Wikov 40 byl posledním, sériově vyráběným automobilem, který vznikl v akciové společnosti Wikov (Wichterle a Kovářík), československého výrobce hospodářských strojů, traktorů, lokomotiv, stabilních spalovacích i elektrických motorů a také automobilů. Automobil Wikov 40 byl vyráběn v letech 1933–1937 v několika variantách podvozků a karosérií. Nejčastějším modelem byla varianta Standard ve čtyřdveřovém provedení.
Vznik a vývoj Wikov 40 koncepčně vycházel z předchozího typu Wikov 35. Zásadně se od něj lišil pouze motorem s větším objemem motoru (1941 cm3), než byl použit u Wikovu 35 (1742 cm3). Bylo na něm uplatněno i několik nových prvků a vylepšení. Konstruktéři Malý a Košťál pod vedením Ing. Boleslava Hanzelky (1890–1961) pozorně sledovali vývoj ve světě podporováni vedením automobilky, kterou řídili Ing. František Kovářík (1903–1975), syn Ing. Josefa Kováříka a Eugen Wichterle (1903–1950), syn Lamberta Wichterleho.
Wikov prošel úřední zkouškou typovou a 16. června 1932 byl schválen k provozu s šasi s třímetrovým rozvorem (maximální délka karoserie 4 metry) a celkovou hmotností 850 kg. K oficiálnímu představení typu 40 došlo až na jaře 1934 (7.–15. dubna) na dlouho očekávaném autosalonu v Praze (ten se v letech 1932–1933 nekonal). Wikov 40 dosahoval maximální rychlosti 105 km/h, později s modernizovaným motorem 110 km/h. náhled|Wikov 40, conduite intérieure na Concours d'Elegance v Luhačovicích (Měsíc, červen 1933) Motor V konstrukci řadového čtyřválce (R4) se oproti předchozímu typu 35 nic zásadního nezměnilo, pouze průměr vrtání byl zvětšen o 4 mm z původních 72 mm. Čtyřválcový řadový motor s rozvodem OHC o objemu válců 1941 cm³ (vrtání ø 76 mm, zdvih 107 mm) dával výkon až 32 kW (43 k) při 2800 ot/min, komprese byla 5,2 a točivý moment byl 131 Nm při 1600 ot/min, dva ventily/válec, bez přeplňování. Samotný motor měl hmotnost jen 132 kg. náhled|Wikov 40, kabriolet (Měsíc, červen 1933) Vodou chlazený motor byl umístěn vpředu podélně a poháněl kola zadní nápravy. Ve spalovacím prostoru se nacházely zalisované vložky válců z kalené oceli vyhlazené jemným broušením (honováním). Díky tomu měly motory velmi solidní výkon a současně značnou výdrž. Rychlosti a pružnosti chodu motoru se nedocílilo velikým obsahem, velkou spotřebou paliva, nýbrž konstrukcí motoru s ideálním tvarem a opracováním kompresního prostoru, s visutými ventily a s vačkovým hřídelem v hlavě. Spalovací prostor typu "Ansaldo" zaručoval stejný stupeň komprese všech válců. Spádový karburátor osvědčené značky Zénith U popř. 30 TD nebo Solex 30 AVR, se kterým výkon vzrostl až na 33 kW (45 k). Palivová nádrž o objemu 40 l byla umístěna vpředu pod kapotou, u dělicí stěny motorového prostoru s kabinou. Metalurgicky se motor od předchozího typu příliš nezměnil. Blok motoru a víko klikové skříně byly odlity ze slitiny hliníku a křemíku (silumin), písty se odlévaly z elektronu (slitina z 90 % hořčíku a 10 % hliníku) a ojnice byly vykovány v zápustkách pro změnu z duralu (slitina tvořená z více než 90 procenty hliníkem, zhruba pěti procenty mědi a malými přísadami hořčíku či manganu). Z „těžšího“ materiálu byla pouze litinová hlava válců. Vačkový hřídel umístěný nad válci byl uložen ve třech ložiscích a byl pečlivě staticky i dynamicky vyvážen. Poháněn byl válečkovým, třířadovým řetězem s napínákem. Vačkový hřídel v hlavě shora ovládal mírně skloněné ventily. Mazání motoru (tlakové, cirkulační, nádržka na 8 l) zajišťovalo zubové čerpadlo s plnoprůtokovým plstěným filtrem (s dvojím čištěním). Spotřeba oleje se pohybovala v rozmezí 0,2–0,23 l/100 km. Klasický chladicí systém s chladičem a vodní pumpou (s objemem chladiva 20 l) byl podporován větrákem, umístěným na předním konci vačkového hřídele. náhled|Wikov 40 (Auto, leden 