Nezávislé galerie a výstavní prostory v době normalizace (1970–1989)Josef Ledvina, Hledání místa – „neoficiální“ výstavní aktivity, 2010, s. 74–77 sehrály významnou roli při udržení kontinuity výtvarné kultury v době, kdy normalizační režim na dvacet let uzavřel oficiální výstavní galerie pro velkou skupinu výtvarníků, které pro jejich občanské postoje k srpnové okupaci roku 1968Andrea Sloupová, 2016, s. 59–61 nebo pro povahu jejich výtvarného díla, hájícího osobní svobodu a nezávislost, považoval za své nepřátele.Josef Ledvina, Umělci znovu prokletí, 2010, s. 78–82 Zčásti se tak opakovala situace z přelomu 50. a 60. let, kdy ateliéry a alternativní výstavní prostory byly jedinými místy kde bylo možno vystavit nové umění.

Před rokem 1964 (výběr výstav) Ve znárodněných výstavních síních si po roce 1948 výstavní monopol přivlastnil nově založený a komunisty kontrolovaný Ústřední svaz československých výtvarných umělců, který organizoval výstavy především k politickým výročím. Výtvarníky z okruhu surrealistů kolem Karla Teigeho (Istler, Medek, Tikal) a později i některé výtvarné teoretiky, spisovatele a filozofy (Vachtová, Kalivoda, Sviták, Škvorecký, ad.) sledovala v soukromí Státní bezpečnost.Vodrážka M, 2019, s. 72–73Binarová A, Akce StB "Mazalové", 2016, s. 80–81 Neobvyklé výstavní prostory, ateliéry výtvarníků a výstavní síně organizací nepodléhající Svazu československých výtvarných umělců sehrály významnou úlohu při liberalizaci výtvarné scény a postupném uvolnění režimu mezi polovinou 50. a 60. let. Vystavovaly zde často stejné nezávislé osobnosti, které se staly pro režim znovu nepřijatelné po srpnové okupaci roku 1968. 1954 Modlitebna unitářů, Londýnská 30, Praha 2 (Malmuzherciáda, Koblasa, Dlouhý, Nepraš, Mertl) 1954 Výstavní síň Ars Melantrich, Praha 1 (Emil Filla: Obrazy) 1955 Výstavní síň Ars Melantrich, Praha 1 (Výstava jedenácti – Dydek, Fremund, Hájek, Piesen, Vysušil, ad.) 1956 Galerie Československý spisovatel, Praha 1 (Richard Fremund) 1956 Palác Dunaj, Praha 1 (Richard Fremund) 1957 Galerie Československý spisovatel, Praha 1 (Jan Kotík: Práce z let 1948–1956, Karel Černý) 1957 Střelecký ostrov (Šmidrové) 1958 Palác Dunaj, Praha 1 (Skupina Máj 57) 1958 foyer divadla S. K. Neumanna, Praha (Skupina Trasa 54) 1958 Galerie Československý spisovatel, Praha 1 (Václav Tikal: Obrazy a kresby 1941–1957) 1959 Divadlo Rokoko, Praha (Vojta Nolč: Kresby z let 1954–1958) 1960 Divadlo Rokoko (Karel Nepraš: Labyrint světa, kreslený humor) 1959–1962 vlastní ateliéry Jana Koblasy, Jiřího Valenty, Aleše Veselého (Konfrontace I a II), Bedřicha Dlouhého, Praha 1960 Filmový klub Praha (Theodor Pištěk) 1962 Kulturní středisko Sokolovská (Josef Hampl, 1962, 1963) 1963 Závodní jídelna Státního ústavu pro kontrolu léčiv (Josef Hampl) 1963 Divadlo Paravan (Karel Nepraš, Jan Koblasa) 1963 Jízdárna Teplického zámku (Jan Koblasa, Mikuláš Medek) 1964 Malá galerie Lapidária, PKOJF (Josef Hampl, Otakar Slavík)

Situace umění za normalizace Po invazi v srpnu 1968 byly postupně zrušeny dosavadní organizace umělců a založeny nové tvůrčí svazyStanovisko umělců a kulturních pracovníků. Výtvarná práce 1971, 19(1), 1–3 pod vedením ideologické komise ÚV KSČ. Po stranických prověrkách byli někteří ředitelé v oblastních galeriích vyměněni za prověřené kádry a výstavní program se zcela přizpůsobil novým požadavkům na „umělecky rozmanité, v principech však jednotné socialistické umění“, nebo "pravdivě konkrétní zobrazení skutečnosti v jejím revolučním vývoji".Andrea Sloupová, 2016, s. 40–45, 55Josef Ledvina, Svazová ústava: mezi vnitřní rozmanitostí a ideovou jednotou, 2010, s. 18–21 SČVU znovu zaregistroval pouze 8 % dosavadních členů, kteří deklarovali svou loajalitu režimu, a situace tak opět velmi připomínala období 50. let.Jiří Šetlík, 2007, s. 369–374Ledvina J, Svaz českých výtvarných umělců: „Umění jsem já.“, s. 21–24

