Vladimír Boudník (17. března 1924 Praha – 5. prosince 1968 Praha) byl český grafik a malíř, autor originálních technik aktivní a strukturální grafiky. Založil vlastní umělecký směr, tzv. explosionalismus a patří k předchůdcům českého abstraktního umění. Svým dílem ovlivnil řadu svých bývalých spolupracovníků v továrněJiří Valoch, Boudníkova padesátá léta, in: Primus Z (ed.), 2004, s. 59–62, z nichž někteří, jako Lubomír Přibyl, Josef Hampl nebo Oldřich Hamera se poté vydali vlastní cestou a dosáhli významných úspěchů. Boudník měl vliv i na celou generaci tvůrců českého informelu, kteří koncem 50. let studovali na Akademii výtvarných umění a na řadu grafiků, kteří si jeho grafické techniky osvojili. náhled|Pamětní deska na domě na Kostnickém náměstí na Žižkově v Praze, kde Vladimír Boudník žil a zemřel
Život
Raná léta Vladimír Boudník se narodil v Praze 17. března 1924 v rodině Jindřišky a Josefa Boudníkových (laborantky a technického úředníka). Jeho otec onemocněl tuberkulózou a zemřel, když byly Vladimírovi tři roky. Vladimír až do roku 1932 žil u rodičů svého otce Josefa v Tovéři u Olomouce a v sousedních Dolanech absolvoval 1. a 2. třídu. Matka se roku 1930 znovu provdala za stavebního inženýra a vdovce Jaroslava Zikmunda, který měl z předchozího manželství osmiletého syna. Roku 1932 si vzala Vladimíra zpět do Prahy a celá rodina bydlela ve vile Na Lhotce. Vladimír se svým nevlastním bratrem chodil do školy v Krči a pak na měšťanku a jednoroční učební kurs v Nuslích. Ve škole měl problémy do doby, než se zjistilo, že má vadu zraku, a dostal brýle. Za války nejprve od roku 1939 navštěvoval Živnostenskou školu kovodělnou a zároveň se vyučil nástrojařem v podniku Zeus, který spoluvlastnil jeho strýc Václav Müller. V srpnu 1942 školu dokončil a získal výuční a také tovaryšský list.V. Merhaut, 2009, s. 11–16
Matka se s manželem často hádala a nakonec se spolu s Vladimírem odstěhovala do garsoniéry v Mladoňovicově ul. 35 (J. Želivského) na Žižkově. Také pro Vladimíra bylo soužití s panovačnou matkou a jejím kocourem zdrojem trvalých konfliktů, které popisuje ve svých textech.V. Merhaut, 2009, s. 75 Jeho další studium na Vyšší průmyslové škole strojnické v Betlémské ulici přerušilo totální nasazení v srpnu 1943. Zprvu odklízel trosky po bombardování v Dortmundu a pak pracoval až do konce roku v železárnách Hoesch jako údržbář.Želazková M, 2009, s. 10 V lednu 1944 se vrátil do Prahy a absolvoval druhý ročník strojnické průmyslovky, studia ale nedokončil. Ve třetím ročníku ze školy odešel a aby se vyhnul dalšímu totálnímu nasazení v Německu, pracoval do konce války v továrně Pantof v Radotíně vyrábějící součástky pro německou armádu. Tam se každou sobotu odbýval i základní vojenský výcvik beze zbraní.V. Merhaut, 2020, s. 384
Po válce vystudoval v letech 1945-1949 Státní grafickou školu v oddělení kresby (prof. Rudolf Beneš). Jeho spolužáky byli Zdeněk Bouše, Milan Bubák, Jaroslav Rotbauer, Hanes Reegen, Jaroslav Dočekal, Josef Krauer nebo Jiří Šmejkal, z nichž někteří se stali jeho přáteli na celý život.Krumpolec L., 2008, s. 12 Než si Boudník vyřídil odklad vojenské služby, byl roku 1946 a 1947 opakovaně povolán na vojnu. Roku 1947 na něj dolehly důsledky války i mezinárodní situace a sepsal celkem sedm mírových provolání „Národům!“, která vytiskl jako suché jehly. Se Zdeňkem Boušem napsal v létě roku 1948 první koncept zásad explosionalismu.
