Boston Bruins

Boston Bruins je profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlí ve městě Boston v Massachusetts. Do NHL vstoupil v ročníku 1924/25 a hraje v Atlantické divizi v rámci Východní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale TD Garden s kapacitou 17 565 diváků. Klubové barvy jsou černá, zlatá a bílá.

Bruins se v roce 1924 stali prvním týmem NHL ze Spojených států. Jsou také jedním z týmů "Original Six" (původní šestice) společně s Toronto Maple Leafs, Detroit Red Wings, New York Rangers, Montreal Canadiens a Chicago Blackhawks. Bruins jsou dále druhým nejúspěšnějším týmem z USA v počtu vyhraných Stanley Cupů. Své domácí zápasy hrají Bruins na ledě bostonské TD Garden, kde hrají již od roku 1995, kdy opustili Boston Garden.

Historie klubu náhled|vlevo|200px|Eddie Shore, 1939.

Před 2. světovou válkou V roce 1923 se bostonskému potravinářskému magnátovi Charlesi Adamsovi podařilo přesvědčit vedení NHL k rozšíření do Spojených států amerických. Adams se zamiloval do hokeje při sledování finále Stanley Cupu mezi Montreal Canadiens a Calgary Tigers. Adams přesvědčil vedení ligy aby mu udělila práva na založení týmu v Bostonu, což se stalo 1. listopadu 1924.

První co pro svůj tým Adams udělal, bylo že si najal bývalého hráče Arta Rosse jako generálního manažera týmu. Ross se stal tváří Bruins na třicet let a to nejen jako generální manažer, ale i jako trenér.

Dále Adams pověřil Rosse vymyšlením názvu pro tým. Mělo to být nezkrocené zvíře zobrazující rychlost, hbitost a mazanost. Ross tak vymyslel název Bruins. Bruin je slovo označující medvěda ve starých klasických anglických pohádkách. Původními týmovými barvami se staly hnědá a žlutá, pocházející z barev Adamsova řetězce obchodů s potravinami First National Stores.

1. prosince 1924 hrál tým v bostonské Boston Areně svůj první zápas, když porazil Montréal Maroons 2:1. V první sezoně se ovšem Bruins podařilo vyhrát pouze šest zápasů a skončili tak na posledním místě. V Boston Areně hrál tým už jen další tři sezóny, než se přestěhoval do Boston Garden. Boston Arenu později převzala Northeastern University, která v roce 1979 arénu renovovala a přejmenovala. Boston Arena s novým jménem Matthews Arena je nyní nejstarší funkční hokejovou arénou na světě.

Ve třetí sezoně se tým značně zlepšil. Ross využil zániku Western Hockey League k pořízení některých hvězdných hráčů. Jedním z nich byl také obránce původem z Fort Qu'Appelle v Saskatchewanu Eddie Shore. Bruins se v té sezoně dostali až do finále Stanley Cupu, ale prohráli s Ottawa Senators. Vyhrát se Bruins povedlo až v roce 1929 když ve finále narazili na New York Rangers. Kromě Shora se na tomto úspěchu významně podepsali také Harry Oliver, Dit Clapper, Dutch Gainor a brankář Tiny Thompson. Tato sezona byla první kterou Bruins hráli v Boston Garden.

O sezonu později stanovili Bruins rekord, který stále platí. V základní části totiž vyhráli hned 87,5 procenta zápasů. Kromě toho přepsali také hodně týmových rekordů. Ve finále Stanley Cupu ale prohráli s Montreal Canadiens.

V roce 1939 tým změnil své barvy na nynější černou a zlatou a opět vyhrál Stanley Cup. V této sezoně byl brankář Tiny Thompson vyměněn za Franka Brimseka, který vyhrál také Vezinova trofej a Calder Memorial Trophy, navíc se stal prvním nováčkem, který byl nominován do prvního All-Star týmu sezony a pro své úspěchy vyfasoval přezdívku „Mr. Zero“ (Pan Nula). Kromě něj k zisku tohoto Stanley Cupu významně přispěli i Bill Cowley, Mel Hill (kterému se pro góly v prodlouženích přezdívalo „Náhlá Smrt“), Milt Schmidt, Bobby Bauer a Woody Dumart.

V roce 1940 Bruins vyměnili Eddieho Shora do New York Americans, kde ve stejném roce ukončil kariéru. O rok později vyhrál Boston svůj na dlouhou dobu poslední Stanley Cup. Další vyhráli až po 29 letech.

2. světová válka a éra „Original Six“ 2. světová válka negativně postihla i Bruins. Brimsek, Schimdt, Bauer a Dumart ztratili ve válce svá nejproduktivnější léta. Tým ale vedly jiné hvězdy, Bill Cowley, Dit Clapper a Busher Jackson. V roce 1943 byl počet týmů v NHL snížen na šest a tak začala éra „Original Six“. O rok později, Herb Cain, hrající za Bruins stanovil nový rekord v počtu bodů v základní části – 82. Bruins se ale stejně nedostali do play-off a Cain o dva roky později ukončil kariéru.

