Jan Křtitel Erazim Vocel (původním pravopisem Wocel) (23. srpna 1802 Kutná HoraMatriční záznam o narození a křtu farnost Kutná Hora – 16. září 1871 Praha) byl český romantický básník, dramatik, zakladatel české archeologie jako vědního odvětví, kulturní historik a národní buditel, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu.

Životopis

Byl synem pekaře. Původně se jmenoval Wotzel, ale jméno si jako student nechal změnit.Databáze knih: Jan Erazim Wocel

Po absolvování obecné školy v Kutné Hoře jej katecheta doporučil ke studiu v Praze do piaristického gymnázia v Panské ulici. Dále jeden rok studoval filozofii na pražské univerzitě a odešel na práva na Vídeňskou univerzitu. Tam se seznámil s Františkem Palackým, který se stal jeho celoživotním přítelem, stejně jako malíř Josef Vojtěch Hellich. Roku 1837 studoval soukromě malířství u Jakoba Beckera v Düsseldorfu.

náhled|vlevo|Zápisník Jana Erazima Vocela (1802–1871) se záznamy z roku 1841 a s kresbami z cesty do Krkonoš (SOkA Kutná Hora). Jako chudý literát se musel živit vyučováním, zprvu učil češtinu hraběte Otakara Černína, dále dělal vychovatele ve šlechtických rodinách, nejprve u markýze Pallaviciniho, dále v rodině Leopolda Šternberka, knížete Salm-Salma a od roku 1839 nastoupil jako knihovník paláci hraběte Harracha, tam také vyučoval děti. To mu umožnilo hojně cestovat (Uhry, Benátky, Řím, Neapol, Solnohradsko, Holandsko, Belgie, Německo). Jeho zálibou bylo kreslení a malování památek a krajinomalba.

Po návratu do Prahy se stýkal s čelnými představiteli vlastenecké společnosti, spřátelil se s Josefem Jungmannem a dalšími obrozenci. Na pozvání Palackého a Jana Norberta Neuberka se stal roku 1843 prvním jednatelem Sboru archeologického musea českého a zároveň po Pavlu Josefu Šafaříkovi převzal redakci Časopisu českého muzea.

V roce 1848 vstoupil do řad pracovníků muzea jako kurátor, stal se setníkem gardy Svornost. Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politického dění. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Polička v Čechách. Uvádí se jako literát. Patřil ke sněmovní pravici. Na sněmu byl členem školského výboru. Po opětovném zavedení absolutismu zanechal politické i novinářské činnosti, přestal psát básně a malovat.Kapitoly z českého dějepisu umění/1, ed. Chadraba R a kol., Odeon, Praha, 1986

Historik Otto Urban řadí Vocela v této neoabsolutistické dekádě do skupiny konzervativních českých vlastenců, kteří pokračovali v rozvíjení národního svérázu, ovšem distancovali se od liberálního a demokratického odkazu roku 1848 a profilovali se důsledně loajálně k vládnímu zřízení.

V roce 1850 byl jmenován prvním českým mimořádným profesorem archeologie a dějin umění na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Společně s Karlem Vladislavem Zapem založil roku 1854 časopis Památky archeologické a místopisné, který vychází dodnes. Jako první použil chemickou metodu při určování stáří bronzových předmětů. náhled|Hrob J. E. Vocela na Olšanských hřbitovech Zasazoval se i o zrovnoprávnění češtiny s němčinou na vysokých školách. V českém i německém jazyce přednášel jako první v Čechách klasickou archeologii a dále estetiku, paleografii, historii právní, dějiny umění a numismatiku. Byl členem mnoha vědeckých ústavů (Krakov, Moskva, Kodaň, Petrohrad, Vídeň, Zábřeh, Štýrský Hradec, Leiden). Roku 1860 obdržel dánský řád Rytíř Danebrogu, roku 1869 titul dr. h.c. na univerzitě v Petrohradu.

Zemřel v Praze v roce 1871 na zápal plic ve věku 67 let, je pohřben na Olšanských hřbitovech.

Rodina Byl dvakrát ženat. Roku 1842 se oženil s mladou básnířkou Barborou Jaroslavou Štětkovou. Ta ale o tři roky později zemřela na tuberkulózu. Nedlouho potom zemřela i jejich dcera Růžena. V roce 1849 se oženil podruhé, s Matyldou Hovorkovou (*1818). Měli pět dětí, z nichž se dospělosti dožili Vojtěch (*1851), Ladislav (*1854) a Ludmila (*1860)Národní archiv ČR: Policejní přihlášky pražského obyvatelstva u let 1790-1920.

