Kriminologie je multidisciplinární empirický vědní obor, který se zabývá studiem kriminality.
Kriminologie Slovo kriminologie pochází z latinského slova crimen (= zločin) a řeckého slova logos (= věda, nauka). Vychází z trestního práva – přesněji trestního zákoníku, ve kterém jsou definovány trestné činy a tresty, které lze za spáchání trestného činu uložit. Také určuje za jakých podmínek je člověk trestně odpovědný a kdy tato odpovědnost zaniká. Součástí trestního práva je i trestní řád, ve kterém jsou stanoveny procesní postupy pro vyšetřování trestních činů.
Kriminologie se dělí do 4 oblastí:
Obecná kriminologie Speciální kriminologie Aplikovaná kriminologie Penologie
Cílem kriminologie je snížení páchání trestné činnosti - porozumění tomu, proč kriminalita vzniká, jaké faktory ji ovlivňují, jaké má formy a jakým způsobem je možné ji předcházet. Kriminologie se nevěnuje pouze pachatelům a jejich motivacím, ale také obětem, sociálnímu prostředí a účinnosti trestních sankcí.
Tato vědní disciplína zasahuje do několika oborů – především sociologie, psychologie, práva, politologie a ekonomie. Díky tomu můžeme nahlížet na kriminalitu z různých úhlů a vytvářet teoretické i praktické poznatky, které můžeme využít při tvorbě trestní politiky a preventivních programů.
Předmět zkoumání kriminologie - kriminalita Existují dva hlavní způsoby, jak definovat pojem kriminalita: Legální definice – vychází z trestního práva – souhrn trestných činů spáchaných na určitém území za určité období. Kriminalita je spojena s pojmem delikvence - zahrnutí činů, které nejsou jinak trestné, např. činy spáchané osobami mladšími 15 let, dále tam také spadají trestné činy a přestupky. Dalším pojmem je protispolečenská činnost, což je nejširší pojem, který zahrnuje kriminalitu, delikvenci a negativní společenské jevy. Sociologická definice – je širší. Může zahrnovat i jevy, které jsou pro společnost velmi škodlivé, ale jejich skutková podstata není uvedena ve zvláštní části trestního zákona.
Historie kriminologie Počátky kriminologie sahají do 18. století, kdy se začaly formovat první filozofické a právní úvahy o spravedlnosti a trestu. Moderní kriminologie se začala rozvíjet v 19. století – jejími hlavními představiteli byli Raffaele Garofalo – italský kriminolog, právník a především otec kriminologie a Paul Topinard – francouzský antropolog, který se zabýval zkoumáním lidských ras a skupin. V současné době se kriminologie zabývá širokým spektrem témat od analýzy aktuální kriminality přes zkoumání příčin a prevence až po ochranu obětí.
Hlavní oblasti kriminologie
Obecná kriminologie Obecná kriminologie se zabývá kriminalitou obecně – studuje její podstatu, příčiny, vývoj a vztah k celé společnosti. Zkoumá faktory ovlivňující kriminalitu a vytváří teorie o tom, proč lidé páchají trestné činy, přičemž využívá statistické analýzy, výzkumy a longitudinální studie.
Speciální kriminologie Speciální kriminologie se soustředí na konkrétní druhy kriminality - např. krádeže, vraždy, znásilnění, daňové úniky, kyberkriminalitu, terorismus. Analyzuje jejich příčiny, faktory, modus operandi (= způsob provedení trestného činu) a také dopady na společnost.
Aplikovaná kriminologie Aplikovaná kriminologie převádí teoretické poznatky do praxe. Hodnotí účinnost preventivních programů, spolupracuje s policií, školami, sociálními službami a orgány veřejné správy. Tato oblast kriminologie je důležitá v oblasti prevence kriminality a tvorby trestní politiky.
Penologie Penologie se zaměřuje na výkon trestů a resocializací pachatelů. Zkoumá, jak různé druhy trestů ovlivňují chování pachatelů a jaké programy ve věznicích snižují recidivu. Je často spojována s pedagogikou, která se zaměřuje na výchovu a vzdělání odsouzených osob ve výkonu trestu.