Explosionalismus Roku 1949 Boudník sepsal dva Manifesty explosionalismu, které prosazovaly spontánní tvůrčí akt vycházející z volné asociace. Během léta tyto manifesty rozeslal na mnoho pražských adres a také do Paříže.V. Merhaut, 2009, s. 47–51 Po ukončení školy byl v září 1949 povolán k výkonu základní vojenské služby v Plzni, kde ho velení brzy přeřadilo k tvorbě plakátů. Mezi vojáky působil jako apoštol explosionalismu a po dvou měsících byl předčasně propuštěn do civilu pro nezpůsobilost k vojenské službě.V. Merhaut, 2009, s. 57, 70 V březnu 1950 vytiskl ofsetem třetí dokument s názvem Explosionalismus, kde se snažil dodat další argumenty získané amatérským studiem psychologie a fyziologie. Boudník byl přesvědčen, že objevil něco nového a originálního a zároveň byl nervózní ze ztráty komunikace se západním světem v důsledku spuštění železné opony.V. Merhaut, 2009, s. 60 3. července 1949 své zkušenosti z akcí v ulicích shrnul do obsáhlého dopisu (14 stran A4), který několikrát rozmnožil přes kopírák a rozeslal na adresy, kde očekával nějakou odezvu, ale nikdo na jeho dopis nereagoval.Vladislav Merhaut: příběh Vladimíra Boudníka - koláž na dané téma, in: Primus Z (2004), s. 296–298 Roku 1950 nastoupil do propagačního oddělení podniku Kovoslužba jako grafik. Tam mu vadily zásahy vedení do jeho práce a již v červnu 1950 se přihlásil na brigádu v Kladenských hutích, kde se spřátelil s Bohumilem Hrabalem.
Kvůli neustálým konfliktům se odstěhoval od matky a od května 1950 žil několik měsíců jako tulák bez vody a elektřiny v bývalém skladu Kovoslužby na půdě domu v Týnské ulici, odkud ho před umrznutím zachránil Bohumil Hrabal a vzal ho k sobě do bytu. Bydleli pak společně téměř dva roky, každý v jedné ze dvou místností bývalé kovářské dílny v zadním traktu domu Na hrázi 24 v LibniB. Hrabal, Něžný barbar, 1990, s. 64 (dům byl později zbourán kvůli stavbě metra). Boudník se díky němu seznámil se světovou literaturou a prokletými básníky a svými deníkovými texty ovlivnil Hrabalův literární styl.V. Merhaut, 2020, s. 90 Hrabal poskytl krátkodobě přístřeší i dalším lidem – Boudníkovu příteli Zdeňku Boušemu, grafiku Pithartovi, truhláři Kaiferovi, ad. Přicházeli za nimi Zbyněk Sekal, Adolf Born, Jaroslav Dočekal nebo Oldřich Jelínek.V. Merhaut, 2009, s. 86 V létě 1951 Boudník podnikl cestu do Beskyd a na Slovensko s Jaroslavem Rotbauerem.
Zaměstnání ve Středočeských strojírnách Boudník pracoval v Kovoslužbě až do léta roku 1952. V říjnu 1952 se odstěhoval zpět k matce a nastoupil do Aero Vysočany (Středočeské strojírny, později ČKD Trakce) jako soustružník a začal se věnovat grafice. V továrně byl šestidenní pracovní týden s osmihodinovou pracovní dobou na směny a Boudník se mohl zabývat grafikou pouze ve volném čase v noci nebo v neděli. V práci si však na soustruhu vyrobil vlastní satinýrku k tisku menších grafických listů.V. Merhaut, 2020, s. 11 V dílně si také zhotovil většinu matric a doma z nich tiskl grafické listy, které přinášel k posouzení svým spolupracovníkům a většinou je pak rozdal. Boudníkovým „sekretářem“, který schraňoval grafické listy, sháněl pro něj materiál a později vyřizoval i korespondenci do zahraničí, byl jeho spolupracovník Vladislav Merhaut (1938–2021).V. Merhaut, 2020, s. 12 Také Bohumil Hrabal často Boudníkovi kupoval barvy nebo papíry. Boudník nebyl jako soustružník příliš zručný a v úkolové mzdě si málo vydělal. Od roku 1954 byl přeřazen na profesi dílenského rýsovače s pevnou hodinovou mzdou.V. Merhaut, 2020, s. 119 Spolu s Jiřím Šmejkalem v té době využíval ateliér v Libni Na Žertvách, který jim propůjčil Jaroslav Rotbauer a Šmejkal si do něj přestěhoval velkou profesionální satinýrku.V. Merhaut, 2020, s. 386 Z ateliéru se stalo bohémské doupě, kde se pořádaly večírky, kam přicházeli výtvarníci (Adolf Born, Oldřich Jelínek) a literáti číst své texty (Bohumil Hrabal, Vladimír Burda, Jiří Šmoranc).Vladislav Merhaut: příběh Vladimíra Boudníka - koláž na dané téma, in: Primus Z (2004), s. 305
