náhled|250px|Koncentrace síranů v ledových jádrech z Grónska. V dolní části je patrná zvýšená koncentrace okolo roku 1810. Výše je erupce Tambory roku 1815.
Záhadná sopečná erupce v roce 1809 je neznámá erupce, k níž došlo pravděpodobně na konci roku 1808 nebo na začátku roku 1809. Odehrála se někde v jižním Pacifiku, pravděpodobně v západní části. Na indexu vulkanické aktivity se její síla odhaduje na VEI 6 (podobný stupeň měl také výbuch Krakatoy roku 1883). Událost způsobila globální ochlazení, trvající několik let. Zároveň přispěla k většímu globálnímu ochlazení (tzv. roku bez léta), které nastalo o 6 let později, po výbuchu (VEI 7) sopky Tambory.https://www.sciencedaily.com/releases/2014/09/140918111220.htmhttps://research-information.bris.ac.uk/ws/files/124748345/cp_10_1707_2014.pdf
Pozadí Klimatologové před rokem 1990 považovali ochlazování podnebí na počátku 19. století jako součást tehdy probíhající malé doby ledové. Studie grónských a antarktických ledových jader v 90. letech 20. století našla ukazatele, které naznačovaly, že na počátku roku 1809 došlo k masivní sopečné erupci. Nicméně v daném časovém rozmezí nebyly žádné zaznamenány. Další výzkum, zkoumající letokruh borovice Balfourovy, potvrdil v roce 1809 mírné ochlazení, které bylo následováno výraznějším ochlazením v roce 1810.
Místo a čas Výzkumy z roku 2009 vycházející z uložení síry v polárních oblastech datovaly erupci na únor 1809 ±4 měsíce. Chyběly ale historické záznamy, které by erupci nebo její projevy v této době dokládaly. Až v létě 2014 Dr. Alvaro Guevara-Murua a Dr. Caroline Williams z Bristolské univerzity objevili zprávu o atmosférických jevech v Bogotě od kolumbijského vědce Franciska José de Caldas. Caldas působil jako ředitel Astronomické observatoře v letech 1805–1810, přičemž v roce 1809 ohlásil průhledný mrak, který blokoval sluneční svít. Poprvé jej pozoroval 11. prosince 1808 a byl viditelný i po celé Kolumbii. Oblak mohl být aerosol kyseliny sírové. Rovněž uvedl, že počasí bylo neobvykle chladné a mrazivé. Stejný jev pozoroval taktéž lékař Hipólito Unanue v peruánské Limě. Jejich zprávy naznačují, že závoj aerosolu se táhl v délce minimálně 2600 km. Podle těchto zjištění bylo stanoveno datum na 4. prosince 1808 (±7 dní). Nebyla však prokázána přímá souvislost mezi pozorováním mraku a sírou uloženou v polárních čepičkách. V roce 2021 bylo stanoveno datum erupce konsenzuálně na leden 1809.
Vzhledem k pozorování musela být jediným zdrojem sopka, ležící v tropickém pásu, která se nejpravděpodobněji nachází na jižní polokouli do 20° stupňů jižní šířky. Toto pásmo sahá od Kolumbie a Peru přes Tichý oceán až k Tonze a Indonésii. V té době zde bylo velmi málo evropských osad. Ve zdejších domorodých kmenech se historie erupcí předává ústně a proto je nebylo možné datovat s dostatečnou mírou jistoty.
Jiné sopečné erupce v této době Roku 1808 došlo k velkým erupcím na začátku květnu na Azorských ostrovech (sopka Bocas de Fogo) a v březnu na vulkánu Taal na Filipínách. Ani jedna z nich neproběhla ve správném časovém období. Je známo, že chilská sopka Putana měla okolo roku 1810 (±10 let) významnou erupci, ale nachází se na 22. rovnoběžce jižní šířky.http://www.volcanocafe.org/1809-the-missing-volcano/
Odkazy Reference
Kategorie:Sopečné erupce Kategorie:Události roku 1808 Kategorie:Události roku 1809 Kategorie:Tichý oceán Kategorie:Záhady