Josef Binko, křtěný Josef Ladislav Otokar (7. března 1879 KrucemburkSOA Zámrsk, Matrika narozených 1851-1880 v Krucemburku , sign.2976, ukn.4696, str.196. Dostupné online, Rakousko-Uhersko – 11. února 1960 Vysoké Mýto, Československo) byl český podnikatel a amatérský fotograf, průkopník technik ušlechtilých fotografických tisků a představitel secesního piktorialismu ve fotografii. Jeho fotografické dílo zůstalo dlouhá léta bez většího zájmu odborné i laické veřejnosti. Povědomí o jeho tvorbě udržoval pouze fakt, že se velká část jeho fotografické pozůstalosti dostala do sbírek Národního technického muzea v Praze. Lze jej považovat za klasického představitele amatérské umělecké fotografie přelomu 19. století.
Historie rodu Předkové Josefa Binka, rod Skřivanových, již od druhé poloviny sedmnáctého století v městečku Krucemburk provozovali koželužství. Živnost byla v průběhu století předávána z otce na syna a rozšiřována. Roku 1728 zakoupil Vilém Skřivan panskou barvírnu a přestavěl ji na dílnu pro zpracovávání a barvení kůží. Jeho syn Melichar podnikal obchodní cesty do Haliče i k Baltskému moři. Koželužna se postupně měnila z dílny na malou manufakturu. V polovině devatenáctého století se věnoval správě a rozšiřování výroby Augustin Skřivan. Jeho nejstarší dcera Juliana, babička Josefa Binka, se v roce 1850 provdala za Eduarda Binka ze Žďáru na Moravě (Žďár nad Sázavou).
Správa a rozvoj krucemburské manufaktury nebyla tím jediným, v čem pozdější generace následovali své předky. Rodina Skřivanova i Binkova se zajímala o hudbu a výtvarné umění. Mezi rodinné přátele patřil malíř Anton Johann Ferenz (1801–1874). Skřivanovi spravovali po desetiletí městečko jako rychtáři, podporovali zdejší školy. Rodina se podílela na českém národním obrození. Syn Melichara Skřivana (1728–1817) působil jako purkmistr v Přibyslavi. Melicharovi vnuci Augustin Skřivan, František a Antonín se přátelili s Františkem Palackým, Františkem Ladislavem Riegrem a dalšími osobnostmi tehdejšího společenského a kulturního života. Rodiče Josefa Binka udržovali přátelské vztahy s malířem Benešem Knüpferem. Pragmatické vedení rostoucího rodinného podniku, ale též umění, příroda a mecenášství soudobých umělců bylo inspirací pro budoucí generaci rodiny Binkovy.
Životopis
Dědictví otce Ladislava Josef Binko se narodil 7. března 1879 jako prostřední syn do rodiny Ladislava Binka v Krucemburku. Starší bratr Ladislav se narodil v roce 1877 a nejmladší Dušan v roce 1884. V době studií se otec Ladislav zapojil do kulturního a společenského života v Praze. Uměl německy, domluvil se francouzsky, anglicky a rusky. Stal se členem Umělecké besedy, stejně tak později jeho synové. Během svého života se aktivně zajímal o hudební a výtvarnou scénu. Na počátku dvacátého století se aktivně zapojoval do výběru většiny uměleckých zakázek pro svoji rodinu i syny. Během jeho působení se změnila koželužna v průmyslový komplex. Firma získala řadu ocenění například „Grand prix“ na Světové výstavě v Paříži nebo ocenění z Jubilejní zemské výstavy v Praze. Obchodní cesty podnikal po celé Evropě. Vycestoval také do Severní Ameriky, kde nakoupil nejmodernější koželužská zařízení té doby.
Dětství Josefa a počátky fotografování Dětství prožil Josef se sourozenci většinou na venkově. Na prázdniny jezdili chlapci za příbuznými do Prahy. Hodně času trávili u babičky Seykorové v Kostelci nad Orlicí. Na rodinné výlety jezdili s rodiči do Nového Města na Moravě za rodinami Josefa Jelínka a Františka Štursy, se kterými je pojily příbuzenské vztahy.
Od roku 1890 studoval Josef Binko na reálce v Ječné ulici. V roce 1894 nastoupil na Českoslovanskou obchodní akademii, kde se připravoval na vedení obchodních a administrativních činností v rodinné firmě. Na podzim roku 1890 začal docházet do „Libenského klavírní školy“ na hru na klavír. Ta patřila vedle fotografování k jeho dalším celoživotním zálibám.
