Jindřich Štreit

Jindřich Štreit (* 5. září 1946 Vsetín) je český dokumentární fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor a organizátor kulturního života. Zaměřuje se na dokumentování života na venkově a obyvatele českých vesnic, věnoval se tématu zemědělství, potom také těžké práci v továrnách (knihy Lidé třineckých železáren, Vítkovice, Ocelový svět). V poslední době se věnuje mnoha sociálním tématům o drogově závislých, handicapovaných, nevidomých, vězních, starých lidech, pracovnících ve zdravotnictví, cizincích, kuřácích nebo lidech bez domova. Hodně se také věnuje sakrálním tématům (cykly Brána naděje nebo Prozřetelnost boží). Ženatý je od roku 1971, se svojí manželkou Miladou (přezdívanou Agnes) mají dceru Moniku, která je úspěšnou flétnistkou.

Jindřich Štreit k roku 2023 vydal 98 knih, 103 katalogů a mnoho ilustrací knih. Jeho kniha Kde domov můj získala 1. cenu v evropské soutěži a 1. cenu v soutěži Nejkrásnější kniha v roce 2017. Měl více než 1568 samostatných výstav v České republice i v zahraničí. Je zastoupen v nejvýznamnější sbírkách v České republice i ve světě. Bylo o něm natočeno několik filmů, Jan Špáta: Mezi světlem a tmou 2000, Aleš Koudela: Jindra ze Sovince, 2006, Libuše Rudinská: Na tělo, 2018. V roce 2019 Kamil Zajíček se Štěpánkou Bieleszovou natočili film o Štreitových aktivitách v Sovinci, který získal 1. cenu v ČR a 3. cenu na světovém festivalu v Šanghaji. Za své poslání považuje Štreit svými projekty poukazovat na problémy ve společnosti, které se neřeší nebo jen velmi pomalu.https://www.facebook.com/186193266776/photos/pb.186193266776.-2207520000.1569653179./10154856399431777/?type=3&theater jako "Jindru ze Sovince" označuje přímo autor sám sebe, viz vzkaz s jeho vánočním přáním 2016

Životopis

Střítež nad Bečvou Narodil se 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec Jindřich Štreit (1921, Krhová u Valašského Meziříčí – 1986, Praha) byl vesnický učitel a v roce 1945 se oženil s Antonií Steinhilberovou (* 1922 Praha), která pocházela z podnikatelské rodiny. Jindřichova sestra Jaroslava (* 1947) učila na stejné škole. Bratr Jiří (* 1950), lesní inženýr, je autorem mnoha patentů v oblasti lesnictví a podniká stejně jako i další bratr Miroslav v oblasti dřevařství. Nejmladší bratr Antonín (* 1957–?) se věnoval ateliérové fotografii.

První roky života prožil Jindřich s rodinou ve Stříteži nad Bečvou na Valašsku. Jeho otec byl velmi aktivní člověk, stal se kulturním pracovníkem a v hostinci se mu podařilo založit kino, ve kterém se několikrát týdně promítaly filmy. Matka tam prodávala vstupenky, cukroví a knížky. K Jindrovým dětským povinnostem patřily pravidelné denní cesty pro mléko k soukromníkům. Často musel chodit kolem osamělých dřevěnic v kopcích, kde bydleli staří lidé. Obrazy krajiny a života tamních lidí v ní se zapsaly hluboko do jeho podvědomí a ovlivnily jeho vnímání vztahu člověka k přírodě v budoucnu.

Jednoho dne dostal otec od matky k Vánocům fotoaparát značky Etareta a zanedlouho také výbavu pro vyvolávání snímků. Malý Jindra se poprvé setkal s fotografií. Jeho otec portrétoval vesničany, ale také krajiny. Snímky pak pod červeným světlem zvětšoval dlouho do noci v ložnici. Ráno je potom pral venku u pumpy a sušil na malé leštičce. Své matce Štreit vděčí za to, že v něm probudila lásku k umění. Navštěvovali spolu divadla, koncerty i výstavy. Malířství objevoval díky malíři Josefu Hapkovi, který jezdil do sousedství a Jindra s ním chodil tvořit do plenéru. Vnímal i politické události své doby spojené s náboženským vyznáním jejich přátel, procesu s Rudolfem Slánským nebo zrušení lístkového systému a následně měnovou reformu. Dne 7. března 1956 jeho otec ve škole během vyučování připomněl narozeniny Tomáše G. Masaryka a s dětmi zazpíval písničku Ach synku, synku. Některé z dětí se zmínilo doma a začaly potíže. Vyšly články v novinách a otec dostal na vybranou buď jít pracovat do továrny nebo jít učit do pohraničí. Zvolil druhou možnost a na konci srpna téhož roku se odstěhovala celá rodina do Těchanova v podhůří Jeseníků, kde se otec stal ředitelem jednotřídky.

