Dafnis a Chloé (Offenbach)

Dafnis a Chloé (ve francouzském originále ) je opereta nebo opéra bouffe o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Nicolase Clairvilla (vl. jm. Louis-François Nicolaïe) a Julese Cordiera (vl. jm. Élénore Tenaille de Vaulabelle). Premiéra se konala 27. března 1860 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens.

Vznik náhled|vlevo|Clairville, libretista Dafnise a Chloé Na podzim roku 1858 měla v divadle Bouffes-Parisiens, jehož zakladatelem, majitelem a ředitelem byl skladatel Jacques Offenbach, premiéru první Offenbachova celovečerní opera (opéra bouffon) Orfeus v podsvětí a získala obrovský úspěch; obsadila repertoár divadla prakticky až do konce sezóny. Na podzim následujícího roku přichystal Offenbach s velkou péčí a nákladem nové objemné dílo, opéru bouffe Genovefa z Brabantu, ale brzy se ukázalo, že ta se na programu neudrží zdaleka tak dlouho jako Orfeus. Od počátku roku 1860 proto bylo třeba za ni hledat náhradu v několika jednoaktových operetách jiných autorů a v únoru pak ve velké revuí Le Carnaval des revues, využívající z větší části hudbu z předchozích Offenbachových děl. Skladatel však byl nucen představit co nejdříve nové dílo vlastní výroby, k němuž zřejmě z časových důvodů využil prakticky již existující libreto. Tak vznikla jednoaktové dílo Dafnis a Chloé – uváděné pod označením „opereta“, i když libreto vyšlo s názvem „opéra-bouffe“ –, které mělo premiéru 27. března 1867.

Libreto Dafnise a Chloé vzniklo nepříliš podstatným přepracováním stejnojmenného jednoaktového vaudevillu, který měl premiéru v pařížském Théâtre du Vaudeville 23. listopadu 1849. Mělo dva autory. Prvním byl Éléonore Tenaille de Vaulabelle (1801–1859), který publikoval své prózy pod pseudonymem Ernest Desprez a početné dramatické práce pod pseudonymem Jules Cordier. Zemřel již v říjnu 1859, takže se na úpravách vaudevillu na operetu již nepodílel a premiéry Offenbachovy verze Dafnise a Chloé se nedožil. Ještě plodnějším autorem dobově populárních dramatických děl byl Louis-François-Marie Nicolaïe (1811–1879) píšící pod jménem Clairville, který na přelomu 40. a 50. let 19. století často spolupracoval právě s Julesem Cordierem. Dafnis a Chloé zůstali jediným dílem, na kterém se oba autoři spolupodíleli s Jacquesem Offenbachem, Clairville se však v 70. letech podílel na libretu řady operet jiných autorů, především fenomenálně úspěšných operet Dcera madame Angot Charlese Lecocqa (1872) a Zvonky cornevillské Roberta Planquetta (1877).

náhled|Juliette Beau, první představitelka Dafnise Titulní úlohy hrály dvě mladé zpěvačky. Dafnise půvabná debutantka Juliette (de) Beau, která se stala hvězdou představení; Offenbach ji objevil předchozího roku v Marseilles. Svým půvabem a ustavičným úsměvem („příliš ustavičný, přesto však okouzlující“ podle recenzenta časopisu Le Ménéstrel Alexise Dureaua) zapůsobila zejména na pánskou část publika více než nejistým mezzosopránovým až altovým hlasem (Le Figaro: „Hlasu moc nemá, zato má styl.“). Na divadelních prknech se nezdržela dlouho, proslavila se v pařížských salonech jako kurtizána a způsobila skandál, když pro ni opustil svou manželku a děti známý cestovatel a sběratel starožitností hrabě Michał Tyszkiewicz. Chloé ztvárnila Pierrette Chabertová, která se osvědčila již mj. jako Ciboulette v Dámách z tržnice a Diana v Orfeovi v podsvětí.Tištěné libreto, a podle něj řada dalších pramenů, označují první představitelku Chloé jako „Mlle Collas“ (míní se zřejmě jedna ze tří sester Colasových – Auguste, Stella nebo Cordelie). Dobové kritiky se však shodují na tom, že Chloé při premiéře hrála slečka „Mlle Chabert“, divákům Bouffes-Parisiens již dobře známá. Její jméno některé zdroje uvádějí jako „Marguerite“, jedná se však o záměnu s herečkou Marguerite Chabertovou z počátku 20. století. Roli Pana ztvárnil osvědčený komik Bouffes-Parisiens Désiré a bakchantku Kallistó zpěvačka Marie Cico.

