Francouzský protektorát Laos byl francouzský protektorát v jihovýchodní Asii na území dnešního Laosu. Existoval v letech 1893 až 1953 s krátkým meziobdobím v roce 1945, kdy zde byl japonský loutkový stát. Protektorát byl ustanoven po francouzsko-siamské válce v roce 1893 z původně siamského vazala Království Luang Phrabang. Protektorát byl začleněn do Francouzské Indočíny a v následujících letech byly k protektorátu připojeny další siamské vazalské státy, a to v roce 1899 Muang Phuan a v roce 1904 Království Champasak.
Protektorát Luang Phrabang byl nominálně pod vládou svého krále, ale faktická moc ležela v rukou místního francouzského generálního guvernéra, který podléhal generálnímu guvernérovi Francouzské Indočíny. Později připojené regiony však byly pod přímou francouzskou vládou. Během druhé světové války byla v roce 1945 krátce vyhlášena jeho nezávislost během japonské okupace. Po kapitulaci Japonska nově vzniklá vláda Lao Issara krátce vzdorovala opětovné francouzské nadvládě. Tento pokus však definitivně selhal v dubnu 1946 a francouzský protektorát byl obnoven. Laoské království získalo plnou nezávislost na základě Francouzsko-laoské smlouvy v roce 1953, kterou tak byla ukončena první válka v Indočíně. Rozpad Francouzské Indočíny byl dokončen v roce 1954 během Ženevské konference.
Vznik protektorátu vlevo|náhled|upright|Francouzský úředník s laoskými dětmi v Luang Phrabangu, 1887 Po zisku Kambodže v roce 1863 podnikli francouzští průzkumníci pod vedením Ernesta Doudarta de Lagrée několik cest podél řeky Mekong, aby objevili nové obchodní partnery pro Francouzský protektorát Kambodža. V roce 1885 byl v Království Luang Phrabang ustanoven francouzský konzulát. V té době bylo království vazalem Siamského království, kterému vládl král Chulalongkorn. Ten se obával francouzských plánů anektovat Luang Prabang, proto podepsal s Francouzi dne 7. května 1886 smlouvu, která uznávala thajskou svrchovanost nad laoským královstvím.Carine Hahn, Le Laos, Karthala, 1999, s. 60–64
Koncem roku 1886 byl vicekonzulem v Luang Prabangu jmenován Auguste Pavie, který měl na starosti expedice probíhající na laoském území s možností přeměnit Laos na francouzské teritorium. V roce 1888 čínské ozbrojené síly známé jako Armáda černé vlajky vyhlásily válku Siamu a jeho vazalskému státu Luan Prabang vypleněním jeho hlavního města. Pavie se spolu s francouzskými vojáky do konfliktu zapojili a pomohli s evakuací laoské královské rodiny do bezpečí. Navíc se francouzské jednotky z Hanoje později přesunuly do Luang Prabangu, aby odsud vyhnaly jednotky Armády černé vlajky. Po svém návratu do hlavního města požádal král Oun Kham o vytvoření francouzského protektorátu. Pavie později poslal králův požadavek francouzské vládě do Paříže. Dohoda o vytvoření protektorátu byla podepsána 27. března 1889 i přes nesouhlas Siamu.Hahn. s. 66–67
Po uplynutí ultimáta vstoupily obě země v roce 1893 do války, která vyvrcholila paknamským incidentem, kdy francouzské válečné lodi vpluly do Bangkoku i přes sliby, které Francie dala Spojenému království. Siamské království bylo donuceno uznat francouzskou kontrolu nad východním břehem řeky Mekong. Pavie i nadále podporoval francouzské expedice na laoském území a také oblasti dal moderní název Laos. Po přijetí podmínek Siamem byl oficiálně ustanoven Francouzský protektorát Laos a jeho administrativní hlavní město se přesunulo z Luang Prabangu do Vientiane. Bývalé hlavní město Luang Prabang zůstalo sídlem královské rodiny, jejíž další role byla nadále již pouze reprezentační zatímco faktická moc byla přesunuta do rukou francouzských úředníků.Hahn. 67–68 V lednu 1896 podepsala Francie s Velkou Británií smlouvu uznávající státní hranici mezi francouzským Laosem a britskou Barmou.
