Sarajevo jako hlavní město Bosny a Hercegoviny má dějiny, které sahají od středověku až do moderní doby.
Původní osídlení Údolí řeky Miljacky bylo osídleno na základě archeologických průzkumů již v době neolitu. V oblasti dnešního města Ilidža (západně od Sarajeva) rovněž existovalo sídlo v době existence Římské říše. Další rozvoj osídlení v této lokalitě byl možný také díky vzniku obchodních cest, které se ustanovily za římské nadvlády. Po roce 540 začala být oblast osídlována Slovany.
Středověk Ve středověku byl prostor dnešního Sarajeva tvořen shlukem vesnic se společným tržištěm a pevností Hodidjed. Tržiště je na dobových mapách označováno názvem Tornak. Hrad Hodidjed se nacházel v místě dnešní pevnosti Bijela tabija (Bílý bastion), na dobře bránitelném místě nad městem.
Celá lokalita údolí řeky Miljacky a jejího okolí byla známá pod názvem Vrhbosna. Ten pravděpodobně pochází ze spojení slov „vrh“ (kopec, hora) a „Bosna“ (řeka, která v západní části údolí pramení). Roku 1239 zde vznikl chrám zasvěcený sv. Petrovi. Název Vrhbosna dodnes používá zdejší katolická diecéze a objevoval se i jako klasický chorvatský název pro tento region. Pojem Vrhbosna byl dříve považován za předturecké označení Sarajeva; nakonec se ale ukázalo, že se jedná o regionální pojem a že v místě současné metropole existovalo více osad. Jejich obyvatelstvo tvořili křesťané, a to jak katolíci, tak příslušníci bosenské církve, nebo pravoslavní.
Raná éra turecké nadvlády vpravo|náhled|Bezistan na staré pohlednici Osmanští Turci oblast dnešního Sarajeva dobyli roku 1435, kdy turecký paša obsadil hrad Hodidjed, který však bránilo sotva jen několik desítek mužů. Turecký postup se uskutečnil v rámci rozsáhlé expanze Turků po celém balkánském poloostrově.
V 60. letech 15. století bylo z podnětu správce města Isak-bega Ishakoviće zbudováno kamenné město, které mělo nahradit původní osady (doložena je existence původní vesnice Brodac na břehu Miljacky). Jejich obyvatelé byli vystěhováni do oblasti dnešní Ilidže. Na místě původních dřevěných domů bylo postaveno kryté tržiště (bezistan), vodovod, a v neposlední řadě i objekty muslimské vakufské nadace. Ty byly od roku 1477 přístupné i veřejnosti. Vznikl tedy základ současného středu městaValerijan, Žujo; Imamović, Mustafa; Ćurovac, Muhamed (1997). Sarajevo. Svjetlost., a to v místě původního tržiště, resp. v místě, kde tímto tržištěm procházela stará obchodní cesta a kde se cestovatelé museli zdržet kvůli přebrodění řeky Miljacky. Řeku nechal Ishaković na několika místech přemostit. Rok 1461, kdy spatřily dnes nejstarší památky Sarajeva světlo světa, je proto často uváděn jako letopočet vzniku města.
vlevo|náhled|Gazi-Husrevbegova mešita V souvislosti s výstavbou nového města se začal projevovat kulturní a společenský vliv tureckých pánů Bosny a šířil se islám. V roce 1485 například stálo v nově zbudovaném Sarajevu jen 42 domů, které obývali muslimové. Okolo stovky domů obývali dle tehdejších záznamů křesťané. V roce 1516 stálo na území středu dnešního města přes osm set domů, jejichž obyvatelé vyznávali islám. V Sarajevu také působila malá komunita dubrovnických kupců.
Začátkem 16. století, konkrétně od roku 1507, se používá – a je i doložený – současný název Sarajevo. Vyvinul se z tureckých jmen jako Saraj-ovasi, Bosna-saraj a Sarajbosna, přičemž slovo saraj označuje palác, ovasi potom okolní pole. Palácem byla míněna tehdejší (nejspíše opevněná) rezidence Isak-bega Ishakoviće, která byla dominantním objektem v celém údolí. Obyvatelstvo mluvící slovanským jazykem původní turecký název přijalo do podoby Sarajevo. V této době se správcem města stal Gazi Husrev-beg, který nechal postavit známé objekty v samém centru metropole – mešitu a medresu (muslimskou střední školu), které dnes nesou jeho jméno. Nechal také zbudovat hodinovou věž (bosensky sahat kula). Sarajevo bylo tehdy nejlidnatějším městem své provincie. Ta byla roku 1580 povýšena ze sandžaku na ejálet, nicméně jako administrativní centrum regionu sloužila ještě nějakou dobu Banja Luka a nato Travnik (1699–1850). Velikost města dokládá i rozsah jeho zástavby – ta se táhla od lokality Bentbaša na východním okraji současného města, kde začíná úzký kaňon řeky Miljacky, až k dnešnímu Marijinu dvoru, kam se Sarajevo začalo opětovně rozšiřovat až v 19. století. Okolo roku 1600 dosáhl počet obyvatel zhruba dvaceti tisíc. Svědectví o stavu města v 17. století přinesl turecký cestovatel Evlija Čelebi, který procestoval celou západní část Osmanské říše, a dle něhož co do počtu obyvatel Sarajevo drželo primát před současnou srbskou metropolí Bělehradem zhruba až do roku 1660. Sarajevo popsal jako město krásné, zdobené různými zahradami, jako město pokrokové.