Tisk si povšiml, jak se premiéra stala mondénní událostí, v níž se vysoká aristokracie z celé Evropy setkávala s vyhlášenými dámami pařížského polosvěta. Alexis Dureau psal: „Hudba pana J. Offenbacha mne vždy potěší. Dnes jako včera je barvitá, lehká, originální, s citem, ale bez afektu, bufózní, aniž by upadala do špatného vkusu.“ Recenzent Revue et gazette musicale de Paris míní: „Offenbachova hudba je zcela přiměřená žánru tohoto drobného venkovského obrázku. Je okouzlující od začátku do konce a více než která jiná svědčí o rozmanitosti a bohatství inspirace, kterou má autor Dvou slepců, Manžela za dveřmi a Orfea v podsvětí.“

Charakteristika Libreto operety Dafnis a Chloé vychází z antického Longova románu Dafnis a Chloé ze 2. století našeho letopočtu, který však byl zvláště oblíbený a vlivný v době rokoka. Ze spletitého děje je převzato základní téma rozkvétající lásky dvou mladých naivních pastýřů a „lekcí v lásce“, které však na rozdíl od románu uděluje bůh Pan (v Longově předloze rovněž vystupuje, má však jen ochrannou úlohu) a bakchantky. S ohledem na jiná Offenbachova díla parodující příběhy z antické mytologie jsou rovněž Dafnis a Chloé často označováni za parodii antického pastorále obecně a Longova románu konkrétně, to však není zcela přesné: antické postavy si zde přes komický děj ponechávají původní charaktery bez zjevných anachronismů, ironie nebo hyperbol. Historiograf francouzské operety Florian Bruyas se domnívá, že zde autoři „mile parodují“ žánr antického pastorále, Offenbachův český životopisec Miroslav Šulc poznamenává, že se zde Offenbach zmocnil antického námětu s větší pietou než u Orfea v podsvětí, a autor nejmodernějšího Offenbachova životopisu Jean-Claude Yon se domnívá, že spíše než o parodii antiky jde o pastiš pastorále 18. století. I Šulc poukazuje za příbuznost s pastorálními komediemi francouzského rokokového dramatika Charlese-Simona Favarta. Libreto, ač podle Bruyase napsané s vervou, obsahuje málo skutečného děje; je to vlastně jen jedna rozvinutá scénka bez výraznější charakterizace postav, až na komické scény s Panem.

Opereta má předehru, která je zřejmě pozdějšího původu: recenze premiéry uvádějí, že v té době Dafnis a Chloé předehru neměla, jen úvodní sólo hoboje v pastorálním tónu. Následuje devět zpěvních čísel. Hudba ještě více než libreto odkazuje na polovinu 18. století (k této době se Offenbach ve svých dílech často vracel). Podle Yona je „velké kvality, vysoce přesahující text, který ilustruje“. Bruyas hovoří o hudbě „lahodné svěžesti a něžnosti“, která „by byla na místě i na vážném jevišti“. I Miroslav Šulc ji oceňuje, byť s výhradami („Hudební složka má slušnou úroveň, i když kolísá mezi sentimentalitem a šlágrovitou esencí.“), a vyzdvihuje zejména bohatější harmonii a samostatnost orchestru oproti předchozím Offenbachovým dílům.

Inscenační historie náhled|vlevo|Elise Härtingová byla prvním Dafnisem v Německu; zde v kostýmu Férosy z Offenbachových Gruzínek roku 1864 První pařížská repríza v Théâtre des Bouffes-Parisiens proběhla za nepříznivých okolností v říjnu 1866: Jacques Offenbach již nejen nebyl jeho vlastníkem, nýbrž byl s novým vedením v čele s herečkou Delphine Ugaldovou v nepřátelském vztahu a odmítal mu povolit hrát svá díla, která přitom tvořila zásadní část kmenového repertoáru Bouffes-Parisiens. Divadlo přesto postupně některá z nich uvedlo, počínaje právě operetou Dafnis a Chloé, v níž Delphine Ugaldová excelovala v roli Dafnise vedle Léonce jako Pana a slečny Milly jako Chloé. I pod vlivem veřejného mínění, které mu vytýkalo malichernost, Ofenbach rezignoval na to, aby divadlo soudně donutil svůj zákaz respektovat.Yon, c. d., s. 332-333. Dafnise a Chloé uváděla i další francouzská divadla.

