náhled|upright=1.5|alt=An illustration of a crowd of women marching with various weapons|Soudobá ilustrace ženského pochodu na Versailles 5. října 1789 Ženský pochod na Versailles, známý též jako Říjnový pochod či Pochod na Versailles, byl jednou z prvních a nejdůležitějších událostí počátku Velké francouzské revoluce.
Pochod se zrodil mezi ženami na pařížských tržištích, které v ranních hodinách 5. října 1789 začaly protestovat a bouřit se proti vysokým cenám a nedostatku chleba. Jejich protesty svým způsobem souzněly se snahami revolucionářů, kteří usilovali o liberální politické reformy a konstituční monarchii pro Francii. Z těchto žen a jejich rozličných spojenců se vytvořilo tisícihlavé srocení. Dav podněcovaný bojovně smýšlejícími agitátory vyplenil městskou zbrojnici a vydal se k zámku ve Versailles. Rozvášněný dav oblehl palác a násilím si vynutil přednesení svých požadavků králi Ludvíku XVI. Příštího dne donutil dav krále, jeho rodinu a většinu členů francouzského Ústavodárného národního shromáždění, aby se s ním vrátili do Paříže.
Tyto události ukončily královu nezávislost a naznačily změnu poměru sil a reformy, jež čekaly Francii. Pochod symbolizoval novou rovnováhu sil, která nahradila starobylé výsady francouzské šlechty a upřednostnila takzvaný třetí stav, tedy všechny poddané, měšťany i sedláky, kteří nesli hlavní tíhu daňového systému a vyživovali dva první stavy a královský dvůr. Tím, že svedl dohromady množství lidí z různých skupin usilujících o změny ve Francii, se pochod stal určujícím podnětem vzniku Velké francouzské revoluce.
Pozadí náhled|Revoluční dekrety schválené Ústavodárným národním shromážděním v srpnu 1789 vyvrcholily Deklarací práv člověka a občana. Hlavní příčinou hladomoru, který vedl k takzvané moučné válce neboli sérii vzpour v severní, východní a západní části Francouzského království v dubnu až květnu 1775, bylo uvolnění cen na trhu s obilím, jež následovalo po neúrodě předchozích let a které roku 1774 zavedl králův ministr financí Anne Robert Jacques Turgot. Koncem starého režimu se strach z hladomoru stal stálou hrozbou pro nižší vrstvu třetího stavu. Podporovala ho navíc rozšířená konspirační teorie o takzvané "Dohodě o hladomoru", která měla mít za cíl vyhladovění chudých. Pouhá šeptanda o nedostatku potravin vedla v dubnu 1789 ke vzbouření dělníků Réveillonovy továrny na tapety v Paříži. Pověsti o spiknutí, jehož cílem je zničit úrodu pšenice a způsobit hladomor vedly v létě 1789 k událostem označovaným jako Velký strach.
Počátkem října 1789 francouzské revoluční desetiletí (1789–1799) teprve začínalo a sklon revoluce k násilí ještě plně nevešel v obecné povědomí. Dobytí Bastily se odehrálo teprve před třemi měsíci. Nově poznaný pocit moci naplnil řadové občany – zejména v přelidněné Paříži – dosud neznámou touhou podílet se na politice a vládě. Ty nejchudší z nich téměř vždy zajímaly jen záležitosti týkající se potravy. Většina pracujících totiž spotřebovala víc než polovinu svého výdělku na jídlo. V pobastilském období se museli lidé každodenně potýkat s inflací a vážnými nedostatky v zásobování. Také místní výbuchy násilí na tržištích se staly běžnou záležitostí.
Královský dvůr a poslanci Ústavodárného národního shromáždění mezitím v pohodlí královského města Versailles rozvažovali o závažných změnách ve francouzském politickém systému. Reformním poslancům se v týdnech po pádu Bastily podařilo prosadit radikální zákony včetně revolučních Srpnových dekretů, jež formálně zrušily většinu stavovských výsad, a Deklarace práv člověka a občana. Teď se jejich pozornost zaměřila k vytvoření stálé ústavy. Monarchisté a konzervativci zprvu nedokázali vzdorovat tlaku reformistů, ale kolem září se jejich postavení začalo pomalu zlepšovat. Při jednáních o ústavě se jim podařilo uhájit právo veta pro krále. Mnozí reformisté tím byli nepříjemně překvapeni a další jednání pak ochromily rozpory.
