náhled|Súdánská žena se skarifikacemi, neznámý fotograf, pravděpodobně Gabriel Lekegian, 1890–1923 náhled|Súdánští vojáci v anglo-egyptské armádě, neznámý fotograf, 1899 náhled|Louis-Pierre Vossion: Nicola Leontides, řecký konzul v Súdánu, 1882
Fotografie Súdánu se vztahuje k historickým i současným fotografiím pořízeným v kulturní historii dnešní Súdánské republiky. K súdánské fotografii se řadí fotografie pořízené na území dnešního Jižního Súdánu, v bývalém Anglo-egyptském Súdánu a některé z nejstarších fotografií z 60. let 19. století vytvořených během turecko-egyptské nadvlády. Stejně jako v jiných zemích, i v Súdánu během 20. století rostl význam fotografie ve sdělovacích prostředcích a rozmach zažila i amatérská fotografie, což ve výsledku vedlo k širší fotografické dokumentaci, která pokračuje i po roce 2000. Ve 21. století prošla súdánská fotografie důležitými změnami, a to zejména díky digitální fotografii a distribuci fotografie prostřednictvím sociálních médií a internetu.
V počátečním období súdánské fotografie na přelomu 19. a 20. století stáli za súdánskými fotkami i filmy zahraniční fotografové, avšak od 50. let 20. století se začali prosazovat i místní fotografové jako Gadalla Gubara nebo Rashid Mahdi. V roce 2017 Súdánský historický fotografický archiv v Chartúmu začal budovat vizuální inventář každodenního života od nezávislosti Súdánu v roce 1956 až do začátku 80. let. Jak dokumentuje rozsáhlá výstava Umělecká nadace v Šardžá Utváření moderního uměleckého hnutí v Súdánu (), toto období zahrnuje i Gubaru a Mahdiho jako umělecké fotografy během plodného období moderního umění v zemi.
Od konce druhé světové války vzešly ve známost fotografické příběhy venkovských etnických skupin v jižním Súdánu, které se proslavily v historii súdánské fotografie. Tyto fotografické příběhy vytvářeli fotografové cestující kolem světa, jako byl britský fotoreportér George Rodger, německá filmařka Leni Riefenstahlová nebo fotograf Sebastião Salgado z Brazílie.Porovnejte například následující citát: „Pravděpodobně nejznámější fotografické knihy o Súdánu jsou od Leni Riefenstahlové The Last of the Nuba a People of Kao,...„ (s. 59–60) in V poslední době vývoj v oblasti cestovního ruchu, celosvětová poptávka po fotografiích v hromadných sdělovacích prostředcích a v digitálních médiích 21. století umožnila rostoucímu počtu súdánských a zahraničních fotografů pečlivě sledovat a zaznamenávat život v Súdánu.
Koloniální období Nejstarší fotografie pořízené cizinci vlevo|náhled|Richard Buchta: Muž kmene Avukaja, Súdán, 1877–1880
Nejstarší existující fotografie v Súdánu byly pořízeny v sedmdesátých letech 19. století britskými, rakouskými, francouzskými nebo jinými zahraničními fotografy a sloužily jako dokumenty o životě v Africe. Digitální sbírky Veřejné knihovny v New Yorku mimo jiné obsahují řadu takových raných fotografií pořízených v Súdánu. Archiv několika tisíc fotografií, pořízených převážně britskými úředníky a návštěvníky v letech 1899 až 1950, je uložen v súdánském archivu na Durhamské univerzitě ve Velké Británii.Ve své knize The Sudan: Photographs from the Sudan Archive autoři publikovali 240 fotografií představující „události historického nebo vojenského významu, technické úspěchy a každodenní život a odpočinek Súdánců a jejich tehdejších vládců.“ Stejná univerzita také obsahuje několik dalších archivů britských koloniálních důstojníků, včetně fotografií z různých měst a oblastí Súdánu, s online katalogem.