Vývoj základních kriminologických směrů Kriminologické směry lze rozdělit podle důvodu vzniku kriminálního jednání na převážně: biologické psychologické sociologické více faktorové
Biologické směry Vysvětlují vznik kriminálního chování především z vlastností pachatele – zanedbávají vliv prostředí. Zaměřují se zejména na jeho biologické vlastnosti. Většinou nepřináší návod na resocializaci pachatele.
Typ rozeného zločince V 19. století v období pozitivismu začalo období zkoumání příčin trestné činnosti a rozdělování kriminality do jednotlivých skupin. Prvním známým představitelem biologicky založené kriminologie byl Cesare Lombroso – italský lékař se zaměřením na psychiatrii a antropologii, který na základě tělesného měření zjišťoval tělesné zvláštnosti u 25 000 odsouzených vězňů v Itálii. Vytvořil obraz typu rozeného zločince (měl malou lebku s ustupujícím čelem, silná čelist, chladný pohled, orlí nos, větší délku paží, vyskytovala se u něj silná citlivost na meteorologické změny). Zločince považoval za "moderní divochy". Měli mít vývojové znaky, které jsou už dnes překonané. Zločinci se odlišovali od zbytku populace fyzickými a psychickými anomáliemi. Zločinnost měla být dědičná. Jeho teorie byla ovlivněna např. i učením Darwina, který zastával názor, že ve společnosti existují i jedinci, který se přibližují svým primitivním předkům. Původně se domníval, že jeho typ rozeného zločince tvoří 40% všech zločinců. Toto číslo později snížil na 33%. Zavedl další typy zločinců - zločinec z vášně, příležitostný zločinec, kriminální epileptik a morálně patologický delikvent.
Tato teorie vyvolala ze strany vědců velký zájem, našla mnoho příznivců, ale i odpůrců. Největší problém byl v tom, že pro výzkum používal nereprezentativní vzorky a neprováděl srovnání s částí populace nepáchající trestné činy. Hlavním oponentem této teorie byl Charles Gering - lékař, který zkoumal americké vězně, porovnával je s vojáky a studenty a došel k závěru, že žádný somatický typ neexistuje.
Kallikakův rod V roce 1912 zkoumal v USA Henry Herbert Goddard 6 generací rodu Kallikaka (jméno smyšlené, ale skutečně existoval). Ten zplodil s chudou a mentálně retardovanou dívkou syna a druhou linii rodu založil s manželkou, bohatou a vzdělanou ženou. Potomci obou linií byly spolu srovnáni. Větší míra antisociálního jednání byla zaznamenána u nemanželské linie. Bohužel ale nebral v úvahu vliv prostředí (většina z nich byla z velmi chudých poměrů).
Studie na jednovaječných a dvouvaječných dvojčatech Vychází se z teoretického předpokladu, že kdyby neexistovala vrozená vloha ke kriminalitě, tak by výsledky u obou typů byly stejné. Jednovaječná dvojčata se sice sobě ve svém chování podobala více, ale byl zde rozdíl v prostředí, ve kterém žili oproti dvouvaječným.
Srovnání kriminality adoptovaných dětí Byly srovnávány různé kombinace, kdy se měnilo jak u adoptivního, tak biologického otce, jestli je delikventní nebo ne.
Konstituční škola Byla vytvořena německým psychologem Ernstem Kretschmerem. Tato teorie vychází z úzké vazby mezí tělesným typem (somatotypem) a určitými osobními charakteristikami. Byly definovány 3 tělesné typy: pyknický typ – zavalitější krátké tělo, kulatý a široký obličej, měkčí svalstvo – nižší kriminalita a recidivita; nižší možnosti resocializace+ sklon k páchání podvodů atletický typ – silně vyvinuté svaly a kosti, široká ramena a hrudník – převažují násilné delikty jak majetkové, tak sexuální (loupeže a znásilnění) astenický typ – štíhlý, úzká ramena, plochý hrudník – majetková trestná činnost (podvody a krádeže)
Endokrinologická teorie Zdůvodňuje páchání kriminality poruchou žláz s vnitřní sekrecí – to negativně ovlivňuje charakter a temperament. Toto nebylo dalšími výzkumy potvrzeno (výjimkou je vliv kastrace na recidivitu u sexuálních deliktů)
Psychologické směry Oligofrenie Rozdílné podmiňování Sociální učení se Psychoanalytická teorie Cambridge-Sommerville-Youth-Study
Sociologické směry Teorie anomie Tento termín zavedl Émile Durkheim. Znamená určitý stav ve společnosti kdy přestávají platit normy chování jejích členů. Takový stav se objevuje např. po prohrané válce, v případě závažné hospodářské krize nebo v případě Československa - rok 1989.