Tiché Versailles, sídlo královské moci, bylo pro reformisty tíživým prostředím. Jejich pevností byla Paříž, rušné hlavní město rozkládající se necelých 21 km odtud směrem na severovýchod. Reformní poslanci si byli dobře vědomi, že čtyři stovky monarchistických poslanců usilují o to, aby se Ústavodárné shromáždění přemístilo do vzdáleného roajalistického města Tours, kde panovalo pro snahy reformistů ještě nepříznivější klima než ve Versailles. Mnozí reformisté se obávali, že král, jemuž dodávala odvahu vzrůstající přítomnost královských jednotek, může jednoduše rozpustit Ústavodárné shromáždění nebo alespoň nedodržet Srpnové dekrety. Král o tom opravdu uvažoval, a když 18. září vydal prohlášení, v němž schválil pouze část dekretů, poslance to pobouřilo. A když král 4. října prohlásil, že má výhrady k Deklaraci práv člověka a občana, poslance to rozzuřilo.
První plány Navzdory porevolučním mýtům nebyl pochod na Versailles spontánní akcí. Ve Versailles se již předtím ozývaly četné hlasy volající po masové demonstraci. Jeden z oblíbených řečníků v Palais Royal, markýz ze Saint-Huruge, volal po takovém pochodu již v srpnu, aby byli násilně vyhnáni obstrukčničtí poslanci, kteří, jak prohlásil, hájí královo právo veta. Ačkoli byla jeho snaha zmařena, revolucionáři se myšlenky pochodu na Versailles, aby krále donutili přijmout zákony vyhlášené Ústavodárným shromážděním, nevzdávali. Řečníci v Palais Royal se o ní během příštího měsíce pravidelně zmiňovali, čímž vzbudili dlouhodobé podezření majitele paláce, vévody Ludvíka Filipa II. Orleánského. Představa pochodu na Versailles byla natolik rozšířená, že o ní 5. září dokonce psaly noviny Mercure de France. Ve vzduchu byl cítit výhružný neklid, a mnozí šlechtici a cizinci před tou dusnou atmosférou prchali.
Královský banket Po vzpouře vojáků elitního regimentu francouzské královské gardy jen několik hodin před pádem Bastily byly k okamžité obraně paláce ve Versailles po ruce pouze šlechtická osobní garda a švýcarská garda. V obou případech šlo o nepočetné jednotky určené především pro slavnostní účely, kterým chyběl výcvik potřebný pro účinnou obranu královské rodiny a vlády. Koncem září proto nařídil králův ministr války hrabě de Saint-Priest v rámci bezpečnostního opatření pěšímu vlámskému regimentu, aby se přesunul do Versailles.
Důstojníci zmíněných gard uspořádali ve Versailles 1. října banket pro důstojníky vlámského regimentu, což byla běžná praxe, kdykoli jednotka změnila posádku. Královská rodina se této oslavy krátce zúčastnila, když prošla mezi prostřenými stoly připravenými v budově palácového operního divadla. Jak se noc krátila, zněly přípitky vojáků a přísahy věrnosti králi venku na hlavním nádvoří stále odhodlaněji.
Okázalý banket byl dozajista veřejnou urážkou těch, kdo v dobách přísného uskrovňování nejvíc trpěli, ale buřičské noviny jako L'Ami du peuple (Přítel lidu) ho popisovaly jako orgii obžerství. A co víc, všechny noviny se obšírně zabývaly údajným znesvěcením francouzské vlajky, když prý opilí důstojníci dupali po modro-bílo-červené kokardě v barvách francouzské trikolóry a vykřikovali přitom, že jsou věrní pouze bílé bourbonské kokardě, tedy králi. Toto silně přikrášlené vyprávění o královském banketu se stalo zdrojem značného veřejného pobouření.
Počátek pochodu náhled|upright=1.3|Pochodující ženy pozdravované přihlížejícími (ilustrace asi z roku 1842) Ráno 5. října začala jedna žena ze skupiny naštvaných trhovkyň na tržišti ve východní Paříži, které rozhněvaly neustálý nedostatek potravin a nehorázná drahota chleba, bubnovat na pochodový buben. Z tržiště na pařížském předměstí, tehdy známém jako Faubourg Saint-Antoine, se naštvané ženy vydaly k blízkému kostelu, kde přinutily tamějšího zvoníka, aby rozezněl kostelní zvony. Počet žen neustále narůstal, načež se neklidný dav vydal znovu na pochod. Cestou se k němu přidávaly další ženy z okolních tržišť, mnohé z nich vyzbrojené kuchyňskými noži a dalšími improvizovanými zbraněmi. To vše provázelo poplašné zvonění z věží několika předměstských kostelů. Dav podněcovaný různými agitátory posléze dorazil k budově pařížské radnice, kde požadoval nejen potraviny, ale i zbraně z městské zbrojnice umístěné v budově radnice. V té době ho již tvořilo něco mezi šesti až sedmi tisíci žen i mužů, možná dokonce až 10 000 lidí.
