McLaren

McLaren Racing Limited, v současnosti závodící jako McLaren F1 Team, je automobilová stáj formule 1, založená v roce 1963 Novozélanďanem Brucem McLarenem (1937–1970). První závod, kterého se tým zúčastnil, byla Velká cena Monaka v roce 1966. Firma sídlí v Anglii ve Wokingu. Současný tým vznikl sloučením původního závodního týmu Bruce McLarena s firmou Rona Dennise Project 4 v roce 1981. V současnosti je součástí společnosti McLaren Racing, člena McLaren Group. Do roku 2014 byly motory dodávány dceřinou společností spoluvlastníka, Mercedesem, od následujícího roku 2015 se však stáj rozhodla používat motory Honda. Po neúspěšné štaci s Hondou dodával týmu motory Renault v letech 2018–2020. Od ročníku 2021 McLaren opět využívá pohonné jednotky od Mercedesu.

Na konci roku 2022 byl Daniel Ricciardo nahrazen testovacím jezdcem týmu Alpine Oscarem Piastrim. Ale jelikož Ricciardo měl kontrakt až do konce roku 2023, bylo mu McLarenem zaplaceno 15 milionů dolarů za odstoupení od něj.

McLaren má také úspěchy mimo Formuli 1: Can-Am: McLaren dominoval v Can-Am (Canadian-American Challenge Cup), kde vyhrál od roku 1967 do 1971. Indianapolis 500: McLaren zaznamenal vítězství v Indianapolis 500 s vozy pro Marka Donohuea v roce 1972 a Johnnyho Rutherforda v letech 1974 a 1976. Triple Crown of Motorsport: McLaren je jedním z pouhých tří konstruktérů, kteří dokončili Triple Crown of Motorsport (vítězství v Indianapolis 500, 24 hodin Le Mans a Grand Prix Monaka). McLaren toho dosáhl jako výrobce šasi tím, že vyhrál 24 hodin Le Mans v roce 1995. Extreme E: V červnu 2021 oznámil McLaren, že se v roce 2022 zapojí do Extreme E. Tým bude tvořen stávajícím personálem mimo program Formule 1, s Tannerem Foustem a Emmou Gilmourovou (která se stala první tovární jezdkyní pro McLaren) jako jezdci týmu.

vlevo|náhled|Bruce McLaren řídí McLaren M7C na okruhu v Nürburgu v roce 1969

Závodní historie 1960–1999

60. léta náhled|vlevo|McLaren M1A sportovní auto z roku 1964 Počátky slavného týmu byly poněkud kostrbaté, zakladatel Bruce McLaren zvolil k pohonu svého závodního stroje hlučný, ale slabý motor Ford, mezi jehož nevýhody patřila i přílišná velikost a objem. Na radu okolí ještě ten rok motor několikrát změnil, až později zvolil spolehlivý Serenissima, s nímž také dosáhl prvního bodu. V roce 1967 poháněl nový auto motor BRM, který měl ovšem zásadní problémy se spolehlivostí, načež se Bruce rozhodl, že nejlepší bude důvěřovat sportovní divizi Fordu a sáhnout po agregátu firmy Cosworth.

Rok 1967 se ovšem i tak zapsal do historie závodního týmu McLaren. Tým totiž dominantním způsobem vyhrál severoamerickou závodní sérii CanAm sports cars, když dvojice Bruce McLaren (2) – Denny Hulme (3) postupně vyhrála pět závodů z celkových šesti. Stáj tuto výhru obhájila i ve čtyřech následujících ročnících. náhled|150px|Bruce McLaren, zakladatel týmu Pro rok 1968 se McLarenovi podařila pozoruhodná věc, když do druhého vozu zlanařil mistra světa z předchozí sezony Dennyho Hulma, s nímž získal konečné druhé místo v poháru konstruktérů, což byla věc před zahájením sezóny naprosto nečekaná. Hulme se tehdy umístil na třetím místě a dokonce se mu podařilo vyhrát dva závody. První výhru pro stáj však zajistil sám zakladatel během Grand Prix Belgie na okruhu Spa-Francorchamps. Přestože se počítalo pouze s ročním Hulmovým angažmá, stala se mu stáj domovem až do roku 1974.