1934) Přenos síly se děl přes třírychlostní převodovku, kardanův hnací hřídel se dvěma krytými křížovými klouby, kuželový diferenciál a rozvodovku se spirálním ozubením Gleason v zadní nápravě. Spojka byla suchá jednokotoučová spojka s třecími segmenty na lamelovém vloženém kotouči. Od roku 1935 byly rychlostní stupně synchronizovány. Elektrická výzbroj se skládala ze 2 akumulátorů Varta 75 6 V (12 V) o kapacitě 75 Ah, dobíjecího dynama Bosch RJC 12 a startéru Bosch BJH 06/12. Zapalovací svíčky byly rovněž od firmy Bosch, typ M145 TI. Shodný motor byl montován i nákladního automobilu Wikon 1,5 t. náhled|Wikov 40 čtyřsedadlová limuzína na prodlouženém podvozku 3,25 m (Auto leden 1934) Podvozek Co se týče konstrukce šasi, základem byl rám se dvěma podélnými hlavními nosníky, nově opatřenými odlehčenými lisovanými výztuhami v kritických místech. Podélné nosníky spojovalo pět přinýtovaných příček různého průměru. Rám byl zesílen, tvar U byl zavařen do skříňového tvaru, čímž bylo docíleno mnohem větší tuhosti rámu. Vozy Wikov 40 měly tak tuhé šasi, že se mohlo zavést používání patentního, vřetenového zvedáku, který se zasouval do vedení přinýtovaného asi v polovině délky boku stupačky do boků rámu. Vůz měl klasicky stavěný podvozek s tuhými nápravami vpředu i vzadu, odpruženými podélnými půleliptickými listovými péry doplněnými olejovými tlumiči pérování Doko, byl vybaven kapalinově ovládanými bubnovými brzdami Lockheed na všech čtyřech kolech a centrálním mazáním podvozku Willi Vogel. Pohotovostní hmotnost 1200 kg. Tyto automobily měly již levostranné řízení. Návrh řádu silniční a cestní policie, vypracovaný ministerstvem veřejných prací, že řidiči vozidel všeho druhu atd. jsou povinni používati pravé strany silnice ve směru své jízdy, se již v té době projednával v parlamentu. V roce 1932 se v Evropě mimo Maďarska a Anglie jezdilo již jen vpravo. Že tento zákon „vstoupil“ v platnost až v pohnutých, březnových dnech 1939, není vina firmy Wikov.
Řízení u všech typů Wikov bylo šnekové, bez posilovače. Na osvětlené přístrojové desce byla spínací skříňka, tachometr s denním a celkovým počítadlem ujeté vzdálenosti, osmidenní hodiny, ukazatel tlaku oleje, páčka pro stanovení okamžiku zážehu a spouštěcí klapky karburátoru.
Disková nebo drátěná kola nesla "balonové" pneumatiky o rozměru 5,50–18", 6,00–16" nebo 6,50–16" či "superbalony" 7,00–16" na diskových kolech 18", později 16". Hmotnost samotného podvozku činila 780–870 kg, u prodloužené verze s delším rozvorem pak 950 kg. náhled|Wikov 40 (Měsíc, květen 1934)
Karoserie Podstatným rozdílem mezi typů 35 a 40 byl tvar jejich karoserie. Karosárna automobilky začala uplatňovat tehdy módní trendy aerodynamického tvarování. Nejčastěji se jednalo o čtyřdveřový čtyřmístný uzavřený vůz (tudor, sedan, limuzína), popř. otevřený faeton a kabriolet se stahovací střechou pro čtyři až sedm cestujících, dvou anebo čtyřdveřový. Hmotnost automobilu se dle provedení karoserie pohybovala v rozmezí 1370–1550 kg. U všech těchto variant už byla patrná snaha o aerodynamické řešení přídě vozu, se šikmou maskou chladiče a se skloněným předním oknem. Limuzínu na prodlouženém podvozku pro 6–7 osob se šesti bočními okny si kupující mohl objednat s prosklenou přepážkou mezi řidičem a "posádkou" vzadu. Vozy pozdějšího provedení měly v kapotě motoru místo dřívějších větracích štěrbin na bocích modernější, obdélníkové větrací klapky. Úplně poslední automobily Wikov 40 měly kruhové větrací klapky na bocích kapoty. náhled|Wikov 40 Standard (Měsíc, č. 8, 1935) Kostra karoserie byla ze dřeva, pro potahy se používal slabým plechem. Přední i zadní dveře měly závěsy na středovém sloupku B, takže přední dveře se otevíraly proti směru jízdy, což mohlo být nebezpečné. Vůz měl elegantní