Pákistán, plným názvem Pákistánská islámská republika, je stát v jižní Asii. Na jihozápadě sousedí s Íránem, na západě s Afghánistánem, na severovýchodě s Čínou, na východě s Indií, na jihu je ohraničen Arabským mořem. Na severozápadě je od Tádžikistánu oddělen úzkým afghánským Vachánským koridorem. Má velmi rozmanitou geografii, sever je velmi hornatý, na západě leží velká náhorní plošina a na jihu země úrodné nížiny. Na většině území panuje horké aridní podnebí s letními monzuny. Pákistán se dělí na čtyři provincie a tři teritoria, na ploše 882 000 km² žije 241 milionů obyvatel. Je tak pátou nejlidnatější zemí světa, která má druhou největší muslimskou populaci. Hlavním městem je Islámábád, zatímco Karáčí je největším městem a finančním centrem. Mezi další velká města patří Láhaur, Faisalábád, Rávalpindí a Gudžranvala. Jedná se o etnicky a jazykově rozmanitou zemi, hlavní skupiny obyvatel tvoří Paňdžábci (37 %), Paštunové (18 %), Sindhové (14 %) a Sarajkové (12 %). Oficiálními jazyky jsou urdština a angličtina. Drtivá většina obyvatel se hlásí k islámu.
Pákistán je místem výskytu několika starověkých kultur, včetně 8 500 let starého neolitického naleziště Méhrgarh v Balúčistánu, harappské kultury z doby bronzové a starověkého království Gandhára. Regiony, které tvoří moderní stát Pákistán, byly doménou mnoha říší a dynastií, včetně Achaimenovské, Maurjovské, Kušánské, Guptovské; Umajjovského chalífátu v jeho jižních oblastech, hinduistických šáhů, Ghaznavidů, Dillíského sultanátu, Sammyho, šáh Miris, Mughalů a naposledy britského rádže v letech 1858–1947.
Pákistán získal nezávislost v roce 1947 po rozdělení britského indického impéria, které přineslo muslimským regionům samostatný stát a bylo doprovázeno nebývalou masovou migrací a ztrátami na životech. Původně byl Pákistán dominií Britského společenství národů pod britským panovníkem, v roce 1956 však oficiálně vypracoval ústavu a byl vyhlášen jako islámská republika.V roce 1971 se po devítiměsíční občanské válce odtrhla exkláva Východní Pákistán a vyhlásila samostatnost jako Bangladéš. V následujících čtyřech desetiletích vládly v Pákistánu střídavě vlády civilní a vojenské, demokratické a autoritářské, relativně sekulární a islamistické; politické dějiny od získání samostatnosti se vyznačují obdobími významného hospodářského a vojenského růstu i obdobími politické a hospodářské nestability.
Pákistán je federální parlamentní islámská republika s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament. Je řazen mezi rozvíjející se země s početnou a rychle rostoucí střední třídou, pákistánská ekonomika je 25. největší na světě podle parity kupní síly. V indexu lidského rozvoje se umístil na 164. místě. Je považován za středně velmocenskou zemi, má šesté největší stálé ozbrojené síly na světě a je deklarovaným státem s jadernými zbraněmi. Země se stále potýká s problémy, jako je chudoba, negramotnost, korupce a terorismus. Pákistán je členem Organizace spojených národů, Šanghajské organizace pro spolupráci, Organizace islámské spolupráce, Společenství národů, Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci a Islámské vojenské protiteroristické koalice; Spojené státy americké jej označují za hlavního spojence mimo NATO.
Etymologie Označení tehdejší severozápadní části britské Indie obývané muslimským obyvatelstvem jako Pákistán bylo vytvořeno v roce 1933 Choudharym Rahmatem Alim, muslimským aktivistou. Jedná se o akronym Pakstan z počátečních slov tehdejších provincií, které zahrnovaly pozdější Pákistán: Paňdžáb, Afghánská provincie, Kašmír, Sindh a Balúčistán. Písmeno „i“ bylo přidáno pro usnadnění výslovnosti. Zároveň v perštině a urdštině znamená „země čistých“ (od perského slova پاک pâk „čistý“), tento význam je však až druhotný.https://www.britannica.com/place/Pakistan/History
Historie
Rané dějiny vlevo|náhled|Mohendžodaro vlevo|náhled|Láhaurská pevnost V paleolitu, před 500 až 125 tisíci lety, se na území Pákistánu rozvíjela kultura, kterou archeologové nazvali sóánskou, a jejíž industrii lze přiřadit k acheuléenu. Neolitické osídlení je doloženo již v 7. tisíciletí př. n. l., významným jeho pozůstatkem je především Méhrgarh. Počátky rozvinuté civilizace na území Pákistánu lze vypozorovat už ve 3. tisíciletí př. n. l., zejména v oblasti kolem řeky Indus. Zde se rozvíjela harappská kultura, jejímiž nejvýznamnějšími centry byly Harappa a Mohendžodaro.