Jedním z přítomných mužů byl odvážný Stanislas-Marie Maillard, který se jako příslušník Národní gardy zúčastnil již útoku na Bastilu. Mezi trhovkyněmi byl populární, proto jej mnohé uznávaly za vůdce. Maillard chytil jiný buben a vykřikl: „Na Versailles!“ Přestože to byl sotva člověk beránčí povahy, napomohl silou své osobnosti utlumit ty nejhorší a nejdivočejší nálady davu. Zachránil například život správci radnice Pierre-Louisovi Lefebvre-Larocheovi, duchovnímu známému jako „abbé Lefebvre“, jehož dav hodlal pověsit na kandelábr za to, že mu chtěl zabránit, aby se zmocnil zásob střelného prachu, které zde byly uloženy. Pařížská radnice byla sice vydrancována, jak se jí prohnal dav, jehož příslušníci sebrali veškeré zásoby a zbraně, ale Maillard pomohl přesvědčit zdivočelý dav, aby nevypálil budovu radnice. Poté co se příslušníci davu ozbrojili zbraněmi, jichž se zmocnili v městské zbrojnici, podařilo se Maillardovi v pravý čas obrátit jejich pozornost k Versailles. Dav tedy opět vyrazil do ulic. Maillard určil některé ženy jako vedoucí skupin a dal tak pochodu z města jakés takés zdání řádu.
Mezitím se na Place de Grève začaly shromažďovat stovky příslušníků Národní gardy, kteří se dozvěděli o nepokojích. Jejich vrchní velitel markýz de La Fayette ke své značné nelibosti zjistil, že většina gardistů sympatizuje s účastníky pochodu a že je agitátoři přesvědčují, aby se s nimi spojili. Přestože patřil k největším francouzským válečným hrdinům, ani on nedokázal své jednotky přesvědčit. Začala hrozit hromadná dezerce gardistů. Členové Pařížské komuny, která řídila město, proto markýzovi poradili, že než je nechat, aby se jako další anarchistické uskupení přidali k rozvášněnému davu, měl by je šikovně vést a usměrňovat. Měl rovněž požádat krále, aby se dobrovolně vrátil do Paříže, což by uklidnilo rozjitřené obyvatelstvo města. La Fayette vyslal rychlého posla s varováním do Versailles a přemýšlel o hrozbě vzpoury gardistů. Byl si dobře vědom, že mnozí z nich veřejně slíbili, že ho zabijí, pokud je nepovede nebo jim bude stát v cestě. Ve čtyři hodiny odpoledne vyrazilo do Versailles 15 000 gardistů s dalšími několika tisíci pozdě dorazivších civilistů. Markýz se váhavě ujal svého místa v čele pochodového útvaru v naději, že se mu podaří ochránit krále a veřejný pořádek.
Cíle Původním podnětem k pochodu byly hlad a zoufalství žen z tržiště, ale co začalo jako shánění chleba, si záhy počalo klást mnohem náročnější cíl. Pařížská radnice sice protestujícím otevřela svoje početná skladiště, ale dav to neuspokojilo, lidé nechtěli jen jedno jídlo, ale záruku, že chleba bude opět dostatek a že bude levný. Strach z hladomoru totiž pro nižší vrstvu třetího stavu znamenal skutečnou, všudypřítomnou a ustavičnou hrozbu a lidé věřili šeptandě o takzvaném „aristokratickém spiknutí“ či „dohodě o hladomoru“, jehož cílem mělo být vyhladovění chudiny. K tomu přistupovala všeobecná nespokojenost se zpátečnickými postoji, jež vládly v dvorských kruzích, která se mezi lidmi šířila, ještě předtím, než se neblaze proslulý banket ve Versailles stal onou pověstnou poslední kapkou, jíž přetekl pohár jejich trpělivosti. Političtí aktivisté šířili v davu názor, že by král měl rozpustit svoji osobní gardu a nahradit ji vlasteneckými příslušníky Národní gardy. Tato myšlenka našla značnou odezvu mezi La Fayettovými gardisty.