Předválečné hvězdy se do týmu vrátili v sezoně 1945–46, kdy Dit Clapper vedl tým zpět do finále Stanley Cupu jako hrající trenér. O rok později pak ukončil kariéru a stal se prvním hráčem, který hrál v NHL alespoň 20 sezón. Další dva roky zůstal s Bruins už pouze jako kouč. Brimsek už nebyl tak dobrý jako před válkou, což se projevilo v tom, že po roce 1946 vypadli Bruins třikrát za sebou v prvním kole play-off, což vyústilo v rezignaci kouče Clappera. Brimsek byl v roce 1949 vyměněn do Chicaga. Naděje Bruins Don Gallinger dostal doživotní zákaz hraní hokeje. A tak se jediným velkým talentem týmu stal Johnny Peirson, kterého si pamatují i fanoušci ze sedmdesátých let, kdy byl spoluhlasatelem přímých přenosů Bruins na WSBK-TV.

Na začátku padesátých let nastala velká krize. Weston Adams, syn zakladatele Charlese Adamse a prezident týmu se dostal do finančních problémů a v roce 1951 musel být vykoupen majitelem basketballových Boston Celtics a arény Boston Garden Walterem A. Brownem. Mezi lety 1947 a 1967 se povedlo pouze čtyřikrát postoupit do play-off. V letech 1953, 1957 a 1958 se Bruins podařilo postoupit až do finále Stanley Cupu, ale pokaždé vypadli s Montreal Canadiens. Navíc v letech 1960–1967 se nedostali do play-off ani jednou.

1. ledna 1954, Robert Skrak, asistent Franka Zamboniho, vynálezce nejznámější rolby na světě, předvedl personálu Boston Garden novou rolbu Zamboni Model E. Bruins pak jeden model rolby objednali a stali se prvním týmem NHL, který používal rolby této značky. První rolba vyjížděla na led Boston Garden ještě v osmdesátých letech, v roce 1988 si jí pak vzala pod svou ochranu Hokejová síň slávy v Torontu.

18. ledna 1958, první hráč černé pleti, Willie O'Ree nastoupil k zápasu NHL. Za Boston hrál v sezonách 1957–58 a 1960–61, nastoupil ve 45 zápasech a připsal si 6 gólů a 10 asistencí.

V této části historie týmu, Bruins neměli vypracovaný systém farem v nižších ligách. Proto museli často hledat volné hráče. Bruins tak podepsali Tommyho Williamse, vítěze ZOH 1960 za USA a jediného amerického hráče v NHL v roce 1962. „Uke Line“, ofenzivní formace pojmenovaná po ukrajinském původu jejich hráčů zažívala produktivní roky, a to i přesto, že celkově se týmu vůbec nedařilo. Členové lajny byli Johnny Bucyk, Vic Stasiuk a maďarský hráč Bronco Horváth.

Rozšíření ligy a éra „Velkých zlých Bruins“ Weston Adams koupil tým zpět v roce 1964 po Brownově smrti a začal ho přestavovat. Do týmu přivedl především obránce Bobbyho Orra, který v sezoně 1966–67 vyhrál Calder Memorial Trophy pro nejlepšího nováčka sezony.

Pak Bruins získali tři mladé forvardy, Phila Esposita, Kena Hodge a Freda Stanfielda z Chicaga. Phil Esposito vedl Bruins v lajně s Hodgem a Waynem Cashmanem. Stal se prvním hráčem v lize se 100 bodů a zlomil i další rekordy. Esposito je navíc stale jedním ze čtyř hráčů, kteří dokázali vyhrát Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče NHL čtyřikrát v řadě. Dalšími třemi jsou Gordie Howe, Wayne Gretzky a Jaromír Jágr. S dalšími hvězdami jako byli Johnny Bucyk, John McKenzie, Derek Sanderson, Ken Hodge, Dallas Smith a brankář Gerry Cheevers se „Velcí zlí Bruins“ stali předním týmem ligy od šedesátých do osmdesátých let.

V roce 1970, Bobby Orr svým gólem v prodloužení rozhodl finále Stanley Cupu proti St. Louis Blues a ukončil tak sérii 29 let bez poháru. Ve stejné sezoně navíc Orr získal nejvíce trofejí. Získal Norris Trophy pro nejlepšího obránce, Art Ross Trophy, Hartova trofej pro nejužitečnějšího hráče ligy a Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off. Je stále jediným hráčem, kterému se povedlo vyhrát v jedné sezoně tyto čtyři trofeje.