Okolo roku 1500 bylo území začleněno do široké indoárijské kultury, obvykle zvané védská. Tehdy se začal šířit hinduismus, jehož nejvýznamnějším centrem na území Pákistánu byl zprvu Multán. K důležitým státním útvarům patřila Gandhára, rozvíjející se asi od 6. století př. n. l. Jejím významným duchovním centrem byla Taxila, v jejíž proslulé škole dlouho působil i známý učenec Čánakja. Zde se začaly do náboženských představ přimíchávat buddhistické příměsi, jak dosvědčuje i gandhárské umění.
Území Pákistánu bylo ovšem ovládáno velkými říšemi, okolo roku 519 př. n. l. Achaimenovskou, roku 326 př. n. l. ho dobyl Alexandr Veliký, později území ovládla Maurjovská říše. Helenizace nebyla však jednorázová a krátkodobá, v oblasti se dlouho držely dva helenistické státní útvary, nejprve Řecko-baktrijského království (256–125 př. n. l.) a posléze Indo-řecké království (185 př. n. l.–10). Tyto helénské útvary pěstovaly kulturu někdy nazývanou řecko-buddhistická. Důležité bylo, že i lokální dynastie, které převzaly moc po pádu helénského světa (sídlily v Sindhu), byly buddhistické, takže nedošlo ke znovuetablování hinduismu. náhled|Mughalský princ Aurangzéb na dvoře svého otce Šáhdžahána v Láhauru roku 1640 Roku 711 pak území dobyl umajjovský válečník Muhammad ibn al-Kásim ath-Thakaff a začal se šířit islám. Současnou pákistánskou politickou elitou je tento okamžik stále více vnímán jako klíčový historický zlom, v němž hledá počátek Pákistánu. Zajímavostí je, že první islámští misionáři v Pákistánu byly z velké části súfisté (islámští mystici). Od 10. století oblast Pákistánu ovládaly různé muslimské říše. První z nich byla Ghaznovská říše (975–1187), jejíž turkičtí vládci nejprve sídlili v Afghánistánu, ale roku 1151 za své sídlo zvolili Láhaur. Poté byl Pákistán připojen kulturně k Indii, když se stal součástí dvou mohutných indických muslimských říší: Dillíského sultanátu (1206–1526) a Mughalské říše (1526–1857). Mughalové přinesli perskou kulturu. Klíčovými městy se v té době staly Láhaur a Thatta, kde lze nalézt nejvíce pozůstatků mughalské architektury (Bádišáhova mešita, Láhaurská pevnost).
Britská nadvláda nad územím Pákistánu má zárodek v roce 1839, kdy Britové obsadili tehdy malou rybářskou vesničku Karáčí a učinili z ní svou vojenskou základnu pro potřeby svých bojovníků v první anglo-afghánské válce. V roce 1893 již Britové ovládali celé území dnešního Pákistánu. Učinili ho součástí Britské Indie.
Nezávislost a konflikty s Indií vlevo|náhled|239x239pixelů|Sajjid Ahmad Chán náhled|Muhammad Alí Džinnáh, otec zakladatel Pákistánu Spojení s převážně hinduistickými indickými oblastmi však vyvolávalo četné konflikty. Prvním signálem napětí byl jazykový spor z roku 1867, který řešil, zda hindština a urdština jsou jedním jazykem. Výraznou roli poté sehrál Sajjid Ahmad Chán, muslimský intelektuál, který založil tzv. alígarhské hnutí, které prosazovalo evropský způsob vzdělávání a vyzývalo indické muslimy k loajalitě vůči britské správě. To budilo nevoli hinduistických Indů, kteří v tom viděli podvracení svých emancipačních snah. Sajjid Ahmad Chán zpočátku viděl muslimy a hinduisty v Britské Indii jako jeden národ dvou konfesí. Rostoucí napětí mezi představiteli obou náboženství ho však přivedlo k teorii dvou národů, která se stala jádrem pákistánského nacionalismu (či též náboženského nacionalismu).
