Hellmuth Straka (31. března 1922 Nové Hrady – 17. března 1987 Caracas) byl rakouský antropolog, speleolog a archeolog.
Životopis Narodil se v rodině novohradského učitele Viktora Straky. Jeho rodina byla složena z českých i německých členů, byl ale vychován především v německy mluvícím prostředí. Jakmile bylo Československo připojeno k Třetí říši, byl proto v 18 letech povolán německou armádou. Během druhé světové války bojoval u Smolenska, Kyjeva, Charkova a Stalingradu, kde byl zraněn. Jeho divize v této bitvě zanikla a Hellmuth Straka pak zbytek války strávil v Jugoslávii. Díky znalosti češtiny a ruštiny se stal instruktorem chorvatských jednotek. Když byla Benešovými dekrety z Československa vysídlena německá menšina, Hellmuth Straka odešel do Rakouska, jehož státní příslušnost získal a s nímž měl úzké rodinné vazby. Díky své dobrodružné povaze nikdy nestrávil mnoho času na stejném místě; pracoval například v cirkusu jako ošetřovatel slonů, poté odešel do Itálie a v roce 1952 přesídlil do Venezuely, kde se usadil.
Ve Venezuele Ve Venezuele zastával různá zaměstnání a využíval co nejvíce času na prohlídku celé země. Nakonec se usadil v Maracaibu, kde byla ještě početná německá kolonie, a pracoval pro firmu Siemens – za války se totiž vyučil jako radiotelegrafista. Během 8 let podnikl řadu výprav do pohoří Sierra de Perija, a to zejména na území Jukpů obývajících hory Serranía del Perijá, kde s domorodými lidmi žil, naučil se jejich jazyk a dokonce si dělal seznam slovní zásoby. Vzdělával se jako samouk v oblastech jako antropologie, speleologie a botanika, ale přispěl především k popularizaci indigenismu, nauky o domorodých kulturách. Hellmuth Straka byl prvním, komu se podařilo objevit několik členů etnické skupiny Japrieria.
Byl na straně domorodého obyvatelstva a projevoval solidaritu s tím, za co bojovali. Během této doby začala jedna z jeho velkých vášní, psaní. V různých marabinských denících, zejména Panorama, si stěžoval na porušování domorodých práv, a v roce 1967 dosáhl dokonce zahrnutí těchto informací do zprávy Bertranda Russella pro OSN, což vyústilo v atentáty a útoky proti jeho osobě ze strany chovatelů dobytka státu Zulia. V roce 1960 se usadil v Caracasu, kde získal trvalé zaměstnání v národní telefonní společnosti. Od té doby se jeho výzkum odvíjel po dvou nových osách: archeologie a speleologie. V té době také vstoupil do speleologické sekce venezuelské Společnosti přírodních věd (SVCN).
Z Venezuely dvakrát cestoval do západní Afriky. V roce 1965 navštívil Senegal a poté mezi květnem 1967 a lednem 1968 projel Rovníkovou Guineu, žil s domorodci a zabýval se jejich tradicemi a zvyky. V blízkosti města Ebediyín poblíž bodu setkání hranic tří států (s Kamerunem a Gabonem), 19. července 1967 objevil jeskyni otevřenou do velkého žulového ústí, jež byla pojmenována Caracas na počest 400 let od založení hlavního města Venezuely. V březnu 1967 se stal zakládajícím členem Venezuelské speleologické společnosti. V roce 1977 se stal členem National Geographic Society.
Byl neúnavným průzkumníkem petroglyfů a skalních rytin. Mezi jeho nejdůležitější spisy patří počáteční dokumentace geoglyfů v lokalitě Chirgua, kterou navštívil v roce 1962, skalní obrazy Los Corozos ve státě Aragua, první, které se nachází severně od řeky Orinoko. Jeho dílo Venezuelské petroglyfy je povinnou literaturou na toto téma.
V letech 1978 až 1987 uskutečnil několik výprav, zejména za účelem návštěvy opuštěných důlních tunelů a jeskyní v centrální oblasti kvůli určitým archeologickým zájmům. Na Katolické univerzitě Andrése Bella na několika svých antropologických studiích spolupracoval s Dr. Angelinou Pollak- Eltz. Novinářsky v tomto období publikoval více než dvě stě popularizačních článků o antropologii, jeskyních a historii v časpoisech Cábala a Mecánica Nacional a méně často i v různých novinách. V roce 1980 popsal své zkušenosti ze Sierra de Perijá ve své knize Osm let mezi Jukpy a Chaprerii (orig. Ocho años entre yukpas y japrerias), čímž prokázal spojení svých profesí novináře, antropologa a aktivisty ve sféře domorodého obyvatelstva.
V Caracasu se oženil s Luisou Medinou, se kterou měl dvě děti, Úrsulu a Tomáse Straku. V tomto městě v roce 1987 i zemřel, a to na rakovinu žaludku. vpravo|náhled|202x202pixelů| Hellmuth Straka v jeskyni Caracas v Rovníkové Guineji roku 1967
Bibliografie 1964 – Legenda Bochica ve Venezuele, demonstrována na petroglyfech () 1965 – Hádanka kamenných sloupů () 1967 – Bateítovéco to vlastně jsou? () 1968 – Jeskyně Caracas. Španělská kontinentální Guinea () 1972 – The Earthglyph of ChirguaVenezuela 1975 – Petroglyfy Venezuely () 1980 – Osm roků mezi Yukpasy a Chaprerii () 1982 – Petroglyfy v Caicaře. Řemesla a folklór Venezuely () 1987 – Petroglyfy v La Victorii () 1997 – Objev strážní věže Cerro El Papelón v Macutu a autentické ruiny pevnosti San Rafael v La Guaiře ()
Odkazy
Reference
Literatura Chabert Claude & Paul Curbon. 1997. Atlas des Cavités Non Calcaires du Monde. Union Internationale de Spéléologie. Valencia R. de, J. Sujo Volsky, R. Lairet & P. Albiñana. 1987. El diseño en los petroglifos venezolanos. Fundación Pampero, Caracas. Straka, Tomás y Urbani, Franco. Veinte años de la desaparición de Hellmuth Straka (1922-1987): Explorador y Espeleólogo. Boletín de la Sociedad Venezolana de Espeleología. 41: 43-47, 2007. Información compilada por Guillermo Ramos Flamerich, mediante una serie de entrevistas con el historiador Tomás Straka Medina. Caracas, 2009.
Kategorie:Rakouští antropologové Kategorie:Rakouští speleologové Kategorie:Češi ve Venezuele Kategorie:Narození v roce 1922 Kategorie:Narození 31. března Kategorie:Narození v Nových Hradech Kategorie:Úmrtí v roce 1987 Kategorie:Úmrtí 17. března Kategorie:Úmrtí v Caracasu Kategorie:Muži