Jana Svobodová (* 11. června 1962 Praha) je česká divadelní režisérka, divadelní pedagožka, zakladatelka vzdělávacího programu Archa.lab a umělecká ředitelka festivalu Akcent. Je označována za průkopnici dokumentárního divadla v České republice.

Vzdělání Jana Svobodová vystudovala pražskou DAMU, katedru loutkářství. Její divadelní tvorbu v počátcích ovlivnila spolupráce s Petrem Schumannem a jeho divadlem Bread and Puppet Theater. V letech 1988, 1991, 1994, 1995, 1996 se podílela na projektech Petra Schumanna v USA, v České republice a v Německu. V roce 1992 absolvovala taneční trénink v Japonsku u Mina Tanaky.

Dalším zdrojem inspirace byla pro ni americká režisérka a divadelní teoretička Anne Bogart, se kterou se poprvé setkala v roce 1992. V letech 1997–2007 Svobodová absolvovala pod vedením Anne Bogart dílny metody Viewpoints. V roce 2007 přeložila The Viewpoints Book autorek Anne Bogart a Tiny Landau, která popisuje metody přípravy režisérů, herců a performerů.

Inscenace

90. léta 20. století Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vytváří samostatné vstupy ve velkých „open air“ představeních Bread and Puppet v USA (1988, 1995). Podílela se na Schumannových inscenacích v Divadle Archa Den je ráno, poledne a večer (1994) a Sedli si za stůl a jedli (1996 spolu s hercem Jánem Sedalem). V roce 1995 pod Schumannovým vedením působila jako asistentka režie, choreografka a performerka v představeních v Dachau (u příležitosti padesátého výročí osvobození koncentračního tábora) a ve Stuttgartu (Igor Stravinskij: Oidipus Rex).

Od roku 1997 spolupracovala Jana Svobodová režijně a autorsky s výtvarníkem Petrem Niklem. Společně s hudebníky Vojtěchem a Irenou Havlovými vytvořili představení Slunovrat/Solstice, které bylo uvedeno na festivalech v Johannesburgu (Arts Alive 97), v Kjótu, v Londýně, v Bruselu a v Bělehradě. Johannesburské noviny Beeld napsaly „Solstice je neobyčejný, ba dokonce nezapomenutelný divadelní zážitek, ve kterém ožívají prvky nejstarších divadelních forem – rituály a mysteria. Jestliže vás tato inscenace neokouzlí, znamená to pouze, že vaše fantazie je zcela otupená. Což je tragický stav, který můžete napravit jedině vy sám...“ 

V Johannesburgu vedli dílnu s místními umělci. Inscenaci, která vzešla z této dílny, pak společně hráli v černošských townshipech. To vedlo k trvalejší spolupráci mezi Svobodovou, Niklem a skupinou Jihoafričanů. Společně vytvořili inscenace V zrcadle – Odrazy pohádkových obrazů (1998) a Za zrcadlem (1999). O tomto představení napsala A. Irmannová v Taneční sezóně: „Během představení přestává být důležité, kdo je kým, všechny prvky tvoří dohromady nějaké nové neokoukané divadlo. Není to tak, že černí tanečníci přinášejí na jeviště chuť cizí etnicity, ale díky ní vytvářejí prostor pro nová jevištní zkoumání. A tak stínohra, loutky, africké písně, černá kůže, bílá kůže a minimalistická hudba, to vše zakládá novou specifickou neotřelou estetiku. Toto představení Za zrcadlem se dá pojmout i jako ucelené výtvarné dílo.“

2000–2004 V roce 2000 vytvořila Jana Svobodová na základě textů americké avantgardní spisovatelky Gertrude Steinové inscenaci pro čtyři herečky (Dana Poláková, Eva Pospíšilová, Hana Schmidtmajerová, Lenka Vychodilová) Hodná Anna. Podíleli se na ní také Petr Nikl jako výtvarník scény a kostýmů a hudebník Jaroslav Kořán, který přímo na pódiu dotvářel kreace hereček, k čemuž užíval nádobí, vysavač nebo kráječ na chleba. Některé předměty začaly žít vlastním životem. Podle Petra Slabého v Hospodářských novinách „Scéna vytvořená P. Niklem působí jako kinetické výtvarné dílo.“

V září 2001 měla premiéru hudební inscenace Marné tázání nebes s podtitulem Barokní činérie. Svobodová k ní společně s Alešem Rolečkem a Ondřejem Hrabem napsala scénář o putování českých jezuitů na počátku 18. století za čínským císařem. Inscenaci, která byla založena na prolínání prvků pekingské opery s principy barokního divadla režíroval J. A. Pitínský, hudbu k ní složil Petr Hromádka. Jana Svobodová vytvářela choreografie. Hlavní roli měla čínská zpěvačka Feng-Jün Song.