Teorie odchylného chování Teorii odchylného chování stvořil Robert King Merton. Vychází s Durkheimovy teorie anomie. Tato teorie pojednává o tom, že ve společnosti jsou jasně dané cíle, kterých by měl člověk dosáhnout (např. bohatství). jenže ne každému jsou přístupné legální prostředky k jejich dosažení. Proto někteří používají i prostředky legálně nepřístupné.
Chicagská kriminologická škola Vznikla v USA. Po 1. sv. válce se zabývala vlivem překotné urbanizace, industrializace, masové imigrace z Evropy, dopady prohibice a velké nezaměstnanosti kvůli velké hospodářské krizi. Tato studie prokázala vliv špatných sociálních podmínek na geografické rozložení kriminality (nejvíce jí bylo v místech s největší koncentrací chudého obyvatelstva s velkým množstvím přistěhovalců).
Sutherlandova teorie diferencovaného sdružování (styku) Podle Edwina Sutherlanda se člověk učí zločinu podobně jako každému jinému poctivému řemeslu.
Teorie subkultury Podle ní ve společnosti existuje soustava hodnot, podle nichž je žádoucí dosahovat takové cíle, které jsou spojené s úspěchem. Ale možnosti dosahovat těchto cílů jsou diferencované podle společenských vrstev. vyšší a střední vrstvy mají k dispozici legitimní cesty jako je obchod, politika, medicína, věda atd. Pro příslušníky nižších vrstev zbývá pouze možnost dosáhnout těchto cílů zločinem.
Teorie sociální kontroly Za důvody vzniku kriminálního chování byly považovány následující faktory: defekty ve vytváření vnitřních kontrolních činitelů v období dětství, pozdější selhávání těchto činitelů kontroly, absence nebo konfliktní charakter sociálních regulativů chování, které vytvářejí nejdůležitější činitelé v procesu socializace (rodina, škola, vrstevníci).
Kritická kriminologie V 70. letech 19. století nastupuje tzv. kritická kriminologie, která podrobila kritice všechny dosavadní vědecké postupy, jež hledaly příčiny kriminality v osobnosti pachatele. Tyto tendence byly shrnuty pod pojmem etiologická kriminologie a ta se soustřeďují na to, za jakých okolností je udělována etika pachatele, jak tzv. stigmatizace ovlivňuje jeho osobnost a postavení ve společnosti. Kritická kriminologie se soustřeďuje na příčiny, které podmiňují kriminalitu.
Etiketizační teorie Podle ní kriminalita sama o sobě vůbec neexistuje. Jedná se pouze o společenskou konstrukci. Stát tvoří kriminalitu tvorbou trestněprávních norem a tím, že tyto normy soudy aplikují.
Teorie konfliktu Ve společnosti dochází ke konfliktu zájmů mezi jejími různými vrstvami a skupinami. Většina je dost silná na to, aby si své zájmy prosadila v podobě zákonů a menšině pak nezbývá nic jiného než se uchýlit k nelegálním činnostem.
Marxismus Marxismus je filozofický, ekonomický a politický směr založený Karlem Marxem. Jednotnou teorii kriminality sice nevytvořil, ale vyplývá z něj, že spatřuje vztah mezi ní a kapitalismem. Dochází k válce mezi buržoazií a proletariátem, která je důsledkem svobodné konkurence. V beztřídní společnosti by podle nich kriminalita vůbec neměla existovat.
Multifaktorové směry Zastávají názor, že za vznikem kriminálního chování stojí více příčin zároveň.
Studie manželů Glueckových