Řecko (), plným názvem Helénská republika / Řecká republika (), je stát v jihovýchodní Evropě, který se nachází na jižním cípu Balkánského poloostrova. Řecko sousedí na severozápadě s Albánií, na severu se Severní Makedonií a Bulharskem a na východě s Tureckem. Na východě pevniny leží Egejské moře, na západě Jónské moře a na jihu Kréta a Středozemní moře. Má nejdelší pobřeží v celém Středomoří a patří k němu tisíce ostrovů. Přibližně 80 % území země pokrývají pohoří, což z něj činí jednu z nejhornatějších zemí Evropy; podnebí je převážně středomořské. Země se skládá z 13 krajů, na ploše asi 132 000 km² žije 10,4 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem Řecka jsou Athény, mezi další velká města patří Soluň, Patra, Pireus a Heráklion. Drtivou většinu obyvatel země tvoří Řekové, největší etnickou menšinou jsou Albánci. Úředním jazykem je řečtina, 90 % obyvatel se hlásí k řecké pravoslavné církvi.
Řecko je považováno za kolébku západní civilizace, neboť zde vznikla demokracie, západní filozofie, západní literatura, historiografie, politologie, základní vědecké a matematické principy, divadlo a olympijské hry. Od 8. století př. n. l. byli Řekové organizováni do různých nezávislých městských států, známých jako poleis (v jednotném čísle polis), které se rozkládaly ve Středomoří a u Černého moře. Ve čtvrtém století př. n. l. Filip II. Makedonský sjednotil většinu dnešního Řecka a jeho syn Alexandr Veliký rychle dobyl většinu známého starověkého světa od východního Středomoří až po severozápadní Indii. Následující helénistické období znamenalo vrchol řecké kultury a vlivu ve starověku. Ve 2. století př. n. l. bylo Řecko anektováno Římem a stalo se nedílnou součástí Římské říše a jejího pokračování, Byzantské říše, která měla převážně řeckou kulturu a jazyk. Řecká pravoslavná církev, která vznikla v prvním století našeho letopočtu, pomáhala utvářet moderní řeckou identitu a předávala řecké tradice širšímu pravoslavnému světu. Po čtvrté křížové výpravě v roce 1204 vznikla na některých částech řeckého poloostrova latinská panství, ale v polovině 15. století se většina oblasti dostala pod osmanskou nadvládu. Řecko se jako moderní národní stát objevilo v roce 1830 po válce za nezávislost.
V prvních sto letech se Řecké království snažilo o územní expanzi, které dosáhlo především na počátku 20. století, během balkánských válek až do svého tažení do Malé Asie, které skončilo katastrofální porážkou v roce 1922. Krátce trvající republiku, která následovala, sužovaly důsledky občanských konfliktů a problém přesídlení uprchlíků z Turecka. V roce 1936 zahájila královská diktatura dlouhé období autoritářské vlády, poznamenané vojenskou okupací během druhé světové války, občanskou válkou a vojenskou diktaturou. Od roku 1950 do 70. let 20. století dosáhlo Řecko rekordního hospodářského růstu, což mu umožnilo zařadit se mezi vyspělé země. Demokracie byla obnovena v letech 1974–1975 a od té doby je Řecko parlamentní republikou.
Řecko je demokratická unitární parlamentní republika s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Je vyspělou zemí s vyspělou ekonomikou s vysokými příjmy, druhou největší na Balkáně, kde je významným regionálním investorem. Řecko je zakládajícím členem Organizace spojených národů, dále je členem Evropské unie, eurozóny a schengenského prostoru, Rady Evropy, Severoatlantické aliance, OECD, Světové obchodní organizace a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Řecko má jedinečné kulturní dědictví, rozsáhlý turistický průmysl a významný námořní průmysl. Bohaté historické dědictví země se částečně odráží v 19 památkách zapsaných na seznam světového dědictví UNESCO.
Etymologie Názvy řeckého národa a jeho země ve většině jazyků včetně češtiny vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří české Řecko a např. také anglické Greece, francouzské Grèce, německé Griechenland nebo španělské Grecia, pochází z latinského výrazu Graeci, který byl podle Aristotela starověkým názvem Řeků. Druhá varianta, která se vyskytuje např. v tádžičtině a uzbečtině, vychází z názvu území Iónie (řecky Iónía). Třetí podobou, kterou používají i sami Řekové, je Héllas podle mytické Heleny. Gruzínsky se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“, což znamená „moudrý“.