V další sezoně se stal trenérem Bruins bývalý obránce Bostonu a Montrealu Tom Johnson a v základní části se podařilo opět překonat několik rekordů. Stále drží rekord v počtu hráčů v nejlepší desítce kanadského bodování základní části. Dostalo se tam hned sedm hráčů. Čtyři z nich navíc překonali hranici sta bodů – byli to Orr, Esposito, Bucyk a Hodge. Navíc se jim povedlo překonat rekord v počtu vítězství v základní části. Ve čtvrtfinále play-off je ale vyřadili Montreal Canadiens s nováčkem Kenem Drydenem v brance.

Další sezona sice nebyla v základní části tak vydařená, ale v play-off se Bruins dostali až do finále, kde porazili New York Rangers v šestizápasové sérii. Zadák Rangers Brad Park, pak o Orrovi prohlásil, že rozdíl nedělal, ale sám rozdílem byl.

Po zbytek sedmdesátých let zůstali Bruins stále silní, i přesto, že ztratili Cheeverse, McKenzieho i Sandersona. V roce 1974 se dostali opět do finále Stanley Cupu, ale prohráli s Philadelphia Flyers.

Na další sezonu si nový kouč Don Cherry přivedl do týmu pár rváčů, Bruins ale stále dokázali soutěžit na nejvyšších příčkách ligy.

V roce 1976 pak odešel Bobby Orr do Chicaga, kde v roce 1979 ukončil kariéru po mnoha operacích kolene. Dále Bruins vyměnili Esposita do New York Rangers za Brada Parka, Jeana Ratella, Carola Vadnaise a Joa Zanussiho. Park pak zaplnil díru v obraně po Bobbym Orrovi. Bruins se v té sezoně dostali do semifinále, kde prohráli s Philadelphií.

Gerry Cheevers se po sezoně vrátil zpět a Bruins se dostali přes Flyers do finále play-off, ale prohráli s Montrealem. Příběh se opakoval v roce 1978, s tím rozdílem, že Bruins měli velmi vyrovnaný útok – 11 hráčů překonalo hranici dvaceti gólů, což je dosud platný rekord NHL. Potom se Johnny Bucyk rozhodl ukončit kariéru, což znamenalo pro Bruins další velkou ztrátu.

V semifinále roku 1979 pak Bruins narazili opět na Canadiens. Ve třetí třetině sedmého zápasu vedli Bruins o gól, ale dostali se do oslabení za příliš mnoho hráčů na ledě, což pomohlo Canadiens vyrovnat a v prodloužení skóre otočit. Trenér Bruins Don Cherry pak odešel do Colorada.

23. prosince 1979 v newyorské Madison Square Garden, fanoušek New York Rangers ukradl hokejku Stana Jonathana při strkanici po konci zápasu a poté ho s ní praštil. Terry O'Reilly, pozdější kapitán Bruins, poté s některými svými spoluhráči vylezl do hlediště a porval se s některými fanoušky. Dostal za to trest na osm zápasů.

Osmdesátá a devadesátá léta náhled|Ray Bourque, obránce a držitel několika rekordů NHL V roce 1979 pak přišel do týmu další skvělý obránce a opět, hvězda Bruins v dalších dekádách, Ray Bourque. S hvězdami jakými byli právě Bourque, Park a dále Rick Middleton, se Bruins každý rok v osmdesátých letech podařilo dostat do play-off, nedostávali se ale moc daleko. V základní části dosáhli největšího úspěchu v roce 1983, kdy skončili první a jejich brankář Pete Peeters vyhrál Vezinova trofej pro nejlepšího gólmana ligy.

Bourque, Cam Neely a Keith Crowder vedli Bruins do dalšího finále Stanley Cupu v roce 1988. S Edmonton Oilers ale vypadli již po čtyřech zápasech. Z těchto čtyř zápasů ale hráli Oilers tři doma. Čtvrtý zápas byl původně plánován v bostonské Boston Garden, ale za vyrovnaného stavu ve třetí třetině vypadl proud a zápas byl anulován. Čtvrtý zápas se tak hrál až později v edmontonské aréně Northlands Coliseum.

V roce 1990 s Bourquem, Neelym, Craigem Janneym, Bobbym Carpenterem, Donem Sweeneym a bývalým brankářem Oilers Andym Moogem, se Bruins dostali opět do finále, ale opět podlehli Edmontonu, tentokrát až po pěti zápasech.

V letech 1988, 1990, 1992 a 1994 vždy narazili v play-off i na Montreal Canadiens a pokaždé je vyřadili. Bostonští fanoušci to brali jako pomstu za četná vítězství Canadiens v éře „Original Six“. V letech 1991 a 1992 byli Bruins pokaždé vyřazeni ve finále konference Pittsburghem, který vedl Mario Lemieux.