Okolo roku 1550 dorazili do Sarajeva také první Židé. V několika vlnách přišli z Pyrenejského poloostrova, odkud byli vyhnáni. Sefardští Židé přišli do Sarajeva přes Středozemní moře, dále pokračovali přes města Soluň a Skopje. V roce 1581 získali svolení pro stavbu vlastní malé synagogy. S příchodem židovství se Sarajevo stalo městem čtyř náboženství – katolictví, pravoslaví, islámu a židovství. O zhruba století později přišli z Uher i Židé Askenázští, a to v souvislosti s ústupem Turků z oblasti dnešního Maďarska.
V závěru Velké turecké války (na konci 17. století) pronikla rakouská vojska pod vedením Evžena Savojského do Sarajeva a město kompletně vypálila. Vzhledem k tomu, že se město nacházelo několik set kilometrů od bojových linií mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií, byla jeho obrana zcela neadekvátní. Savojského pochod z Osijeku do nitra Bosny trval pouhých 11 dní a zapojeno do něj bylo 6 500 vojáků. Škody ve městě byly absolutní. Zůstaly stát pouze kamenné budovy.
Přestože Sarajevo bylo po útoku obnoveno, již nikdy nedosáhlo do konce turecké nadvlády takového stupně rozvoje a prosperity jako dříve, navíc znovu ztratilo statut centra ejáletu.
Rakouský vpád však přinesl jednu změnu: Vládnoucí Turci si uvědomili riziko dalšího nájezdu z Rakouska a Uher, a proto nechali během obnovy města na počátku 18. století vybudovat městské opevnění, pevnost Bílý bastion (Bijela tabija). Na svazích pod pevností potom vzniklo nové opevněné město – Vratnik, které bylo obehnáno hradbami a přístup do něj byl umožněn pomocí bran.
Pozdní éra turecké nadvlády vpravo|náhled|Vyplenění Sarajeva Evženem Savojským roku 1697 V první polovině 19. století se naplno projevovala slabost Osmanské říše a postupný rozklad. Evropské části impéria se začaly odtrhávat; avizované reformy budily nevoli a ozbrojené složky se začaly bouřit proti centrální vládě. Místní vojáci byli rok co rok vysíláni do řady ztracených bitev na vzdálených hranicích Osmanské říše, což vzbuzovalo nespokojenost a snižovalo morálku lidí. V roce 1804 byli vojáci mobilizováni do bojů v prvním srbském povstání proti pravoslavnému obyvatelstvu, které se toužilo vymanit z turecké nadvlády. V roce 1827 se vzbouřili janičáři, kteří měli být jako součást tureckého vojska rozpuštěni. Později vypukla další vzpoura pod vedením Huseina-kapetana Gradaščeviće (v roce 1831), který požadoval pro Bosnu autonomii. Proti reformám Tanzimatu se vzbouřilo muslimské obyvatelstvo pod vedením Ahmeta Muniba Glođa v roce 1840. Nepokoje ukončilo až jmenování Omer-paši Latase sultánem za bosenského správce v roce 1849. Latas postupoval proti povstalcům krutě a drakonickými tresty částečně obnovil v Bosně pořádek. Roku 1850 se do Sarajeva vrátily zpět regionální úřady z Travniku a zůstaly zde až do příchodu rakouské správy. Došlo také k zrovnoprávnění v oblasti obchodu. Nebyli již omezeni obchodníci různých konfesí (došlo k zrušení osmanských cechů), a tak Židé a Srbové mohli lépe prodávat různé zboží, většinou dovezené z evropských zemí.
Jedním z mála symbolů pokroku v pozdním období existence turecké nadvlády nad Sarajevem bylo zavedení pošty v roce 1842 a zřízení nemocnice (hastahana) v roce 1866. Zamýšlena byla i stavba železnice, která měla vést z města Novi Grad (Bosanski Novi) přes Sarajevo až do Kosovské Mitrovice. K výstavbě však nikdy nedošlo.
