Nahoru po schodišti dolů Band byla česká rocková hudební skupina. Kapela byla založena v roce 1983, činnost ukončila v roce 2005, dále vystupuje v mírně upravené sestavě jako Schodiště.
Historie
Raná léta (1983–1990)
Kapela vznikla v roce 1983, ale její kořeny sahají již do roku 1980. Budoucí členové se původně setkávali pouze na mejdanech, a tvrdé jádro účastníků se později rozhodlo zkoušet vytvářet vlastní hudbu. Byli mezi nimi výtvarník a animátor Marek Brodský (bicí) a jeho kolega z vojny v AUSu osvětlovač u filmu Milan „Němej“ Hrubý (kytara, později akordeon), doplněni o členy obskurního hudebního uskupení Ultrapunk (Vladimír „Ságo“ Prajzler, Vladimír „Brendy“ Brenner, Ondřej „Alpín“ Hrabáň a další). Sestava byla proměnlivá (vliv na ni měly i odchody na základní vojenskou službu), skupina se pojmenovala Hup NATO Band a vytvářela povětšinou experimentální improvizace. Vzniklo ale i několik ucelených písňových tvarů. Z éry Hup NATO Bandu pochází např. píseň „Ekzém“, jejíž text napsal režisér Vladimír Drha, nebo Němýho kytarové vazby s názvem „Večer nad Moskvou“. Skupina hrála i vlastní skladby Ultrapunku (např. „Reinkarnace“, „Poslední návštěvy“).
Na začátku roku 1983 sestava vykrystalizovala do obsazení Brodský, Hrubý, doktor filozofie a antikvář Martin Krajíček (zpěv, kytara), fotograf Pavel Wellner (baskytara) a zpěvačka Věra Krajíčková (doprovodný zpěv), kterou brzy doplnila její kamarádka Nina Vališová.
Brodský objevil poezii básníka Jiřího Žáčka ze sbírky „Okurková sezóna“ a skupina začala s jejím zhudebňováním („Bohnický blues“, „Popěvek o padání“, „Někdo“, „Mahulena narkomanka“, „Pochod cínových vojáčků“, „Serenáda pro Otylku“, „Antiepigram“). Básník jí dal k této činnosti výslovné svolení a několik svých dosud nepoužitých textů skupině věnoval (z nich band zpracoval „Homo consumens“ a „Blues o štěněti“). Zhudebnění se dočkaly i básně T. R. Fielda („Osel a koza“, „Cvocká“). Psaní vlastních textů se paralelně věnoval Marek Brodský a svými adresnými, popisnými a satirickými příspěvky komentoval okolní měšťácký a konzumní svět. Mezi prvními původními písněmi, které vznikly, byly „Pytlíky ČSA“, „Vožeň se“ a „Soda bicarbona“.
Chytlavé jednoduché popěvky, které skupina vytvářela, byly založeny především na nezvyklé souhře akordeonu a rytmické kytary, byly ovlivněné ska, reggae a staropražskými odrhovačkami. Němej do svých akordeonových partů vnášel jednoznačné prvky východního folklóru, o který se aktivně zajímal a sám pořizoval autentické nahrávky lidové hudby na východním Slovensku. Band se zcela vymykal tehdejší československé nové vlně, jakkoli k ní byl zařazován. Svůj styl sám nazýval výstižným označením „kyselá prdel“.
V dubnu 1983 se kapela přejmenovala na Nahoru po schodišti dolů Band, jehož název odvodil Brodský od románu Bel Kaufmanové Nahoru po schodišti dolů (původní plánovaný název „Soubor opatření“ Brodský nakonec zavrhl), a natočila své první snímky u přítele zvukaře Emila Boháčka v pražské Redutě (v období 4/1983 – 1/1987 zde nahrála bezmála padesát skladeb).
První koncert se konal jako napůl utajená akce 16. července 1983 na statku v Bylochově, kam se návštěvníci sjížděli autobusy z Prahy. Spolu s NPSDB zde vystoupila i příležitostná skupina B.R.P., jejíž členové se rekrutovali z řad pražského antikvariátu v Dlážděné ulici.
1. dubna 1984 odešel na vojnu baskytarista Pavel Wellner a nahradil ho teprve patnáctiletý Martin Schneider.
Prvním zřizovatelem bandu byla Základní organizace SSM při Pražském kulturním středisku, pod jehož patronátem se skupina dočkala regulérního koncertního debutu 16. dubna 1984 v KD Opatov, kde byl dramaturgem Vojtěch Lindaur, po Pavlu Melounkovi krátce manažer skupiny.
Podstatnou částí byla i vizuální prezentace souboru; vystupoval v kostýmech upomínajících na dobu pepíků, doprovodné zpěvačky měly fráčky a buřinky. Hudební složku od prvního opatovského koncertu dotvářelo spřízněné Umělecké sdružení VRATA v čele se Zdeňkem Suchým, a to tzv. „živými klipy“. (VRATA provázela produkce Nahoru po schodišti dolů Bandu až zhruba do roku 1988.)
