Satira (z lat. (lanx) satura – všehochuť) je způsob literárního, výtvarného nebo dramatického vyjádření, využívající komičnosti a výsměchu ke kritice nedostatků a záporných jevů jednotlivců, institucí či samotné společnosti.BALDICK, Chris. The Concise Oxford Dictionary of Literary Terms. Oxford: Oxford University Press, 1990. Občas satira má za cíl nejen kritiku, ale zlepšení společnosti, např. inspirace sociálních reforem.
Charakteristickým rysem satiry je použití silné ironie nebo sarkasmu. Podle literárního kritika Northropa Frye „v satiře je ironie útočná.“FRYE, Northrup. Anatomy of Criticism : Four Essays. Princeton, NJ: Princeton UP, 1957. Dostupné z: https://northropfrye-theanatomyofcriticism.blogspot.com/ V satirické řeči a psaní jsou často používány parodie, karikatura, hyperbola, dysfemismus, přirovnání, dvojsmysl a další tropy. Satira může využívat různé tóny od pobavení až po nenávistné rozčilení, od vtipu po invektivy, případně takové druhy humorů jako jsou reflexní, černý, šibeniční humor atd.CLARK, Arthur Melville. The Art of Satire and the Satiric Spectrum. In: Studies in literary modes, 1946. P. 32
Satirické jádro může být přítomné v dílech jakéhokoli žánru. Avšak v literatuře se satira často objevuje jako samostatný žánr, vzniklý ve starověkém Římě. V současné době se satira vyskytuje v mnoha uměleckých formách vyjádření, včetně literatury, divadelních představení, filmových a televizních pořadů, internetových memů, komentářů, her nebo textů písní.
Klasifikace alt=Le satire e l'epistole di Q. Orazio Flacco, 1814.|náhled|Le satire e l'epistole di Q. Orazio Flacco, 1814.
Satirické styly Styly satiry z historického hlediska lze běžně kategorizovat jako menippský, horatiovský a juvenálský.MÜLLER, Rolf Arnold. Komik und Satire. Zürich: Juris-Verlag, 1973. S. 92. ISBN 978-3-260-03570-8. Tyto style jsou převážně pojmenovány podle jednotlivých autorů, kteří se satirou zabývali.
Menippská satira Nejstarším a nejdéle žijícím podžánrem satiry je menippská satira. Menippská satira byla založena řeckým filosofem, představitel kynizmu, Menippem z Gadar. Termín poprvé použil římský právník Varro, který tento styl imitoval. Menippská satira se vyznačuje tím, že útočí spíše na myšlenkové postoje než na konkrétní jednotlivce nebo entity. Charakterizace v menippské satiře je více stylizovaná než naturalistická a představuje lidi jako ztělesnění myšlenek, které personifikují. Michail Bachtin v menippské satiře vidí kulturní „karnevalový princip“, který hraje ústřední roli v národních kulturách Evropy.BACHTIN, Michail Michajlovič (1965). François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Vyd. 2., v nakl. Argo 1. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-776-6.
Horaciovská satira Horaciovská satira je pojmenována po římském satirikovi Horaciovi. Horaciovská satira je definována jako mírná, plná humoru a smích má být hlavní zbraní vyhánějící nerozum z lidských myšlenek. Tento satirický styl používá vtip, nadsázku a sebepodceňující humor k tomu, co označuje za bláznovství, spíše než za zlo. Sympatický tón horatiovské satiry je v moderní společnosti běžný.SHARMA, Raja. "Comedy" in New Light-Literary Studies. Lulu.com, 2011 Cílem horaciánského satirika je léčit situaci spíše úsměvy než hněvem. Horaciovská satira je jemnou připomínkou, že život je třeba brát méně vážně, a vyvolává ironický úsměv.
Juvenalská satira Juvenálská satira je pojmenovaná podle spisů římského satirika Juvenála. Používá mnohem přísnější a bolestivější metody. Na rozdíl od Horacia, Juvenal prostřednictvím svých satir útočil na veřejné činitele a vládní organizace a považoval jejich názory nejen za špatné, ale také za zlé. V návaznosti na tuto tradici juvenalská satira oslovuje vnímané sociální zlo prostřednictvím opovržení, pohoršení a brutálního výsměchu. Tato forma je často pesimistická, s menším důrazem na humor. Juvenalskou satiru charakterizuje použití sarkasmu a osobních invektiv. To ji spojuje s dřívější formou satiry propagované Aristofanem, která byla založena na osobních útocích.MASTROMARCO, Giuseppe. Introduzione a Aristofane. Roma-Bari : Laterza, 1994 (6. edizione 2004). Pp. 21–22. ISBN 88-420-4448-2. Cílem juvenalního satirika je obvykle vyvolat nějaký druh politické nebo společenské změny, proto takto bývá často nazývána silně polarizovaná politická satira.