Na další výhru musela tato stáj počkat až do posledního závodu následující sezóny, kdy Hulme vyhrál Grand Prix Mexika. Tým dokončil rok na celkovém čtvrtém místě, ale Bruce McLaren dokázal získat třetí pozici alespoň poháru jezdců. Zapamatování hodná ovšem byla zejména další účast v CanAm, kde se jezdcům McLarenu podařilo vyhrát všech jedenáct závodů a dokázali tak, že se s touto malou stájí musí do budoucna počítat.

70. léta Začátek nové dekády se ukázal jako katastrofální. Tým se zúčastnil podniku 500 mil Indianapolis, ale popáleného Hulmeho musel nahradit Peter Revson, který byl nakonec klasifikován na 22. místě, když se mu závod nepodařilo dokončit. Bruceův obchodní partner Teddy Mayer se rozhodl přejmout hlavní moc v týmu a podařilo se mu získat téměř veškerou kontrolu.

Neštěstí v tomto roce bylo dokonáno 2. června 1970, kdy se Bruce McLaren zabil při testu nového sportovního vozu M8D na okruhu Goodwood. V rychlosti přes 270 km/h se mu odtrhla zadní část vozidla a to se tak stalo neovladatelným, auto se několikrát rychle otočilo a nakonec skončilo ve zdi. McLaren umírá přímo na místě. Vůz M8D později vyhrál osm závodů seriál CanAm a Hulme s ním získal titul.

Šťastnější období nastalo v roce 1972, kdy se tým umístil na třetí příčce, což dokázal v následující sezóně obhájit.

náhled|vlevo|Emerson Fittipaldi v M23 během Grand Prix Velké Británie 1974 Do sezóny 1974 byl nasazen monopost McLaren M23, tedy stejný jako v minulém roce. Jeho návrhářem se stal Gordon Coppuck, který se inspiroval tím nejlepším z původních monopostů, ale zároveň okoukal i netradiční řešení kílu u vozu Lotus 72. Vůz byl navržen zejména s důrazem na aerodynamiku s ohledem na lehkou ovladatelnost a co nejvyšší maximální rychlost.

Během tohoto roku též nastal zásadní zlom v dějinách stáje. K týmu se připojil nadějný mladík Emerson Fittipaldi, jemuž se v předchozí sezóně podařilo získat celkové druhé místo v pořadí jezdců a o rok dříve se vyznamenal jako nejmladší mistr světa v historii. Tým nejprve získal vytoužený Pohár konstruktérů a později i Mistrovský titul a dokonce i debutové vítězství v závodě 500 mil Indianapolis. Teddymu Mayerovi se podařilo podepsat na svou dobu nevídaný dlouhodobý kontrakt s firmou Marlboro, trvající až do konce roku 1997.

Další rok už nebyl tak povedený, McLaren získal třetí místo v poháru konstruktérů a vyhrál pouhé tři závody, což bylo pro stáj rozhodně zklamáním. Chuť si mohli spravit v sezóně 1976, když narazili stejně jako v předchozím roce – díky jezdecké dvojici – na znovu probuzené Ferrari. McLaren získal stejný počet prvních míst jako Italská stáj, přesto se však mohl těšit z pouhého druhého místa.

Zbytek desetiletí se vyznačoval postupným úbytkem sil, když se po dalším třetím místě McLaren dramaticky propadl do boje o sedmé místo, a čekáním na zázrak, kterým se stal na začátku 80. let pečlivý Angličan Ron Dennis.

80. léta Současný tým vznikl fúzí v roce 1980 původního týmu a stáje Rona Dennise z formule 2, Projektem 4. Příchod tohoto Angličana s velkými plány se již zpočátku měl stát oživením týmu, jehož cílem se tak opět mohly stát mety nejvyšší, jediným problémem byl nedostatek financí. Roku 1981 bylo splynutí obou subjektů do jednoho plnohodnotného celku, McLaren International, dokončeno a Teddy Mayer opustil křeslo šéfa týmu. Na místo hlavního designéra nové generace revolučních monopostů byl dosazen návrhář John Barnard experimentující s uhlíkovým vláknem. náhled|250px|Alain Prost řídí McLaren MP4/2B v Grand Prix Německa 1985 Téhož roku Ron Dennis vyplatil i ostatní vlastníky týmu a stanul tak v jeho čele. V roce 1983 přesvědčil Dennis podporovatele konkurenčního týmu Williams, Mansoura Ojjeha, aby se stal jeho společníkem ve vedení týmu. Ojjeh investoval množství financí do vývoje turbo motorů od firmy Porsche, které nesly jméno jeho společnosti Techniques d'Avant Garde, zkráceně TAG.

