Slečna v loterii (ve francouzském originále ) je jednoaktová opereta (opérette-bouffe) francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Adolpha Jaima mladšího a Hectora Crémieuxe. Měla premiéru 27. července 1857 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens, přesněji v jeho letním působišti salle Lacaze.

Vznik a charakteristika Jednoaktová buffo opereta Slečna v loterii vznikla v létě roku 1857 a poprvé byla uvedena (společně se starší Offenbachovou operetou Dragonette a operetou Eugèna Ortolana La Momie de Roscoco) při úvodním představení divadla Bouffes-Parisiens po návratu ze zájezdu do Londýna v květnu a červnu téhož roku. Majitel, ředitel a hlavní autor tohoto divadla Jacques Offenbach k ní složil hudbu a text napsali společně dva libretisté: Adolphe Jaime zvaný Jaime mladší (vl. jm. Louis-Adolphe Gem, 1825–1901) v letech 1857–1859 spolupracoval s Offenbachem na několika dílech: Rytíř Chrupželezo aneb Poslední z paladinů, Dragonette, Slečna v loterii, Zázračná dítka a zejména první verze Genovefy z Brabantu; tím však spolupráce skončila a Jaime mladší psal pro jiné autory, z nichž měly úspěch zejména Doktor Faust mladší a Skotský trůn (spolu s Crémieuxem) pro Hervého a Stříbrný zvonek pro Léona Vasseura. Ještě významnějším Offenbachovým spolupracovníkem byl Jonathan-Hector Crémieux (1828–1892), který pro něj napsal již dříve libreto k Finančníkovi a příštipkáři a později řadu dalších; proslavil se zejména jako spoluautor libreta k Orfea v podsvětí. Vedle Offenbacha psal libreta pro Hervého, krom uvedených například Vystřelené oko, Vdovu z Malabaru a Krásnou slepici.

náhled|vlevo|Lise Tautinová v cikánském kostýmu, první představitelka Slečny v loterii Slečna v loterii je poměrně drobné dílo pro tři postavy. Vedle komika Désirého, kterého Offenbach přivedl do svého divadla z Marseilles již dříve, se v něm pařížskému publiku poprvé představili belgický herec Georges-Louis Mesmacre, kterého Offenbach objevil v Bordeaux, a především v titulní úloze Lise Tautinová, již Offenbach angažoval v Lyonu.

I když jejím dějištěm je prozaicky současná Paříž, patří Slečna v loterii v Offenbachově tvorbě mezi „buffonérie“, plné groteskních situací a absurdního humoru. Soudobá kritika byla k libretu rezervovaná, například recenzent Gustave Héquet v listu L'Illustration je považoval za veselé, avšak „vtipy v ní jsou poněkud pochybného vkusu a vanou z nich k nosu podezřelé pachy“. Podobně recenzent Revue et gazette musicale de Paris k němu vyslovoval výhrady domnívaje se, že díla s humorem tohoto typu mají úspěch u premiérové publika složeného z přátel a příznivců, který však při běžných reprízách vyprchá. Přes tyto výhrady „nechceme klást meze upřímným pochvalám, které si zaslouží Offenbachova hudba. Všechna čísla, jichž je celkem šest, jiskří upřímným veselím a originalitou.“ Stejně tak Jules Lovy v hudebním týdeníku Le Ménéstrel řadil Slečnu v loterii mezi skladatelova dosud nejlepší díla, dle Lovyho názoru všechna právě ta nejbláznivější (Dva slepci, Ba-ta-clan, Finančník, Chrupželezo). Z hudebních čísel byly chváleny zejména milostný duet a cikánská píseň. Za hlavní událost však byl považován debut Lise Tautinové v roli bývalé krasojezdkyně, která nabízí svou ruku v loterii – nejen jako zpěvačky, ale i jako herečky, zejména v absurdním srdceryvném monologu o smrti její tety. „Co paměť operety sahá, nebylo v sále nikdy tolik smíchu,“ psal Jules Lovy. Héquet přidával: „Slečna Tautinová může dát do své loterie losů kolik chce, koupíme je všechny.“

Slečna v loterii zůstala v repertoáru divadla Bouffes-Parisiens až do roku 1870 a byla hrána na různých hostováních a zájezdech.Yon, c. d., s. 206, 395.

Partitura Slečny v loterii v původní francouzské verzi je skromná, obsahuje jen předehru a šest zpěvních čísel, z nichž krátké finále především opakuje cikánskou píseň, jež se také stala nejoblíbenějším samostatným číslem.

