Bitva u Romani byla posledním pozemním útokem Ústředních mocností na Suezský průplav na začátku Sinajsko-palestinské kampaně během první světové války. Bitva proběhla mezi 3. a 5. srpnem 1916 poblíž egyptského města Romani a starověkého města Pelusium na Sinajském poloostrově, 37 km východně od Suezského průplavu.
Vítězství 52. (Lowland-Nížinné) pěší divize a divize ANZAC (Australsko-Novozéladská armádní skupina) jízdní pěchoty Egyptských expedičních sil (EEF) nad spojenými osmansko-německými silami, které pochodovaly přes Sinaj, znamenalo konec kampaně Obrana Suezského průplavu (známé také jako Offensive zur Eroberung des Suezkanals nebo kinci Kanal Harekâtı), která začala 26. ledna 1915.
Vítězství Britského impéria, první nad Osmanskou říší v této válce, zajistilo bezpečnost Suezského kanálu před pozemními útoky a ukončilo plány Centrálních mocností narušovat provoz průplavu ovládnutím severních strategických přístupů k němu. Postup ANZAC divize jízdní pěchoty, který skončil 12. srpna v Bir el Abd, zahájil Sinajsko-Palestinskou kampaň. Poté, co byla ANZAC divize v útoku podpořena Imperiální Velbloudí brigádou pronásledovala německou a osmanskou armádu mnoho kilometrů přes Sinajský poloostrov, čímž důrazně odčinila svoji porážku, kterou utržila o tři měsíce dříve u Katii.
Od konce dubna 1916, poté co osmanské síly vedené Německem zaútočily na britský (Yeomanry) pluk kavalérie u Katii, se síly britského impéria v regionu nejprve zdvojnásobily, z jedné brigády na dvě, a poté rostly tak rychle, jak se mohla rozvíjet podpůrná infrastruktura. Stavba železnice a vodovodu brzy umožnila v Romani k lehké jízdě (kavalérii) připojit pěší divizi a nasadit brigádu jízdních střelců. V letním vedru byly ze základny v Romani prováděny pravidelné hlídky a průzkumy, zatímco pěchota budovala rozsáhlou řadu obranných postavení. Dne 19. července byl zaznamenán postup velkých německých, rakouských a osmanských sil přes severní Sinaj. Od 20. července do začátku bitvy se 1. a 2. australská brigáda lehké kavalérie střídaly v útocích na postupující nepřátelskou kolonu.
V noci ze 3. na 4. srpna zahájily postupující síly (německé formace Pasha I a osmanská 3. pěší divize) útok z Katii na Romani. Přední jednotky rychle vytvořily obrannou formaci z 1. brigády lehké jízdy (divize Anzac). Během prudkých bojů před úsvitem 4. srpna byli australští jízdní střelci nuceni se pomalu stáhnout. Za denního světla byla jejich linie posílena 2. brigádou lehké jízdy a zhruba v polovině dopoledne se do bitvy zapojila 5. jízdní brigáda a novozélandská jízdní střelecká brigáda. Společně se těmto čtyřem brigádám jízdní divize Anzac podařilo zadržet a odklonit útočící německé a osmanské síly do hlubokého písku. Zde se dostaly na dostřel silně opevněné 52. (nížinné) divize, bránící Romani a železnici. Koordinovaný odpor všech těchto formací EEF, převládající hluboký písek, vedro a žízeň znamenala, že německo-rakousko-osmanský postup byl zadržen. Přestože útočící síly příštího rána urputně bojovaly, aby si udržely své pozice, za soumraku byly zatlačeny zpět do výchozího bodu v Katii. Mezi 6. a 9. srpnem byl jejich ústup následován Anzac jízdní divizí, které se osmanské a německé síly bránily řadou silných akcí zadního voje proti postupující australské lehké jízdě, britské Yeomanry a novozélandské jízdní střelecké brigádě. Pronásledování skončilo 12. srpna, kdy německá a osmanská síla opustily svou základnu v Bir el Abd a ustoupily do El Arish.
Pozadí náhled|Mapa egyptského Sinajského poloostrova (Bi'r ar Rummanah je Romani a Al Qantjarah je Kantara) Na začátku první světové války se egyptská policie ovládající Sinajský poloostrov stáhla a oblast zůstala z velké části nechráněná. V únoru 1915 německo-osmanská síly neúspěšně zaútočily na Suezský průplav. Menší osmansko-beduínské síly operující přes Sinaj nadále ohrožovaly kanál od března do června během operací Britů v Gallipoli, pak prakticky přestaly až do podzimu. Německo a Osmanská říše mezitím podpořily povstání Senussiů (politicko-náboženské skupiny) na západní hranici Egypta, které začalo v listopadu 1915.