Tato koncepce se stala základem ideologie Muslimské ligy, politické strany založené roku 1906 v Dháce. V roce 1913 do této strany vstoupil Muhammad Alí Džinnáh, roku 1916 se stal jejím předsedou. Další výraznou postavou strany byl Muhammad Iqbal. V roce 1940 strana přijala tzv. Láhaurskou rezoluci, která žádala rozdělení Indie a vznik samostatného muslimského státu. Přitom, na rozdíl od Indického národního kongresu, strana podporovala Brity ve druhé světové válce a získávala u nich podporu pro ideu rozdělení Indie po náboženské linii. V roce 1944 Džinnáh vedl v Bombaji rozsáhlá jednání s Mahátmou Gándhím o podobě poválečné Indie, ale shodu nenalezli.
Po válce Britové oznámili, že se v krátké době z Indie stáhnou. Debaty o novém uspořádání nabraly na obrátkách. Indický národní kongres dlouho argumentoval tím, že Muslimská liga nereprezentuje většinu indických muslimů, avšak když ve volbách v roce 1946 Liga získala 90 procent parlamentních křesel vyhrazených pro muslimy, tento argument padl. Poslední pokus, jak zabránit rozdělení Indie, učinili Britové roku 1946, ale ztroskotali. Poté již poslední místokrál Britské Indie Louis Mountbatten souhlasil s rozdělením. O půlnoci 15. srpna 1947 tak vznikly dva nezávislé státy, Dominium Indie a Dominium Pákistán, a to z rozhodnutí parlamentu Spojeného království (Zákon o nezávislosti Indie). Džinnáh se stal prvním generálním guvernérem Pákistánu. Prvním premiérem byl jmenován Líákat Alí Chán. vlevo|náhled|Pákistánští vojáci během první války v Kašmíru Rozdělení vedlo k obrovským přesunům obyvatelstva. 10–15 milionů lidí muselo opustit své domovy, buď dobrovolně, aby nebyli menšinou v cizím státě, anebo byli vyhnáni. Z Indie do Pákistánu odešlo asi 6,5 milionu muslimů. Opačným směrem mířilo asi 5 milionu hinduistů. Šlo o největší migrační vlnu v lidské historii. Proces nebyl poklidný. Řada násilných střetů byla nepřehledná a dodnes historici tento jev s obtížemi mapují. Někde bylo násilí organizováno a mělo povahu etnických čistek (v podezření jsou zvláště sikhští mahárádžové). Počet obětí násilností je nejasný, odhady se pohybují mezi několika stovkami tisíc až dvěma miliony. Vyhánění i migrační příval byly rovněž doprovázeny mimořádnou vlnou násilí na ženách. Vzápětí vznikl mezi Indií a Pákistánem spor o hranice, jak je Britové narýsovali. Nejznámějším je spor o Kašmír, s většinovou muslimskou populací. Ten přerostl v první válku v Kašmíru (1947-1948). Skončila ustavením tzv. linie kontroly, kompromisní hranice, s níž ale ani jedna strana není spokojena.
Východní a západní Pákistán v roce 1956 vytvořily po přijetí ústavy Islámskou republiku Pákistán. Prvním prezidentem se stal Iskandar Mírza. O dva roky později byl po vojenském převratu vedeném generálem Ajubem Chánem zaveden výjimečný stav. Chán zemi vedl až do roku 1969. V roce 1960 byl za hlavní město Pákistánu zvolen Islámábád.
V roce 1965 vypukl opět ozbrojený konflikt mezi Pákistánem a sousední Indií o území Kašmíru. Tzv. indicko-pákistánská válka či též druhá válka v Kašmíru byla ukončena Taškentskou deklarací roku 1966. Definitivní mír však nepřinesla, k největším návratům násilí došlo během třináctidenní eskalace roku 1971 a v roce 1999, kdy vypukla tzv. kárgilská válka. Konflikt tehdy vzbudil velké obavy po celém světě, protože Indie i Pákistán v té době již vlastnily jaderné zbraně. Konflikt trvá dodnes a hraniční přestřelky mezi pákistánskými a indickými vojáky jsou i dnes zcela běžné. Počet mrtvých civilistů od roku 1991 překročil již desetitisícovou hranici.
Odtržení Bangladéše náhled|Kapitulace pákistánských sil Moc v roce 1969 uchopil generál Jahjá Chán. Vzápětí čelil bengálskému povstání ve východním Pákistánu. Ještě více napětí do východního Pákistánu přinesl v roce 1970 cyklón Bhola, na nějž podle bengálských separatistů centrální vláda nebyla schopna adekvátně zareagovat. Přinesl půl milionu až milion obětí.