Reorganizace náhled|upright=0.8|vlevo|Místní laoští vojáci Francouzské koloniální gardy, kolem roku 1900 náhled|upright=0.8|vlevo|Trh v Luang Prabangu, kolem roku 1900 V roce 1898 byl Laos již plně integrován do Francouzské Indočíny, která vznikla v roce 1887 sjednocením francouzských držav ve Vietnamu a Kambodži. Později byl do Vientiane dosazen koloniální guvernér a počet laoských provincií se zvýšil ze dvou (Haut-Laos a Bas-Laos) na deset. Laoský panovník ve Luang Prabangu byl i nadále oficiálním vládcem nad touto provincií a stále existoval i královský dvůr. Ostatních devět provincií bylo pod přímou francouzskou vládou, kdy každá z provincií měla místního guvernéra a vojenskou posádku. Byly také zavedeny nové daně, které pomáhaly s financováním koloniální vlády.Hahn. s. 69–72
Dohoda z roku 1902 donutila Siamské království vzdát se území i na západním břehu Mekongu.Pierre Montagnon, La France coloniale, tome 1, Pygmalion-Gérard Watelet, 1988, s. 180 V roce 1904 byla ustanovena nová hranice mezi Laosem a Kambodží poté, co Siamské království přepustilo Francii oblasti Meluprey a Království Champasak. Na rozdíl od Království Luang Phrabang neviděli francouzští úředníci žádný přínos ve smlouvě o protektorátu s nově získaným královstvím, které tak 22. listopadu 1904 oficiálně zaniklo. Jeho území pak bylo pod přímou francouzskou koloniální správou. A tak vnitřní reorganizací provincií a přenecháním jejich některých jižních části francouzské Kambodži zmizelo Království Champasak z mapy a jeho název nadále připomínala pouze provincie Champasak. Poslední jeho král Ratsadanay si však mohl ponechat svůj titul až do konce svého života a stal se také guvernérem provincie Champasak, jehož administrativní centrum bylo roku 1908 přesunuto do Pakse. V roce 1934 byl Ratsadanay kvůli svému věku zbaven úřadu.
Francouzské plány na rozšíření laoského území skončily v roce 1907 poté, co Siamské království začalo spolupracovat s Brity, kteří tak chtěli kontrolovat expanzivní plány Francouzské Indočíny. Velká Británie se obávala, že by se Francouzi mohli pokusit anektovat samotný Siam, čímž by narušili rovnováhu sil v oblasti.
Kolonialismus v Laosu náhled|upright=0.8|Typický příklad francouzské koloniální architektury v Luang Phrabangu Kvůli neúspěšným plánům v anektování Siamu a kvůli tomu, že území Laosu bylo nejméně obydlenou indočínskou oblastí (jeho populace byla v roce 1900 odhadována na 470 000 obyvatel) a také nepřítomností mořského přístavu k obchodní činnosti, ztratili Francouzi o Laos většinu svého zájmu. Proto se oblast Laosu po dalších padesát let téměř nerozvíjela. Oficiálně zůstávalo Království Luang Phrabang francouzským protektorátem s vnitřní autonomií, ale v praxi mu vládli francouzští usedlíci, zatímco zbytek laoského území byl spravován jako francouzská kolonie. I nový král v Luang Phrabangu Sisavang Vong, který na trůn nastoupil roku 1904 zůstal po celou dobu své pětapadesátileté vlády loajální vůči Francii.
Ani ekonomicky se Francouzi o rozvoj Laosu nepostarali, tak jak tomu bylo ve Vietnamu a i do státní správy byli často jmenováni Vietnamci namísto Laosanů, což způsobovalo mezi místními obyvateli a vládou napětí a konflikty. Ekonomický rozvoj probíhal v Laosu velmi pomalu a původně bylo hospodářství založeno především na pěstování rýže a výrobě rýžového alkoholu. Navíc Francouzi neměli plány na posilování laoské ekonomiky a komerční aktivity byly ponechány místním lidem. Geografická odlehlost laoských oblastí také způsobila, že bylo toto území méně ovlivněno Francií v porovnání s dalšími francouzskými koloniemi a k roku 1937 se počet francouzských civilistů žijících v Laosu odhadoval na 574, což bylo podstatně méně než jich ve stejné době žilo ve Vietnamu či Kambodži.Hahn. s. 72–76 Pod francouzskou vládou bylo vietnamské obyvatelstvo podporováno v přesídlování do Laosu, což mělo být racionálním řešením praktických problémů v rámci indočínského koloniálního prostoru. V roce 1943 dosáhla vietnamská populace počtu dosahujícího 40 000 a v největších městech tvořili většinu obyvatelstva s právem volit si své vlastní vůdce. Výsledkem migrace tak bylo že 53% obyvatel Vientiane, 85% obyvatel Thakheku a 62% Pakse bylo vietnamského původu. Výjimkou z velkých měst bylo město Luang Phrabang, kde většinu obyvatel tvořilo původní laoské obyvatelstvo. V roce 1945 Francouzi vypracovali ambiciózní plán k přesunu masivní vietnamské populace do tří klíčových laoských oblastí.
