Barcelona (katalánsky a španělsky také Barcelona) je hlavní město Katalánska, současně i sídlem provincie Barcelona. Populace přesahuje 1,7 milionu, díky čemuž je největším městem Katalánska a druhým největším městem Španělska.'Instituto Nacional de Estadística https://www.ine.es/jaxiT3/Datos.htm?t=2911' V celé aglomeraci, která zahrnuje i okolní města a obce, žije až 4,8 milionu obyvatel, což z ní činí pátou nejlidnatější metropolitní oblast v Evropské unii po Paříži, Porýní, Madridu a Miláně. Leží na severovýchodním pobřeží Španělska u Středozemního moře, z měst na jeho pobřeží se řadí do těch největších. Město se nachází na pobřeží mezi ústími řek Llobregat a Besòs. Na západě je ohraničena pohořím Serra de Collserola.
Barcelona byla založená již Římany. Ve středověku stala hlavním městem Barcelonského hrabství. Po spojení s Aragonským královstvím a vytvoření konfederace Aragonské koruny se Barcelona, která byla stále hlavním městem Katalánského knížectví, stala nejdůležitějším hospodářským a správním centrem na území celé Aragonské koruny. Později začala dominovat jižněji položená Valencie, nad níž získali kontrolu Katalánci po dobytí od Maurů. K této významné události došlo nedlouho před uzavřením unie mezi Kastilskou a Aragonskou korunou.
Později se Barcelona stala centrem katalánského separatistického hnutí a nakrátko byla během války ženců v 17. století součásti Francie. Po španělské revoluci v roce 1936 byla během španělské občanské války hlavním městem revolučního Katalánska. Sídlila zde vláda druhé Španělské republiky až do dobytí frankisty v roce 1939. Po přechodu k demokracii v 70. letech 20. století se Barcelona opět stala hlavním městem autonomního Katalánska.
Barcelona disponuje bohatým kulturním dědictvím a v současnosti je důležitým kulturním centrem a jednou z hlavních turistických destinaci ve Španělsku. Obzvláště proslulá jsou architektonická díla Antonia Gaudího a Lluise Domènecha i Montaner, která byla zařazena na seznam světového dědictví UNESCO. Ve městě sídlí dvě nejprestižnější univerzity ve Španělsku, a to Barcelonská univerzita a Univerzita Pompea Fabry. Sídlí zde mezinárodní organizace Unie pro Středomoří sdružující státy Evropské unie a ostatní státy na pobřeží Středozemního moře z Asie, Afriky i Balkánu.
V Barceloně se v roce 1992 konaly XXV. letní olympijské hry. Ve městě sídlí fotbalové kluby FC Barcelona a RCD Espanyol a basketbalový klub FC Barcelona. Od roku 1991 se v Barceloně jezdi Grand Prix Španělska. Kromě toho se ve městě pořádají výstavy, veletrhy a jiné světové sportovní akce.
Barcelona je hlavní kulturní, ekonomickou a finanční metropolí jižní Evropy. Jedná se o hlavní biotechnologické centrum ve Španělsku. Jako jedno z předních vlivných světových měst získala v roce 2020 mezi globálními městy dle think tanku GaWC hodnocení Beta+, což je stejně jako má Berlín nebo Řím, ale nižší než Praha i Madrid.
Barcelona je také významným evropským dopravním uzlem. Barcelonský přístav je jedním z hlavních námořních přístavů, je třetí v Evropě co do hmotnosti odbaveného nákladu a nejrušnější co do počtu odbavených cestujících. Mezinárodní letiště Barcelona-El Prat, které ročně odbaví přes 50 milionů cestujících je druhé nejvytíženější ve Španělsku a šesté v Evropě. Rozsáhlá dálniční síť a vysokorychlostní železniční tratě AVE poskytují spojení do zbytku Španělska, do Francie a ostatních částí Evropy. Právě svou polohou a relativní blízkosti u francouzských hranic je pro mnoho Evropanů snadněji dostupná než hlavní město Španělského království Madrid.
Mezi známé turistické cíle patří právě Gaudího díla jako chrám Sagrada Família, domy Casa Milà a Casa Batlló či park Güell. Známá je i gotická čtvrť Barri Gòtic s katedrálou svatého Kříže a svaté Eulálie. Na hoře Montjuïc se nachází Katalánské národní umělecké muzeum nebo Fundació Joan Miró, pod ní magická fontána, Barcelonský pavilon a Španělské náměstí. Dalšími známými místy jsou Kolumbův sloup a fotbalový stadion Camp Nou.
