Kim Čong-il (v anglickém přepisu Kim Jong-il, , ; 16. února 1941, Vjatskoje poblíž Chabarovsku – 17. prosince 2011, Severní Korea)N Korean leader Kim Jong-il dies byl severokorejský politik, zastánce učení čučche, a od roku 1994 de facto vůdce Korejské lidově demokratické republiky. Během svého pobytu v SSSR používal jméno Jurij Irsenovič Kim.
Na počátku osmdesátých let se Kim stal dědicem vlády Severní Koreje, čímž byla založena dynastie Kimů, a zastával důležité funkce v stranických a vojenských organizacích. Kim nastoupil po smrti svého otce a zakladatele Severní Koreje Kim Ir-sena v roce 1994. Kim byl generálním tajemníkem Korejské strany práce, předsedou politbyra KSP, předsedou Ústřední vojenské komise KSP, předsedou Výboru národní obrany Severní Koreje a nejvyšším velitelem Korejské lidové armády, čtvrté největší stálé armády na světě.
Kim vládl Severní Koreji jako represivní a totalitní diktátor. Kim převzal vedení v období katastrofální hospodářské krize uprostřed rozpadu Sovětského svazu, na kterém byla země silně závislá v oblasti obchodu s potravinami a dalšími zásobami, což vedlo k hladomoru. Ačkoli hladomor skončil na konci 90. let, nedostatek potravin byl po celou dobu jeho vlády nadále problémem. Kim posílil roli armády svou politikou Songun („armáda na prvním místě“), čímž se armáda stala ústředním organizátorem občanské společnosti. Za Kimovy vlády došlo také k pokusům o ekonomické reformy, včetně otevření průmyslového parku Kesong v roce 2003. V dubnu 2009 byla severokorejská ústava novelizována tak, aby se na něj a jeho nástupce odkazovalo jako na „nejvyššího vůdce KLDR“.
Nejběžnějším hovorovým titulem, který byl Kimovi během jeho života přidělen, bylo „Milovaný vůdce“, aby se odlišil od svého otce Kim Ir-sena, „Velkého vůdce“. Poté, co se Kim v roce 2008 nezúčastnil důležitých veřejných akcí, zahraniční pozorovatelé předpokládali, že Kim buď vážně onemocněl, nebo zemřel. Dne 19. prosince 2011 severokorejská vláda oznámila, že zemřel o dva dny dříve, načež byl jeho třetí syn Kim Čong-un povýšen do vysoké funkce ve vládnoucí Korejské straně práce a stal se jeho nástupcem. Po své smrti byl Kim Čong-il jmenován „věčným generálním tajemníkem“ v souladu s tradicí zřizování věčných funkcí pro zemřelé členy dynastie Kimů. Severokorejská média také začala Kim Čong-ila označovat jako „generála“, podobně jako jeho otec byl po smrti označován jako „[věčný] prezident“.
Životopis
Narození vlevo|náhled|Vrch hory Pektusan, kde se měl Kim Čong-il údajně narodit Vzhledem k silné propagandě existují mnohé rozdíly v oficiálních líčeních jeho života, která se různí podle doby vzniku, a tím, co je známo z dochovaných záznamů a dokumentů.
Podle severokorejských pramenů se narodil 16. února 1942 na hoře Pektusan, která je jako nejvyšší hora v pohraniční Mandžuska a Korejského poloostrova odpradávna opředena řadou legend a bájí. Oficiální životopis uvádí, že jeho narození bylo ohlášeno zpěvem vlaštovek, rozkvetly květiny,Nuclear Nightmare: Understanding North Korea, časový kód 00:19:05 nad horou se vytvořila dvojitá duha a na obloze se zjevila hvězda na znamení narození budoucího vůdce.
Sovětské zdroje naopak uvádějí, že se narodil 16. února 1941 v ruském vojenském táboře blízko sibiřské vesničky Vjatskoje poblíž Chabarovsku, kde jeho otec velel 1. praporu 88. brigády Sovětské armády nebo v táboře Vorošilov poblíž města Ussurijsk..
Po druhé světové válce se jeho rodina přestěhovala do Pchjongjangu. V době korejské války žil v Sovětském svazu, kam byl otcem poslán do bezpečí. Dva roky studoval na škole pro piloty v NDR a v roce 1964 absolvoval Kim Ir-senovu univerzitu. Podle svých slov též studoval angličtinu na Maltě.
V roce 1945, kdy skončila druhá světová válka a Korea získala zpět nezávislost na Japonsku, byly Kimovi čtyři roky. Jeho otec se v září téhož roku vrátil do Pchjongjangu a koncem listopadu se i Kim Čong-il vrátil do Koreje na palubě sovětské lodi, která přistála v Sonbongu. Rodina se přestěhovala do bývalého sídla japonského důstojníka v Pchjongjangu, které mělo zahradu a bazén. Kimův bratr Man Il se v tomto sídle roku 1948 za záhadných okolností utopil.
