Dlouhý, Široký a Krátkozraký, s podtitulem Pohádka, která u dětí propadla, je divadelní hra z repertoáru Divadla Járy Cimrmana (DJC). Autory jsou Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, jako spoluautor je uváděn rovněž fiktivní český vynálezce, filosof a dramatik Jára Cimrman. Hra měla premiéru 17. října 1974 v pražském divadle Reduta. Do 30. června 2009 se uskutečnilo celkem 846 představení.Hry a semináře, s. 565. Do 4. října 2022 se uskutečnilo celkem 1043 repríz.
Hra je světovým unikátem mimo jiné v tom, že zde dochází přímo na jevišti, při otevřené oponě a při plném osvětlení scény, k fyzické přeměně jedné postavy ve druhou, nadto z muže na ženu.
Obsah
Struktura Tak jako většina ostatních představení Divadla Járy Cimrmana, sestává i toto ze dvou částí. První tvoří přednáška „Cimrmanova cesta za českou pohádkou“, po níž ještě před přestávkou následují první tři obrazy samotné pohádky. Tím je struktura představení výjimečná, neboť obvykle přestávka u DJC odděluje pásmo přednášek od ucelené hry. Zde je však seminář mimořádně krátký (celý přednesený jediným přednášejícím) a hra naopak poměrně dlouhá. Netradiční umístění přestávky je v semináři vysvětleno jako inscenační záměr. Cimrmanova režijní poznámka ke hře totiž zněla: „Nedělat přestávku, nebo utečou.“ Její umístění hned za třetí obraz hry je tak nečekaně brzy, že zmatení diváci se k útěku neodhodlají.
Úvodní přednáška
Před samotnou hrou je publikum seznámeno s Cimrmanovým revolučním přístupem k fenoménu pohádky. Ten tkví v názoru, že pohádka by měla děti připravovat na reálný život, takže fantastické zápletky s nadpřirozenými jevy jsou zcela zcestné a škodlivé. Cimrman nezůstal u teorie a dal příklad vlastními výtvory jako „Jak chudák do ještě větší nouze přišel“ nebo „Kašpárkův hrobeček“, které se však, jak referát přiznává, vesměs setkaly s nepochopením až odporem (zejména u dětí).
Samotná pohádka Dlouhý, Široký a Krátkozraký je označena jako jedna z těch nejúspěšnějších, když se za Cimrmanova života dočkala dokonce tří repríz. Je ovšem přiznáno, že cimrmanologický restaurátorský tým provedl na pohádce určité úpravy, aby ji učinil méně morbidní a více stravitelnou. Například snížil počet mrtvých z 27 na tři, a změnil pochmurný závěr, kdy se Zlatovláska původně místo v mladou krasavici proměnila v ohyzdnou babici.
Část přednášky je věnována Cimrmanovi jako „největšímu světovému sběrateli pohádek“, který zastínil i největší kapacity jako byli Erben nebo bratři Grimmové. Obdivuhodné zanícení, s nímž po českém venkově pohádky sbíral i přes odpor jejich majitelů, se však nakonec obrátilo proti němu, když si na něj sedláci u Chlumce počíhali a na voze naložené knihy si zase rozebrali.
Dozvídáme se také o Cimrmanově prvním českém románu Dědeček, jenž byl poněkud epigonským plodem jeho upřímného nadšení pro Babičku Boženy Němcové, kterou slyšel převyprávěnou od celníka v Rozvadově během důkladné pohraniční kontroly.
Závěr semináře je pak věnován rozhovoru (resp. pokusu o rozhovor) přednášejícího s netečným jevištním mistrem, který rekonstruoval Cimrmanův „zázrak divadelní techniky“ umožňující proměnu osoby přímo na scéně. Mistra ztvárňuje představitel Pocestného a dozvíme se od něj tolik, že „tam žádný vodiče nejsou“ a že „tam vždycky sedí Rumlena“ (případně jiný aktuální technik).
Hra V prvním obraze se představuje dobrotivý princ Jasoň, který putuje hustým lesem na královský zámek, aby požádal o ruku princeznu Zlatovlásku, proslulou krasavici. Následuje velmi podobný obraz, kde vystupuje tentýž herec v roli Drsoně, zlého jednovaječného Jasoňova dvojčete, který má stejný cíl, ale zajímá ho hlavně princeznino bohatství. Třetí obraz nás přenáší na zámek, kde si zasmušilý Král se Zlatovláskou stýskají nad neštěstím, které je potkalo – zlý obr Koloděj, odmítnutý princeznin nápadník, ji totiž v pomstě začaroval a proměnil v obstarožního kníratého muže s nohou „třiačtyřicítkou“. Do této situace přichází Jasoň, který se po počátečním šoku šlechetně rozhodne pokusit se s Kolodějem utkat a Zlatovlásku ze zakletí vysvobodit. Později dorazivší Drsoň by se sice spokojil s věnem a bez proměny by se obešel, a pragmatický Král by na to i kývnul, jeho dcera ho ale uprosí, že by zase chtěla být mladá a krásná jako dříve. Všichni tři se tedy vydají na cestu, sledováni Drsoněm, který má v plánu vše zpovzdálí sledovat a v pravou chvíli se do věci vložit.