Název Jméno Barcelona pochází ze starověkého iberského výrazu Baŕkeno, což je doloženo ze starověkého mincovního nápisu nalezeném na straně mince tehdejší doby. Nápis je v iberském písmu zapsán jako bezrámu|34x34pixelů. Dle zdrojů se tento výraz v řečtině zapisoval jako Barkinon a v latině jako Barcino nebo Barcenona.
Některé starší zdroje tvrdí, že město mohlo být pojmenováno po kartaginském vojevůdci Hamilkaru Barkasovi, který měl údajně současnou katalánskou metropoli založit ve 3. století př. n. l. Neexistují však žádné důkazy dokládající domněnku, že by Barcelona vůbec někdy byla kartaginskou osadou, nebo že by pozdější starověký latinský výraz, Barcino, měl jakoukoli spojitost s aristokratickou rodinou Barkovců. Během středověku bylo město známé pod různými jmény, například Barchinona, Barçalona, Barchelonaa či Barchenona.
Někdy je jméno Barcelony zkracováno na hovorové Barça ([barca]) v odkazu na fotbalový klub FC Barcelona, jehož hymna se nazývá Cant del Barça („Zpěv Barçy“). Běžná zkrácená forma názvu používaná především místními obyvateli je Barna. Další běžnou zkratkou je BCN, což je mimo jiné IATA kód letiště Barcelona-El Prat. Město je označováno i jako Hraběcí město (, , což odkazuje na bývalé sídlo barcelonského hraběte. Demonymum je barcelonés či poeticky barcinonense (to se používá např. v taxonomii).
Historie
Pravěk a starověk Okolnosti vzniku nejstarší osady na místě dnešní Barcelony jsou stále nejasné. Byly nalezeny známky raného osídlení, včetně hrobek a obydlí, které jsou datované do doby přibližně před 5 tisíci lety před naším letopočtem. Založení samotného města se vyskytuje ve dvou různých legendách. První tvrdí, že zakladatelem je domnělý Herkules. Druhá legenda připisuje založení města přímo kartaginskému vojevůdci Hamilkaru Barkasovi, otci známějšího Hannibala, který ve 3. století př. n. l. údajně pojmenoval město po své rodině jako Barcino. Pro tyto teorie neexistuje žádný historický ani jazykový důkaz potvrzující správnost. Na úpatí hory Montjuïc byly během archeologického výzkumu nalezeny mince ze 3. století př. n. l. s nápisem Bárkeno v iberském písmu. Můžeme tedy dojít k závěru, že území dnešní Barcelony obýval starověký iberský předřímský národ z Pyrenejského poloostrova. Název Bárkeno znamená místo plání (Barrke = pláně). náhled|Pozůstatky římské architektury uvnitř stavby z 18. století|vlevo Asi v roce 15 př. n. l. přeměnili Římané město na castrum, římský vojenský tábor, s centrem poblíž dnešní radnice. Fórum, které leželo na křižovatce ulic cardo a decumanus, se nacházelo přibližně na dnešním náměstí Plaça de Sant Jaume. Politické centrum města tak zůstalo na stejném místě po více než 2 tisíce let.
Po upevnění vlády Římanů se castrum přeměnilo na kolonii s celým názvem Colonia Faventia Julia Augusta Pia Barcino. Ta vznikla za účelem rozdělení půdy mezi vysloužilé římské vojáky. Geograf a spisovatel Pomponius Mela ji zmiňuje jako jedno z malých měst v oblasti, neboť v jeho době byla pravděpodobně mocensky zastíněna nedalekým sídlem Tarraco ležícím na území dnešního města Tarragona, ale od pozdějších autorů se dozvídáme, že její vliv a bohatství postupně stoupaly, zejména díky poloze na stezce Via Augusta a městskému přístavu, navíc nemuselo platit císařské daně.Paul. Dig. 1. tit. 15, de Cens. Město razilo své vlastní mince, některé z éry císaře Galby se dochovaly do dnešních let.
Ve 2. století mělo město podobu oppida. Obývalo jej do 5 tisíc obyvatel. Hlavní hospodářskou činností bylo obdělávání okolní půdy a příprava vína, které se hojně vyváželo. Navzdory absenci velkých veřejných budov (amfiteátr, cirkus) město prosperovalo. Nejpůsobivější stavbou byl chrám zasvěcený císaři Augustovi. První nájezdy germánských kmenů započaly kolem roku 250, kvůli čemuž bylo podstatně vylepšeno opevnění města. Nová dvojitá zeď byla vysoká nejméně dva metry, v některých částech až osm metrů. Okolo celé linie navíc stálo 78 až osmnáctimetrových věží.
