náhled|Flétna a notový zápis

Dějiny hudby jsou patrně stejně dlouhé jako dějiny lidské civilizace. Studuje je muzikologie, byť ta je zaměřena zvláště na západní klasickou hudbu a hudbu jako obecnější jev studují spíše sociální vědy jako kulturní antropologie, etnologie, kulturologie, kulturální studia či sociologie. Většina antropologů a kulturologů hudbu považuje za antropologickou konstantu, tedy něco, co se vyvine v každé společnosti (doposavad byla hudba zaznamenána i u všech izolovaných kmenů), a co patrně vzniklo již na počátku lidské kultury, jakkoli je velmi obtížné studovat dějiny hudby před vynálezem záznamových zařízení a notových zápisů. Klíčem pro takové studium jsou předpokládané stopy hudební tradice v současných žánrech a archeologické nálezy hudebních nástrojů, nebo toho, co za ně považujeme. Předpokládá se, že hudba nebyla původně samostatným kulturním jevem, ale rozvíjela se ponejprve v rámci náboženství, respektive magicko-náboženských rituálů. K tomu alespoň poukazuje studium přírodních národů. K první výraznější separaci hudby a náboženství patrně došlo v antické civilizaci, pospolu se sekularizací divadla. Ještě na počátku středověku měla hudba ovšem především náboženský význam i v evropské kultuře, nakonec ale zde došlo k osamostatnění, což dalo vzejít klíčovému jevu dějin hudby, tzv. západní klasické (vážné) hudbě, jakkoli vedle ní i v Evropě zřejmě vždy existoval spodní proud hudby lidové (jež byl pochopitelně s vážnou hudbou v neustálé interakci). Západní vážná hudba ovlivnila i jiné kultury, spolu s evropskou kolonizací a rozvojem moderní civilizace a globalizace, jakkoli si některé kulturní okruhy uchovaly velmi svébytné vlastní tradice, které pohlcení západní hudbou dlouho vzdorovaly (např. Japonsko). Na začátku 20. století však došlo k dalšímu velkému přelomu, kdy byla vážná hudba vytlačena z hlavního proudu jazzem a začala se psát nová tradice, jejímž hlavním směrem se stalo to, co bývá nazýváno populární a rockovou hudbou. Ty lze považovat za jedny z prvních plně globálních kulturních jevů vůbec. I když si zachovávají místní specifika, společný základ je velmi patrný.

Klasická hudba

Středověká hudba

náhled|Graduale Aboense, notace gregoriánského chorálu z Turku|272x272pixelů

Za středověkou hudbu bývají označovány již počátky hudby křesťanské, silně ještě spjaté s antikou. Příkladem může být Hilarius z Poitiers (310–368), který využíval čtyř základních řeckých stupnic podobně jako písně, které byly zpívány v pohanských chrámech a na scéně světských divadel, avšak psal k nim křesťanské texty. Skládání duchovních písní se věnoval také svatý Ambrož, první arcibiskup milánský (340–397). I jeho písně napodobovaly antické vzory. Nápěvy k nim byly komponovány v řeckém slohu bez metrické formy, tedy všechny noty byly stejně dlouhé. Významným mezníkem vývoje hudby v raném středověku bylo, když dal papež Řehoř Veliký (540–604) kodifikovat a kanonizovat několik stovek liturgických zpěvů a nařídil, že při bohoslužbách je smějí zpívat jen vycvičení a vzdělaní kněží, a že liturgický zpěv musí být jednohlasý a bez doprovodu hudebního nástroje. To nadlouho zastavilo vývoj evropské hudby, nicméně přivedlo k dokonalosti jednu linii, zvanou gregoriánský chorál. Z různých lidových ohlasů na něj pak vznikaly první lidové duchovní písně, k nimž patří i český staroslověnský chorál Hospodine, pomiluj ny. Jednohlasnost byla přísně dodržována až do 11. století, kdy se prosadil vícehlas, což způsobilo hudební revoluci. Gregoriánský chorál je dnes znám právě ve své vícehlasé podobě. Období rozvinutého vícehlasu (od 12. do prvních desetiletí 14. století) se nazývá ars antiqua. Nejdůležitějšími hudebními formami tohoto období jsou moteta, conductus a dva typy rondelu. První etapa tohoto období je nazývána Notredamskou školou, jejímž nejdůležitějším přínosem bylo vytvoření formy organum purum a zdokonalení skladebné techniky discantus. Posledním obdobím středověké hudby je tzv. „nové umění“, tedy ars nova, jehož nejvýznamnějším přínosem je svěží melodika, rozmach instrumentace, rytmu, větší zájem o vertikální vztahy tónů a výrazný pokrok v notaci. Dochází k emancipaci a rozvoji harmonie, jakožto plnohodnotné součásti základních hudebních atributů. Jedním z druhů středověké hudby je i světská lidová píseň, která byla základem pro vznik evropské lidové hudby jako takové. Existovala sice nesporně již mnohem dříve, ale teprve z rozhraní 9. a 10. století pocházejí první dochované památky, například sbírka Carmina Burana. Později tento druh hudby obohatilo rytířské básnictví a zpěv trubadúrů a minnesengrů. Dědictvím středověku je rovněž notace, která má kořeny v 9. století. Základní její formou jsou neumy, od 13. století chorální noty a posléze mensurální notace. Za zakladatele mensurální notace se považují autoři sbírky starého vícehlasu Magnus liber organi (chybně překládáno Velká varhanní kniha), kapelníci mariánského chrámu v Paříži, Magister Leoninus a Perotinus Magnus. Výrazný pokrok v notaci přinesl teoretik Philippe de Vitry diferenciací délky tónů a rytmů.

