Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti je kniha českého sociologa Daniela Prokopa. Jedná se o sbírku krátkých textů, které sociologickým pohledem nahlíží na výzvy české společnosti a často skloňovaná témata v českém mediálním prostoru.
Texty (které původně vycházely v rámci cyklu “Úvod do praktické sociologie” v Salonu Práva) se dotýkají témat chudoby, školství a radikalismu, populismu a demokracie, daňového systému, role mýtů a metafor ve veřejném prostoru, voleb a průzkumů veřejného mínění. Prokop se snaží do diskuze o probíraných tématech přinést relevantní data. Také na nich vysvětluje některé sociologické jevy.
Knihu tak lze číst z několika úhlů – jednak jako snahu osvětlit “slepé skvrny” české veřejné diskuze (tj. témata, která jsou sice často probíraná, ale bez skutečného vhledu do nich), jako sérii reflexí, které ukazují, jak sociologie vnímá svět, nebo jako praktickou příručku k výzvám české společnosti.
Obsah
Chudoba V úvodním textu této kapitoly, Nová třídní struktura české společnosti, Prokop pojednává o různých typech kapitálu a rozvrstvení české společnosti. V dělení kapitálu se inspiruje Pierrem Bourdierem, francouzským sociologem, jenž přišel s teorií tří typů kapitálu: ekonomickým, sociálním a kulturním. Na základě toho pak Prokop dělí společnost pomocí více faktorů než jen ekonomického statusu. S tímto dělením jako první přišel britský sociolog Mike Savage. Prokop se spolu s dalšími českými sociology pro Český rozhlas pokusil poučit se z nedostatků Savageovy studie a aplikoval ji na českou společnost. Třídy jsou jmenovitě: tradiční pracující třída, ohrožená třída, strádající třída, nižší střední třída, třída místních vazeb, zajištěná střední třída, nastupující kosmopolitní třída. Každá z těchto tříd má svá specifika a jdou napříč jimi sledovat různé trendy např. v politických názorech, důvěře v globalizaci atp.
V textu Rizika popírání chudoby Prokop popisuje, jak jsou zdánlivě dobře vypadající statistiky chudoby v České republice zavádějící. Dle něj nejvíce politiky používaná, ale zároveň nic nevypovídající statistika je relativní příjmová chudoba. Tato statistika se vypočítává z mediánového platu každé země, takže ačkoliv má Česká republika relativní příjmovou chudobu na úrovni jen 9 %, tak paradoxně v Německu, kde tato hodnota atakuje 20 %, je chudý Němec příjmově přibližně na úrovni průměrného Čecha. Poukazuje též na alarmující tempo inflace, především potravin.
V Porouchaný výtah pro chudé Prokop komentuje princip, kdy bohatnutí bohatých zlepšuje ekonomickou situaci chudých. Na tento princip psal obhajobu sociolog Hans Rosling a později také Steven Pinker. Dle jejich názoru jsou trendy světového dění příznivé. Prokop však argumentuje, že jsou jejich tvrzení často přespříliš optimistická. Přehlíží například růst oxidu uhličitého nebo mizení tropických pralesů. Také vypichují procentuální pokles v poměru populace, která nemá přístup k elektřině, avšak míjí fakt, že kvůli nárůstu celkové populace je bez elektřiny zhruba stále stejný počet lidí. Dále pak Prokop porovnává nerovnosti mezi nejbohatším procentem populace s lidmi žijícími v extrémní chudobě. Také se zabývá vztahem mezi liberálností země a možností vymanit se ze sociální vrstvy, do které se člověk narodí – tzv. sociální mobilita . Překvapivě dochází Prokop k závěru, že v zemích jako USA či Velká Británie, které jsou obecně považovány za nejliberálnější, jde o mnohem vzácnější jev, než ve Skandinávských zemích a to zejména kvůli enormním rozdílům v nákladech na studium.