Po svých cestách do Horního Egypta, východního Súdánu a Etiopie v roce 1847–1848 francouzský fotograf a autor vědeckých a etnografických publikací Pierre Trémaux publikoval druhý díl Voyage en Éthiopie, au Soudan Oriental et dans la Nigritie, věnované Súdánu v roce 1862, včetně výtisků z jeho fotografií lidí z Darfuru, Sennaru nebo pohoří Núba.Trémaux, Pierre. Voyage en Éthiopie, au Soudan Oriental et dans la Nigritie, Vol. 2: Le Soudan, textes de l'Atlas, Paris, Hachette 1862. - For a discussion of his photographs, see
náhled|Fotografická kamera připevněná na drakovi, kterou provozoval britský archeolog Henry Wellcome, 1912–1913
V 80. letech 19. století vydal rakouský průzkumník a fotograf Richard Buchta několik knih v němčině o svých cestách po Nilu, včetně velkého množství portrétních fotografií etnik v jižním Súdánu. Na přelomu let 1884/1885 zdokumentoval italsko-britský fotograf Felice Beato neúspěšnou nilskou výpravu britské armády, která přišla na pomoc generálmajorovi Charlesi Georgi Gordonovi v Chartúmu, který byl obklíčen mahdistickými silami. Po krátkém Mahdistově státu poskytlo angloegyptské dobytí Súdánu nové příležitosti pro fotografie britských vojenských nebo jiných úředníků. V té době byla raná technologie fotografování extrémně obtížná a nákladná, protože se používaly velkoformátové fotoaparáty a skleněné desky.V článku „Capturing the Light of the Nile“ o prvních fotografiích pořízených v Egyptě uvádí autor následující poznámky k fotografické technologii z konce 19. století: „Technologie se neustále zlepšovala a diverzifikovala. Papírové negativy byly v procesu mokrého kolódia brzy nahrazeny skleněnými deskami. Vznikla kombinace ostrosti daguerrotypů s reprodukovatelností kalotypů.“
náhled|vlevo|Francis Gregson: Emír Mahmúd jako válečný zajatec
Anglo-egyptské znovudobývání Súdánu v letech 1896–1898 zdokumentoval válečný zpravodaj Francis Gregson. Fotografoval jak postup britských jednotek, tak vítězství jednotek Horatia Kitchenera nad mahdistickými silami ve svém albu Khartoum 1898 s 232 stříbro-želatinovými fotografiemi. Mezi dalšími fotografiemi poražených Súdánců je například snímek velitele v bitvě u Atbary, Emira Mahmúda, jako válečného zajatce.
V letech 1912–1913 byla v Súdánu použita nová fotografická technologie a sice pro letecké snímkování v archeologii, kdy britský podnikatel a amatérský archeolog sir Henry Wellcome aplikoval svůj automatizovaný drak na troleji nesoucí fotografickou kameru při vykopávkách v Jebel Moya, dokumentoval několik dalších fotografií k této archaeologické kampani.Kniha Johna Warda z roku 1905 Our Sudan – Its Pyramids and Progress. J. Murrey, 1905 představuje informace a fotografie na archeologických nalezištích v Súdánu na přelomu století a dříve.
Kritické ocenění těchto raných nesúdánských fotografů a zájmu jejich klientů o exotické obrazy Súdánu vyjadřuje následující citát dánské výzkumné pracovnice Elsy Yvanezové:
Etnografické fotografie Huga Bernatzika V roce 1927 cestoval rakouský fotograf a cestopisec Hugo Bernatzik lodí a vlastním automobilem do jižního Súdánu. Vrátil se s 1400 fotografiemi a 30 000 stopami filmového materiálu a své dojmy a etnografické snímky lidí kmene Šilluků, Nuerů a Núba publikoval v roce 1930 v populárním cestopisu, nejprve v němčině a později v angličtině s názvem Gari Gari: The Call of the African Wilderness (1936). Exotické obrazy a popisy etnického života v odlehlých oblastech jižního Súdánu se tak dostaly do povědomí evropského publika a později je následovaly fotopříběhy George Rodgera a Leni Riefenstahlové.
George Roger a jeho fotopříběhy Núby a Latuky Profesionálním západním fotoreportérem, který se zajímal o tradiční životní styl v Africe, byl George Rodger, zakládající člen agentury Magnum Photos. Jeho fotografie původních obyvatel pohoří Núba v súdánské provincii Kordofán a Latuka a dalších kmenů v jižním Súdánu z roku 1948 a 1949 nazval editor knihy Núba a Latuka. Barevné fotografie „některé z historicky nejdůležitějších a nejvlivnějších snímků pořízených v subsaharské Africe během dvacátého století“. Jak napsal Rodger o několik let později: „Když jsme opouštěli pohoří Núba, vzali jsme si s sebou pouze vzpomínky na lidi... mnohem pohostinnější, rytířštější a laskavější než mnozí z nás, kteří žijeme v „temnotě“ na kontinentech mimo Afriku.“ V roce 1951 publikoval Rodger svou fotografickou esej v časopisu National Geographic. Jeho snímky později přiměly kontroverzní německou fotografku a filmařku Leni Riefenstahlovou k tomu, aby odcestovala do pohoří Núba a pořídila tam své vlastní fotografické příběhy o domorodých obyvatelích.
