Jókai ( z – podezřelý a – nejistý), někdy také obake nebo bakemonoFoster (2009), s. 5 je souhrnné označení pro nejrůznější strašidla, démony, šotky, kouzelná zvířata, přízraky a v širším pojetí pro jakýkoliv nevysvětlený jev v japonském folklóru.

Vlastnosti Jókaiové jsou charakterizováni jako bytosti na pomezí – žijí na periferii, na mostech nebo rozcestích, objevují se během soumraku nebo svítání a nejsou ani lidé ani zvířata. Na rozdíl od kami mají často negativní charakterové vlastnosti a tropí neplechu ať už z neomalenosti nebo rozpustilosti. Buddhistickým démonům podobní rohatí zlobři oni mají z jókaiů nejzápornější charakter a nejhrubější chování. Ani oni ale nejsou vyloženě zlí a není třeba je při konfrontaci zabít, není-li to nutné. Hranice mezi těmito dvěma druhy bytostí je ale mlhavá – podle výkladu folkloristy Kunia Janagity (1875–1962) mohou být jókaiové původem kami, kteří časem zdivočeli. Kazuhiko Komacu (* 1947) považuje jako hlavní rozdíl mezi nimi to, že kami jsou uctíváni.Foster (2009), s. 15 Pokud lidé začnou jókaie uctívat, může se stát kamim.Reider (2010), s. 115 Setkání s jedním jókaiem může být negativní v jedné situaci či regionu a pozitivní v jiné: v příbězích stařena z hor jamamba sice v divočině přepadá pocestné a krade dobytek, jindy ale sejde do vesnice a pomáhá rolníkům s prací na poli nebo přináší obchodníkům štěstí nákupem jejich zboží na trhu. Domácí šotek zašiki-waraši zase straší obyvatele přesouváním předmětů nebo rámusem, jeho přítomnost v domě ale přináší blahobyt.Foster (2015), s. 238–239 Pouhé vyobrazení některých jókaiů má přínášet štěstí nebo ochranu.Foster (2015), s. 187, 216

V kultuře období Edo a Meidži Během období Edo se jejich popisem, kategorizací ale i vymýšlením zabývali učenci a umělci, stali se součástí encyklopedií a vlastních bestiářů. Mezi ty nejznámější patří obrázkový svitek (emaki) Hjakkai Zukan Súšie Sawakiho z roku 1737 a Torijamova čtyřdílná série obrázkových knih (e-hon) s deskotisky Gazu Hjakki Jagjó vydaná mezi lety 1776–1784.Foster (2009), s. 30 Z obávaných a tabuizovaných démonů (např. častý umělecký motiv pandemonia z období Heian)Foster (2009), 8–9 se jókaiové stali mnohem všednějšími a lidé se čtením o nich a prohlížením jejich obrázků spíše bavili. Během období Meidži se objevila snaha o jejich racionalizaci a vědecké – tj. „západní“ – vysvětlení.Reider (2010), s. 106 Tím proslul především filozof Enrjó Inoue (1858–1919).Foster (2009), s. 77–79

Moderní užití Od druhé poloviny 20. století jsou bytosti jókai častým námětem japonských komiksů, filmů, animovaných seriálů a později také videoher.Reider (2010), s. 144 O to se postaral Šigeru Mizuki, autor úspěšného komiksu GeGeGe no Kitaró o chlapci jménem Kitaró, který je sám jókai, a o jeho nadpřirozených přátelích. Kromě komiksů Mizuki sestavil po vzoru Sekiena Torijamy encyklopedii jókaiů a psal o nich literaturu faktu.Foster (2009), s. 165–169 V roce 2002 vznikla internetová databáze jókaiů čítající přes 13 tisíc různých položek, která vzbudila velký zájem veřejnosti.Foster (2009), s. 2 Během pandemie covidu-19 se méně známý jókai jménem Amabie stal internetovým memem. Nejstarší zmínka o této mořské panně podobné příšeře (má ptačí hlavu s lidskými vlasy a tělo pokryté šupinami) pochází z roku 1846, kdy měla vyjít z moře a varovat obyvatele před blížící se nemocí. Bojovat s ní prý mohou tak, že budou malovat a šířit její podobiznu. Z tradice jókaiů lokálně spjatých s určitým místem vychází tvorba roztomilých maskotů juru-kjara, kteří se stali v prvním desetiletí 21. století populárním nástrojem propagace japonských památek, sídel, událostí či regionů.Forster (2015), s. 93–94 V roce 2020 se například prodaly předměty s medvědím maskotem prefektury Kumamoto jménem Kumamon v hodnotě 170 miliard jenů.

Jedním z čistě moderních jókaiů je Kučisake-onna – žena s rozpáranou tváří oslovující kolemjdoucí, která se poprvé objevila v městské legendě z prefektury Gifu v prosinci 1978. Rychle se však mezi školáky rozšířila s pomocí masmédií a v polovině roku 1979 už byla známá po celém Japonsku. Kučisake-onna se stala „reálnou“ hrozbou (děti se údajně bály chodit samy ze školy), na rozdíl od běžných jókaiů, kterých se už v urbanizovaném Japonsku nikdo neobával. Od 80. let zlidověla a začal jí být připisován mnohem starší původ.Foster (2009), s. 185–188

Galerie

Odkazy Reference

Externí odkazy

Internetová databáze YoukaiDB vydaná Mezinárodním výzkumným ústavem japonských studií

Kategorie:Japonská mytologie Kategorie:Mytičtí tvorové a rasy