K dílu Gertrude Steinové se vrátila v březnu 2002 inscenace Něžné knoflíky. Její texty konfrontovala s tvorbou nevidomé židovské zpěvačky a pianistky Kateryny Kolcové. Jiří Peňas v Týdnu píše : „Divadlo radikální imaginace, poetistický kabaret s šansoniérkou, melancholikem a balerinou, dada zdrsnělé lesbicko-feminní urputností. Některá místa jsou skutečně skvělá a divák je jimi tažen jak na špagátu smělosti. Hranice mezi slovy a obrazy splývají, obrysy smyslu se roztékají jak barvy na paletě fauvistického malíře, zvuky přecházejí v melodie, tanec a gesta v křeč a topornost“.

V roce 2001 navázala Svobodová s Niklem na spolupráci s Jihoafričany inscenací Obnošené sny – Second Hand Twilight. Prolínaly se v ní navzájem komické i tragické situace, mísily se jazyky, hovořilo se česky, anglicky, jazyky zulu a xhosa. Pavlína Sigmundová v MF Dnes říká: “Africké rytmy, tanec, zpěv i výtvarné prostředky slučují dohromady mozaiku snů, které navzdory abstrakci bývají mnohdy velmi konkrétní.“

V roce 2004 vznikla nová verze této inscenace pro festival v jihoafrickém Bloemfonteinu. O práci na Obnošených snech vznikl dokumentární film dokumentaristy Pavla Kouteckého Pojď blíž cukrátko, který měl premiéru na mezinárodním filmovém festivalu Jeden svět v listopadu 2005 a později byl vysílán v České televizi. „... můžeme říct, že duo Jana Svobodová a Petr Nikl vrylo svým rukopisem nesmazatelné stopy do pražského divadelního provozu a také do novodobé historie současného českého divadelního výrazu.“ zhodnotila práci Svobodové a Nikla Anna Irmannová v Literárních novinách.

V prosinci 2003 vytváří Svobodová pod nickem JAWA 450 inscenaci Chat – Nebezpečně snadné známosti, která reagovala na v té době nový fenomén chatování na internetu. Všichni tvůrci inscenace byli v programu označeni nicky – krycími jmény typickými pro internetovou komunikaci. Scénář vytvořila autorská dvojice MAZDA (Martina Hrabová a Zdeněk Houška). V představení účinkovali Zorro (Rostislav Novák) a Ritta (Petra Oswaldová) a představitelé hiphopové scény Freaky Jesus (Michal Nedvěd), Cossiga (Jaroslav Vanický) a Dowis (Aleš Jindra). Inscenace Chat hostovala v Tokiu, Cardiffu, Lublani a Vídni. Tomáš Pospiszyl ve své recenzi v Týdnu říká: „Ten, kdo se ve světě internetu nevyzná, nemusí mít z představení strach. Pod jeho technoslupkou se jedná o klasický příběh o touze najít spřízněné srdce. [...] Rozhodně to je dobrý tip, kam vzít svoji internetovou známost na první rande.“

Počátkem roku 2004 Svobodová režírovala inscenaci Čajovna Karma. Scénář pro tento „duchovní horor“ napsali pod pseudonymem Jan Alesondra společně Jana Svobodová, Aleš Roleček a Ondřej Hrab. Většina účinkujících byli protagonisté předcházejících projektů Feng-Jün Song, operní pěvci Petr Matuszek, Tereza Roglová a Markéta Dvořáková, herci Števo Capko, Eva Dosedělová a Nika Nováková, Jing Lu a Hong Seong Heon (Marné tázání nebes), Rostislav Novák (Chat), Petra Oswaldová (Chat, Něžné knoflíky) a hudebnice Agnes Kutas (Něžné knoflíky). Hudbu k představení složil Michal Nejtek. Hilda Mráčková v recenzi v Českých novinách píše: „Každý ze zpěváků reprezentuje jiný styl a v jeho rámci je na vysoké interpretační úrovni. Výsledek je estetický a jemný a připomíná malbu na hedvábí.“

