náhled|upright=1.2| Východ Země z Apolla 8, 24. prosince 1968 Environmentální hnutí (někdy označované jako ekologické hnutí), které obsahuje také ochranářství a zelenou politiku, je rozmanité vědecké, sociální a politické hnutí usilující o řešení environmentálních problémů. Environmentalisté obhajují udržitelný management zdrojů a péči o životní prostředí prostřednictvím změn ve veřejné politice a individuálním chování. Ve svém uznání lidstva jako součásti (nikoli protipólu) ekosystémů je hnutí zaměřeno na ekologii, zdraví a lidská práva.
Environmentální hnutí je mezinárodní hnutí zastoupené řadou organizací, od velkých až po grassrootové (hnutí zdola) a v každé zemi se liší. Vzhledem k množství členů a rozdílnosti environmentálních problémů není environmentální hnutí ve svých cílech vždy jednotné. Environmentální hnutí také zahrnuje některá hnutí se specifičtějším zaměřením, například klimatické hnutí. V nejširším smyslu slova zahrnuje environmentální hnutí jednotlivé občany, experty, politiky, vědce, neziskové organizace a právníky.
Dějiny
Rané období Počátek zájmu o životní prostředí je od počátku 19. století spjat s romantismem.
Původně environmentální hnutí reagovalo na zvyšující se úroveň znečištění ovzduší během průmyslové revoluce. Vznik velkých továren a s ním související obrovský růst spotřeby uhlí vedly v průmyslových centrech k nebývalé míře znečištění ovzduší; po roce 1900 se k rostoucímu množství nezpracovaného odpadu vytvořeného člověkem přidalo vypouštění průmyslových chemikálií. Díky rostoucímu tlaku městské střední třídy přišly první rozsáhlé moderní environmentální zákony, a to ve formě britských Alkali Acts, které byly schváleny v roce 1863, aby regulovaly škodlivé znečištění ovzduší (plynnou kyselinou chlorovodíkovou) vypouštěnou při Leblancově procesu používaném k průmyslové výrobě prací sody (uhličitanu sodného).
Ochránci přírody náhled| Studenti lesnické školy v Oxfordu na návštěvě lesů Saska v roce 1892 Moderní ochranářské hnutí se poprvé projevilo v indických lesích, kde v praxi uplatňovalo vědecké principy ochrany přírody. Nově se vyvíjející ochranářská etika zahrnovala tři základní principy: že lidská činnost poškozuje životní prostředí, že existuje občanská povinnost zachovat životní prostředí budoucím generacím, a že k zajištění zachování životního prostředí by měly být použity empirické vědecké metody. Tento směr významně propagoval James Ranald Martin, který publikoval mnoho medicínsko-topografických zpráv prokazujících rozměry škod způsobených rozsáhlým odlesňováním a vysycháním. Martin také lobboval za institucionalizaci aktivit na ochranu lesů v Britské Indii zřízením Indické Lesní Služby. Lokální Madrasská Správní Rada zahájila úsilí o ochranu lesů v roce 1842, v čele s profesionálním botanikem Alexandrem Gibsonem, který systematicky přijímal vědecké principy v ochraně lesa. Jedná se o první případ státní správy lesů na světě. Nakonec vláda vedená generálním guvernérem Lordem Dalhousiem představila v roce 1855 první trvalý a rozsáhlý program na ochranu lesů na světě, model, který se brzy rozšířil do dalších kolonií a do Spojených států. V roce 1860 zakázala Indická Lesní Služba ponechávání půdy ladem. Příručka Hugha Cleghorna z roku 1861, Lesy a zahrady jižní Indie, se stala význačnou prací na toto téma a lesní asistenti po celém subkontinentu ji široce využívali.
Dietrich Brandis vstoupil do britské služby v roce 1856 jako vedoucí divize týkových lesů Pegu ve východní Barmě. Během této doby byly barmské týkové lesy ovládány militantními kmenem Karenů. Brandis zavedl tzv. systém „taungya“, v němž Karenové sloužili jako pracovní síla při výsadbě, plevelení a dalších činnostech souvisejících s týkovými plantážemi. Brandis také vytvořil novou lesní legislativu a pomohl zřídit výzkumné a vzdělávací instituce, například lesnickou školu v Dehradunu.