Dějiny
náhled|Parthenon v Athénách Řecké dějiny jsou důležitou součástí evropských a světových dějin. Začínají ještě před příchodem starověkých Řeků na území, které se postupně stalo sídelním územím Řeků a které zabíralo také značnou část dnešního Turecka. V období před řeckým osídlením zde žili Pelasgové (kontinentální Řecko) a Minóané (Kréta a některé ostrovy). Někdy ve 4.–3. tisíciletí př. n. l. do Řecka pronikly první řecké kmeny – Achájové, kteří vytvořili mykénskou kulturu. Později se v Řecku usadily další řecké kmeny, Dórové, Iónové, Aiólové, Epiróti a Makedonci, které se spojily s původním obyvatelstvem, a tak se vytvořil starověký řecký národ. V klasickém starořeckém (antickém) období vytvořili Řekové velkou kulturu. Poté následovaly postupně římská vláda nad tehdejším řeckým územím, byzantské období, osmanská nadvláda, období bojů za nezávislost a vznik moderního Řecka. Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda anebo smrt.
Pravěk a první civilizace náhled|vlevo|Mykénský hrnec, okolo roku 1200 př. n. l. Nejstarší důkazy o přítomnosti lidských předků na jižním Balkáně se datují do období 270 000 let před naším letopočtem. Nachází se v jeskyni Petralona v řecké provincii Makedonie. V jeskyni Apidima na poloostrově Mani v jižním Řecku se zachovaly nejstarší pozůstatky anatomicky moderních lidí mimo Afriku; jsou staré zhruba 210 000 let. Neolitické osady v Řecku pocházejí ze 7. tisíciletí př. n. l. a jsou nejstaršími v Evropě, protože Řecko leží na trase, po níž se do Evropy šířilo zemědělství z Blízkého východu. Po skončení období řeckého neolitu okolo roku 3200 př. n. l. nastal přechod k době bronzové, v níž již počíná rozvoj vyspělých civilizací, prvních v Evropě. Nejstarší je kykladská civilizace na ostrovech v Egejském moři (okolo 3200 př. n. l.), jež byla následována mínojskou civilizací na Krétě (2700–1500 př. n. l.) a poté mykénskou civilizací (též pozdně heladskou) na pevnině (1600–1100 př. n. l.). Tyto civilizace, někdy shrnované pod pojem egejská kultura, již užívaly písmo, Mínojci používali dosud nerozluštěné písmo známé jako lineární písmo A, Mykéňané psali nejstarší doloženou formu řečtiny známou jako lineární písmo B. Mykéňané postupně mínojskou kulturu absorbovali, ale kolem roku 1200 př. n. l. se celý řecký civilizační okruh, patrně poměrně náhle, zhroutil. Tato událost je známá jako zhroucení doby bronzové (k uvažovaným příčinám patří výbuch sopky, sucho, útoky nájezdníků vybavených pokročilejšími, patrně železnými, zbraněmi, přelidnění nebo komplexní kolaps způsobený souběhem několika příčin). Touto katastrofou začalo v řeckých dějinách tzv. temné období. O povaze společnosti v něm historikové spekulují, nicméně objevené chetitské a egyptské záznamy naznačují existenci jediného státu pod „velkým králem“ se sídlem v pevninském Řecku. Temné období končí v 9.–8. století př. n. l., symbolicky rokem 776 př. n. l., což je legendami opředené datum prvních zaznamenaných olympijských her. To je počátek tzv. archaického Řecka.
Starověké Řecko
náhled|vlevo|Starověké Řecko a jeho kolonie ve Středomoří v 8.–6. stol. př. n. l. náhled|212x212pixelů|Periklés S koncem období temna se na řeckém poloostrově objevila různá království a městské státy (polis), v čele s Athénami a Spartou, které se vedle vlastního Řecka rozšířily až k břehům Černého moře, do jižní Itálie (Magna Graecia) i do Malé Asie (řecká kolonizace). Tyto státy a jejich kolonie dosáhly velké prosperity, která vyústila v nebývalý kulturní rozmach, jenž se projevil v architektuře, dramatu, vědě, matematice a filozofii. Průkopnická byla i politika, v roce 508 př. n. l. zavedl Kleisthenés v Athénách první demokratický vládní systém na světě (viz též Kleisthenova ústava). Navazoval na Solónovy reformy a jeho ústavu z roku 594 př. n. l.