Základní témata satiry Druhy satiry lze také klasifikovat podle témat, kterými se zabývá. Od nejstarších dob, přinejmenším od uvedení Aristofanových her, patří mezi základní témata satiry politika, náboženství a sexualita. Částečně proto, že se jedná o nejpalčivější problémy, které ovlivňují každého, kdo žije ve společnosti, a částečně proto, že jsou tato témata obvykle tabuizována.CLARK, John R. The Modern Satiric Grotesque and Its Traditions. Kentucky : University Press of Kentucky, 1991.
Politická satira Politika v širším slova smyslu je považována za prvořadé téma satiry. Politická satira se zaměřuje na chování politiků a neřesti politických systémů. Satira je definována i prostředím a časem, ve kterém vzniká. Politická satira častěji nevzniká v období benevolentního liberalismu, ale spíše v obdobích poznamenaných omezenými možnostmi vyjadřování vlastního názoru či v období politického útlaku. Kenneth Burke tvrdí, že satirik hledá nejen způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas, ale také hledá risk a snaží se uniknout trestu.BURKE, Kenneth (1941). The Philosophy of Literary Form. 3rd rev. ed. Berkeley : University of California Press, 2019.
Podle M. J. C. Hodgarta mezi satirou a politikou existuje podstatné spojení. Za prvé, satira je nejběžnější formou politické literatury. Za druhé, je to nejpolitičtější část veškeré literatury, protože se snaží ovlivňovat chování veřejnosti.HODGART, Matthew J. C. (1969) Satire : Origins and Principles. London : Routledge, 2009. ISBN 9781412810609 V kontextu politické satiry je důležité vidět rozdíl mezi vlastně satirou a škádlením (anglicky teasing, italsky sfottò). „Sfottò“ je prastará forma šaškárny, komedie bez podvratného ostří satiry. Škádlení je vtipný výsměch, obvykle se skládá z napodobování někoho pomocí vnějších atributů (způsob oblékání, chování, hlas a chůze, fyzické vady apod.) Na rozdíl od satiry škádlení se nikdy nedotýká klíčového problému, nikdy nepředstavuje vážnou kritiku a nikdy neškodí ideologii a mocenské postavení.FO, Dario. Provocative Dialogue on the Comic, the Tragic, Folly and Reason. London: Methuen Publishing, 1993 (transl.) Sfottò namířený proti mocnému jedinci spíše přitahuje k němu sympatie společnosti. Například Hermann Göring podporoval žerty a vtipy proti sobě s cílem polidštit svůj obraz.KREMER, S. Lillian. Holocaust Literature : Agosín to Lentin. London : Routledge, 2003. P. 100. ISBN 9780415929837.LIPMAN, Steve. Laughter in hell : The use of humour during the Holocaust. Northvale, NJ: J Aronson, 1991. P. 40
Náboženská satira Satira, která míří na duchovenstvo, je satirou na náboženské či duchovní přesvědčení. Náboženská satira se někdy nazývá filozofická satira. Příkladem může být Voltaireův Candide.
Satira mravů Satira mravů nebo satira každodenního života obvykle kritizuje způsob života prostých lidí. To ji spojuje s komedií mravů, která se poprvé objevila v britském divadle okolo roku 1620. Ale na rozdíl od komedie mravů, obecně přijímající pravidla společenské hry, je satira naopak popírá a relativizuje. Jedním z rysů satiry mravů může být i sprostý humor, spojený se sexem a skatologií. Skatologie má dlouhodobou asociaci se satirouANSPAUGH, Kelly. 'Bung Goes the Enemay': Wyndham Lewis and the Uses of Disgust. In: Mattoid (ISSN 0314-5913), no. 48.3 (1994) jako klasický způsob grotesky. Exkrementy symbolizují smrt, podle Kellyho Anspaugha „vrcholně mrtvý objekt“. Svými skatologickými tropy je například známa pozdně středověká fiktivní postava Tilla Eulenspiegela.