Rakousko-uherská správa
vpravo|náhled|Trh v Sarajevu na dobovém obrazu vpravo|náhled|Břeh řeky Miljacky Dne 13. července 1878 bylo na Berlínském kongresu rozhodnuto, že Bosna a Hercegovina bude dána pod správu Rakousko-Uhersku. Důvodem k tomu byla nekonečná povstání hlavně v Hercegovině, ale i mocenské ambice evropských zemí. Muslimské obyvatelstvo Sarajeva bylo v otázce příchodu nové vlády nejednotné. Vzdělané vrstvy doufaly v zachování svých výsad a společenského postavení, níže postavené (a početnější) obyvatelstvo naopak vítalo novou vládu s velkou nelibostí. Obávalo se hlavně toho, že Rakousko bylo dlouhodobým nepřítelem Osmanské říše, navíc jej považovali za centrum katolického vlivu. Svoji nevoli neskrývali ani Bosenští Srbové. Naopak chorvatské (katolické) obyvatelstvo přivítalo příchod Habsburské monarchie s nebývalým nadšením.
Představitelé rakouského vojska při svém pochodu k Sarajevu předpokládali, že jej získají poměrně snadno. Na odpor se jim nicméně postavila určitá část místních muslimů. Tyto bojovníky podporovali také někteří pravoslavní Srbové. Situace rychle přerostla v násilný konflikt a město muselo být dobyto silou. Rakušané zahájili útok 19. srpna 1878 v ranních hodinách dělostřeleckou palbou. Ze směru od západu (od Ilidži) následně postupovala pěchota. Boj pokračoval následně v sarajevských ulicích, odpor se podařilo nakonec zlomit a obránci ve večerních hodinách utekli do hor Romaniji na východ od města. Generál rakouského vojska Josip Filipović poté ohlásil před sídlem bývalého tureckého místodržícího konečné vítězství. V jednodenním boji padlo celkem 57 lidí na rakouské straně a asi čtyři stovky na straně obránců. Od té doby bylo Sarajevo pod rakouskou kontrolou až do první světové války.
vlevo|náhled|Střed města na dobové kresbě Po obsazení Rakousko-Uherskem se město začalo postupně měnit, a to z města orientálního v město evropského stylu. Vznik ohromného počtu nových budov a infrastruktury umožnil nejen příchod nové vlády, ale i požár, který v roce 1831 Sarajevo zpustošil. Politické rozhodnutí o přestavbě města vydal Benjámin Kállay, tehdejší správce země. Vznikly nové továrny, školy a byla zavedena tramvajová doprava, v roce 1885 nejprve koněspřežná a roku 1895 elektrická. V roce 1882 získalo město železniční spojení. Do Sarajeva směřovaly vlaky z údolí řeky Bosny (tzv. Bosenská dráha), tak i na východ k Foči a srbské hranici (tzv. Východní dráha). Růst města byl natolik dramatický, že v roce 1904 bylo v plném provozu celkem 9 cihelen, která zásobovala staveniště nacházející se po celém Sarajevu.
Značnou zásluhu na přeměně města měl architekt českého původu Karel Pařík, který v letech 1884–1939 vyprojektoval většinu významnějších staveb – Sarajevskou knihovnu (původně radnici, známou pod názvem Vijećnica), Zemské muzeum, Katedrálu srdce Ježíšova (spolu s Josipem Vancašem), věznici, Aškenázskou synagogu, Šeriatskou školu a desítky dalších. Na vzhledu města se výrazně podepsalo i několik dalších českých architektů – např. František Blažek, Karel Pánek, Marian Pařík (syn Karla Paříka), Jan Kotěra, Bedřich Hacar, Josef Pospíšil a další. Inspirací jim byla mnohdy vídeňská ulice Ringstraße (např. u domu penzijního fondu). Moderní budovy vznikly jak v historizujících stylech typických pro Rakousko-uherské mocnářství, tak i ve stylu maurském (Šeriatská škola, budova knihovny, aškenazská synagoga). Dvě kasárny (Filipovićova a Jajce) byly postaveny ve slohu secesním. V letech 1886 až 1887 proběhla komplexní regulace koryta řeky Miljacky tak, aby se neopakovaly povodně, které v minulosti ničily střed města. Na březích řeky vznikla celá řada reprezentativních budov, jakými jsou např. Hlavní pošta, budova Právní fakulty, Akademie výtvarných umění apod. Vznikl tak základ současného panoramatu Sarajeva. I přes ohromnou proměnu ale bylo osmanské dědictví stále přítomné