Český Offenbachův životopisec Miroslav Šulc o Slečně v loterii nemá valné mínění: „Budiž ti, opereto, archiv lehký!“

Vídeňská verze náhled|vlevo|Friedrich Zell (Camillo Walzel), libretista vídeňské verze Slečny v loterii Ve Vídni byla Slečna v loterii představena v originálním znění již na zájezdu Bouffes-Parisiens 10. června 1861 v divadle na nábřeží Františka Josefa (Theater am Franz-Josef-Kai) ředitele Karla Treumanna. Z původního obsazení zůstal Désiré, roli Démêloira přezval Jean-Paul (vl. jm. Émile Kauffmann) a úlohu Aspasie Lucille Tostée. Avšak tato opereta „se rozhodně nelíbila. Libreto je pouze pikantní, hudba bez výraznějších motivů a herecké výkony byly až za hranicemi frašky. Vídeňské publikum bohudík natolik zmoudřelo, že již nezbožňuje všechno, co přijde zpoza Rýna…“, psal divadelní deník Der Zwischen-Akt.

Proto také Treumann, který jinak ve svém vlastním divadle nebo v divadle Carltheater představil řadu Offenbachových děl jako první ve Vídni a ve střední Evropě, Slečnu v loterii v domácí inscenaci neuvedl. Když v roce 1863 došlo k obchodním nesrovnalostem mezi ním a Offenbachem, využil toho Friedrich Strampfer, ředitel konkurenčního Divadla na Vídeňce, a dosáhl s Offenbachem dohody o dodání nové operety právě pro ně. Tak vznikla nová verze Slečny v loterii, která se jmenovala , tj. Krasojezdkyně aneb Žena hlavní cenou.Yon, c. d., s. 294.

náhled|Josefine Gallmeyerová jako Aspasie ve vídeňské verzi Slečny v loterii Offenbach své operety pro uvedení ve Vídni často nějakým způsobem upravil nebo dal svolení k úpravám. Dálo se tak už proto, že vídeňská divadla, jako Divadlo na Vídeňce, disponovala většími orchestry než Bouffes-Parisiens a navíc v nich nebyl omezen počet účinkujících – v době premiéry Slečny v loterii totiž pro Offenbachovo pařížské divadlo ještě platilo omezení na maximálně čtyři jednající postavy. V případě Slečny v loterii však bylo toto přepracování podstatnější než obvykle. Tato verze proto byla někdy označována jako Offenbachova „první vídeňská opereta“.Hawig, c. d., s. 45–46.

Textovou úpravu učinil významný libretista vídeňské operety Friedrich Zell, což je pseudonym Camilla Walzela (1829–1895). Německé libreto je proti francouzskému poněkud mnohomluvné. Hlavní hrdinka není na odpočinku, nýbrž dosud aktivní cirkusová krasojezdkyně; z nápovědy Démêloira se stal klaun Adolf a jeho úloha byla textově i hudebně zvýrazněna. Postava Aspasiina nápadníka byla lokalizována: namísto výkrmce husí z Périgordu Anténora vystupuje hornorakouský perníkář Sebastian. Konec je umravněn tím, že Aspasie se nestává skutečnou výhrou v loterii – vezme si svého věrného klauna, zatímco Sebastian se spokojí s připsanou Aspasiinou kolegyní Thaïs. Čtyři hlavní úlohy doplňuje divácky přitažlivý sbor krasojezdkyň.Hawig, c. d., s. 40.

O významu přepracování svědčí i skutečnost, že v tisku bylo oznamováno, že pro ně Offenbach zkomponoval sedm nových čísel (přičemž původní partitura obsahovala pouhých sedm); toto tvrzení se udrželo i v novější literatuře. Ve skutečnosti nově vznikl úvodní sbor, pochod krasojezdkyň, nová píseň pro klauna Adolfa („polská romance“ – Adolf se totiž vydává za polského barona) a nová píseň pro Aspasii se sborem zvaná „Hop-Hop-Lied“; místo původní předehry se podle zpráv hrál Offenbachův valčík Abendblätter, napsaný původně pro ples žurnalistického spolku Concordia dne 12. ledna 1864.Yon, c. d., s. 291, 294.Hawig, c. d., s. 42–45. Z partitury této verze, sepsané kapelníkem Divadla na Vídeňce Juliem Hoppem, se zachovala jen první část. Hráli oblíbení komikové Carl Adolph Friese a Albin Swoboda, především však v titulní úloze rázovitá herečka a zpěvačka Josefine Gallmeyerová (1838–1884), kterou ředitel Strampfer přivedl do Vídně ze svého dřívějšího působiště v Temešváru a která pro svou nevázanost „dokázala zvláště přesvědčivě ztvárňovat postavy stojící mimo měšťáckou morálku“ (Peter Hawig).Hawig, c. d., s. 38.