První súdánští fotografové Pokud bylo zdokumentováno, jedním z prvních profesionálních súdánských fotografů a filmových kameramanů byl Gadalla Gubara, průkopník kina v Súdánu a v Africe. Během druhé světové války a po ní natáčel a fotografoval mnoho současných událostí, jednou z nich bylo vztyčení súdánské vlajky v Den nezávislosti.„Gubara a scenárista Kamal Ibrahim byli jedinými kameramany, kteří zaznamenali nezávislost Súdánu dne 1. ledna 1956. Zachytil symbolické okamžiky, kdy demokraticky zvolený předseda vlády Ismail Al-Azhari kráčel z parlamentu do prezidentského paláce a nahradil britskou a egyptskou vlajku vlajkou modro – zlato – zelenou vlajkou Súdánu.“ https://allafrica.com/stories/201209160219.html Dalším raně súdánským fotografem byl fotograf samouk Rashid Mahdi.V článku o výstavě „Chartúmská škola: Vznik hnutí moderního umění v Súdánu (1945–současnost)“ v magazínu Sharja ve Spojených arabských emirátech, 2017, autor píše o fotografii v Súdánu: „Výstava zdůrazňuje práci dvou průkopnících fotografie: Rashid Mahdi a Gadalla Gubara, jakož i dalších studiových fotografech, jako byli například: Abbas Habib Alla, Mohamed Yahya Issa, Fouad Hamza Tibin, Osman Hamid Khalifa, Omar Addow, Richard Lokiden Wani a Joua, v kontextu s historickými vazbami mezi fotografií, dekolonizací a sebeprezentací. Zdroj: Francouzský fotograf Claude Iverné, který sám vytvořil fotografické příběhy v Súdánu, nazval Rashida Mahdiho „rozhodně nejsofistikovanějším a jedním z hlavních afrických fotografů 20. století“. Na své internetové stránce, která představuje kolekci asi 12 000 digitalizovaných obrázků od roku 1890 až dosud, Iverné publikoval mnoho fotografií Rashida Mahdiho, a to jak z Mahdiho vlastní sbírky, tak z Musée du quai Branly v Paříži. Ve svém článku An Outline History of Photography in Africa to ca 1940 zaznamenali autoři David Killingray a Andrew Roberts významnou změnu zastoupení na fotografiích Afričanů ve městech během 30. let, kdy je nazývali obrázky lidí, nikoli „domorodců“. Ala Kheir je jeden ze zakladatelů skupiny Sudanese Photographers Group v Chartúmu v roce 2009, pořádá mezinárodní výstavy fotografií a školení pro fotografy v Africe. Mimo jiné fotografoval lidi žijící na předměstí Chartúmu a trpící „zanedbanými tropickými nemocemi“, mezi které patří lepra, spavá nemoc a říční slepota. Období po nezávislosti (1956–2010) náhled|Súdánská vlajka vztyčená na slavnostním ceremoniálu nezávislosti 1. ledna 1956, foto: Gadalla Gubara
Archiv historické fotografie Súdánu – dokumentující sociální změny Při nedávném pokusu o sběr a publikování historických fotografií zahájil Súdánský archiv historické fotografie na katedře historie Univerzity v Chartúmu v roce 2017 budování knihovny obrazů o súdánské historii od poloviny 20. století. Podle internetové stránky archivu „tato knihovna obsahuje obrázky a knihy, které zobrazují všechny části súdánské historie od 50. a 60. let, včetně počátků Chartúmské univerzity, náboženských aktivit řádů súdánských súfijů, významných politiků, hudebníků, sportovců a každodenního života.“ Tyto fotografie jsou přístupné jak na oddělení, tak online.
Zlaté roky fotografie 1950–1990 náhled|Fouad Hamza Tibin: Mladá súdánská žena, 1975