Z paměti měli být vymazáni výtvarníci, kteří odešli dobrovolně nebo byli přinuceni odejít do exilu, jako Jan Koblasa, Jiří Valenta, Čestmír Janošek, Antonín Málek, Zbyněk Sekal, Jiří Kolář, Otakar Slavík, ad. Možnost vystavovat v galeriích kontrolovaných normalizačním Svazem českých výtvarných umělců a Svazem slovenských výtvarných umělců ztratili nejvýznamnější tvůrci poválečného umění jako Mikuláš Medek, Emila Medková, Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý, Zbyšek Sion, Zdeněk Beran, Aleš Veselý, Karel Pauzer, Jan Švankmajer, Naděžda Plíšková, Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Čestmír Kafka a mnoho dalších, na Slovensku např. Josef Jankovič, Rudolf Uher, ad. Řada z nich se v druhé polovině 60. let zúčastnila přehlídek moderního umění v prestižních zahraničních galeriích a mnozí získali ocenění nebo výtvarná stipendia. Zákaz vystavovat pro ně platil nejen v domácích galeriích, ale i v zahraničí.

Výstavní projekty v západních zemích, udržující povědomí o tvorbě československých umělců, tak vznikaly pouze díky aktivitám Anne Baruch (20 Years of Czechoslovak Art: 1968–1988, Jacques Baruch Gallery, Chicago, 1988),Kristin L. Spangenberg, Strenght and Will: Czech Prints from behind the Iron Curtain, a Gift of the Anne and Jacques Baruch Collection, Cincinnati Art Museum, 2005 Medy Mládkové (Expressiv: Mitteleuropäische Kunst seit 1960, Vídeň 1987, Washington D.C., 1988, Contemporary Art in Czechoslovakia: Selections from the Jan and Meda Mladek Collection, Ithaca, 1988), Thomase Messera nebo Petra Spielmanna (Das Prinzip Hoffnung. Aspekte der Utopie in der Kunst und Kultur des 20. Jahrhunderts, Museum Bochum, 1983–1984), kteří navázali kontakty s výtvarníky během 60. let a nakoupili jejich díla do sbírek. Roku 1977 proběhlo v Benátkách Bienále kultury disentu Východní Evropy, které zorganizovali Jiří Pelikán, Antonín J. LiehmFestival spisovatelů Praha: Antonín J. Liehm a ředitel Bienále Carlo Ripa di Meana. StB vykonala mimořádný nátlak na některé výtvarníky, aby výstavě zabránila, a proto byla nakonec vystavena pouze díla ze soukromých sbírek západních sběratelů (Boudník, Balcar, John, Kolář, Šerých, ad.).Vodrážka M, Bienále v Benátkách 1977: legitimizace umění východoevropského disentu, 2019, s. 67–71

Generace absolventů Akademie výtvarných umění, která ukončila studia v polovině 70. let, se proti Svazu vymezila roku 1976 na výstavě Umění mladýchabART: Umění mladých. Přehlídka současného českého výtvarného umění mladých k 30. výročí založení Mezinárodního svazu studenstva a poté už nedostala možnost vystavovat v oficiálních galeriích kontrolovaných normalizačním SČVU a byla nucena hledat jiné prostory (týká s zejména Volného seskupení 12/15, Pozdě ale přece a solitérů jako byl Jiří Sozanský).

V Praze byl dohled režimu nejintenzivnější a proto byla pro výtvarníky významná výstavní aktivita i v regionech Praze vzdálených, kde na sebe vzali riziko odpovědnosti obětaví jednotlivci, kteří dokázali výstavy obhájit na místním odboru kultury a před stranickými orgány. Mnohdy šlo o výstavy na Slovensku, které bylo nedílnou součástí Československé republiky (např. Galéria F, Banská Bystrica). Ojedinělé výstavy nepovolených umělců v kamenné galerii měly obvykle negativní důsledky pro jejich pořadatele (Generace 70. let, Galerie umění Karlovy Vary, 1981, Jubilejní výstava v Galerii hlavního města Prahy, 1983, přerušena do odstranění děl Boštíka, Grygara, Kmentové, Kolíbala, Malicha, Šimotové, Veselého,Andrea Sloupová, 2016, s. 82 Jaroslava Pešicová, Olbram Zoubek v Galerii Rychnov nad Kněžnou – odvolání ředitelky).Andrea Sloupová, 2016, s. 93–94 Výjimkou byla Galerie hlavního města Prahy, kde se v 80. letech podařilo realizovat výstavy Pavla Nešlehy, 1983, Olgy Čechové, Vlasty Prachatické, Ivana Ouhela, 1985, Josefa Jíry, Jiřího Sopka, 1986, Vladimíra Nováka, Grotesknost v českém výtvarném umění 20. století, 1987, Jana Hendrycha, Jiřího Balcara, 1988, ad. Alternativní výstavní prostory však sehrály nezastupitelnou úlohu a uměnímilovná obec byla často ochotná cestovat za výstavami i do vzdálených končin. S pádem komunistického režimu tyto galerie většinou ztratily důvod existence a zanikly.