Těchanov 1956–1967 V Těchanově se Jindra stal žákem páté třídy u svého otce, který kromě výuky vedl knihovnu, kroniku a obnovil promítání filmů. Ve své knize Jindra vzpomíná také na první televizor ve vesnici, který byl umístěn v Kulturním domě, ale časem se přístroj rozšířil téměř do všech domácností. Jeho otec měl kvůli jiným povinnostem na fotografování stále méně a méně času, a když fotografoval, bylo to hlavně dění ve vesnici. Také matka se velmi aktivně zapojila do veřejného dění ve vesnici, pracovala v kulturním středisku, pořádala zájezdy do divadel a sháněla práci pro ženy, starší lidi a tělesně postižené.

Jindřich vystudoval gymnázium v Rýmařově, kde v roce 1963 maturoval a jako další studium si zvolil na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci učitelský směr pro I. stupeň a výtvarnou výchovu. Hudební výchovu jej učil profesor Jan Bukovjan, od kterého za 400 korun získal německý fotoaparát Welta se záklopným objektivem. Přispěl mu na něj jeho otec, kterému za to Jindřich musel slíbit, že deset let nebude kouřit. K tomuto historickému okamžiku došlo na jaře 1964.

Na fakultě se přihlásil na fotokroužek a objevoval fotografie jiných autorů. Obzvláště se mu líbily fotografie Viléma Reichmana a Emily Medkové. Časem začal fotografovat různé události běžného života, bílého koně na hřbitově, hrající si kluky, křtiny a pohřby. Právě tehdy na jednom pohřbu pořídil snímek, na kterém je kráčející smuteční průvod a pod ním v protisměru jdoucí řada kačen. V roce 1966 nastoupil na praxi na gymnáziu v Rýmařově a o rok později složil státní zkoušky. Získal místo na škole v Sovinci a stal se otcovým kolegou.

1967–1977 Podobně jako jeho otec, také Jindřich Štreit kromě výuky zastával roli knihovníka, předsedy Osvětové besedy a také promítače. V roce 1971 se oženil s Agnes, absolventkou konzervatoře v Kroměříži a ve stejném roce se jim narodila dcera Monika. Postupně začal fotografovat v okolních rodinách a za rok uskutečnil výstavu v Olomouci s názvem Člověk. Od té chvíle Štreita již fotografie neopustila a stala se nedílnou součástí jeho života. Toužil po dalším odborném vzdělání a tak se v roce 1974 přihlásil na tříletou Školu výtvarné fotografie při ústředním výboru Svazu českých fotografů. Současně s fotografií se snažili Štreitovi oživit Sovinec kulturními aktivitami. Založil zde pobočku rýmařovské Lidové školy umění, kde se hudebního vzdělání ujala jeho žena Agnes. V roce 1974 uspořádal v Sovinci výstavu později významné malířky Marie Kodovské z Rýmařova. Při hledání témat k fotografování Štreita zaujal život Cikánů v jejich kraji. Už tehdy si uvědomil, že chce ukazovat realitu bez přikrášlování, což se také stalo zásadní při vnímání skutečnosti.

V roce 1975 byl požádán, aby vedl obecní kroniku, což mu při zjišťování informací umožňovalo navštěvovat rodiny a během návštěv fotografovat. O rok později byla škola v Sovinci zrušena a Jindřich Štreit odešel na pozici školního ředitele do Jiříkova. Mimo jiné se dostal do olomouckého velkého divadla, kde fotografoval přípravu baletu Pierot a nejen na jevišti, ale také v zákulisí. Nezůstalo jen u tohoto představení, ale nasnímal i další scény a představení.

Sovinec aneb paměť české vesnice 1978–1989 náhled|Od osmdesátých let Jindřich Štreit na hradu Sovinec pravidelně organizuje výstavy, koncerty a divadelní představení; fotografovi se někdy přezdívá 'Jindra ze Sovince'.