Koncert v restauraci Za větrem v Praze – Krči 20. června 1984 ukončil zásah místního oddělení Veřejné bezpečnosti Praha – Spořilov. Druhé oddělení KS StB Praha založilo pro účely zpracování poznatků o skupině signální svazek s krycím názvem „Hera“, z něhož vyplývá, že cílem bezpečnostních složek bylo zamezit kapele v jakékoli další činnosti. Podniknuté opatření bylo odůvodněno – podobně jako v případě jiných amatérských souborů – údajnými invektivami a urážlivými výrazy proti kulturní politice KSČ, koncentrací „závadové“ mládeže, vyvoláváním údajných psychóz během produkcí a podobně. Od září 1984 měla z tohoto důvodu kapela zákaz vystupování na Praze 4 a rovněž hledala nového zřizovatele – stal se jím Hifi klub Svazarmu v Praze 8. Po několika koncertech však další intervence StB vedla k vypovězení i této zřizovatelské smlouvy a tím k zastavení činnosti skupiny. Z vyšších míst bylo rozhodnuto, že Nahoru po schodišti dolů Band a VRATA budou mít zákaz vystupování v celé Praze. Signální svazek „Hera“ byl uzavřen v květnu 1985.
Koncertní hiátus skupiny trval několik týdnů, než sehnala nového zřizovatele (Kulturní dům Prahy 9) a i přes stále platný zákaz se rozhodla znovu vystupovat, využívajíc přitom neschopnosti pořadatelů jednotlivých pražských městských částí vzájemně se o zákazu informovat (Praha 4 jí ovšem zůstávala nadále uzavřena). Band často účinkoval v klubu Na Chmelnici a na Rokosce, domovskou scénou se mu ale stal kulturní dům Prosek v Praze 9, který patřil pod kapelního zřizovatele.
Na konci listopadu 1984 nastoupila do NPSDB za onemocnělou Ninu Vališovou Ivana Málková, v kapele už na návrh Marka Brodského zůstala a po návratu Vališové tak rozšířila počet doprovodných zpěvaček na tři. Na koncertě v Desné 7. prosince 1984 hostoval na saxofon Jiří Šíma (později Yo Yo Band). Skupina i manažer Vojtěch Lindaur koncert uvedli jako derniéru, protože nevěděli, jestli budou moci dále hrát, nebo bude band definitivně zakázán. NPSDB však nakonec pokračoval ve své činnosti dál.
Od podzimu 1984 do jara 1985 natáčel přítel kapely režisér Ivan Tatíček o skupině devatenáctiminutový snímek Všude doma, dobře nejlíp (s nímž v roce 1987 uspěl v soutěži Mladá kamera). Ve filmu jsou krátké rozhovory s členy kapely a v podkresu znějí rané nahrávky „Všude doma, dobře nejlíp“, „Vožeň se“, „Někdo“, „Úřad je celý můj svět“, „Pořad v bedně“, „Černá vdova“, „Homo consumens“, „Jede, jede“ a „Soda bicarbona“ ilustrované buď záběry ze zkoušek a koncertů, nebo pohybovými kreacemi VRAT. (Ve „Vožeň se“ jsou autentické záběry z první svatby Marka Brodského.) NPSDB se objevil i jako jeden ze zaznamenaných účastníků dokumentárního filmu Hudba 85 (s písněmi „Jede, jede“, „Pytlíky ČSA“ a „Ekzém“).
Jakýmsi kapelním rituálem se stala pravidelná „letní soustředění“ během prázdnin v severočeské obci Kytlice, kde měla rodina Brodských chalupu a kde docházelo jednak k utužování kolektivu a jednak k tvorbě nového repertoáru. V srpnu 1985 kapela přijala vlastního saxofonistu Vladimíra Cihelku.
O Vánocích 1985 NPSDB krátce zkoušel u Martina Schneidera, neboť měl k dispozici klavír, a kádr tedy doplnil pianista Roman Porteš. Začátkem následujícího roku však propukla v kapele ponorková nemoc: vyostřily se vzájemné vztahy, především mezi doprovodnými zpěvačkami. Řešilo se rovněž časté absentování jednotlivých členů na zvukových zkouškách. V květnu 1986 odchází nedobrovolně Ivana Málková, postupně hlásí odchod Schneider (přešel do skupiny MCH Band Mikoláše Chadimy) a Němej. Zpěvačky Věra Krajíčková a Nina Vališová jsou vyhozeny až po odehraných červencových koncertech. V sestavě tak v létě zbyli pouze Brodský, Krajíček, Cihelka a Porteš a band de facto nefungoval. Od září 1986 se začíná znovu: na baskytaru přichází Vratislav Horčík a v listopadu se nakonec vrací i harmonikář Němej.
