Josif Vladimirovič Romejko-Gurko (; — Iosif Uladzimiravič Hurka. 16. červenecjul.28. červenec podle v současnosti užívaného gregoriánského kalendáře. 1828 Veliký Novgorod – 15. ledenjul.28. leden podle v současnosti užívaného gregoriánského kalendáře. 1901 Sacharovo-Tver) byl ruský polní maršál, známý především svými vítězstvími v rusko-turecké válce v letech 1877–1878.
Životopis
Raná léta Josif Vladimirovič Gurko, nejslavnější představitel běloruské rodiny Gurků (přepisem z běloruštiny Hurků), se narodil 16. červenceVe věstníku členů vojenské rady № 15 (sest. Zatvornickij a Kvadri) je uvedeno chybné datum úmrtí 16. června. Správné datum též odpovídá vzpomínkám jeho syna Dmitrije. 1828 v NovgoroduVe většině zdrojů se uvádí místo jeho narození vesnice Burnějko, dnes Krugljanský rajón v Mohylevské oblasti. Novgorod uvádějí Šilov a Kuzmin na základě podrobného studia služebních spisů a formulářů jeho otce. v rodině generála Vladimíra Josifoviče Gurka (1795–1852) a Taťjany Alexandrovny Gurkové, rozené baronky Korffové (1794–1840). Byl vnukem Josifa Josifoviče Gurka-Romejka († 1811), vicegubernátora Kuronska.
Studoval na Pážecím sboru, ze kterého byl 12. srpna 1846 vyřazen jako kornet do Husarského gardového pluku, a 11. dubna 1848 byl povýšen na poručíka. S tímto plukem pochodoval v roce 1849 k západním hranicím říše, ale potlačování maďarské revoluce se nezúčastnil. Od prosince 1849 byl Gurko na dovolené, po návratu byl 23. dubna 1850 povýšen na štábního rytmistra a 30. srpna 1855 na rytmistra.
Když začala krymská válka, chtěl podle svých slov „žít s kavalerií a zemřít s pěchotou“ a vyjádřil přání být převelen do Sevastopolu. V listopadu 1855 byl povýšen z gardového rytmistra na majora a přidělen ke Vzorovému pěchotnímu pluku, aby se seznámil s pěchotní službou. Pak byl povýšen na podplukovníka a narukoval k 29. černigovskému pěchotnímu pluku, který byl v té době dislokován na Krymu u řeky Belbek.
Vzhledem k tomu, že boje v Sevastopolu již do té doby skončily, vrátil se Gurko k Husarskému gardovému pluku s předchozí hodností rytmistra a převzal velení švadrony. V této funkci působil Gurko jako vynikající důstojník „jezdectva, příkladný velitel a přísný, ale zdatný pedagog a učitel vojáků“; 8. září 1859 obdržel řád sv. Anny 3. stupně. Bojový a pořadový výcvik jeho švadrony přitáhl zvláštní pozornost císaře Alexandra II. na nejvyšších manévrech, kde Gurkova švadrona předvedla brilantní džigitovku. To ovlivnilo jeho kariéru a Gurko byl 6. listopadu 1860 jmenován adjutantem jeho carského veličenstva.
Další vojenská služba Na plukovníka byl povýšen 23. dubna 1861 a 17. března 1862 byl zařazen ke Svitě jeho imperátorského veličenstva a po dobu čtyř let, poznamenaných reformami Alexandra II., vykonával řadu důležitých administrativních úkolů v Samarské, Vjatské a Kalužské gubernii, zejména dohlížel na odvody. Jeho přímý, nestranný, i když přísný a úporný postup způsobil, že i opoziční noviny Kolokol vedené Alexandrem Gercenem připustily, že „kroucené šňůry adjutanta Gurka jsou symbolem srdnatosti a cti“. V roce 1866 byl Gurko jmenován velitelem 4. mariupolského husarského pluku.
Dne 30. srpna 1867 byl povýšen na generálmajora, jmenován členem Svity jeho imperátorského veličenstva a zařazen do armádní kavalérie. V roce 1869 se stal velitelem gardového jízdního granátnického pluku a během následujících šesti let, co mu velel, ho vyzdvihl na příkladnou úroveň.