V textu České exekuce: Stín porevolučního svědomí Prokop popisuje predátorské taktiky některých věřitelů, které byly nejvíce patrné v době krize kolem roku 2010. Tyto taktiky z českého prostředí z velké části zmizely, a to díky zákonu o spotřebitelských úvěrech,Zákon č. 257/2016 Sb. který úvěry značně reguluje a dává soudům pravomoc označit půjčku za nemravnou a v krajním případě trestat poskytovatele za lichvu. Dále pojednává o tom, jaké jsou nejčastější důvody upadnutí Čechů do exekucí a, pokud se tak stane, jaká východiska pro takového člověka existují. Jako zásadní považuje problém, že většině lidí v exekuci se nevyplatí pracovat (myšleno na plný úvazek a legálně), kvůli zastropovaným ziskům. Často tak většina lidí v exekuci chodí spíše na brigády, nechává si vyplácet část své mzdy “na ruku” nebo se přesunula do šedé ekonomiky. Tím stát tratí miliardy korun na odvodech a daních. Tratí také féroví zaměstnavatelé, kteří nechtějí a nemohou podvádět. Prokop jako řešení problému exekucí doporučuje upravit podmínky oddlužení, neboť tvrdí, že podle nynějšího nastavení mají insolvenční správci malou motivaci dopodrobna zkoumat případy; exekutoři jsou příliš kompetitivní, z čehož vyplývá větší agrese vůči věřitelům; a mnozí lidé na možnost oddlužení nedosáhnou.
Text Sociální bydlení dlužíme dětem pojednává o tom, že i když není Česko chudou zemí, patří mezi země, ve kterých se chudoba nejvíce přenáší do života dětí. Dle Prokopa má tento problém jasné řešení – reformu zákona o sociálním bydlení. Bylo prokázáno, že největší problémy ve školách i dětských kolektivech mají děti, jejichž bydlení je neuspokojivé (kupř. přespřílišným hlukem, absencí soukromí či častým stěhováním). S těmito problémy se většinou potýkají matky samoživitelky či sociálně slabší rodiny, jejichž platy nestačí na splácení nájmů. Podle zákona o sociálním bydlení by mělo být lidem v nouzi nabídnut byt do doby, než se postaví na vlastní nohy. Stát by musel skoupit řadu bytů, což by bylo nákladné, avšak Prokop zde argumentuje, že v porovnání s měsíčními náklady na umístění rodiny do azylového domu je toto ekonomicky výhodnější možnost.
V Proč berou ženy méně než muži se Prokop zabývá rozdíly v platech mezi muži a ženami v České republice. Část rozdílu v platech vysvětluje odlišnými kvalitami vzdělání, praxe, oborem práce, odpracovanými hodinami či typem úvazku. Jako zásadnější však považuje určitou nejistotu v zaměstnání žen kvůli možnosti mateřské dovolené. Ženy, které odejdou na mateřskou, tak často mají méně let praxe oproti mužům a na trh se po mateřské vrací s jistou nevýhodou. Ženy však po porodu zůstávají často v domovech déle, a to kvůli vytíženosti a přeplněnosti veřejných mateřských škol (především ve větších městech). Zapsání dítěte do soukromé školky je často ekonomicky nevýhodné a lepší variantou je pro matky zůstat v domovech do té doby, než dítě půjde do základní školy. Podle Prokopa by se měla zvýšit finanční podpora matek a dětí v předškolním věku, aby matky mohly lépe kombinovat svůj pracovní život s tím rodinným a nebyly tak na trhu práce diskriminovány.
Školství V prvním textu kapitoly školství, Vzděláváním k nerovnostem a neporozumění se Prokop zabývá nerovnostmi ve školství a neporozumění tématu školství. Jako první příklad nerovnosti zmiňuje nerovnosti mezi regiony. Jako problém s řešením této situace vidí malou motivaci u učitelů vyučovat v zaostalých krajích. Dalším zmíněným problémem je podfinancovanost. “Do vzdělání dáváme ročně zhruba o padesát miliard méně než je v zemi s naší velikostí ekonomiky běžné”.Slepé skvrny, s. 62 Prokop pak dodává, že průměrná úroveň našeho školství je na tuto částku přijatelná, ale problém spočívá v tom, že na tento průměr řada studentů nedosáhne. V tomto textu se dále Prokop zabývá roztříštěností školství, způsobenou tím, že základní školy jsou v České republice zřizované obcemi. To způsobuje, že školy jsou často malé a zodpovídají se pouze vedení obce. Školám by pomohla spolupráce na úrovni regionů, která by jím umožnila sdílet zaměstnance služeb potřebných pro dobré fungování škol. Závěr textu je věnován odchodu chytřejších studentů na osmileté gymnázia, se kterým je spojován pokles kvality druhých stupňů základních škol. Jako řešení Prokop navrhuje pozdější selekci studentů – až po základní škole.