Během února 1916, i když nebyly patrné žádné známky neobvyklé vojenské aktivity na samotném Sinaji, začali Britové stavět na prvním úseku dlouhém 40 km standardní (1,42m) rozchodnou železnici a vodovod. Šlo o trasu z Kantary do Romani a Katie. Průzkumné letouny Royal Flying Corps a hydroplány Royal Naval Air Service nalezly na Sinaji jen malé, rozptýlené osmanské síly a žádné stopy po větší koncentraci nepřátelských vojsk v jižní Palestině. vlevo|náhled|Pokládka kolejí přes Sinajskou poušť Na konci března a začátku dubna rostla přítomnost Britů na Sinaji. Bylo položeno 26 km železniční tratě včetně vleček. Mezi 21. březnem a 11. dubnem byly zničeny vodní zdroje ve Wady Um Muksheib, Moya Harab a Jifjafa podél centrální sinajské trasy z jižní Palestiny. Předchozí rok je využila střední skupina asi 6000–7000 osmanských vojáků, kteří se přesunuli přes Sinajskou poušť k útoku na Suezský průplav v Ismailii. Bez těchto studní a cisteren tak centrální cestu již nemohly využít velké síly.
Ofenzivní síly německého generála Friedricha Kressa svobodného pána von Kressensteina na tuto rostoucí britské přítomnost reagovaly útokem na široce rozptýlenou 5. jízdní brigádu 23. dubna – na Velikonoční neděli a také na Den svatého Jiří – když byla dobrovolnická brigáda Yeomanry zaskočena východně od Romami v Katii a v Oghratině. Tato brigáda Yeomanry měla za úkol hlídat vodovod a železnici, protože ty byly rozšiřovány právě na zvýšení obrany Suezského průplavu směrem od pouště k Romani. V reakci na tento útok se počet sil Britského impéria v regionu zdvojnásobil. Následujícího dne jednotky Anzac (jízdní divize australského generálmajora Harryho Chauvela, konkrétně novozélandská jízdní střelecká brigáda a 2. brigáda lehké jízdy, které sloužily během kampaně v Gallipoli) znovu obsadily oblast Katii bez odporu.
Předehra
24. dubna – den po napadení u Katii a Oghratina – byl Chauvel, velitel Anzac jízdní divize, pověřen velením všech rozvinutých jednotek: 2. brigády lehké jízdy a novozélandských střeleckých brigád v Romani a 52. pěší divize u Dueidaru. Pěchota dosáhla Romani až mezi 11. květnem a 4. červnem 1916.
Budovaní železnice a vodovodu nebyly 23. dubna boji nijak silně ovlivněny a do 29. dubna pravidelně jezdily čtyři vlaky denně na hlavní trati, kterou obsluhovala železniční společnost č. 276. Dne 19. května byla otevřena hlavní trať do Romani. Druhá železniční trať s normálním rozchodem z Romani do Mahamdiyahu na pobřeží Středozemního moře byla dokončena 9. června. Podmínky však byly neúnosné; po polovině května a zejména od poloviny června do konce července bylo na Sinajské poušti extrémní období, kdy se dalo očekávat, že teploty v oblasti dosáhnou 51 °C ve stínu. Horko ale ještě nebylo tak hrozné jako prašné khamsinské bouře, které přicházely každých 50 dní po dobu několika hodin až několika dnů; vzduch se proměnil v oblak plovoucích částic písku, vrhaných silným horkým jižním větrem.
Během těchto letních měsíců nebyly prováděny žádné významné pozemní operace, osmanské posádky na Sinaji byly rozptýleny a mimo dosah britských sil. Ale neustálé hlídkování a průzkum byly prováděny z Romani do Ogratiny, do Bir el Abd a 16. května do Bir Bayud, 31 km jihovýchodně od Romani, 31. května do Bir Salmana 35 km východně a severovýchodně od Romani. Tyto průzkumy byly zajišťovány jízdními příslušníky novozélandské střelecké brigády, kteří urazili 100 kilometrů za 36 hodin. Tyto hlídky se soustředily na oblast strategického významu pro velké vojenské formace, které by se chtěly přesunout přes Sinaj po severní trase. Zde byla voda volně dostupná na velké ploše v oázách, které sahají od Dueidaru, 24 km od Kantary na Suezském průplavu, podél Darb es Sultani (stará trasa karavan), do 84 km vzdálené Salmany.