V roce 1874 si Gurko během manévrů zlomil klíční kost a byl na nějakou dobu nucen opustit práci v poli, kterou považoval za nezbytnou a pro sebe jako velitele jezdecké jednotky za důležitou. Poté, co se vzdal velení pluku, zůstal Gurko ve funkci velitele 1. brigády 2. gardové jízdní divize, kteroužto funkci dosud vykonával současně s funkcí velitele pluku. 27. července 1875 byl jmenován velitelem 2. gardové jízdní divize a 30. srpna 1876 byl v této funkci schválen povýšením na generálporučíka. Se stejnou energií se Gurko účastnil polního výcviku divize podle názorů pruského generála jízdy Schmidta a zkušeností francouzsko-pruské války. Během míru byl Gurkovi udělen řád sv. Stanislava 2. stupně (17. března 1864), sv. Anny 2. stupně (24. března 1867), sv. Vladimíra 3. stupně (30. srpna 1869), řád sv. Stanislava 1. stupně (30. srpna 1871), sv. Anny 1. stupně (30. srpna 1873).
Rusko-turecká válka 1877–1878 vlevo|náhled| Generální pobočník J. V. Gurko; Balkán 1877–1878 náhled|upright=1.2|Pavel Osipovič Kovalevskij (1891): Generál Josif Gurko na Balkáně v letech 1877–1878 Gurko byl nejvyšším velitelem ruské Dunajské armády, 24. června 1877 byl jmenován velitelem jeho předního odřadu, který měl za úkol „pokusit se zmocnit se průchodů Starou planinou“. Odřad zahrnoval celkem 4 prapory, 6 oddílů, 45 setnin a švadron v celkové síle 12 000 mužů se 40 děly v následujícím složení: spojená dragounská brigáda (8. astrachaňský a 9. kazaňský dragounský pluk) pod velením vévody E. M. Leuchtenberga spojená brigáda (9. kyjevský husarský a 30. donský kozácký pluk) pod velením vévody N. M. Leuchtenberga Donská kozácká brigáda plukovníka Černozubova (21. a 26. pluk) Kavkazská kozácká brigáda plukovníka Tutolmina (2. kubáňský a vladikavkazsko-osetský pluk) 4. pěší brigáda šest oddílů Stoletovových bulharských opolčenců, dvě setniny kubáňských pěších kozáků setnina uralských kozáků
Gurko splnil svůj úkol odvážně a rychle. Dovedně spojil své riziko s opatrností a úder s úvahou. Dne 22. června vyrazil čelní oddíl, 25. června dobyl Trnovo, 1. července ovládl průsmyk Hainboaz ve Staré planině. 5. července Gurko dobyl Kazanlak a město Šipka.
Gurkovy akce vyvolaly v Cařihradě paniku, byli vyměněni všichni nejvyšší hodnostáři Osmanské říše, a to jak v armádě, tak ve státní správě, pozastaven navrhovaný přechod do ofenzívy, část sil vyslaná proti rusčuckému oddíluOdřad ruských vojsk pojmenovaný po pevnosti Ruse, tehdy Rusčuk, jehož velení bylo v roce 1877 svěřeno careviči Alexandrovi. byla stažena zpět a z Černé Hory byl povolán Sulejman paša, aby urychleně postavil armádu, která by čelila Gurkovým jednotkám.
Poté, co obdržel jako posilu pěší brigádu a povolení „jednat podle uvážení v souladu s okolnostmi“, překročil Gurko Malý Balkán a dosáhl několika vítězství v bojích u Staré Zagory (10. července), Nové Zagory (18. července) a Džuranli (19. července). Tato vítězství zastavila ofenzívu Sulejmana paši, ale druhý neúspěch Rusů u Plevenu (18. července) a neschopnost posílit Gurkovy jednotky novými posilami pro rozhodující boj proti armádě Sulejmana paši zastavily další Gurkův postup. Bylo mu nařízeno ustoupit na sever, za průsmyky. Gurko dokončil tento obtížný úkol na dohled od armády Sulejmana paši klidně a beze ztrát.
3. července 1877 mu byla udělena hodnost generála-adjutanta a 8. července 1877Některé zdroje uvádějí 5. srpna 1877. řád svatého Jiří 3. stupně (poř. č. 542).
Na konci července 1877 byla předsunutá jednotka ruské armády rozpuštěna. V srpnu téhož roku odešel Gurko do Petrohradu, aby odtamtud přivedl svou 2. gardovou jízdní divizi. náhled| Generál Gurko a spolupracovníci ve válce v letech 1877–1878 (koláž 1878) Přijel s ní 20. září poblíž Plevenu a byl jmenován náčelníkem kavalérie ruského západního odřadu, který se nacházel na levém břehu řeky Vit. Studium situace vedlo Gurka k přesvědčení, že nestačí, aby silnici do Sofie, po níž se do Plevenu dostávaly posily a jídlo k Osmanu pašovi, sledovalo výhradně jezdectvo a že je třeba se na této silnici opevnit a rozdělit ji. Teprve potom bylo podle Gurka možné dosáhnout cíle blokády. Tento plán vedl nakonec k sérii krvavých bitev, kterým se Rusové po třetím útoku na Pleven snažili všemožně vyhnout, ale Gurko si věřil a dokázal přesvědčit Totlebena, který velel blokádě Plevenu, že je realizovatelný.