Renesance

náhled|Giovanni Pierluigi da Palestrina|232x232pixelů

Renesanční hudba (zhruba 1400–1600) navázala na antiku důrazem na harmonii a konsonantností, tedy vzájemným provázáním všech částí díla. Typickou se stala polyfonie. Hudba začala sloužit k mnohem osobnějšímu vyjádření skladatele, již se nemusel držet tolik náboženské tematiky, ani přísných pravidel gregoriánské epochy. Základními žánry byly mše, moteta a později i madrigal. Nakročením k opeře byly monodie. Celou epochu, hudbu nevyjímaje, ovlivnil vynález knihtisku. V hudbě umožnil mnohem větší a rychlejší šíření notací po světě.

Evropská renesanční hudba má tři epicentra. Klíčové bylo v oblasti mezi Francií a Nizozemím, hudební věda většinou hovoří o tzv. franko-vlámské škole. Hlavním představitelem její první generace byl Guillaume Dufay, druhé Johannes Ockeghem, třetí Josquin Desprez, čtvrté Jacobus Clemens non Papa a páté pak Orlando di Lasso, patrně nejvýznamnější představitel celé této tradice. Z dalších franko-vlámských hudebníků lze jmenovat Jacoba Obrechta, Gillese Binchoise či Antoine Busnoise.

vlevo|náhled|200x200pixelů|Claudio Monteverdi

Druhou významnou školou byla italská benátská škola. K ní patřili Giovanni Gabrieli, Adrian Willaert, Andrea Gabrieli, Cipriano de Rore, Claudio Merulo nebo Gioseffo Zarlino. Třetí epicentrum renesanční hudby vzniklo v Anglii, kde ji reprezentovali William Byrd, Thomas Tallis, John Dowland a John Dunstable.

Nejvýznamnějším autorem epochy se stal ovšem muž stojící do značné míry mimo tyto školy, respektive pozoruhodně kloubící tradici vlámskou s tradicí italskou: Giovanni Pierluigi da Palestrina. Zcela zvláštní postavou renesanční hudby je také Carlo Gesualdo, jehož dílo docenily ovšem až pozdější generace. Zvláště pro romantiky 19. století se stal přitažlivým tématem díky svému dramatickému životnímu osudu a vnitřní rozervanosti.

Když Jacopo Peri složil skladbu Dafne, která je považována za první operu, šlo o důležitý signál přechodu k nové éře, baroku. Za podobně hraniční postavu je považován Jan Pieterszoon Sweelinck a zvláště Claudio Monteverdi.

Baroko

náhled|Johann Sebastian Bach|218x218pixelů

Barokní evropská hudba oproti renesanční zesložitěla. Typickou se stala zpěvnost a emocionální působivost – hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače. Je charakterizována použitím komplexu tonálního kontrapunktu a použitím basso continua, neboli souvislé basové linky. Ve vícehlasé vokální skladbě canzona se formovaly počátky sonátové formy, stejně jako formálnější představa o variacích. Tonalita dur a moll jako prostředek pro zvládnutí disonance a chromatismu v hudbě nabývají plného tvaru.

vlevo|náhled|222x222pixelů|Antonio Vivaldi

Během barokní éry došlo ke zvýšení popularity hudby hrané na klávesové nástroje, jako bylo cembalo a varhany; housle a rodina strunných nástrojů získaly podobu, která zůstala dodnes zachovaná. Od dřívějších hudebních a dramatických forem se začala odlišovat opera jako inscenované hudební drama a běžnějšími se staly vokální formy jako kantáty a oratoria.