Akce a výstavy 1970–1989 Byty a ateliéry Jindřich Chalupecký zprvu organizoval schůzky s výtvarníky v restauracích U Pantáty, Demínka, Savarin a Obecní dům nebo vinárně Makarská, ale vyvolával tím zájem Státní bezpečnosti a schůzky se proto přesunuly do ateliérů Huga Demartiniho, Čestmíra Kafky, Theodora Pištěka, manželů Janouškových, Olbrama Zoubka, Petra Pavlíka ad.Josef Hlaváček, Schůzky v ateliérech, Výtvarné umění 3–4, 1995, s. 108–113 V ateliéru Jana Švankmajera probíhaly od roku 1974 pracovní výstavy Surrealistické skupiny.Jen Švankmajer (ed.), Otevřená hra. mezi surrealismem a surracionalismem. Surrealistická skupina v Československu 1969–1979 (samizdat) Historička umění Marie Mžyková pořádala od roku 1976 výstavy v ateliéru svého muže Josefa Mžyka (mj. Jiří John, 1977, Adriena Šimotová, 1978).Marie Mžyková, Zpráva o výstavách v ateliéru Josefa Mžyka, Výtvarné umění 3–4, 1995, s. 63–67 Roku 1980 proběhla výstava v domě Čestmíra Sušky a Nadi Rawové (Malechov '80).Malechov '80, kat. výstavy, 28 s., vlastním nákladem, 1980 Dvě výstavy proběhly v bytě P. Blunhoffera (Olaf Hanel, 1978, Eugen Brikcius, 1979). Jednodenní kolektivní výstava se uskutečnila ve venkovském mlýně Bedřicha Dlouhého v Netvořicích roku 1981.Mahulena Nešlehová, Popis jednoho dne – Netvořice '81, Výtvarné umění 3–4, 1995, s. 104–107 Na soukromém pozemku a v přilehlých staveních v Kostelci nad Černými lesy realizovali roku 1985 malíř Vladimír Novák se sochařem Jiřím Beránkem výstavu Prostor.

Konceptuální umění a landart Ve stejném období proběhla i řada individuálních akcí umělců, zabývajících se konceptuálním a akčním uměním, bodyartem nebo landartem (Jan Steklík: Letiště pro mraky, Lemberk, 1970, Zorka Ságlová: Kladení plín u Sudoměře, 1970, Rudolf Němec: Pronikání, Sluneční hodiny, 1971, Ladislav Novák: Čarování, 1972, Olaf Hanel: Parní varhany, 1973, Jan Mlčoch: Zavěšení – velký spánek, 1974, Josef Hampl: Akce Šipka, 1976, Ivan Kafka: cyklus landartových objektů, 1979–1986, akce Stromovka, 1982, Jiří Sozanský: Most 1981–1982, Jiří Sozanský: Dům č. 50, 1987, Jiří Hůla: Voda a objekt, 1987, Zorka Ságlová: Vítr a objekt, 1988)Kol. autorů: Umění zastaveného času / Art when time stood still. Česká výtvarná scéna 1969–1985, ČMVU v Praze 1996

Jazzová sekce Příznačné bylo propojení výstavních aktivit s řadou menších divadel, kde přežíval kulturní disent po celou dobu normalizace. Významnou úlohu v organizaci kulturního života sehrála Jazzová sekce (1971–1986) a někteří její členové.Eva Králíková, Jazzová sekce a výtvarné umění, dipl. práce, UHV, FF MUNI Brno, 2009 Jazzová sekce distribuovala časopis Flash Art (1980–1983), organizovala přednášky, vydávala sérii příloh Jazz Bulletinu a později samostatnou edici katalogů Situace (Karel Srp ml.), připravovala publikaci "Šedá cihla 78/1985" (uvedení JS jako vydavatele se podařilo odstranit těsně před vydáním) a projekt "Minisalon" Josky Skalníka. Její krátká vlastní výstavní činnost (Galerie ve sklepě) bezprostředně předcházela vzniku Galerie Opatov, založené členem Jazzové sekce Jaroslavem Krbůškem. V letech 1987–1989 se uskutečnily výstavy některých výtvarníků v rámci festivalu Rockfest (Aleš Lamr, Milan Knížák, Kurt Gebauer, Vladimír Kokolia) nebo performance Tomáše Rullera.

Výstavní prostory Seznam vystavujících výtvarníků byl ve výčtu výstav redukován na jména již zveřejněná ve Wikipedii a bude doplňován.

Praha Galerie Nova, Voršilská 3, kurátor Jindřich Chalupecký (1970, Konfrontace I a II) Galerie na Karlově náměstí (Stanislav Zippe, Jenny Hladíková, 1969, Zbyšek Sion, Ladislav Novák, 1970) Činoherní klub 1978–1981, kurátorka Anna Fárová, 27 výstav (Josef Hampl, 1971, Michael Rittstein, 1979, Libor Fára, 1980, Jindřich Štreit, 1981) Mikrobiologický ústav, Fyziologický ústav, Ústav molekulární genetiky ČSAV, společná ústavní chodba (kurátorka E. Hallerová: Konfrontace, 1978), (kurátor J. Nosek: Jiří Sozanský, grafika, 1988)