Plán byl přijat a jeho realizací byl pověřen samotný Gurko, kterému bylo za tímto účelem od počátku října podřízeno nejen jezdectvo západního odřadu, ale také všechny gardové jednotky. Gurko převzal velení nad nimi a oslovil vojáky následujícími projevy. Důstojníkům řekl:Pánové, musím vám říci, že vášnivě miluji vojenské záležitosti. Měl jsem takovou čest a takové štěstí, o jakém jsem se nikdy neodvážil snít: vést gardové jednotky do boje. Pro vojáka nemůže existovat větší štěstí než vést vojáky do boje s důvěrou ve vítězství a o gardistech, pokud jde o jejich složení a výcvik, lze říci, že jsou nejlepší armádou na světě … Boj se správným výcvikem nepředstavuje nic zvláštního: je to stejné jako učení s ostrou municí a vyžaduje to jen ještě větší klid, ještě větší pořádek. Naplňte vojáka vědomím, že jeho posvátnou povinností je chránit v bitvě náboje a v ležení suchary, a pamatujte si, že vedete do boje ruského vojáka, který nikdy za svým důstojníkem nezaostával.Vojákům řekl:Starají se o vás, gardisty, více než o zbytek armády ... tady je minuta, aby se prokázalo, že jste těchto starostí hodni … Střílejte, jak vás učili, chytrou kulkou: zřídka, ale přesně, a když musíte použít bajonety, pak nepřítele probodněte … Nesnáší naše „hurá“. náhled|Generál jezdectva J. V. Gurko (1878–1880) Jmenování Gurka „velitelem vojsk stráže a jezdectva“ způsobilo podle M. A. Gazenkampfa velký rozruch. V carském ústředí byla většina proti tomuto jmenování, protože všichni velitelé gardových divizí a náčelník štábu gardového sboru měli vyšší hodnost. Pouze P. A. Šuvalov, který byl v té době velitelem 2. gardové pěší divize, veřejně prohlásil, že Gurka rád poslechl, protože se projevil jako energický a schopný velitel jednotky.
Vítězství nad Turky v opevněných dědinách Gorni Dăbnik (12. října) a Teliš (12. až 16. října),Podrobnosti lze nalézt na bulharské Wikipedii. které hrály rozhodující roli ve výsledku plevenské operace, tyto fámy umlčely a v praxi dokázaly, že gardové jednotky jsou v dobrých rukou. 23. října byl Gurko za tato těžká vítězství oceněn zlatou šavlí s diamantyV současnosti je uložena v Kremelské zbrojnici. a navrhl projekt kampaně na Balkán, a případně dokonce i za Balkán, aby porazil nově vytvořenou armádu Mehmeda Aliho a příznivým výsledkem této operace uvolnil ruské jednotky v průsmyku Šipka. Tento odvážný plán našel podporu u cara, který jej nařídil provést; avšak opatrný K. V. Levickij ovlivnil vrchního velitele velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče a Gurkovi bylo dovoleno postupovat vpřed pouze do Orchanie a po zvládnutí tohoto bodu se mohl „pokusit obsadit hory a nepokračovat dál, dokud nebude Pleven dobyt“.
28. října Gurko obsadil se svou jízdou město Vraca a poté Etropol a Orchanii. Turci ustoupili ze silně opevněné pozice poblíž dědin Vračeš a Ljutikovo a stáhli se do Sofie; 17. listopadu ji Gurkovy jednotky obsadily a 21. vystoupily ke Zlatickému průsmyku na Staré planiněPrůsmyk se nalézá 70 km východně od Sofie mezi městy Zlatica a Etropole. a téhož dne odrazily sérii prudkých tureckých útoků na moskevský gardový pluk, který obsadil průsmyk Arabkonak.
Po pádu Plevenu byly dosud čekající Gurkovy jednotky posíleny IX. sborem a 3. gardovou divizí a v polovině prosince se za strašné zimy a bouří přesunuly dále přes Balkán. Když se mezi veliteli podřízenými Gurkovi ozvalo reptání, shromáždil velitele gardových jednotek a řekl:Mám postavení nad vámi z carovy vůle a jen jemu, vlasti a historii dlužím zprávu o svých činech. Vyžaduji od vás bezpodmínečnou poslušnost a umím přinutit každého přesně plnit mé rozkazy a ne je kritizovat. Žádám všechny, aby si to pevně pamatovali ... Pokud je to velkým lidem zatěžko, dám je do zálohy a půjdu s malými …