Mezi 10. a 14. červnem byl vojenskou kolonou Mukhsheib zničen poslední vodní zdroj na centrální trase přes Sinajský poloostrov. Tato kolona byla sestavena z ženistů a jednotek 3. brigády lehké jízdy, velbloudího sboru Bikaner a egyptského velbloudího transportního sboru. Vypustili z bazénů a cisteren ve Wadi Mukhsheib 19 000 000 l zadržované vody. Tato akce zúžila oblast, ve které se daly očekávat osmanské útoky, na pobřežní nebo severní cestu přes Sinajský poloostrov. náhled|Členové Australian Flying Corps v roce 1916 Během května zaútočilo osmanské letectvo dvakrát na Suezský průplav a shodilo bomby na přístav Port Said. 18. května a 18. června britské letouny bombardovaly město a letiště v El Arish. 22. května bombardovali Britové všechny osmanské tábory na frontě 72 km vzdálené od průplavu.
V polovině června zahájila aktivní službu australská letecká peruť č. 1 (Australian Flying Corps), s letkou „B“ v Suezu. 9. července byla letka „A“ umístěna v Sherice v Horním Egyptě a letka „C“ měla základnu v Kantaře.
Německé a osmanské síly
Na začátku července se odhadovalo, že v oblasti Gazy – Bersabé v jižní Palestině bylo nejméně 28 000 osmanských vojáků a že těsně před začátkem bitvy u Romani bylo v Oghratině nedaleko Katii 3000 vojáků, dalších 6000 na předsunuté základně Bir el Abd východně od Oghratiny, 2000 až 3000 vojáků v Bir Bayud na jihovýchodě a dalších 2000 v Bir el Mazar, asi 68 km na východ nedaleko od El Arish. vlevo|náhled|Romani a okolí (Serbonian lake známé rovněž jako laguna Bardawil) Von Kressensteinova čtvrtá armáda byla složena ze tří (anatolských) pěších divizí, 31., 32. a 39. pěšího pluku, celkem 16 000 mužů, z nichž 11 000 až 11 873 byli vojáci, arabské pomocné síly; a jeden pluk velbloudího sboru. Odhady jejich zbraní se pohybují od 3293 do 12 000 pušek, 38 až 56 kulometů a dvou až pěti protiletadlových kanónů; postavili také čtyři těžké dělostřelecké a horské dělostřelecké baterie (30 děl) a bojovou skupinu Pasha I. Ty byly doprovázeny téměř 5000 velbloudy a 1750 koňmi.
Bojová skupina Pasha I (asi 16 000 mužů) se skládala z kulometného praporu, čítajícího osm rot se čtyřmi kulomety na každou rotu, s osmanskou obsluhou; s pěti protiletadlovými skupinami, 60. praporem těžkého dělostřelectva, sestávajícího z jedné baterie dvou 100 mm a jedné baterie se čtyřmi 150 mm houfnicemi a dvou baterií s 210 mm houfnicemi (dvě zbraně v každé baterii). Důstojníci, poddůstojníci a „vedoucí čísla“ tohoto dělostřeleckého praporu byli Němci; zbytek byl personál osmanské armády. Kromě toho do bojové skupiny Pasha I patřily také dva oddíly minometů, 300. letecký oddíl, spojovací-radiový oddíl, tři železniční oddíly a dvě polní nemocnice. Rakousko poskytlo dvě baterie horských houfnic po šesti dělech. S výjimkou dvou houfnic o průměru 210 mm, minometů a železničních oddílů se zbytek bojové skupiny Pasha I. zúčastnil postupu směrem na Romani.
300. letový oddíl poskytl letku pro letecký průzkum a zvýšil tím počet dostupných letadel na podporu postupu přes Sinaj. Tato letadla bojové skupiny Pasha I byla rychlejší a efektivnější než „beznadějně zastaralá“ britská letadla a dokázala si udržet vzdušnou převahu nad bojištěm.
Je také možné, že 81. pluk 27. divize postoupil do Bir el Abd a zúčastnil se obrany tohoto místa.
Cílem německo-rakousko-osmanského postupu bylo obsadit Romani a poté zde vytvořit silně opevněné postavení naproti Kantaře, odkud by jejich těžké dělostřelectvo bylo v dostřelu Suezského průplavu. Útočící síly se shromáždily na jihu Osmanské říše u Shellal severozápadně od Bersabé a 9. července vyrazily na Sinaj; do Bir el Abd a Ogratina dorazily o deset dní později.
Britské síly