Přehled dějin a vývoje světové satiry
Starověk
Egypt Jeden z možných prvních příkladů toho, co by se dalo nazvat satirou, je staroegyptské didaktické literární dílo z počátku 2. tisíciletí př. n. l. nazvané Satira řemesel. Má formu poučení a složil ji písař jménem Kheti pro svého syna Pepiho. Kheti negativně popisuje řadu řemesel, aby představil v příznivém světle povolání písaře. Egyptologové se ale neshodnou na tom, zda text byl zamýšlen jako satirický. Papyrus Anastasi I (konec 2. tisíciletí př. n. l.) obsahuje satirický dopis, který nejprve chválí přednosti svého příjemce, ale poté se vysmívá čtenářovým skrovným znalostem a úspěchům.
Ze sedmadvaceti ilustrací Turínského erotického papyru (cca 1150 př. n. l.) má patnáct z nich pravděpodobně satirický obsah. Papyrus se skládá ze dvou částí, z nichž jedna obsahuje dvanáct erotických vinět, a druhá zobrazuje zvířata plnící různé lidské úkoly. Erotické scény jsou patrně komické a anekdotické. Zvířecí vzory mohou představovat přísloví nebo příběhy, které se dnes ztratily. Přesný význam scén Turínského papyru není jasný, ale někteří badatelé předpokládají, že obrázky obsahují politickou či náboženskou satiru.
Řecko Řekové neměli slovo pro to, co by se později nazývalo „satira“. Používaly se termíny cynismus a parodie. Moderní kritici označují řeckého dramatika Aristofana za jednoho z nejznámějších raných satiriků: jeho hry jsou známé svou politickou a společenskou kritikou.SUTTON, D.F. Ancient Comedy: The War of the Generations. New York : Twayne Publishers, 1993 Řecký dramatik Menandros ve svých komediích převzal oplzlý styl Aristofanových her. Jeho raná hra Opilost obsahuje útok na politika Callimedona. Dalším slavným řeckým satirikem byl Menippos z Gadar. I když se jeho díla nedochovala, podle Menippa získal své jméno nejrozšířenější podžánr menippské satiry.
Řím Za vynálezce žánru poetické řimské satiry může být považován Lucilius. Jako první vtiskl hrubé neumělecké směsici, známé Římanům pod jménem satura, charakter agresivní a cenzurní kritiky osob, morálky, mravů, politiky a literatury. Zanechal po sobě třicet knih satiry, z nichž se dochovaly jen zlomky (1378 veršů). Mezi významné satiriky římské literatury patří Horacius a Juvenalis, kteří působili v prvních stoletích římské říše. Hexametrové Horáciovy Satiry jsou zábavná, ale vážná díla přátelského tónu, podle kterých tento podžánr byl pojmenován jako Horatiovská satira. Juvenalis je zakladatelem ostré politické a sociální satiry. Psal básně ve veršované formě daktylského hexametru. Pravdivé příběhy Luciana jsou příkladem literární satiry proti starověkým zdrojům, které jako pravdu popisují fantastické a mytické události. Jak poznamenal B. P. Reardon, „především je to parodie na literární ‚lháře‘ jako jsou Homér a Hérodotos“. REARDON, B. P. "Collected Ancient Greek Novels", Berkeley, Calif.: University of California Press, 1989. Pp. 619–649. ISBN 0-520-04306-5
Čína Tradice Satiry, neboli fengci (諷刺) (což znamenalo „kritizovat pomocí ódy“), jak se jí říká v čínštině, sahá přinejmenším ke Konfuciovi a je zmíněna v Knize písní (cca 6. století př. n. l.). Text Zhuangzi (4. století př. n. l.) poprvé definuje koncept bajky nebo yuyan (寓言), filozofické krátké anekdoty, obsahující mravní výchovu nebo varovnou moudrost, obvykle plné satirického obsahu. Během dynastie Qin a Han však koncept yuyan většinou vymřel v důsledku těžkého pronásledování disentu a literárních kruhů.LEGGIERI, Antonio. "Magistrates, Doctors, and Monks: Satire in the Chinese Jestbook Xiaolin Guangji". The Rhetoric of Topics and Forms, Vol. 4, pp. 369–380. Berlin, Boston: De Gruyter, 2021. https://doi.org/10.1515/9783110642032
Středověk vlevo|náhled|Liška v mnišské kápi (ilustrace na okraji knihy hodinek). Utrecht, cca 1460