Nové vedení týmu a zejména inovované pojetí monopostů si též vyžádalo změnu jejich pojmenování. Původní Mx (kde x značilo číslo monopostu dle jeho výroby) bylo nahrazeno mezi lety 1981–2001 tajemným MP4/x, kde bylo později lomítko nahrazeno pomlčkou. Zpočátku zkratka symbolizovala jméno hlavního sponzora spojené s původním Dennisovým týmem „Marlboro Project 4“, což bylo po odchodu Marlbora v roce 1997 změněno na „McLaren Project 4“. Nové značení nebylo pouhým ohlášením změn, ale zejména upozornění na revoluční generaci jednotlivých šasi, které se později staly inspirací pro celý formulový svět.

Pod taktovkou precizního Rona Dennise zaznamenal tým zásadní obrat ve své historii. Revoluční šasi Mclaren MP4/2 navržené Johnem Barnardem se ve spojení s motorem Porche Turbo ukázalo jako velmi silné. Jednalo se o první šasi postavené výhradně pomocí uhlíkových vláken. Pomocí slibné generace jezdců (Niki Lauda, Alain Prost, Keke Rosberg…), postupně vybírané Ronem Dennisem, se týmu podařilo prosadit se mezi velikány formule 1. McLaren-Porsche vyhrál v letech 1984 a 1985 jak pohár jezdců, tak i titul v konstruktérech. Sezóna 1986 znamenala triumf Alaina Prosta v barvách tohoto týmu, ačkoli zisk konstruktérského poháru se tentokrát nezdařil.

Po prohrách s Williamsem v letech 1986 a 1987 se Ron Dennis opět ukázal jako bezkonkurenční vyjednavač a podařilo se mu získat od svého konkurenta motory Honda, díky kterým nejenže zrychlil své monoposty, ale zároveň učinil tým Williams – přinucený přechodem na slabší motory Judd – neškodným. Monopost McLaren MP4/4 poháněný japonskými agregáty se ukázal v sezóně 1988 jako neporazitelný, když se mu podařilo vyhrát 15 závodů z 16. Červenobílé vozy z Wokingu jezdily závody jen samy proti sobě a jen výjimečně nedeklasovaly zbytek startovního pole jedním celým kolem. Toho roku se McLarenu nepodařilo vyhrát pouze Grand Prix Itálie v Monze, kde se Ayrton Senna, který v tu chvíli měl pohodlný náskok, srazil s o kolo pomalejším vozem Williamsem. Domácí vítězství tak k vlastnímu překvapení obdržela stáj Scuderia Ferrari. Ayrton Senna získal v Brazílii svůj první titul s anglickou stájí. V následujícím roce s evolučním vozem McLaren oba tituly obhájil, když si po kontroverzní srážce s týmovým kolegou v Grand Prix Japonska odnesl jezdecký titul Alain Prost. Přesto byl pro tým závěr šampionátu hořkosladký. Alain Prost již neunesl přílišnou konkurenci ze strany svého kolegy Ayrtona Senny a rozhodl se, že zamíří k Ferrari.

90. léta Náhradou za Prosta se stal Gerhard Berger, který byl v tu chvíli bez místa a i díky jemu získal McLaren v letech 1990 a 1991 všechny čtyři tituly. Jezdecký triumf v obou sezónách ale slavil Brazilec Senna. V sezóně 1992 začala být ovšem nadvláda McLarenu nahlodávána znovu se probouzejícím Williamsem, který posílily motory od Renaultu. McLaren skončil na celkovém druhém místě a musel si hledat náhradu za odcházející motory od Hondy. Nejlepší možnou volbou se stal navrátivší Ford. Berger se po třech letech u anglické stáje sbalil a vrátil se zpět k Ferrari. Dennis se rozhodl nečekaně obsadit na jeho místa nováčka, jenž měl s formulí 1 jen malé zkušenosti, Michaela Andrettiho pocházející ze slavné rodiny amerických závodníků. náhled|vlevo|Mika Häkkinen během Grand Prix Velké Británie 1994