Vzdělání Podle oficiální biografie absolvoval Kim všeobecné vzdělání v období od září 1950 do srpna 1960. Navštěvoval základní školu č. 4 a střední školu č. 1 (Vyšší střední škola v Namsanu) v Pchjongjangu. Tuto informaci zpochybňují zahraniční akademici, kteří se domnívají, že je pravděpodobnější, že své rané vzdělání získal v Čínské lidové republice, kam byl převezen k zajištění bezpečnosti během korejské války.
Během celého svého školního vzdělávání se Kim angažoval v politice. Byl aktivní v Korejském svazu dětí a Kimirsenském socialistickém svazu mládeže a účastnil se studijních skupin marxistické politické teorie a jiné literatury. V září 1957 se stal místopředsedou pobočky socialistického svazu mládeže na své střední škole (předsedou musel být učitel). Prosazoval program proti frakcionářství a snažil se podpořit větší ideologické vzdělávání mezi svými spolužáky. Kim údajně také absolvoval výuku angličtiny na Maltě na počátku sedmdesátých let během svých občasných dovolených, které tam trávil jako host premiéra Doma Mintoffa.
Kim Ir-sen se mezitím znovu oženil a měl dalšího syna, Kim Pchjong-ila. Od roku 1988 Kim Čong-unův polorodý bratr působil v řadě severokorejských ambasád v Evropě a byl severokorejským velvyslancem v Polsku. Zahraniční komentátoři se domnívají, že Kim Pchjong-il byl svým otcem vyslán na vzdálené posty, aby se zabránilo mocenskému boji mezi jeho dvěma syny.
Cesta k moci
Od roku 1964 zastával několik méně významných funkcí v Korejské straně práce (původně pracoval v oddělení propagandy, rozhodoval např. o podobě filmů a divadelních her) a později se stal osobním tajemníkem svého otce. V letech 1967–1969 se začal zajímat o armádu, kde pomohl k vyškrtnutí některých velitelů z komunistické strany. V roce 1973 byl jmenován tajemníkem strany pro oblast organizace a politické agitace. V roce 1980 jej Kim Ir-sen představil jako svého nástupce. V roce 1991 se stal nejvyšším velitelem Korejské lidové armády. Po úmrtí Kim Ir-sena v roce 1994 se stal vůdcem Severní Koreje.
Vůdce Severní Koreje vlevo|náhled|Propagandistický obraz Kim Čong-ila Dne 8. července 1994 zemřel Kim Ir-sen ve věku 82 let na srdeční infarkt. Kim Čong-il byl již v roce 1974 určen jako nástupce svého otce, v roce 1991 byl jmenován vrchním velitelem armády a po smrti svého otce se logicky stal nejvyšším vůdcem.
Oficiálně převzal otcův post generálního tajemníka Korejské strany práce dne 8. října 1997. V roce 1998 byl znovu zvolen předsedou Výboru národní obrany a ústavní dodatek prohlásil tento post za „nejvyšší post ve státě”. Také v roce 1998 Nejvyšší lidové shromáždění vyškrtlo funkci prezidenta z ústavy a jmenovalo Kim Ir-sena „věčným prezidentem“ země, aby tak navždy uctilo jeho památku.
Oficiálně byl Kim součástí trojice stojící v čele výkonné moci severokorejské vlády spolu s premiérem Čche Jong-rimem a předsedou parlamentu Kim Jong-namem (bez příbuzenského vztahu). Kim velel ozbrojeným silám, Čche Jong-rim stál v čele vlády a řídil vnitřní záležitosti a Kim Čong-nam měl na starosti zahraniční vztahy. V praxi měl však Kim, stejně jako před ním jeho otec, absolutní kontrolu nad vládou a zemí. Ačkoli nemusel kandidovat v lidových volbách do svých klíčových funkcí, byl každých pět let jednomyslně volen do Nejvyššího lidového shromáždění, kde zastupoval vojenský volební obvod, díky svým souběžným funkcím nejvyššího velitele KPA a předsedy NDC.
Hospodářská politika Kim měl „pověst téměř komicky neschopného v otázkách hospodářského řízení“. Ekonomika Severní Koreje se v devadesátých letech potýkala s problémy, způsobené především špatným řízením. Kromě toho Severní Korea v polovině 90. let zažila závažné povodně, které byly ještě zhoršeny špatným hospodařením s půdou. To, spolu s faktem, že pouze 18 % území Severní Koreje tvoří orná půda a neschopností země dovážet zboží nezbytné pro udržení průmyslu, vedlo k závažnému hladomoru a zanechalo Severní Koreu ekonomicky zničenou. Tváří v tvář upadající zemi přijal Kim politiku „armáda na prvním místě“, aby posílil zemi a upevnil režim.