Po přestávce, v druhé části představení, se nejprve představí Bystrozraký (zpravidla hraný přednášejícím), nyní zestárlý a těžce krátkozraký, ale znalý stovky cizích řečí. Když ho výprava Jasoně, Zlatovlásky a Krále v lese potká, nabídne (resp. vnutí) se jim Bystrozraký jako průvodce a přesvědčí je, že předem všeho je nezbytné jít požádat o radu Děda Vševěda. Navštíví tedy jeho sluj, a přes obtíže plynoucí z nutnosti mluvit s Dědem jen ve verších, a z jeho silné sklerózy, se nakonec dozvědí, že musí Kolodějovi vzít jeho kouzelný prsten.
Skupina pokračuje v cestě, přičemž již poněkolikáté potkává Pocestného, kterého se Bystrozraký snaží různými nářečími vyptat na cestu, ale ten nereaguje ani když dostává další a další peníze. Konečně dorazí k obrovi a Jasoň, ačkoliv je vysoký jen asi jako jeho bota, se s ním odvážně utká v přímém souboji, který ovšem prohrává. Pomocí lsti (resp. citového vydírání) se jim pak ale povede obra rozplakat natolik, že ten vytáhne z kapsy kapesník a prsten mu z něj vypadne. Pak se Koloděj zhroutí a zemře žalem.
Aby je „ženská cestou nezdržovala“, rozhodnou se zrušit zakletí až po návratu na zámek. Cestou konečně zjistí, co je zač záhadný Pocestný – je to osel proměněný v člověka, a královský kopanec do zadku ho z tohoto zakletí vysvobodí. Na zámku je konečně předveden „jevištní zázrak“ – Jasoň se třikrát princezny prstenem dotkne, což ji postupně zbaví kníru, vrátí jí zlaté vlasy a obnoví ňadra dmoucí (alespoň na chvilku).
Ke konci hry, mezi předposledním a posledním obrazem, je zařazena ještě krátká přednáška, v níž představitel Bystrozrakého (který si ze scény jen odskočí k pultíku) seznámí publikum se zdravicí dr. Helmuta Beránka a poděkuje sponzorům za potraviny poskytnuté pro scénu slavnostní hostiny.
Drsoňovi, který i v poslední scéně doběhne pozdě, nakonec nezbude než všechno zpovzdálí sledovat – což ale dle jeho slov „taky není špatný“.
Aluze na jiné pohádky Hra uvádí na scénu parodické verze různých známých postav z klasických Erbenových pohádek. Předně je to Zlatovláska z pohádky O Zlatovlásce, archetypální krasavice, zde ovšem zakletá do podoby kníratého muže (a ovšem hraná mužem, jako všechny cimrmanovské role). Dále Bystrozraký z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký, který je zde už osiřelý, protože jeho dva kolegové umřeli, a prakticky slepý. Konečně tu vystupuje Děd Vševěd z pohádky Tři zlaté vlasy Děda Vševěda, nyní sklerotický a holohlavý, protože jeho zlaté vlasy mu „vyrvala matka“. Vševěd, v některých lidových pojetích líčen jako lidojed, se u Cimrmana omezuje na lov trpaslíků, které si však nechává jen pro zábavu. Když se ale rozzlobí, umí ukázat i zuby.
Inscenační zvláštnosti
Hudba Předěly mezi scénami jsou doprovázeny barokní skladbou Françoise Couperina, kterou na cembalo nahrála Zuzana Růžičková. Ve sluji Děda Vševěda pak zazní píseň „Ty Děde Vševěde“, kterou složil Jan Klusák. Tato píseň byla na původní oficiální audioverzi (na desce Supraphonu) paradoxně vypuštěna, neboť Klusák byl tehdy v režimní nemilosti.
Dvojrole Jasoně a Drsoně Jelikož oba prince hraje stejný herec, nemohou se objevit na scéně současně. Přesto v poslední scéně před přestávkou proběhne mezi nimi dialog, při němž jejich představitel slyšitelně přebíhá zákulisím z jedné strany jeviště na druhou (a ke konci je již evidentně zadýchán), aby se každý objevoval na „své“ straně jeviště. Při přebíhání si zároveň přehazuje pelerínu, která oba prince barevně rozlišuje.
