náhled|Čchin Š’-chuang-ti, zakladatel dynastie Čchin Čínská šlechta byla významnou složkou čínské společnosti před vznikem republiky roku 1911. Během několika tisíciletí trvání čínských států šlechtické tituly a hodnosti nejednou měnily své názvy, význam a důležitost. Přesněji lze popsat systém šlechtických titulů počínaje čouským obdobím; pro starší období jsou k dispozici pouze útržkovité informace. I v následujících staletích se skladba čínské šlechty měnila. V souvislosti s politickými změnami, vznikem a zánikem čínských států docházelo k proměnám a úpravám systému titulů. Vznikaly nové tituly a význam starých byl měněn, nebo se zcela přestaly používat, avšak mohly být i oživeny a znovu zavedeny. Samostatným problémem je překlad čínských titulů a hodností do evropských jazyků.
Republikánská revoluce roku 1911 svrhla tradiční monarchické uspořádání státu a s tím ztratila na významu i čínská šlechta. Ačkoli některé vznešené rodiny nějakou dobu udržovaly své tituly a postavení, nakonec se nevyhnuly úpadku v důsledku politických a ekonomických transformací společnosti. Dnes šlechta jako třída prakticky zmizela.
Období Šang V šangském státu měl panovník titul wang (, král). Aristokracie vznikala z okolí krále, jeho synů, dalších příbuzných, blízkých pomocníků a podřízených. O šangských aristokratických titulech není mnoho známo, jejich pořadí a význam jsou nejisté. Titul fang-po () se zřejmě používal pro vládce nezávislé na šangském králi; vládci či správci závislí na Šanzích jsou označováni jako chou () a po (), přičemž chou měli užší vztahy k Šangům, snad proto, že byli jejich příbuzní, kdežto po nepříbuzní.
Období Čou V 11. století př. n. l. šangský stát zanikl dobyt Čouy, kteří na jeho místě ustavili vlastní království. Čouský panovník také nosil titul wang, jeho nejvyšší úředníci dostávali titul kung (), k vysoké čouské aristokracii náleželi také nositelé titulů chou, po, c’ () a nan (). Obecným termínem pro údělné vládce bylo ču-chou (, doslova „všichni chou“). Zpravidla to byli vládci držav a panství existujících již v šangském období a také věrní čouského krále, kteří od něj obdrželi titul a úděl. Pozdější čínští historikové jejich tituly seřadili do systému patera titulů, ale v čouském období fakticky pevná hierarchie titulů neexistovala, samotné tituly byly s lehkostí zaměňovány a posmrtně polepšovány.
Patero titulů: kung (, vévoda); chou (, markýz); po (, hrabě); c’ (, vikomt); nan (, baron).
Titul wang (král) používal čouský vládce, „syn Nebes“ (, tchien-c’). Používali ho však také vládci nečínských států na znamení rovnosti s čouským panovníkem, a to v případech států Lü, Sü a Feng na východě a Čchu, Wu a Jüe na jihu a jihovýchodě. Poslední tři se dokázaly zařadit mezi omezený počet mocných států pozdně čouského období Jar a Podzimů (8.–5. století př. n. l.), Čchu přežilo až téměř do konce 3. století př. n. l.
Titul kung dostávali příbuzní čouských králů a také vrcholní členové čouské vlády a vysoce postavené osobnosti čouského dvora. Své vévodské úděly měli vesměs ve Velké čínské nížině podél Žluté řeky. I ministři centrální vlády přitom mohli mít úděl vzdálený od metropole, například vévodové z Čou () a z Šao (). Titul kung také v pozdějších pramenech dostávali zpětně držitelé nižších titulů chou nebo po; totiž v řadě údělných států byl původní titul vladaře chou a vládci, kteří získali nebo si přisvojili titul kung, ho zpětně připisovali i svým předkům. Titul po zpravidla drželi vládci malých údělů v okolí čouské metropole. Titul c’ je zřídkavý jak v nápisech na bronzech, tak v kronikách. Titul nan je ještě vzácnější, z čouského období je znám pouze baron ze Sü (, v nápisech na bronzech jako ).
Početnost titulované regionální aristokracie postupně rostla, rostl i její politický vliv, a naopak moc čouského krále upadala a ve výsledku se v období Východní Čou (8.–3. století př. n. l.) čouské království změnilo v konglomerát údělných států a státečků, které sice formálně uznávaly svrchovanost čouského krále, ale fakticky byly nezávislé. Jejich vládci používali tituly kung, chou, po, c’ a nan. C’ se ve východočouských pramenech používalo zejména pro vládce periferních nečínských (resp. nepatřících k etniku Chua-sia) států; oni sami se však na svých bronzových nádobách psali jako kung, chou či po (například panovníci východního státu Ču používali titul kung, případně po). Na jihu panovníci Čchu se od roku 704 př. n. l. titulovali jako králové (wang) stejně jako Čouové, i když chuasijské státy na severu jim přiznávaly pouze titul c’.