Již na reálce si Josef zavedl náčrtníky, které používal pro kresby svých fantazií. Kreslil si motivy z přírody a architektury. Od mládí se zajímal o pokroky ve vědě a technice. Zároveň věnoval stále větší pozornost poznávání umění a hudbě. Ve svých patnácti letech začal odebírat český „Fotografický věstník“. Od roku 1899 začal odebírat „Wiener Mitteilungen“. Tyto časopisy položily základ jeho odborné knihovně, obsahující ucelené ročníky německých a rakouských fotografických časopisů. Knihovna obsahovala i desítky knižních publikací o umělecké fotografii a dobových fotografických technikách a reprezentovala tak část německy psané fotografické literatury od devadesátých let devatenáctého století až po rok 1920. náhled|Krucemburk po požáru v roce 1893, reprodukce R. Brunera-Dvořáka Josef Binko začal s fotografováním snad o prázdninách roku 1894 nebo roku 1895. V domě rodičů měl od počátku zajištěné zázemí. Svoji první temnou komoru si vytvořil z altánu v ovocné zahradě a využíval ji pouze v letních měsících. Během prázdnin podnikal fotografické výlety po okolí, k meandrům řeky Doubravky nebo do lesů. Jeho nejstarší fotografie reagovaly na požár v Krucemburku v roce 1893. Ze života v Praze té doby je známo jen několik pohledů z Letenských sadů na řetězový most Františka Josefa a přilehlé nábřeží. Dochovaly se na malých kontaktních kopiích. Mezi jedny z jeho prvních fotografií patří dva skupinové portréty. Po absolvování obchodní akademie nastoupil do rodinné továrny v Krucemburku. V počátcích jako neplacený zaměstnanec si našel čas na své záliby, fotografování a hudbu.
Na počátku roku 1905 se stal Binko členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Pravidelně se účastnil akcí spolku. Ale především se zde seznámil s řadou osobností. Například Jan Štursa mu představil mladého architekta Josefa Gočára, který měl zásadní vliv na další život Josefa a bratra Dušana. Architekt Gočár navrhl bratrům venkovské domy a seznámil Josefa s jeho budoucí manželkou Terezií.
Fotografická tvorba V roce 1905 byl Josef Binko na obchodní praxi ve Vídni. Po návratu se začal seznamovat s technikami „ušlechtilých fotografických tisků“. Vedle matné nebo barevně tónované bromostříbrné fotografie používal též uhlotisk a gumotisk, od roku 1913 používal i olejotisk a bromolejotisk. Během několika let nakoupil nové fotoaparáty s nadstandardním příslušenstvím (adaptéry kombinující kazety na skleněné desky s kazetami na filmové negativy, stativy, teleobjektiv, různé filtry atd.). Vlastnil kvalitní „cestovní fotokomoru anglického typu“ z roku 1895. Používal aparát na stereoskopické snímky a vlastnil i zrcadlovku. Kolem roku 1910 si bratři Binkovi vyrobili vlastní zvětšovací zařízení, na svou dobu, unikátní konstrukce. Vytvářeli pak větší formáty svých děl nebo výřezy. K promítání „světelných obrazů“ používal Josef Binko skioptikon.
Nejstarší filmové negativy pocházejí z první poloviny roku 1907 a z roku 1908. Patří k nich pohledy na Krucemburk, lesy a přírodu u nedalekých rybníků (Velké Dářko, Doubravník a Řeka) nebo Žďárské vrchy. I na dalších, většinou krajinných snímcích zůstala zachycena „historická paměť“ regionu. Binko vytvořil též řadu rodinných a kronikářských fotografiích. Lze si o nich vytvořit představu podle orientačních, popisných názvů, například Jízda na saních do Údav, Jízda na lyžích s dlouhou tyčí, Doprava parního kotle do koželužny, Fasádníci na stavbě bratrovy vily, nebo Hasičské cvičení v Krucemburku. Typickým stylem Binka byla „momentka“, uplatněná například při procházce se sochařem Janem Štursou nebo bratry Ladislavem a Dušanem. Pro častého hosta Krucemburku, Josefa Gočára vznikl jeden z jeho nejznámějších portrétů. Byl vytvořen v několika variantách a výřezech.
Od roku 1905 vytvořil sérii portrétů otce Ladislava, Josefa Gočára, Jana Štursy, Ludvíka Boháčka nebo rodinné snímky dětí. Na portrétech manželky je patrný vliv secese a dobového malířství. Je třeba zmínit sérii partnerských portrétů, například Jóža Gočár s Mařenkou nebo Dušan s Toničkou. Věnoval se i fotografování aranžovaných, řezaných květin.