V návaznosti na devastaci v devadesátých letech začala vláda formálně schvalovat některé aktivity v oblasti drobného obchodu. Jak poznamenal Daniel Sneider, zástupce ředitele pro výzkum v Asijsko-pacifickém výzkumném centru Stanfordovy univerzity, tento flirt s kapitalismem byl „poměrně omezený, ale – zejména ve srovnání s minulostí – nyní existují pozoruhodné jevy, které vytvářejí zdání systému volného trhu“.
V roce 2002 Kim prohlásil, že „peníze by měly být schopny měřit hodnotu všech komodit“. Tyto kroky směrem k ekonomické reformě odrážely opatření, která přijal čínský vůdce Teng Siao-pching na konci osmdesátých a počátku 90. let. Během vzácné návštěvy v roce 2006 Kim vyjádřil obdiv k rychlému ekonomickému pokroku Číny.
Neúspěšná devalvace severokorejského wonu v roce 2009, kterou inicioval nebo schválil osobně Kim, způsobila krátkodobý ekonomický chaos a protesty a odhalila zranitelnost společenské struktury země v případě krize.
Zahraniční politika
vlevo|náhled|Kim Čong-il a ruský prezident Vladimir Putin v roce 2001 Kim byl známý jako zkušený a manipulativní diplomat. V roce 1998 zavedl jihokorejský prezident Kim Te-džung „politiku slunečního svitu“ s cílem zlepšit vztahy mezi severem a jihem a umožnit jihokorejským společnostem zahájit projekty v KLDR. Kim oznámil plány na dovoz a vývoj nových technologií s cílem rozvíjet začínající softwarový průmysl Severní Koreje. V důsledku nové politiky byl v roce 2003 severně od demilitarizované zóny vybudován průmyslový park Kesong.
Přesto však mezi oběma Korejemi docházelo k pravidelným střetům, včetně incidentu v Gangneungu v roce 1996, incidentu v Sokcho a incidentu v Yeosu v roce 1998 a bitev o Jon-pchjong v letech 1999 a 2002. Nejzávažnější konflikt se odehrál v roce 2010, kdy došlo k potopení lodi ROKS Cheonan a bombardování Jon-pchjongu, což fakticky znamenalo konec politiky slunečního svitu. náhled|Kim Ok, Kimův osobní tajemník, s americkým ministrem obrany Williamem Cohenem v roce 2000 Při setkání s japonským premiérem Džuničiró Koizumim v září 2002 Kim veřejně přiznal, že KLDR od sedmdesátých let unesla nejméně 13 japonských občanů. Podle ruského vědce Andreje Lankova vyvolalo severokorejské přiznání pobouření jak v japonské vládě, tak u široké veřejnosti, protože se potvrdila pravdivost tvrzení, která byla dosud považována za konspirační teorie.
V roce 1994 podepsaly Severní Korea a Spojené státy dohodu, jejímž cílem bylo zmrazit a nakonec zrušit severokorejský jaderný program výměnou za pomoc při výstavbě dvou jaderných reaktorů na výrobu elektřiny a záruku, že země nebude znovu napadena. V roce 2000 po setkání s Madeleine Albrightovou souhlasil s moratoriem na výrobu raket. V roce 2002 však Kimova vláda přiznala, že v rozporu s dohodou z roku 1994 vyrobila jaderné zbraně. Kimův režim tvrdil, že tajná výroba byla nezbytná z bezpečnostních důvodů – s odkazem na přítomnost jaderných zbraní Spojených států v Jižní Koreji a nové napětí ve vztazích se Spojenými státy za prezidenta George W. Bushe po projevu o ose zla. Dne 9. října 2006 severokorejská agentura Korejská centrální zpravodajská agentura oznámila, že úspěšně provedla podzemní jaderný test. V roce 2009 byl proveden druhý jaderný test. náhled|Severokorejská volební kabina s portréty Kim Ir-sena a Kim Čong-ila pod státní vlajkou (pod portréty je volební urna)
Kult osobnosti Kim byl středem kultu osobnosti, který zdědil po svém otci. Kim Čong-il byl často středem pozornosti v běžném životě severokorejců. K jeho 60. narozeninám (podle oficiálního data narození) se po celé zemi konaly masové oslavy. V roce 2010 severokorejská média informovala, že Kimův charakteristický oděv udával celosvětové módní trendy.