V údělných státech se postupně etablovala nová zemědělská aristokracie, takzvaní ta-fu (大夫, „velcí páni“). Byli to jak mladší členové vládnoucích rodů, tak úspěšní vojevůdci a úředníci, kteří dostávali svá pole (i s lidmi) od údělných vládců, budovali vlivné rody a soustředili ve svých rukách nemalou moc. Příbuzní vládce mohli od něj obdržet některý z patera titulů. Níže stála vrstva válečníků š’ (), nižší šlechty.
Období Čchin Koncem třetího století př. n. l. postupně ostatní čínské státy dobyl stát Čchin, a sjednotil tak Čínu. Čchinští panovníci už ve čtvrtém století zreformovali systém šlechtických titulů a – v rámci reforem organizovaných prvním ministrem Šang Jangem – nahradili dosavadní aristokratické hodnosti zavedením stupnice titulů udělovaných za vojenské úspěchy. Při jejím vytváření se Šang Jang inspiroval obdobnými reformami ve státech Chan, Wej a Čao. Podle chanských pramenů Šang Jang zavedl „systém dvaceti titulů“ (, er-š’ teng ťüe), používaný v chanské době, nicméně sbírka Šang-ťün šu ze třetího století př. n. l., zachycující situaci ve státě Čchin před sjednocením Číny, uvádí žebříček pouze ze sedmnácti položek.
Sedmnáct čchinských titulů od nejvyššího (sedmnáctého) k nejnižšímu (prvnímu):
Vojenské zásluhy, za které se udělovaly tituly, se měřily počtem hlav zabitých nepřátel. Za osobně zabité nepřátele se dávaly tituly do čtvrtého stupně včetně, vyšší byly za úspěšné velení vojenským jednotkám. S udělením titulu dotyčný obdržel také půdu: pole a pozemek na vystavění domu. Držitelé titulu 4. stupně a vyššího měli výjimku z povinnosti roboty, držitelé titulu 9. stupně a vyššího dostávali panství k výživě a z méně závažných trestů se mohli vykoupit. Tituly 1. až 8. stupně byly dosažitelné pro každého, vyšší pouze pro státní úředníky a dva nejvyšší pouze pro vysoké hodnostáře za výjimečné zásluhy. Tituly byly udělovány i za nevojenské zásluhy, dodávky obilí a hedvábí, zejména v dobách nedostatku, například za dodávky potravin v době hladomoru. Při výjimečných příležitostech (např. roku 220 či 219 př. n. l., po sjednocení Číny) dostala každá hlava rodiny povýšení o jeden stupeň.
Tituly umožňovaly přijetí do státní správy, mohly být zaměněny za úřednický post: „za zabití jednoho nepřítele se udělovalo povýšení o jeden stupeň [v žebříčku titulů] anebo úřad s platem 50 š’, za zabití dvou nepřátel se dávalo povýšení o dva stupně nebo úřad s platem 100 š’“.
Období Chan Liou Pang, zakladatel chanského státu, se v boji o moc opíral o mnohé představitele předčchinské rodové aristokracie, po příchodu k moci přijal titul císaře (chuang-ti) a obnovil dva ze starých aristokratických titulů – wang a chou, které udělil svým příbuzným, spolubojovníkům a generálům. Nejvýznamnější generálové obdrželi titul wang, král, a rozlehlá území; markýzové chou dostávali menší území (odpovídající okresu). Zpočátku (roku 202 př. n. l.) se tak říše skládala z deseti komandérií pod správou císaře a třinácti království. Třebaže císařská doména byla největším územním celkem, králové dohromady ovládali mnohem větší území, dvě třetiny říše. Liou Pang proto pod různými záminkami téměř všechny krále odstranil (nejdéle se udrželi králové z Čchang-ša, do roku 157 př. n. l.) a nahradil je svými příbuznými, zpravidla syny.