2005–2010 V roce 2005 se uskutečnil projekt Putování za snem, který měl premiéru 6. dubna v uprchlickém táboře Červený Újezd a následně v táborech Bělá pod Bezdězem-Jezová, Kostelec nad Orlicí a Zastávka u Brna. Speciální podobu mělo uvedení tohoto projektu v Praze, v Divadle Archa. Původně projekt vznikal jako spolupráce Divadla Archa a nizozemské divadelní skupiny Dogtroep, ale rozpad Dogtroep zapříčinil, že se Archa věnovala tomuto projektu sama. Jana Svobodová, která projekt vedla (scénář a režie), přizvala ke spolupráci divadelníky z předcházejících inscenací. Po časově náročné přípravě vytvořili spolu se skupinou žadatelů o azyl inscenaci, která podle kritika Vladimíra Hulce naplňovala „jeden ze základních smyslů divadla jako takového – být sociálně integrujícím prvkem v komunitě a místě, kde se odehrává.“ Diváci během ní procházeli táborem, kde byli svědky jakoby náhodných událostí. Nakonec se všichni sešli v místní tělocvičně, kde představení vyvrcholilo. Hulec pokračuje: „Mnohé obrazy mají až magický účinek, zvláště práce s výtvarnou animací a s principem živého vstupování a vystupování do a z promítaných obrazů. Více než herectví či jevištní kouzla však na diváka působí pravé emoce zprostředkovávané živou hudbou a autenticitou skutečných uprchlíků.“ Projekt vznikl koprodukcí Divadla Archa a Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR k patnáctému výročí uprchlických táborů v Čechách. Inscenace byla nominována na cenu Sazky a Divadelních novin za rok 2005.https://www.ceskatelevize.cz/porady/10087636405-udalost-sezony-sazka-na-kvalitu-2005/20552216060/

Na základě úspěchu Putování za snem Rada vlády pro lidská práva oslovila Divadlo Archa a Janu Svobodovou, aby vytvořila inscenaci v rámci kampaně Spolu proti rasismu (Projekt Tolerance 2005). Na podzim roku 2005 se Svobodová s týmem umělců přemístila do azylového zařízení v Bělé pod Bezdězem. Po dvou měsících pobytu v táboře vznikla na základě jejího konceptu a v její režii inscenace V 11:20 tě opouštím!. Mnozí z aktérů nikdy předtím divadlo nehráli, nedrželi v ruce evropský hudební nástroj, nezpívali a netancovali na veřejnosti.V 11:20 tě opouštím, programová brožura a soundtrack, Divadlo Archa 2005 Představení, které probíhalo v prostorách tábora, mělo osm repríz a vidělo je téměř 2000 diváků. Hudbu složil Michal Nejtek a Ivan Acher, autory textů písní byli Šimon Ornest, Ondřej Hrab a Dowis. Součástí programu k představení byl i soundtrack na CD. Proměnu tábora v divadelní scénu, zkoušky a představení zachycuje dokumentární film Pavla Kouteckého Krásnej život budu mít.https://www.youtube.com/watch?v=DUDkyUauQJM Kromě tvorby představení sleduje film konkrétní lidské osudy, které dokreslují sociální rozměr celého projektu. Film měl premiéru v únoru 2006 a byl uveden v Českém centru v New Yorku v roce 2011.http://www.czechcentres.cz/program/detail-akce/archa/

V rámci oslav dvoustého výročí narození Hanse Christiana Andersena vytvořila na jaře 2006 Svobodová s týmem, který tvořili představitelé hip-hopové scény Dowis a Cossiga, herec Josef Rosen, čínská performerka Jing Lu a hudební skladatel Michal Nejtek inscenaci SenAnderSen. V inscenaci jsou příběhy umělců ulice konfrontovány s příběhem Hanse Christiana Andersena, jehož cesta ke slávě byla doprovázena řadou neúspěchů, zklamání, ponižování a posměchu.

Inscenace SenAnderSen byla pod titulem Dreaming.Andersen uvedena v říjnu 2006 v New Yorku. Tři představení uvedená v Tribeca Performing Arts Center byla součástí festivalu European Dream, který americkému publiku představoval nové evropské umění. Christopher L. Berchild píše o tomto představení v časopise TheatreForum: „Nejsilnější obraz této inscenace je zároveň také nejpomíjivější – jeden z beatboxerů je na konci představení donucen umýt mopem podlahu a „namaluje“ na ni vodou Andersenův portrét. Zatímco diváci sedí užaslí nad tímto závěrečným obrazem, portrét rychle horkem světelné techniky mizí, aby v okamžiku, kdy diváci začínají opouštět divadlo, zmizel úplně.“