británie nemyslí celou věc úplně vážně, nicméně i tak výsledkem bylo, že ruská komunistická vláda neudržela celé území bývalého Ruského impéria. Ztratila Finsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Nově vzniklé Polsko získalo nejen území bývalého Polského království pod ruskou nadvládou, ale také území, která jsou v současnosti součástmi Běloruska a Ukrajiny.

Stalin od počátku třicátých let budoval armádu, jednak z obranných důvodů, jednak jako přípravu na vlastní obnovu bývalého impéria. Byl však opatrný, neboť se obával, aby se proti němu svět nespojil jako ve dvacátých letech. Vyjednával s různými státy – Francií, Spojeným královstvím a Německem. Francouzi byli poměrně vstřícní, Britové však reagovali na veškeré návrhy chladně a dávali Stalinovi najevo, že nehodlají garantovat jeho územní požadavky. Stalin se tedy rozhodl dohodnout s Německem, které sice proti němu organizovalo mezinárodní koalice (viz Osa Berlín-Řím-Tokio), nicméně jako každý diktátorský režim bylo schopno své předsudky a principiální postoje bez problémů překonat, šlo-li o územní zisk.

Vítězní nespokojenci Druhou skupinou byla skupina zklamaných vítězů – států, které se připojily k Dohodě, neboť od toho očekávaly nějaký zisk a posílení svých pozic. Nejvýznamnějšími státy tohoto typu byly Japonsko a Itálie.

Itálie Itálie byla největším evropským nespokojencem. V roce 1915 se připojila na stranu Dohody vyloženě s cílem rozšířit své panství. Nárokovala si prostor a dominantní roli ve Středozemním moři, Jižní Tyrolsko, Terst, dominantní vliv na Balkáně a německé kolonie v Africe. V tomto ohledu však zůstaly její tužby převážně nevyslyšeny, nakonec získala jen Jižní Tyrolsko, Terst a několik nepříliš významných ostrůvků ve východním Středomoří. Její koloniální touhy a balkánské plány zůstaly z velké části nenaplněny a Itálie brzy dospěla k názoru, že byla zneuctěna. Do čela Itálie se dostali fašisté v čele s Benitem Mussolinim, který se rozhodl vrátit Itálii zpět na výsluní a dobýt jí postavení velmoci. Jeho koloniální snahy v Africe, které vygradovaly v invazi do Habeše, se však nesetkaly s pochopením a vedly k mezinárodní ostrakizaci Itálie, což jen upevnilo její spojení s Německem. V následných letech se Mussolini po boku Německa nerozhodně potácel mezi válečným nadšením a nabádáním k opatrnosti, nicméně v rozhodujících chvílích se k Německu připojil.

Japonsko