Boudník byl bytostně přesvědčen, že je jako tvůrce explosionalismu zakladatelem nového výtvarného směru a v obavě, aby mu nebylo upřeno toto prvenství, rozesílal dopisy svým spolužákům a na nejrůznější adresy včetně VŠUP a redakcí výtvarných časopisů a vkládal do nich ukázky svých grafických listů. Přes svou matku navázal kontakt s psychiatrem Vladimírem Vondráčkem, který jeho činnost podpořil a dal mu i některé rady a doporučení na odbornou lékařskou literaturu. Postupně rozeslal dopisy několika dalším psychiatrům (prof. Mysliveček, prof. Henner) a podrobil se experimentům, které prováděl dr. Pinkava.V. Merhaut, 2020, s. 130 17. února 1954 utrpěl úraz hlavy a předávkoval se prášky, které mu předepsal závodní lékař.Bohumil Hrabal, Něžný barbar, Odeon 1990, s. 92–94 Během léčení se seznámil s psychiatry F. Písařovicem a F. Martonovou, se kterými konfrontoval své texty o explosionalismu a seznámil se s Rorschachovými testy, které překresloval. Boudník byl zklamaný nezájmem kulturních organizací a kunsthistoriků a usiloval, aby jeho výtvarné prvenství zaznamenali alespoň psychiatři. I po ukončení léčby s nimi v letech 1954–1956 udržoval kontakt, polemizoval o vypovídací hodnotě Rorschachových testů a zahltil je paranoidními kresbami. Kromě kreseb jim přinášel i své nejnovější grafické listy vytvořené otisky nástrojů (aktivní grafika). Roku 1955 v dopisu Jaromíru Pečírkovi zmiňuje, že o jeho explosionalismus už „jistá místa“ projevila zájem.V. Merhaut, 2020, s. 131–132 Boudník byl exhibicionista, trpěl depresemi, a patrně meteopatií a schizofrenií a na psychiatrii se o něm zachoval objemný svazek diagnóz.
V letech 1955–1956 se stal spolupracovníkem závodního časopisu Na start a měl milostný vztah s jeho šéfredaktorkou Janou Plecitou. Ta mu zařídila i nové místo s dvojnásobným platem v Aero Vodochody, ale Boudník nakonec na místo rezignoval, aby si zachoval osobní svobodu. Boudníkovou platonickou láskou se stala i mladá lékařka Františka Martonová, které posílal své variace Rorschachových testů a záznamy svých psychických stavů během experimentů, které sám na sobě prováděl. Kolekci těchto dopisů a kreseb zakoupil v roce 1990 z antikvariátu Bohumil Hrabal a knižně ji vydalo nakladatelství Pražská imaginace pod názvem Corpus delicti.V. Merhaut, 2020, s. 136–137 Roku 1957 uspořádal v ateliéru spolu s Jiřím Šmejkalem soukromou retrospektivní výstavu svých prací.
Roku 1957 se seznámil s Teklou Holéniovou, která pocházela z bohaté rodiny právníka v Prievidzi a v Praze se živila jako sochařský model. Za Boudníkovými přáteli ji poslal její tehdejší partner, sochař Jaroslav Šajn. Tekla se nastěhovala do jejich libeňského ateliéru a Boudník se s ní po dvouměsíční známosti oženil.V. Merhaut, 2020, s. 124 Manželé se přestěhovali k Vladimírově matce do bytu na Kostnické náměstí, kde ale žili ve velmi stísněných podmínkách. Roku 1958 získal Boudník přímo v domě, kde žili s matkou, suterénní byt, který adaptoval na vlastní ateliér.V. Merhaut, 2020, s. 174 V té době obdržel povolávací rozkaz na vojnu, ale jako čerstvě ženatý se tomu chtěl vyhnout a navštívil psychiatry v ÚNZ ve Vysočanech. Tam si pro získání psychiatrického posudku, který by ho definitivně zbavil povinnosti vojenské služby, vymyslel věci, které se staly součástí jeho psychiatrické složky a později mu uškodily.V. Merhaut, 2020, s. 71 Podle tohoto posudku byl „těžká psychopatická osobnost se sklonem k depresivním stavům a suicidiu.“Vladislav Merhaut: příběh Vladimíra Boudníka - koláž na dané téma, in: Primus Z (2004), s. 317