V textu Vzdělání na vedlejší kolej Prokop tvrdí, že náš školský systém způsobuje mezigenerační přenos chudoby. “To zda budete chudí či nezaměstnaní v Česku na vzdělání výrazně záleží.” Na dosažené vzdělání má však v Česku velký vliv vzdělání rodičů. To způsobuje, že děti chudších rodičů s horším vzděláním mají sami často horší vzdělání, kvůli kterému jsou pak chudší.
Prokop v tomto textu zmiňuje tezi Pierra Bourdieua o tom, že kromě ekonomického kapitálu lidé mají také kapitál sociální a kulturní (kterou vysvětluje v textu Nová třídní struktura české společnosti). České školství vede k dramatickému rozdělení lidí podle množství ekonomického a sociálního kapitálu (známosti). Vysokoškoláci mají zpravidla nadprůměrný sociální i ekonomický kapitál. Na druhou stranu většina lidí bez maturity má oba kapitály nízké. “Takřka polovina lidí v aktivním věku, kteří nedosáhli na maturitu, má v Česku nízký ekonomický i sociální kapitál. Nejenže patří do chudší půlky společnosti, ale navíc mají méně kontaktů, kterými si mohou různě vypomáhat a svou situaci vylepšovat.”Slepé skvrny, s. 64 Prokop dále dává do souvislosti nízký sociální kapitál s vyšší šancí na exekuci a odkazuje na výzkum agentury Median. “Již zmíněný výzkum Medianu pro A2larm ukázal, že neschopnost poradit se o smlouvě a získat pomoc souvisí se zasažením exekucemi možná silněji než sama finanční gramotnost.”
Jako další problém častý pro lidi bez maturity zmiňuje nedostatečné ovládání angličtiny a informačních technologií. Všechny tyto nedostatky podle Prokopa mají velký vliv na společenské postoje. Tito lidé jsou zpravidla skeptičtější ke globalizaci, porevolučnímu vývoji (vývoj v Československu a v České republice po Sametové revoluci) a méně jím záleží na demokracii v Česku. Tato skepse se pak odráží v jejich politických sympatií, která častěji směřuje ke stranám jako SPD a KSČM.
Prokop začíná text Odpor k inkluzi zaplatíme všichni poukázáním na segregaci Romů na školách v Česku a jejich vysoké zastoupení na “speciálních” školách. Prokop se taky zaměřuje na přecitlivělost rodičů vůči Romům, která způsobuje, že rodiče si vybírají školy, kde je minimální množství Romů a pomáhají utvářet segregaci. Dále pak dává do souvislosti vyšší nezaměstnanost mezi Romy s nižším vzděláním. “Zásadním faktorem pracovní aktivity tedy nebyla etnicita, ale vzdělání, které je mezi místními Romy velmi nízké.”.Slepé skvrny, s. 69 Podle Prokopa by se investice do většího zapojení Romů do běžné výuky vyplatila, protože by vedla ke snížení státních výdajů spojených s nezaměstnaností. Prokop také v tomto textu kritizuje volání po zrušení inkluze. “Děti (handicapované a znevýhodněné děti, které chodí do běžných škol) by na těchto školách zůstali, jen by přišli o podporu.”Slepé skvrny, s. 71 Na závěr Prokop zmiňuje dva problémy inkluze v Česku. Začleňování agresivních žáků a nárůst administrativy. Na to nabízí řešení. “Pokud by měli část rozpočtu na profese asistentů, speciálních pedagogů a psychologů, ušetřila by se spousta starostí.” To doplňuje potřebou zvýšit tento rozpočet ve srovnání se současnými výdaji na tyto profese.
Prokop se v textu O školách a dětech věnuje významu předškolní výchovy, která by podle něj měla být podporovaná pro děti od dvou let. Jako výhody podpory předškolní výchovy zmiňuje snížení chudoby samoživitelek a některých rodin, zvýšenou školní připravenost a mírně zvýšenou porodnost. Velký význam školní připravenosti Prokop dokládá i na základě Perry Preschool Project zkoumající efekt kvalitního předškolního vzdělání na život dětí. “Děti, které do školky chodily, si ve škole vedly výrazně lépe, byla u nich nižší nezaměstnanost, pobíraly méně sociálních dávek a méně zatížily veřejné rozpočty zdravotními problémy i kriminalitou.”Slepé skvrny, s. 73 Na závěr Prokop nabízí jako nejlepší řešení předškolní péče přesun garance na obce a městské části, které by si mohli vybrat, jak tuto péči zajistí (zřízení školky nebo či skupiny a nebo přispívání na existující předškolní péči).
Menšiny a radikalismus