Na jaře roku 1910 se Josef Binko oženil. Ze svatební cesty po Dalmácii si přivezl soubor tři sta sedmi fotografií. Jako dar manželce vytvořil z tohoto souboru fotografií reprezentativní album, obsahující sto čtyři snímky – barevně tónované olejotisky. Vznikl tak největší známý, časově a tematicky ucelený soubor fotografií, který byl zpracován českým fotoamatérem technikou ušlechtilých tisků. Ze zobrazených míst lze zmínit Terst s okolím, skalnaté pobřeží Terstského zálivu, zámek Miramare, přístaviště a antické ruiny v Pule, nebo Dubrovník. Cyklus olejotisků viděli pouze blízcí přátelé a příbuzní. Veřejnosti nebyl představen, podobně jako většina dalších Binkových fotografií. Z cesty do Drážďan, v září 1911, vznikl soubor s třiceti třemi bromostříbrnými fotografiemi. V témže roce uspořádal soubor fotografií pardubického zámku a zámeckých valů, s názvem Pardubice, který věnoval manželce Terezii.
Opakovaně se vracel fotografovat Prahu. Po roce 1908 vznikly fotografie Na Starých zámeckých schodech nebo Stromořadí na Prašném mostě. Fotografoval střechy a komíny Malé Strany, Královský letohrádek nebo Černínský palác a Loretu. K některým fotografiím se znovu vrátil po roce 1913 a vytvořil z nich olejotisky a bromolejotisky. Fotografoval „moderní motivy“ své doby známé z malby a grafiky. Patřily k nim Benátky, jadranské přístavy, bavorský Rothenburg nad Tauberou nebo Norimberk, Míšeň a Ulm.
Josef Binko udržoval sice kontakty s českou modernou, ale pozorněji sledoval proud Kunstphotographie, který byl reprezentován některými členy pražského Klubu německých fotoamatérů. Proto také publikoval své práce v německých časopisech, například ve Photographische Rundschau, časopisu věnovanému umělecké fotografii. Výběr z těchto snímků Fritze Mathiese Masurena se objevil v samostatné ročence časopisu Rundschau v roce 1911.
V roce 1912 získal Josef Binko za své práce čestné uznání od fotografické firmy Gevaert. V následujících dvou letech získal další ocenění a medaile. Inspiraci a cenné subjektivní připomínky získal v té době od přítele Ludvíka Boháčka a bratra Dušana. Jeho tvorbu ovlivnilo seznámení s malířem Františkem Kavánem kolem roku 1913. Vznikl cyklus, časem rozšiřovaných fotografií, se zaměřením na nostalgické vesnické motivy, především na lidovou architekturu (např. Pokřikov, Mrákotín, Holetín, Hlinsko, Jaro 1914 ve Vítanově). V létě roku 1914 vznikla série Josefových fotografií s portréty Františka Kavána, malujícího v plenéru. Na Kavánovo doporučení fotografoval témata ze severních a severovýchodních Čech (Malá Skála, Frýdštejn, Železný Brod, Tanvald, Semily, atd.).
V roce 1916 vznikl cyklus na téma Praha (Kampa, Čertovka, Mostecká ulice, Karlův most, Staroměstské náměstí s Šalounovým pomníkem Jana Husa, Pražský hrad z Platnéřské ulice, atd.).
Období první republiky Období první republiky znamenalo pro Josefa Binka především práci na modernizaci a rozšiřování koželužské továrny a budování odborného školství pro budoucí koželuhy. Koncem první světové války patřil mezi zakladatele české akciové společnosti kožního průmyslu a obchodu zvanou „BOSKIN“. V téže době se stal členem Technického odboru České státoprávní demokracie.
Pracovní zaneprázdnění, zahraniční cesty po Evropě, rodina a dospívající děti se ve dvacátých letech odrazilo ve fotografické tvorbě Josefa Binka. Poválečné změny společnosti přinesly generační a názorovou změnu fotografického hnutí v mezinárodním měřítku. Čistota fotografických metod a zásada „nedotknutelnosti negativu“ zavrhla piktorialismus jako projev sentimentální maloměšťácké kultury. Josef Binko se stále zajímal o českou uměleckou scénu. Přestával však rozumět poválečnému vývoji avantgardního umění, proto se více než v minulosti vracel k národopisu a geografii. Hodně četl, zajímala ho domácí a zahraniční uměleckohistorická literatura. V roce 1920 rezignoval na jakoukoliv sebeprezentaci svých děl, přestal odebírat fotografické časopisy a stal se opět fotoamatérem jen pro své potěšení.