Středověk náhled|Zbývající část středověkých hradeb Město bylo na počátku 5. století dobyto germánskými Vizigóty. Ti netvořili většinu obyvatelstva, avšak oblasti vládli. Většina obyvatel vyznávala katolické náboženství, avšak Vizigóti zpočátku věřili v ariánství, později se ale také stali křesťany. Hlavní město říše však bylo zpočátku ve francouzském Toulouse, teprve později se na dvě desetiletí přestěhovalo do Barcelony.
V roce 711 zahájili Maurové invazi na Pyrenejský poloostrov. Během několika let potlačili křesťanský odpor a ovládli celé španělské území až k Pyrenejím včetně Barcelony. Muslimská vláda nad městem trvala přibližně 85 let. Katedrála byla sice přeměněna na mešitu, ale celkově byla respektována náboženská svoboda.
Syn Karla Velikého, Ludvík I. Pobožný, dobyl Barcelonu po obléhání v roce 801. Město leželo v nárazníkovém pásmu mezi křesťanskou Francií a muslimským chalífátem. Oblast ovládala barcelonská hrabata, která s postupným upadáním moci Karlovců svůj vliv naopak získávala. Posledním přímo jmenovaným byl Guifredo I. Barcelonský, po němž se úřad začal dědit. Postupně se rozšiřovalo i území jimi ovládané.
V roce 1137 se Aragonské království a Barcelonské hrabství spojily v unii. Vládcem obou se později stál Alfons II. Aragonský, který nastoupil na trůn v roce 1162. Jeho území, později známé jako Aragonská koruna, se značně rozpínalo. Město bylo největší na tomto území a bylo klíčovým zdrojem příjmů do královské pokladny.
Ekonomika města byla stále více zaměřena na obchod, v roce 1258 vydaly cechy na popud Jakuba I. Aragonského nařízení o obchodu v přístavu. Až do 15. století byla předním centrem obchodu s otroky na území Aragonské koruny, kdy byla zastíněna Valencií. Zpočátku se obchodovalo zejména s východními a balkánskými otroky, později s těmi z Maghrebu a subsaharské Afriky.
Novověk náhled|Pevnost, z níž bylo provedeno měření, ze kterého vzešla definice metru V roce 1469 však došlo ke sňatku Ferdinanda II. Aragonského s Isabelou I. Kastilskou, což mělo za následek přenesení politické moci do Madridu. Následný rozvoj obchodu s Amerikou řízený z Madridu a snaha o centralizaci moci vedly k úpadku Barcelony a nespokojenosti jejich obyvatel. To vedlo k válce v letech 1640 až 1659, ve které byli Katalánci a jejich francouzští spojenci poraženi. Během války o španělské dědictví v letech 1701 až 1714 se katalánská šlechta se postavila na stranu Habsburků proti Bourbonům. Na oplátku došlo ke zrušení katalánské autonomie.
Na konci 18. století se do města díky příznivé poloze u Středozemního moře a blízkosti ložisek hnědého uhlí dostala průmyslová revoluce. Katalánsko a zvláště Barcelona se staly významnými centry průmyslu ve Španělsku.
V roce 1794 bylo provedeno měření vzdálenosti z Barcelony do města Dunkerk, díky čemuž se vypočítala vzdálenost mezi severním pólem a rovníkem. Metr byl definován jako desetimiliontina této vzdálenosti.
V roce 1812 byla Barcelona anektována napoleonskou Francií a začleněna do prvního francouzského císařství. Město bylo sídlem departementu Montserrat (později Bouches-de-l'Èbre–Montserrat). Součástí Francie bylo několik let až do Napoleonovy porážky. V roce 1888 Barcelona hostila světovou výstavu, což mělo za důsledek rozšíření urbanizované oblasti. V roce 1897 se město sjednotilo s šesti okolními obcemi, čímž vznikla nová čtvrť Eixample (v doslovném překladu rozšíření).
20. a 21. století vlevo|náhled|Sagrada Família ve výstavbě (1906) Na přelomu 19. a 20. století byly vystavěny nové secesní paláce, začaly práce na nové katedrále Sagrada Família na základě návrhu Antonia Gaudího. Nastala doba obrody katalánské kultury ve všech oblastech, jako je literatura, divadlo či výtvarné umění.
Během posledního červencového týdne roku 1909 se španělská armáda střetla s dělníky podporovanými anarchisty, socialisty a republikány, kteří protestovali proti mobilizaci záložníků, kterou vyhlásil premiér Antonio Maura, do rífské války v Maroku. Krvavé bouře měly za následek smrt více než 100 občanů.