Mimo Francii se Dafnis a Chloé poprvé nehráli – jak to bylo u Offenbachových děl obvyklé – ve Vídni, nýbrž v Berlíně, a to ve Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater 23. prosince 1860. Německý překlad pod názvem Daphnis und Chloë pořídil Georg Ernst (pseudonym Ferdinanda Gumberta, 1818-1896). I zde excelovala Elise Härtingová jako Dafnis a s ní Otto Schindler jako Pan, kritizovány byla slečna Langeová jako Chloé a slečna Helfferichová jako Kallistó. Tato opereta se však nestala v Německu hitem; další německá divadla ji nastudovala až s odstupem mnoha let: Hamburk roku 1867, Mnichov (Actientheater) roku 1868 atd.

náhled|Johann Nepomuk Nestroy jako bůh Pan v Dafnisovi a Chloé. Akvarel Emila von Hartitzsche Ve Vídni uvedl Dafnise a Chloé průkopník Offenbachova díla ve střední Evropě, herec a divadelník Karl Treumann, ve svém divadle zvaném Divadlo na nábřeží Františka Josefa (Theater am Franz-Josef-Kai, Kaitheater) nebo prostě Treumann-Theater. Premiéra se konala 2. března 1861. První uvedení v německojazyčném prostoru si tentokrát nechal Treumann ujít, aby mohl v této operetě představit hereckou legendu Johanna Nepomuka Nestroye, jenž v předchozí sezóně exceloval v roli Jupitera ve vídeňské premiéře Orfea v podsvětí. Nestroy byl již v té době na odpočinku, v Treumanově divadle však právě od 4. února do 23. března 1861 hostoval. Jako obvykle si Nestroy (spolu s Treumannem) roli a celý kus upravil, takže byl i na plakátech uváděn jako tvůrce německého textu, byť vyšel z berlínské verze. Bůh Pan se v jeho podání stal hlavní postavou, nestroyovskou figurou s typickým vídeňským dialektem, a ačkoli Nestroy odehrál jen několik představení, zůstal v této roli v dlouhé paměti díky prodávaným fotografiím, obrázkům i porcelánovým figurkám. Výkon na vysoké úrovni odvedly i představitelky obou titulních rolí, Anna Grobeckerová a Anna Marková. Roli Pana po Nestroyově odchodu převzal Treumann samotný.

6. června 1862 pak mohli Vídeňané porovnat místní verzi s originálem při hostování Théâtre des Bouffes-Parisiens v Treumannově divadle. Po požáru Treumannova divadla se Treumann roku 1863 i s inscenací vrátil do svého původního působiště, divadla Carltheater. Roku 1870 Dafnise a Chloé nastudovalo divadlo Variété a roku 1874 Komische Oper (Ringtheater).

Po Vídni následovala další rakouská divadla. Jako první Štýrský Hradec 30. listopadu 1861; nestroyovskou roli hrál oblíbený Ignatz Czernits, obecenstvu však tato opereta připadla zejména v lyrických částech příliš nevýrazná a zdlouhavá. Poté např. Lublaň 7. listopadu 1863, Černovice 30. listopadu 1863, Linec, Baden, Innsbruck, Salcburk, Klagenfurt…

11. června 1862 měl Dafnis a Chloé premiéru v maďarském jazyce, a to v překladu Pála Tarnaye (Madarassyho) () v Lidovém divadle (Népszínház) v Budíně. V Košicích se hrála poprvé 12. února 1863. V Uhrách se tato opereta hrála i v němčině (v městském divadle v Prešpurku (Bratislavě) dne 15. března 1862, v Budínském německém divadle 22. dubna 1862, dále např. v Pešťském městském divadle 4. března 1864, v Temešváru, v Osijeku, ve Varaždíně, roku 1885 v Německém divadle ve Wollgasse v Pešti).

17. června 1920 uvedlo Dafnise a Chloé poprvé Slovenské národní divadlo v Bratislavě, avšak v češtině. Premiéra v polštině se konala 24. listopadu 1865 v městském divadle ve Lvově. 31. března 1868 se Dafnis a Chloé (pod názvem Dafnis i Hloja) hráli rovněž poprvé v chorvatštině v Záhřebu.

Mimo Francii a prostor bývalé rakousko-uherské monarchie se Dafnis a Chloé hráli zřídka. Švédská premiéra (v překladu Carla Gustafa Vilhelma Michala jako Daphnis och Chloë) se konala ve Stockholmu 30. října 1886 v divadle Vasateatern. Pokud jde o Itálii, poprvé se tato opereta pod názvem Dafne e Cloe hrála v benátském divadle Teatro Rossini v říjnu 1880; této inscenaci však předcházelo nastudování v lednu 1863 v divadle L'Armonia v tehdy rakouském Terstu. Do anglicky mluvícího prostředí pronikla až v nejnovější době.