V průběhu roku 1987 se do skupiny načas vrátil původní baskytarista Pavel Wellner, ale vzhledem k již zakotvenému a etablovanému Horčíkovi se k nástroji nevrátil a fungoval pouze jako hráč na perkuse a fotograf. V říjnu 1987 skupina úspěšně absolvovala přehrávky a změnila status ze „zájmově umělecké činnosti“ na „lidové hudebníky“. V přehrávkové porotě byli Karel Hála a Lešek Semelka; druhý jmenovaný kapele doporučil používat syntetizér místo akordeonu.
V březnu 1988 vystoupil soubor na akci „Společenský večer přátel Vítkova kvarteta v pražské Lucerně, kde byl mj. promítnut videoklip k písni „Nebezpečnej živel“ v hlavní roli se Zdeňkem Suchým. Spolupráce s Vítkovým kvartetem a rostoucí nespokojenost s kytarovou hrou Doktora Krajíčka vedla k získání sólového kytaristy Petra Mráze. Na jaře 1988 odchází z bandu definitivně z rodinných důvodů odchází harmonikář Němej, na jeho místo nastupuje Cihelkův spolužák Miroslav Klíma.
V únoru 1989 zazněl osmipísničkový profil skupiny v rozhlasovém pořadu Větrník, do něhož ji prosadil dr. Jiří Chlíbec. V dubnu se skupina spolu s Vítkovým kvartetem vydala na dvoudenní festival kapel východního bloku „First International Glasnost Music Festival“ do dánského Århusu. V září 1989 odešli po rozepři s Markem Brodským a pocitu, že kapela stagnuje, do Vítkova kvarteta Cihelka, Horčík a Mráz. NPSDB poté krátce a bezvýsledně zkoušel s Ivanem Viletou (kytara), Radkem Komersem (baskytara) a později Martinem Staňkem (baskytara, tuba).
Předchozí sestava se v revoluční době sešla jen 21. 12. 1989 k natočení videoklipu k písni „Hozená do gala“ a v průběhu roku 1990 jen výjimečně – mj. na benefičním koncertu pro Jedličkův ústav v pražské Lucerně (18.2.) a na show na počest odchodu vojsk Varšavské smlouvy na zimním stadiónu v Kolíně (14.4.). NPSDB v podobě Brodský–Krajíček–Porteš–Klíma–Staněk nefungoval dle představ a na podzim 1990 kapela víceméně samovolně ukončila svou činnost.
Zlatá polistopadová éra (1993–2005)
V roce 1993 pozval Zdeněk Suchý u příležitosti oslav 10. výročí VRAT skupinu k účasti na připravovaném pořadu. Nahoru po schodišti dolů Band se po pauzírování znovu sešel a v částečně redukovaném počtu členů začal v únoru pilně zkoušet, nejsa informován, že na pořadu VRAT mají umělci vystupovat na playback. Mezitím zahrál na svatbě původního člena Pavla Wellnera a mezi členy se dostavila radost z opětovného společného hraní. Kádr doplnil místo ke spolupráci již nepřizvaných Romana Porteše a Petra Mráze kytarista Vítkova kvarteta II Zdeněk Plášek a na klarinet Brodského spolužák ze základní školy Martin Roušar. Během zkoušení vzniklo šest nových skladeb.
Ještě v roce 1993 skupina v nové sestavě na návrh Vojtěcha Lindaura nahrála a vydala u Jiřího Mirdy Mirovského své první album Nahoru po schodišti dolů band 83–93, zahrnující nově natočený repertoár z 80. let a šest novinek z jara („Sbal to“, „Sestřička Krista“, „Moje malá Áda H.“, „Tři rakety“, „Pokornej pán“ a zhudebnění 80 let starého textu Eduarda Basse „Přepěkná píseň o svini a pávu“). Kapela však nebyla spokojená s výsledkem a především zvukem a mixem nahrávky, ale vzhledem ke smluvnímu závazku měla nulový vliv cokoli změnit.
V následujících letech se Nahoru po schodišti dolů Band v neměnné sestavě z roku 1993 etabloval jako spolehlivá a obecenstvem nadšeně přijímaná akvizice celorepublikových hudebních klubů i rockových festivalů – oproti 80. letům se značně přitvrzeným a plnějším zvukem. Na přelomu dekády absolvoval soubor průměrně okolo 40 koncertů ročně, v letech 2002–2004 dokonce okolo 60 vystoupení. Přesto odolal vábení jednoho z bossů hudebního showbusinessu, jež se s vyhlídkou komerčních úspěchů v jednu chvíli nabízelo, a neslevil nic ze svého razantního hudebního stylu a víceméně neveselých, depresivních, tématu alkoholu a žen se věnujících textů.
V roce 1995 natočila Olga Dabrowská se skupinou v Malostranské besedě videoklip k písničce „Sestřička Krista“, který rotoval tehdejším populárním klipovým pořadem České televize 60.