Premiéra se konala 15. února 1864; Offenbach jí byl přítomen a byl spolu s účinkujícími vyvoláván („po pětkráte se objevil cvikr pana Offenbacha spolu se svým majitelem“), mezi obecenstvem byli arcivévodové Rainer a Karel Ferdinand a arcivévodkyně Marie. Celkové přijetí bylo tentokrát příznivější, i když zájem po premiéře rychle poklesl; počet deseti představení celkem do konce sezóny 1863/64 nebyl vysoký, i tak se však jednalo o nejhranější operetu v Divadle na Vídeňce. Krasojezdkyně se hrála ještě čtyřikrát v sezóně následující; dalšímu uvádění zabránil odchod Josefine Gallmeyerové do konkurenčního divadla Carltheater. První pokus Divadla na Vídeňce o operetu byl hodnocen pozitivně. Úspěch patřil především populární Gallmeyerové, lokální zpěvačce, která zaujímala více přednesem – po hudební stránce její výkon pokulhával. („Nepochybně by dosáhla větších úspěchů, kdyby byly její hlasové prostředky dostatečnější.“ – Der Zwischen-Akt) Kritika spolu s ní chválila Albina Swobodu. Obecenstvo zaujala rovněž výprava a početné pohledné krasojezdkyně v přiléhavých kostýmech.

U textu se kritika dohadovala, zda jeho nešvary jdou na vrub upravovatele nebo francouzské předlohy. „Text obsahuje několik komických situací zato ale celou legii odporných slovních vtipů.“ (Fremden-Blatt) Musela však uznat, že v něm „hrubé prostředky skutečně nezřídka dosáhnou svého účelu: vyvolat burácivý smích“. Hudba byla vesměs považována za málo povedenou. Recenzent listu Blatter für Musik, Theater und Kunst se domníval, že „patří téměř k nejnepatrnějším a nejbezvýznamnějším, jaké kdy Offenbach napsal. Postrádá jak svěžest, tak důvtip inspirace.“ I pochvalná recenze deníku Die Presse uvádí, že „Hudba je lehká a melodická, ale bezvýznamná a povrchní.“ Už původní verze Slečny v loterii nesklidila ve Vídni pochvalu a i nově přidaná čísla někteří recenzenti označili za „bezcenná“, za „taneční rytmy a odrhovačky“, přestože obsahovala „pikantní hudbu“ a musela být při premiéře opakována. Recenzentí srovnávali Krasojezdkyni nepříznivě nejen s osvědčenými staršími Offenbachovými díly, ale například i se Signorem Fagottem, který měl mnohem skromnější vídeňskou premiéru o čtyři dny dříve. Zvláštní pochvalu si získala „polská romance“, ale také zvláštní pokárání týdeníku Jörgel Briefe: „je dosti netaktní nyní [tj. po porážce Lednového povstání] na scéně karikovat Poláky“.

Inscenační historie náhled|Herec Louis Martinius hrál klauna ve štýrskohradecké inscenaci Slečny v loterii (Krasojezdkyně) Po uvedení ve Vídni nastoupila Krasojezdkyně poměrně skromnou kariéru v dalších německých divadlech monarchie. Již 10. září 1864 ji uvedlo divadlo Thalia-Theater ve Štýrském Hradci; hráli Ignatz Czernits jako Sebastian, Louis Martinius jako klaun a Albertine Stauderová jako Aspasie. Podle deníku Tagesbote obsahuje tato opereta „vyšší bláznovství“ (přesahující i Ba-ta-clan) a „jen díky několika nikoli nepříjemným hudebním číslům a převážně účinnému provedení se jakž takž udržela nad vodou“. 12. listopadu 1865 se hrála poprvé v Zemském divadle v Černovicích; kritika ji považovala za jednu z Offenbachových nejslabších a její úspěch přičítala výlučně panu Tauberovi v roli Sebastiana. V Zemském divadle v Linci se hrála 13. října 1868. Místní deník Linzer Abendbote konstatoval, že „eklatantně propadla, kterýžto osud si tento veskrze bezobsažný zmetek po právu zasloužil“. V Salcburku byla ohlašována na začátku roku 1869, ale k provedení nakonec nedošlo.

V Uhrách hrála poprvé 13. července 1861 v originále v rámci hostování divadla Bouffes-Parisiens v Národním divadle v Pešti. Následně se Slečna v loterii (resp. Krasojezdkyně) hrála 28. dubna 1864 v německém divadle v Budíně. Maďarskou verzi v překladu Endreho Latabára pod názvem uvedlo poprvé v říjnu 1866 Národní divadlo v Košicích.