Za následujících císařů tak titul wang (spíše kníže než král) dostávali pouze členové císařského rodu, zpravidla synové císaře. Po roce 157 př. n. l. byli výjimkami pouze Wang Mang a Cchao Cchao. Titul a příslušný úděl byl dědičný (pro nejstaršího syna hlavní manželky), mladší synové knížat, pokud byli vnuky císaře, dostávali titul markýze chou. I knížata z rodu Liou byla nebezpečím pro císařskou moc, následující císaři proto oklešťovali jejich samostatnost a vliv a postupně jejich úděly rozdrobili a jejich moc omezili, takže zhruba od roku 100 př. n. l. již knížata nevládla svým knížectvím, pouze z nich pobírala příjmy, zatímco správu vykonávali úředníci kontrolovaní ústřední vládou. Už od roku 127 př. n. l. pak titul chou a okresní léno dostávali všichni synové všech knížat, což dále oslabilo knížectví.
Obecný termín pro nositele knížecích a markýzských titulů byl ču-chou wang (), nepříbuzní císařského rodu Liou byli označováni jako i-sing ču-chou wang (, doslova „nositelé titulů odlišného příjmení“). Knížata byla rozdělena do dvou stupňů, kuo-wang (, kníže státu/země) a ťün-wang (, kníže komandérie). Markýzů chou bylo více – sien-chou (, markýz okresu), siang-chou (, markýz újezdu), tching-chou (, markýz obce), časem počet stupňů vyrostl až na devatenáct. Nižní stupně nebyly spojeny s lénem. Obecný termín pro markýzy všech úrovní byl čche-chou, později – kvůli tabuizaci jména císaře Wu-ti (jmenoval se Liou Čche) – změněný na lie-chou (). V období Východní Chan (25–220) dostávali titul markýze nejen zasloužilí generálové a úředníci, ale i příbuzní císařoven a vlivných eunuchů. Nižší tituly dostávali osoby které pomohly státu, např. dodávkami obilí v časech nouze. Používán byl také titul kung (vévoda), počátkem období Východní Chan i pro členy císařského rodu.
Níže než císař a králové/knížata stáli nositelé šlechtických titulů (ťüe). Nejvýše stáli markýzové lie-chou, pod nimi „markýzové kraje Za průsmykem“ kuan-nej-chou a pak ostatní. Tituly byly vesměs převzaté od čchinského státu a seřazené do takzvaného „systému dvaceti titulů“ (, er-š’ teng ťüe), dvaceti tříd, od nejvyšší (dvacáté) k nejnižší (první):
Tituly markýzů lie-chou (a vyšší) byly dědičné a spojené s lénem; nižší tituly – kuan-nej-chou a nižší – nikoliv. Léna byla v případě králů/knížat rozlehlá, u markýzů lie-chou o zpravidla o velikosti okresu, újezdu, obce. Králové byli ve vnitřní politice prakticky samostatní, markýzové (a postupně i knížata) nad svými lény nevládli, pouze dostávali podíl z daní vybraných na dotčeném území. Markýzové byli titulováni „markýz z XY“ bez ohledu na velikost léna, jejich příjmy závisely nikoliv na velikosti léna, ale na jeho lidnatosti, která byla u každého okresu, újezdu a obce individuální (a měnila se v čase). Od poloviny období Západní Chan (vlády císaře Wu-tiho) se kvůli zjednodušení a jasnější vazbě mezi zásluhami a titulem přešlo na určování počtu rodin, z nichž bude markýz mít příjem. To jest např. markýz z XY obdržel s titulem příjem z 1000 rodin, a nadále dostával od úřadů daně tisícovky rodin z okresu/újezdu/obce XY (pokud se poddaných nedostávalo, byli další přičleněni ze sousedních okrsků, avšak beze změny titulu). Výhodou systému byla zřetelnější hierarchie mezi tituly a možnost zvyšování nebo snižování počtu přidělených rodin. V období Východní Chan se dosti výrazné rozdíly mezi markýzi postupně formalizovaly a tituly markýzů okresu, újezdu a obce byly zavedeny i oficiálně. U nižších stupňů velikost lén přibližně odpovídala titulům, u markýzů okresu však horní hranice rozsahu léna nebyla určena a například císař Kuang-wu-ti (vládl 25–57 n. l.) zvláště zasloužilým věrným udělil léna o rozsahu několika, až šesti, okresů.
Podobně jako v čchinském státu i chanští císařové občas udělovali tituly ťüe plošně, všem hlavám rodin, a sice u příležitosti nástupu nového císaře, jmenování následníka trůnu, dosáhl-li (dosud nezletilý) císař či následník dospělosti, jmenování císařovny, u příležitosti (nebeských) znamení či významných obětí (např. oběti feng-šan). Přitom hlavy rodin dostaly povýšení o jeden stupeň, o více stupňů pak nositelé vyšších titulů, či úředníci, někdy i vesničtí starší.