Zakládání společností na ochranu životního prostředí Na konci 19. století vznikly první společnosti na ochranu divoké přírody. Zoolog Alfred Newton stál za vznikem právních předpisů na ochranu zvířat před lovem během období páření. Jeho snaha vedla k vytvoření Ligy peří (později Královské společnosti pro ochranu ptáků) v roce 1889. Společnost fungovala jako protestní skupina a vedla kampaň proti používání kůží a kožešin v odívání. Společnost získávala rostoucí podporu předměstských středních tříd a ovlivňovala schvalování Zákona o ochraně mořských ptáků v roce 1869, prvního zákona o ochraně přírody na světě.
Po většinu století od roku 1850 do roku 1950 však bylo primární environmentální kauzou zmírnění znečištění ovzduší. Společnost za snížení uhelného kouře založil v roce 1898 umělec Sir William Blake Richmond a jedná se tak o jednu z nejstarších ekologických nevládních organizací. Ačkoli už existovaly určité právní předpisy, teprve Zákon o veřejném zdraví z roku 1875 vyžadoval, aby všechny pece a krby pohlcovaly svůj vlastní kouř. vlevo|náhled| John Ruskin vlivný myslitel, který artikuloval romantický ideál ochrany přírody a životního prostředí Systematické úsilí za ochranu životního prostředí začalo až na konci 19. století; v 70. letech 19. století vyrostlo z britského hnutí, jež reagovalo na industrializaci, růst měst a zhoršení znečištění ovzduší a vody. Počínaje vznikem Společnosti pro ochranu občin v roce 1865 hnutí hájilo ochranu venkova proti zásahům industrializace. Robert Hunter, právní zástupce společnosti, spolupracoval s Hardwickem Rawnsleym, Octaviou Hill a Johnem Ruskinem, s nimiž vedl úspěšnou kampaň proti výstavbě železnic přepravujících břidlici z lomů, což by zničilo nedotčená údolí Newlands a Ennerdale. Tento úspěch vedl ke vzniku Společnosti na obranu Jezerní oblasti (později Přátelé Jezerní oblasti).
V roce 1893 se Hill, Hunter a Rawnsley dohodli na zřízení národního orgánu, který bude koordinovat úsilí o ochranu životního prostředí v celé zemi; činnost „Národního svěřenství míst historického zájmu nebo přírodní krásy ” byla formálně slavnostně zahájena v roce 1894. "A Proposed National Trust", The Times, 17 July 1894, p. 12 Organizace získala postavení prostřednictvím Zákona o národním svěřenství z roku 1907, který jí dal učinil statutární společností. "Parliamentary Committees", The Times, 26 July 1907. p. 4 náhled| Originální titulní stránka Waldena od Henryho Davida Thoreaua O rané hnutí „Zpět k přírodě" předvídající romantický ideál moderního environmentalismu se zasadili intelektuálové jako John Ruskin, William Morris a Edward Carpenter, kteří byli všichni proti konzumu, znečištění a dalším činnostem poškozujícím přírodní svět. Gould, Peter C. (1988). Early Green Politics, Brighton, Harvester Press, pgs. 15–19, and Wall, Derek, (1994) Green History: A Reader. London, Routledge, pgs. 9–14. Hnutí reagovalo na podmínky v průmyslových městech, kde vládla zcela nedostatečná hygiena, nesnesitelná úroveň znečištění a velmi stísněné bydlení. Idealisté prosazovali představu venkovského života jako mytické utopie a volali po návratu k němu. John Ruskin tvrdil, že lidé by se měli vrátit ke kousku anglické půdy, krásné, klidné a plodné. Nebudeme na to mít žádné parní stroje. . . budeme mít spoustu květin a zeleniny. . . budeme mít nějakou hudbu a poezii; děti se na ni naučí tančit a zpívat.
Hnutí ve Spojených státech začalo koncem 19. století, a to z obav o ochranu přírodních zdrojů Západu, přičemž k jeho vzniku zásadně filozoficky přispěli John Muir a Henry David Thoreau. Thoreaua zajímal vztah lidí s přírodou, sám žil skromný život v přírodě. Své zkušenosti zveřejnil v knize Walden, která tvrdí, že lidé by měli s přírodou žít v důvěrném vztahu. Muir věřil, že příroda má svá práva, a to po své zkušenosti s turistikou v údolí Yosemite a studiu ekologie a geologie. Úspěšně loboval v kongresu za vytvoření Yosemitského národního parku, a v roce 1892 založil klub Sierra. Ochranářské principy a víra v inherentní práva přírody se měly stát základem moderního environmentalismu. Rané hnutí v USA se nicméně vyvinulo s vnitřním rozporem; John Muir chtěl krajinu vyčleněnou pro její vlastní hodnotu, ale jiní, jako Gifford Pinchot (první šéf americké lesní služby v letech 1905 až 1910), chtěli spravovat přírodní zdroje pro lidský užitek.