V roce 1978 začalo Štreitovo životní téma, Vesnice. Zajímal se o její specifický život, který se koncentruje na malém území. Své působení rozšířil ze Sovince i na okolní vesnice a snažil se o maximální zobecnění lidského života, čehož může dosáhnout jen dlouhodobým sledováním cíle. Od roku 1980 se jeho fotografie dostávají do širšího povědomí veřejnosti. Díky Tomáši Fassatimu z banskobystrické Galerie F se Štreit seznámil s Antonínem Dufkem, kurátorem fotografické sbírky v brněnské Moravské galerii. Po výstavě v pražském Činoherním klubu na doporučení Jaroslava Anděla dostal Štreit nabídku od Anny Fárové k účasti na výstavě 9x9 v klášteře v Plasích roku 1981. Jednalo se o výjimečnou akci, na kterou přijeli významní fotografové ze zahraničí, jako například Henri Cartier-Bresson, Martine Franck, Marc Riboud a přední teoretici a ředitelé zahraničních galerií. náhled|Jindřich Štreit předává za muzejní radu v Benešově ocenění starostovi města Mojmíru Chromému. Tyto výstavy zaregistrovaly státní orgány a povahu snímků chápaly jako negativní pohled na realitu. K dalšímu dění přispěla následující příhoda:

V létě roku 1982 pak přišla další událost pozvání grafičky Aleny Kučerové na výstavu současného českého umění Setkání v areálu tenisových kurtů pražské Sparty. Štreit chtěl představit sovinecké fotografie, které měl nachystané na celostátní výstavu v Olomouci, ale krátce po instalaci přijela policie, fotografie zabavila a výstavu uzavřela. Druhý den u Štreitů doma v Sovinci proběhla třináctihodinová domovní prohlídka a Štreit byl odvezen do vazební věznice v Ruzyni.

Ve vězení poznal pocit nesvobody a strachu z budoucnosti, na druhou stranu však zjistil, jak málo stačí člověku k životu a jak rychle se v mezní situaci změní priority. Nejvíc ho trápila myšlenka na jeho blízké, a jaký dopad na jejich osudy bude mít toto uvěznění. Také ve vězení bylo Štreitovi líto, že u sebe nemá fotoaparát, neboť realita přinášela neuvěřitelné situace. Obrazy z jeho mysli nezmizely ani po letech a promítly se pak do jeho dalších cyklů, když pracoval v jedné z nejstarších francouzských věznic v Saint-Quentinu, nebo v ženské věznici v Pardubicích. Třetí kontakt s tímto světem se uskutečnil v sérii Cesta ke svobodě, při kterém navštívil sedm věznic a fotografoval lidi, kteří se tam dostali kvůli drogám. Poslední zkušeností byl projekt Ze tmy ke světlu o vztahu kaplanů a vězňů.

Z vězení byl Štreit propuštěn téměř po čtyřech měsících, byl odsouzen k trestu odnětí svobody na deset měsíců s podmínečným odkladem na dva roky. S povoláním učitele byl konec. Dne 24. října 1983 byl přijat na místo dispečera ve státním statku Ryžoviště, který působil na rozloze 8500 hektarů a měl 650 zaměstnanců v šesti vesnicích. Štreit tak získal pro svou tvorbu daleko větší rádius a prohluboval své jednotlivé cykly z vesnického života. Do doby, než to zjistila Státní bezpečnost, která jej průběžně sledovala, tak měl fotografování v pracovní náplni. Družstvo mu koupilo nový fotoaparát a měl dokumentovat pracovní činnost na jednotlivých farmách.

Kromě oficiální dispečerské práce se Štreit věnoval organizování kulturních akcí pro zaměstnance statku. Jezdili do divadel, na koncerty a navštěvovali výtvarné ateliéry (později) uznávaných výtvarníků po celé zemi. Začal organizovat výstavy a kulturní akce v Sovinci. Nejdříve v bývalé třídě školy, později výstavní prostory rozšířil i na hrad Sovinec a kostel. V roce 1983 při pravil Štreit ve spolupráci s Československou surrealistickou skupinou po dlouhém čase jejich první výstavu Sféra snu. Výstava byla ještě před zahájením zásahem orgánů státní moci uzavřena. Ale ani tato skutečnost Štreita neodradila od dalších akcí, které vyvrcholily v roce 1988, kdy mezi jiný mi vystavovali například Jiří Lindovský, Rudolf Sikora, Adriena Šimotová, Čestmír Kafka, Olga Karlíková, Václav Boštík nebo skupina Tvrdohlaví. I když Štreit na každé vernisáži cítil přítomnost Státní bezpečnosti, dařilo se mu pokračovat. Vernisáže v Sovinci se staly doslova kulturními manifestacemi, na které se sjížděli návštěvníci z celé republiky.

Jindřich Štreit

Źródło i licencja