Sociální reformy provedené francouzskou správou, jako potlačování lupičství a zákaz otroctví, vedl ke konci právního znevýhodnění etnických skupin Lao Theung a Lao Soung vůči majoritnímu etniku Lao Loum. Později do Laosu přišli vietnamští a čínští obchodníci, kteří zvýšili populaci měst a také oživili místní obchod. Některým lidem z Lao Loum bylo později dovoleno podílet se na místní správě. I přes tyto sociální reformy mnoho minorit, zvláště horské kmeny lidu Lao Soung, neměli z francouzské vlády téměř žádný prospěch a byli jen málo ovlivněni francouzskou kulturou.Paul Lévy, Histoire du Laos, PUF, 1974, s. 83
Vzpoury a období před druhou světovou válkou V roce 1901 propukla v jižním Laosu vzpoura mezi skupinami Lao Theung vedených Ong Keem, který sám sebe prohlásil za phū mī bun (svatý muž) a který vedl mesiášský kult. Vzpoura se postavila francouzské nadvládě nad Laosem a plně se ji nedařilo potlačit až do roku 1910 do doby, než byl Ong Keo zabit. Jeho nástupce poručík Ong Kommandam se poté stal raným vůdce laoského nacionalistického hnutí.Lévy. s. 83–85
V letech 1899 až 1910 vypukly politické nepokoje v severní provincii Phongsaly, když místní náčelníci horských kmenů začali oponovat francouzské vládě a asimilační politice prosazované na vysočině. V největším rozmachu se nepokoje rozšířili i do oblasti Tonkinu v severním Vietnamu a nejvíce se týkali minoritních skupin Khmu a Hmongů. Ačkoliv vzpoura původně vzplanula jako revolta proti francouzskému vlivu a přitvrzující se správě, později se její cíle změnili na zastavení francouzských pokusů o potlačení obchodu s opiem.
Nestabilita v severním Laosu pokračovala v roce 1919, kdy se Hmongové, kteří patřili k hlavním opiovým producentům v Indočíně, povstali proti francouzským daním a speciálnímu společenskému postavení, kterého se dostávalo lidu Lao Loum, kteří však na vysočině patřili k minoritnímu etniku. Tento konflikt je známý také jako Válka choromyslných. Hmongové prohlásili, že jak Francouzi tak Laosané s nimi jednali jako s podřadnými a necivilizovanými lidmi. Jejich rebelie byla poražena v březnu 1921. Po této vzpouře přiřkla francouzská vláda Hmongům částečnou autonomii v provincii Xiangkhoang.Hahn. s. 76–77
Na rozdíl od nepokojných horských kmenů na severu, byl střední a jižní Laos více ochotný akceptovat francouzskou vládu oproti předchozí siamské nadvládě a do Laosu se vrátila i značná část Laosanů dříve odešlých do emigrace, což oživilo obchod a zvýšilo místní populaci. Významně rostl počet obyvatel ve městech ležících v údolí Mekongu jako bylo město Vientiane a Savannakhet a založení města Pakse plně upevnilo francouzskou moc nad jižním Laosem, ačkoliv v městech i nadále žila početná vietnamská a čínská menšina.Hahn. s. 77
Aby mohl Laos konkurovat thajskému obchodu, plánovali Francouzi vybudovat přímé železniční spojení mezi Hanojí a Vientiane, ale tyto plány se nikdy neuskutečnily. Přesto se dopravní infrastruktura v Laosu během francouzské koloniální vlády zlepšila poté, co byla vybudována Národní silnice 13, spojující města Vientiane a Pakse. Tato silnice zůstává jednou z nejdůležitějších dálnic do současnosti. V roce 1923 byla ve Vientiane otevřena první právnická škola, která měla sloužit k výuce místních obyvatel se zájmem se uplatnit ve státní správě, avšak velká část studentů školy byla vietnamského původu, kteří stále tvořili většinu úředníků ve státní správě.