Princezna a její proměna Princeznu Zlatovlásku hraje herec s nalepeným knírem, a to i v případě že má skutečný knír (což pak ostatně ještě zvyšuje komický efekt). Je to nutné pro závěrečnou scénu, kdy dojde k technickému zázraku princezniny proměny. Představitel princezny má na scéně ke kníru připevněn dlouhý vlasec vedoucí nahoru do provaziště a pod kostým mu ze zákulisí vede hadička. Po prvním dotyku kouzelného prstenu mu nad jevištěm sedící technik tahem za vlasec knír odlepí a vytáhne nahoru. Po druhém dotyku na něj po jiném vlasci spustí zlatou paruku, a po třetím dotyku mu jiný technik ze zákulisí hustilkou nafoukne balónek na hrudi, který imituje ňadra. Všechny tyto převratné technické triky jsou zcela nepokryté. V některých verzích hry si Jasoň požádá o přifouknutí ňader „ještě trochu“, načež balónek praskne, případně se s princeznou nadšeně obejme, s týmž výsledkem. Bystrozraký to pak glosuje slovy: „Kdo chtěl víc, nemá nic!“
Děd Vševěd Děd Vševěd je v zásadě sedací role, s výjimkou momentu, kdy se nečekaně dostaví k hostině (viz níže). Díky tomu ji mohl běžně alternovat handicapovaný Jan Kašpar (který původně hrával Pocestného). Představitel Vševěda má nalepený hustý a košatý plnovous, a umělou pleš v podobě gumové koupací čepice tělové barvy.
V mimořádném představení Cimrman sobě u příležitosti předání platinové desky Divadlu Járy Cimrmana (roku 1991) byla zařazena scénka „Děd Vševěd stereo“, která měla publiku poskytnout jedinečnou možnost živého stereofonního poslechu. Efektu bylo dosaženo tak, že Děda Vševěda ve scéně ze hry hráli současně dva herci (Kašpar a Weigel), každý na opačném konci jeviště. Text říkali buď oba zároveň, nebo se střídali.
Obr Koloděj Obr je pojat pouze jako dvě obří boty, z nichž čouhají pruhované ponožky a konec kalhot, sahající až do stropu. Jeho repliky zní z horních reproduktorů, přičemž jde o nahrávky hlasu Zdeňka Svěráka pouštěné zpomaleně, aby zněly „nelidsky“ hluboko. Kolodějův pláč ztvárňuje technik nad jevištěm kropením vodou z lahve. Obrova smrt je pak symbolizována hřměním a pomalým pádem jedné nohy do horizontální polohy.
Hostina na scéně Unikátním prvkem této hry je pasáž před posledním obrazem, kde herci přímo na scéně pojídají různé pochutiny, což komentují opakovanou frází „Já bych si s dovolením vzal“. Jde o Cimrmanův inscenační příspěvek, jehož cílem bylo, aby se jeho kočující herci „aspoň jednou za čas dosyta najedli“. Představitel Bystrozrakého během hostiny přejde k pultíku, kde kromě přednesení zdravice Helmuta Beránka také jmenovitě poděkuje sponzorům za poskytnuté potraviny.
Obsazení Současné obsazení (2023) je uvedeno tučně, předchozí obsazení kurzívou. RoleHerciÚvodní seminářHra–princ Jasoň
/ princ DrsoňMarek Šimon 7 8 9 10 11, Miloň Čepelka 1 2 3 5 6 12 Pavel Vondruška † 4, Petr Brukner–králGenadij Rumlena 9 10 11 12
Jan Hraběta † 2 3 5 6 7, Bořivoj Penc † 4 8, Oldřich Unger † 1, František Petiška †–ZlatovláskaPetr Reidinger 8 9 10 11 12, Petr Brukner 1 4 6
Jaroslav Vozáb † 2 3, Pavel Vondruška † 5, Josef Koudelka 7přednášející*BystrozrakýMiroslav Táborský 8 9 10 11, Zdeněk Svěrák 1* 2 3 5 6 12
Ladislav Smoljak † 1 2 4 7–děd VševědRobert Bárta
Jan Hraběta † 9 10 11 12 , Jaroslav Weigel † 1 2 4** 5 7 8, Jan Kašpar † 4** 6, Jan Klusák, Jiří Menzel †jevištní mistrpocestnýLukáš Rumlena, Tomáš Maleček
Robert Bárta 9 10 11 12 ', Václav Kotek † 2 4 6, Genadij Rumlena 2 5, Josef Koudelka 1, Jan Kašpar †, Andrej Krob, Jindřich Holna''–obr Kolodějrekvizita a nahraný zpomalený hlas Zdeňka Svěráka
Odkazy
Poznámky
Reference
Externí odkazy Dlouhý, Široký a Krátkozraký na oficiálním webu Cimrman.at
Kategorie:Hry Divadla Járy Cimrmana Kategorie:Divadelní hry z roku 1974