Do roku 500 př. n. l. ovládala řecké městské státy v Malé Asii a Makedonii Perská říše. Pokusy některých těchto států o svržení perské nadvlády selhaly a Persie následně, v roce 492 př. n. l., napadla státy pevninského Řecka. Tím začaly řecko-perské války. Po porážce v bitvě u Marathónu v roce 490 př. n. l. byla Persie nucena ustoupit. Následně řecké městské státy vytvořily v roce 481 př. n. l. Peloponéský spolek vedený Spartou, který byl první historicky zaznamenanou unií řeckých států od mytického spojení během trojské války. Druhá invaze Peršanů následovala v roce 480 př. n. l. Tíhu obrany tentokrát nesly především Athény a jejich Athénský námořní spolek, a to navzdory tomu, že se Sparťané vyznamenali ve slavné bitvě u Thermopyl pod Leónidásovým velením. Po rozhodujících vítězstvích Řeků v letech 480 a 479 př. n. l. u Salamíny, u Platají a u Mykalé byli Peršané nuceni podruhé ustoupit, a to ze všech evropských území. Následujících padesát let míru je známo jako Zlatý věk Athén (též Periklova éra) a jde o klíčové období starého Řecka, které položilo mnoho ze základních kamenů západní civilizace.náhled|Alexandr VelikýNedostatek politické jednoty v Řecku ovšem vedl k častým konfliktům mezi jednotlivými státy. Nejničivější vnitrořeckou válkou byla peloponéská válka (431–404 př. n. l.) mezi Athénami a Spartou, kterou vyhrála Sparta, což znamenalo konec Athén jako vůdčí síly starověkého Řecka. Athény i Sparta byly později zastíněny Thébami a nakonec Makedonci. Ti spojili většinu městských států řeckého vnitrozemí do Korintského spolku, nad nímž získal kontrolu Filip II. Makedonský. Po Filipově smrti se vlády nad spolkem ujal jeho syn Alexandr Veliký, proslulý vojenský stratég. V roce 334 př. n. l. zahájil invazi do Perské říše a za čtyři roky ji dobyl. Na konci svého života vytvořil jednu z největších říší v historii, která sahala od Řecka po Indii. Po jeho smrti se říše rozpadla na několik království, z nichž nejznámější byla Seleukovská říše, ptolemaiovský Egypt, řecko-baktrijské království a indo-řecké království. Ačkoli se nepodařilo udržet politickou jednotu Alexandrovy říše, jejím výsledkem byla helénská civilizace, která rozšířila řecký jazyk a řeckou kulturu na všechna území dobytá Alexandrem. Především věda a matematika dosáhly svého vrcholu během helénismu, intelektuální epicentrum této civilizace však již bylo mimo pevninské Řecko, byla jím egyptská Alexandrie s proslulou Alexandrijskou knihovnou. Na území dnešního Řecka po období zmatku po Alexandrově smrti kontrolu získali, okolo roku 276 př. n. l., Antigonovci, potomci jednoho z Alexandrových generálů. Jejich vláda trvala do roku 168 př. n. l., kdy poslední makedonský král Perseus prohrál třetí makedonskou válku v bitvě u Pydny a Řecko se muselo definitivně podřídit mocné sousední říši, Římu.
Nadvláda Římanů a Byzanc
náhled|Římské divadlo v Athénách postavené roku 161 Héródém Attikem|300x300pixelů V roce 146 př. n. l. byla Makedonie připojena k Římu jako provincie Macedonia a zbytek Řecka se stal římským protektorátem. Proces ovládnutí byl dokončen v roce 27 př. n. l., kdy římský císař Augustus anektoval zbytek Řecka a ustanovil jej jako provincii Achaia. Části dnešního Řecka patřily i do římských provincií Asia, Kréta a Kyrenaika, Thrákie a Epirus. Přes svou vojenskou nadřazenost Římané obdivovali výdobytky řecké kultury a v mnoha ohledech se helenizovali, což se zračí ve slavném Horatiově výroku Graecia capta ferum victorem cepit (volně přeloženo: „Řecko, i když bylo zajato, zajalo svého dobyvatele“). Řecky psal třeba římský filozof Seneca, římský císař Nero se v roce 66 dokonce zúčastnil olympijských her.