kapkovité blatníky a splývavou záď. K vybavení vozu patřilo zpětné zrcátko, elektrický stěrač čelního skla a osvětlení interiéru třemi svítilnami. Na levé straně přístrojové desky byla rezervní, ruční houkačka a hledací reflektor. Většina vozů byla vybavena dvěma rezervami připevněnými na zádi karoserie, které byly umístěny v pochromovaných krytech. Jen šestimístné limuzíny konzervativnějšího vzhledu si ponechaly náhradní kola ve vybrání předních blatníků. Typickým představitelem této řady byl elegantní čtyřdveřový sedan se šikmou maskou, šikmým čelním oknem, výrazně zaoblenou střechou, oblými okénky v zadních sloupcích a splývavou zádí ozdobenou dvojicí náhradních kol v chromovaných krytech. Vrchol nabídky představovaly vozy pětimetrové délky stavěné na prodloužené verzi podvozku s rozvorem 3250 mm a na sníženém šasi. Typickým představitelem této verze byl čtyřdveřový luxusní sedan conduite intérieure (nazývaný labuť) se šikmo skloněným chladičem s chromovanou maskou, šikmým čelním sklem, výrazně zaoblenou střechou, oblými okénky v zadních sloupcích a splývavou zádí. Za stejnou cenu (67 000 Kč) se prodával i dvoudveřový kabriolet s rozměrným kufrem na zádi, na kterém byla připevněna dvě náhradní kola v chromovaných krytech. Kabriolety se dodávaly jako dvouoknové s delší boční částí skládací střechy anebo jako čtyřoknové. Stejné boční linie měla také dvoudveřová varianta tudor. náhled|Wikov 40, 6sedadlová limuzína (Měsíc, č. 9–10, 1935) Zájemci o jiné karoserie, kterých dříve Wikov nabízel nepřeberné množství, měli možnost individualizace u soukromých karosáren Sodomka, Patera či Brožík. Kabriolet Wikov 40 z roku 1934 se zakázkovou karoserií od francouzské firmy Carrosserie Vanvooren (Courbevoie) z roku 1937 byl zhotoven pro Hanu Wichterlovou, dceru továrníka Wichterleho, když studovala v Paříži sochařství. Tato firma z předměstí Paříže v Courbevoie karosovala především vozy Hispano-Suiza, Bugatti, Rolls-Royce, Delage, Delahaye a Bentley. Renovovaný Wikov 40 s karoserií Vanvooren se představil v roce 2009 na Memoria Auto Wikov.
Od jara 1934 automobilka nabízela za 57 000 Kč čtyřmístný model Standard (čtyřdveřový sedan pro 4–5 osob) se skromnější výbavou, ale také luxusní vozy pětimetrové délky stavěné na sníženém a prodlouženém šasi s rozvorem 3,25 m (sedan conduite intérieure, kabriolet). Standard "zdědil" částečně po Wikovu 35 splývající záď přecházející v ostrou vodorovnou odtokovou hranu, ale zde však obtékání vzduchu poněkud narušovala dvě vyčnívající náhradní kola. Ceny Standardů začínaly na 67 000 Kč a narůstaly v závislosti na přáních zákazníků ohledně individuálního provedení karoserie. Podle dobových statistik přibylo v letech 1933 a 1934 na československých silnicích jen 54 a 58 osobních vozů značky Wikov, zatímco ještě v roce 1932 to bylo 81 aut. V roce 1934 se na standardním podvozku (3000 mm) prodávaly: čtyřsedadlový otevřený vůz s kufrem za 50 000 Kč, čtyřsedadlová čtyřdveřová limuzína za 59 500 Kč, čtyřsedadlový dvoudveřový conduite intérieure s vestavěným kufrem 59 500 Kč, čtyřsedadlový kabriolet s vestavěným kufrem za 61 500 Kč, šestisedadlová limuzína s mezistěnou (anebo bez ní) za 61 500 Kč a konečně aerodynamický čtyřsedadlový conduite intérieure za 70 000 Kč. Na prodlouženém podvozku (3250 mm) byla limuzína za 65 500 Kč, i ostatní modely s tímto podvozkem byly o ca 4000 Kč dražší než standard 3000 mm. náhled|Wikov 40, čtyřsedadlový kabriolet na sníženém a prodlouženém podvozku 3,25 m (Salon, březen 1937) V sezóně 1935 se objevilo několik vozů Standard s výrazně protaženými blatníky a jen se dvěma větracími klapkami na bocích kapoty. Nově byl upraven tvar masky chladiče a již nebyla použita "rušící" spojovací tyč reflektorů a dřívější rozpěrnou tyčí podvozku.