20. století Ve 20. století byly environmentální myšlenky čím dál více uznávány a těšily se narůstající oblibě. Zvyšovalo se úsilí zachránit divoká zvířata, zejména amerického bizona. Smrt posledního holuba stěhovavého a ohrožení amerického bizona pomohly popularizovat obavy ochranářů. V roce 1916 založil prezident Woodrow Wilson Službu národního parku. Průkopníci hnutí požadovali účinnější a profesionální správu přírodních zdrojů. Bojovali za reformu, protože věřili, že zničení lesů, úrodné půdy, minerálů, volně žijících živočichů a vodních zdrojů povede k úpadku společnosti. V posledních letech je nejaktivnější klimatické hnutí. Americké hnutí se rozvíjelo především po druhé světové válce, kdy lidé začali vnímat cenu vlastní nedbalosti vůči přírodě, rozšíření nemocí a znečištění ovzduší a vody v důsledku výskytu několika ekologických katastrof, ke kterým po druhé světové válce došlo. Ve čtyřicátých letech napsal Aldo Leopold „Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky“. Věřil v etiku krajiny, která uznala udržování „krásy, integrity a zdraví přírodních systémů“ jako morálního a etického imperativu.
Další významnou literární silou v prosazování environmentálního hnutí bylo Tiché jaro autorky Rachel Carson o snižování populace ptáků v důsledku používání insekticidů DDT, znečištění a pokusů člověka o kontrolu přírody pomocí syntetických látek. Jejím hlavním poselstvím bylo identifikovat komplexitu a křehkost ekosystému a hrozby, kterým lidé čelí. V roce 1958 začala Carson pracovat na své poslední knize s myšlenkou, že příroda potřebuje ochranu člověka. Carson se zaměřila hlavně na pesticidy, což ji vedlo k nazírání na přírodu jako na křehkou a používání technologie jako nebezpečné pro člověka a jiné druhy.
Obě tyto knihy pomohly vznést tyto problémy do veřejné diskuze, Tichého jara se prodalo přes dva miliony kopií. vpravo|náhled| Den Země 2007 na City College v San Diegu Od roku 1969 se environmentální aktivista James F. Phillips z Illinois zapojil se do četných kampaní proti znečištění, přičemž používal pseudonym “liška”. Mezi jeho činnosti patřilo vypouštění nelegálních a toxických odpadních vod z továrny US Steel do firemní kanceláře společnosti v Chicagu. Jeho kampaně „ekotáž“ přitahovaly pozornost médií a následně inspirovaly další přímé akce proti ničení životního prostředí.
22. dubna 1970 se poprvé slavil Den Země. Zakladatelem tohoto svátku byl bývalý senátor Wisconsinu Gaylord Nelson, kterého k vyhlášení dne environmentální výchovy a uvědomění inspirovalo, když v roce 1969 viděl únik ropy z pobřeží Santa Barbary. Hnutí Greenpeace vzniklo v roce 1971 jako organizace, která věřila, že legislativní opatření jsou neúčinná nebo neefektivní a začala podporovat nenásilné akce. Roku 1980 vznikla Země především!, skupina s ekocentrickým pohledem na svět – věřící v rovnost mezi právy lidí, všech ostatních druhů a ekosystémů.
V padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech došlo k několika událostem ilustrujícím rozsah škod na životním prostředí způsobených lidmi. V roce 1954 byla třiadvacetičlenná posádka japonské rybářské lodi Lucky Dragon 5 vystavena radioaktivnímu spadu po testu vodíkové bomby v atolu Bikini. V roce 1967 ztroskotal ropný tanker Torrey Canyon na pobřeží Cornwallu a v roce 1969 se ropa vylila z pobřežní studny v kalifornském Santa Barbara Channel. V roce 1971 výsledek soudního řízení v Japonsku přitáhl mezinárodní pozornost na dopady otravy rtutí na obyvatele Minamaty. Most of the information in this section comes from John McCormick, The Global Environmental Movement, London: John Wiley, 1995.