Dílo náhled|Pamětní deska v Kutné Hoře (Dům čp. 349, Vocelova 349/10) Zprvu byl činný jako básník a prozaik, vydával řadu romantických básnických a historicko-beletristických děl, samostatně i ve sbornících, v němčině i češtině, např. v časopisu Bohemia, Květy, či ve sbornících Aurora, České besedy, Denice aneb Novoročenka, Horník, Libussa, Vesna či Perly české. Knižně publikoval zejména epickou beletrii (básnickou i prozaickou) s převážně historickými náměty z českých dějin:

Přemyslovci, 1839, změněné vyd. 1863 Poslední Orebita, 1843 Meč a kalich, 1843 Labyrint slávy, 1846

Psal také dramata, např. truchlohru Harfa, 1825.

Literatury a publicistiky po bouřlivém období let 1848-1849 zanechal, poté se věnoval takřka výhradně vědecké činnosti v oboru české archeologie a materiální kultury. Publikoval v časopisech Abhandlungen der königlichen Gesellschaft der Wissenchaften, Časopise Českého musea či v Památkách archeologických. Významné je jeho pojednání o památném Podmokelském pokladu či rozbor nástěnných maleb o legendě sv. Jiří na zámku v Jindřichově Hradci. Jeho dílo si získalo velký ohlas i v zahraničí. Věnoval se také vědecké ilustraci. Vrcholná díla z jeho odborných publikací jsou: Grundzüge der böhmischen Altherthumskunde, Praha, 1845. Dostupné on-line. Pravěk země české 1–2, Praha,1866–1868. Dostupné on-line. Tímto dílem položil základy k vědecké archeologii u nás.

Pozůstalost Jeho pozůstalost je uložena ve sbírkách Státního okresního archivu v Kutné Hoře (Vocel Jan Erazim, osobní fond).

Památky Portrétní bronzové poprsí Jana Erazima Vocela od sochaře Čeňka Vosmíka z roku 1900 je vsazeno v portrétní galerii českých osobností v ochozu nad schodištěm historické budovy Národního muzea v Praze.E-sbírky, evidence Jeho jméno je umístěno pod okny historické budovy Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími jmény osobností české vědy a kultury, viz dvaasedmdesát jmen české historie. Jeho jméno nese od roku 1884 Vocelova ulice v Praze 2 – na Vinohradech.Lašťovka, Marek: Pražský uličník, 2. díl O-Ž, 1. vyd., Libri Praha 1998, s. 412 Pomník na hřbitově v Kutné Hoře, vztyčený roku 1934.ŠTROBLOVÁ Helena, ALTOVÁ Blanka et alii: Kutná Hora. NLN Praha 2000, s. 472

Odkazy

Reference

Literatura BENDA, Klement, "Výběr z bibliografie Jana Erazima Vocela", in: Kapitoly z českého dějepisu umění I., Odeon Praha 1987, str. 104–105

SKLENÁŘ, Karel: Jan Erazim Vocel, Praha: Melantrich 1981. Ed. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, sv. 61. SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. Praha – Litomyšl: Paseka 2005. SKLENÁŘ, Karel: Jan Erazim Vocel. Život a dílo zakladatele české archeologické vědy, Praha: Národní muzeum 2023. , 978-80-7036-790-2. Dostupné on-line. SLAVÍČEK, Lubomír (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), sv. 2, s. 1623–1624, Academia Praha 2016, Ottův slovník naučný, heslo Vocel, Jan Erazim. Dostupné on-line.

Externí odkazy

Jan A. Janíček, Profil autora: Jan Erazim Vocel, 2008

Kategorie:Absolventi Vídeňské univerzity Kategorie:Absolventi Univerzity Karlovy Kategorie:Poslanci Říšského sněmu (Rakouské císařství) Kategorie:Politici Rakouského císařství české národnosti Kategorie:Staročeši Kategorie:Čeští básníci 19. století Kategorie:Čeští archeologové Kategorie:Lidé Národního muzea Kategorie:Muzeologové Kategorie:Čeští historikové umění Kategorie:Česká obrozenecká historiografie Kategorie:Čeští novináři Kategorie:Politici z Kutné Hory Kategorie:Spisovatelé z Kutné Hory Kategorie:Narození v roce 1802 Kategorie:Narození 23. srpna Kategorie:Narození v Kutné Hoře Kategorie:Úmrtí v roce 1871 Kategorie:Úmrtí 16. září Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Pohřbení na Olšanech Kategorie:Muži Kategorie:Archeologové 19. století Kategorie:Nositelé Řádu Dannebrog