Je zjevné, že k novým epicentrům hudby začalo patřit Německo, jak dosvědčuje především dílo Johanna Sebastiana Bacha, patrně nejvýznamnějšího skladatele epochy, nebo George Friedricha Händela, jakkoli ten nakonec působil na britských ostrovech. Ve Francii hudební baroko rozvíjel zejména Jean-Baptiste Lully, v Anglii Henry Purcell. Významnou roli si nadále udržovala Itálie, zvláště díky Antonio Vivaldimu. Prvně do vývoje hudby výrazně zasáhla také střední Evropa, včetně českých zemí, díky autorům jako byl Jan Dismas Zelenka nebo Heinrich Biber.

Nejvýznamnějšími a nejtypičtějšími barokními skladbami jsou Bachovy Braniborské koncerty a Dobře temperovaný klavír, Vivaldiho soubor čtyř houslových koncertů nazvaný Čtvero ročních dob a Händelovo oratorium Mesiáš. Barokní opera naopak časem spíše upadla v zapomenutí.

Klasicismus

náhled|Wolfgang Amadeus Mozart|240x240pixelů

Klasicistní hudbu označují hudební odborníci většinou za zklidněnější, racionálnější a hravější oproti hudbě barokní. Alespoň, co se týče hlavního autora této epochy, Rakušana Wolfganga Amadea Mozarta, jednoho z nejslavnějších hudebníků všech dob. Mozart také prokázal rostoucí roli střední Evropy v hudebním světě na straně jedné a německo-jazyčného prostoru na straně druhé.

vlevo|náhled|227x227pixelů|Joseph Haydn

Klasicistní umělci se melodicky a harmonicky snažili o ucelené a přehledné hudební dílo. V období klasicismu se prosadily nové, oproti dosavadním hudebním útvarům složitější formy, např. sonátová forma, sonáta, sonatina, smyčcový kvartet atd. V éře klasicismu bylo zavedeno mnoho norem kompozice, přednesu a stylu. Byla to také doba, kdy se dominantním klávesovým nástrojem stal klavír. Došlo ke standardizaci základních nástrojů potřebných v orchestrech. Velký rozvoj zaznamenalo hudební divadlo, především žánr opery, zejména vzrostla popularita opery buffa. Jako zcela nová hudební forma vznikla symfonie. Rozvinula se forma koncertů pro sólové nástroje a orchestr, buď komorní nebo symfonický.

Mozartova díla patří k pevným součástem světového hudebního kánonu dodnes, mezi nejproslulejší se řadí opery Figarova svatba a Don Giovanni a poslední, monumentální, i když nedokončený opus, zádušní mše Requiem d moll. Dalším významným tvůrcem byl rovněž Rakušan Joseph Haydn, zvaný též „otec symfonie“, nebo „otec smyčcového kvarteta“. Jeho vrcholným dílem je oratorium Stvoření, z jeho 104 symfonií patří k nejvýznamnějším ta 94., zvaná též Překvapení či Surprise, neboť ji Haydn napsal v Londýně. Autorem, který stál na rozhraní epoch a odstřihl je od sebe, byl další německy mluvící tvůrce, Ludwig van Beethoven, většinou již ale řazený k romantismu. Vysokou úroveň si udržela hudba česká, k nejdůležitějším tvůrcům patřili Jan Václav Stamic, Antonín Rejcha, Josef Mysliveček, Karel Stamic, Jan Ladislav Dusík nebo František Benda.

Romantismus

náhled|Scéna ze 3. dějství premiérové inscenace Tristana a Isoldy (Angelo Quaglio, 1865)

S 19. stoletím přišla hudební revoluce. Autoři začali věnovat velkou pozornost melodické linii, vsadili na velkou emocionalitu, rozbili tradiční harmonii a více než kdy předtím začali čerpat motivy z lidové hudby. Hudba se stala více chromatickou, disonantní a tónově barevnější, s napětím (s ohledem na přijaté normy starších forem) při nárůstu počtu předznamenání. Výsledkem byl hudební romantismus, často spojený s nějakým literárním motivem, který hudba měla zpracovávat, ilustrovat, rozvíjet (tzv. programní hudba). Styl zasáhl celou Evropu, přelil se i na jiné kontinenty a kraloval takřka celé století. Během té doby přinesl mimořádné bohatství, které se stalo základem evropské kultury, ale také jednotlivých evropských národních kultur, neboť v té době se moderní národy začaly formovat a nacionální ideje byly ostatně často přímo programem skladatelů.

vlevo|náhled|216x216pixelů|Ludwig van Beethoven