Santa Maria del Popolo (italsky: Basilica Parrocchiale Santa Maria del Popolo) je titulární kostel a bazilika minor v Římě vedená řádem augustiniánů. Stojí na severní straně Piazza del Popolo, jednoho z nejznámějších římských náměstí. Bazilika situovaná mezi pahorkem Pincian a branou Porta del Popolo, jednou z bran Aurelianových hradeb, stojí na začátku cesty Via Flaminia, nejdůležitější trasy vedoucí z Říma až na pobřeží Jaderského moře. Díky své poloze se bazilika stala prvním kostelem pro většinu cestujících vstupujících do města. Kostel vlastní díla několika slavných umělců, jako jsou Raffael, Gian Lorenzo Bernini, Caravaggio, Alessandro Algardi, Pinturicchio, Andrea Bregno, Guillaume de Marcillat a Donato Bramante.
Legenda o založení kostela náhled|vlevo|Legenda o založení baziliky Santa Maria del Popolo, rytiny z knihy Giacoma Albericiho (1599): 1. Démoni kolem ořešáku, vyrůstajícího z Neronovy hrobky; 2. Démoni zabíjejí cestující v Bráně Porta Flaminia; 3. Madona se zjevuje ve snu papeži Paschalovi II.; 4. Papež kácí zlý strom; 5. Na místě stromu postaven kostel.
Legenda o založení kostela Santa Maria del Popolo vypráví o zlu, ztělesněném římským císařem Neronem. Papež Paschalis II. chtěl očistit oblast od Neronova nečistého vlivu. Nero, rodným jménem Lucius Domitius Ahenobarbu, byl po sebevraždě pohřben v mauzoleu své rodiny Ahenobarbi na tomto místě, na úpatí pahorku Pincian. Hrobka byla později zničena sesuvem půdy a na jejích troskách vyrostl obrovský strom ořešák, který „byl tak vysoký a vznešený, že ho žádný jiný nepřekonal.“ Tento strom se brzy stal domovem zlých duchů a démonů, kteří obtěžovali jak obyvatele této oblasti, tak také cestující přijíždějící do města ze severu Flaminiovou branou (pozdější Porta del Popolo): „Někteří byli vystrašení, jiní posedlí, jiní byli krutě zbiti a zraněni, či téměř uškrceni nebo zabiti.“
Jelikož démoni ohrožovali důležitou přístupovou cestu do města a děsili všechny obyvatele, byl nově zvolený papež Paschalis II. vážně znepokojen. „Spatřil při modlitbě v Knize hodinek Kristovo stádo ovcí vroucně se modlící, jež se staly kořistí pekelných vlků.“Ambrogio Landucci, citovaný Alessandrem Locchim: La vicenda della sepoltura di Nerone. in: Fabrizio Vistoli (ed.): Tomba di Nerone. Toponimo, comprensorio e zona urbanistica di Roma Capitale, Řím, Edizioni Nuova Cultura, 2012, s. 111–112 Papež se postil a modlil tři dny. Na konci tohoto období, vyčerpaný, měl sen o blahoslavené Panně Marii, která mu dala podrobné pokyny, jak osvobodit město od zlých sil a démonů. Oproti legendě k prvnímu uznání Panny Marie jako Bohorodičky a přinášející blaho lidu Římanů" (latinsky Salus populi Romani) došlo dříve, již po církevním koncilu v Efezu, který proběhl roku 431. Po něm papež Sixtus III. dal instalovat první raně křesťanskou ikonu v tehdejší Pavlově kapli (Capella Paolina), další v bazilice Panny Marie Sněžné a třetí byla u v Trastevere.. <ref>Barbara JATTA (editorka) a kolektiv: Salus populi romani. il restauro dell'antica icona della basilica papale Santa Maria Maggiore. Vatican Museums 2022, s. 5-6</ref>
V roce 1099 ve čtvrtek po třetí neděli postní svolal papež římské duchovenstvo a obyvatelstvo. V procesí s krucifixem pak všichni prošli městským úsekem Via Flaminia až na zamořená místa. Tam papež provedl rituál exorcismu a poté prudce udeřil na kořen ořešáku. Zlí duchové vyběhli a šíleně křičeli. Když byl strom skácen a vyvrácen z kořenů, byly pod nimi objeveny Neronovy ostatky. Papež je nařídil vhodit do Tibery.
Po osvobození od démonů mohl být tento kout Říma zasvěcen křesťanství. Paschalis II. za odříkání modliteb a chvalozpěvů položil základní kámen kaple na místo, kde původně rostl strom duchů. Jednoduchá kaple byla dokončena za tři dny a oslavována s velkou pompou: papež posvětil malou svatyni za přítomnosti velkého davu, doprovázeného deseti kardinály, čtyřmi arcibiskupy, deseti biskupy a dalšími preláty. Také kapli věnoval mnoho relikvií a zasvětil ji Panně Marii.
Historie náhled|Papež Paschalis II., pozdní renesance, italská rytina Legendu o založení baziliky zapsal augustiniánský mnich Giacomo Alberici ve svém latinském pojednání o kostele Santa Maria del Popolo, které vyšlo v Římě v roce 1599 a příští rok bylo přeloženo do italštiny.Iacobo de Albericis (Giacomo Alberici) ): Historiarum sanctissimae et gloriosissimae virginis deiparae de populo almae urbis compendium, Roma, Nicolai Mutij (Nicolo Muzi), 1599, s. 1–10. Další augustinián Ambrogio Landucci zapsal stejný příběh ve svém pojednání o počátcích baziliky v roce 1646.Ambrogio Landucci: Origine del tempio dedicato in Roma alla Vergine Madre di Dio Maria, presso alla Porta Flaminia, detto hoggi del popolo, Roma, Franceso Moneta, 1646, s. 7– 20. Legenda byla od té doby několikrát převyprávěna s drobnými změnami ve sbírkách římských legend, vědecké literatuře a průvodcích. Příklad variací lze najít v knize Ottavia Panciroliho ve které tvrdí, že démoni obývající strom měli podobu černých vran.Ottavio Panciroli: Tesori nascosti dell'alma citta 'di Roma, Řím , Heredi di Alessandro Zannetti, 1625, s. 449 Počátek této legendy znám není, ale v roce 1726 byl v archivu Santa Maria del Popolo nalezen katalog svatých relikvií kostela sepsaný v roce 1426, který obsahoval (ztracenou) verzi "zázrak vlašského ořechu“. Příběh byl údajně okopírován z ještě starší "tabelly" u hlavního oltáře.Santa Maria del Popolo a Roma, ed. E. Bentivoglio a S. Valtieri, Bari-Roma, 1976, s. 203. V 15. století byl příběh již natolik populární, že ho uvádějí různé německé zdroje, jako Nikolaus Muffel ve svém díle Description of Rome (Popis Říma) z roku 1452Nikolaus Muffel: Beschreibung der Stadt Rom, vydal Wilhelm Vogt, Literarischer Verein, Stuttgart, 1876, str. 53 nebo The Pilgrimage of Arnold Von Harff (Pouť Arnolda Von Harffa) z roku 1497.The Pilgrimage of Arnold Von Harff (ed. And trans. Malcolm Letts), London, The Hakluyt Society, 1946, str. 34 –35
O věcném základu legendy lze pochybovat. Císař Nero byl skutečně pohřben v mauzoleu svých otců, Suetonius ve svém Životě Nerona píše, že „rodinná hrobka Domitiů [byla] v zahradách na vrcholu kopce, které jsou viditelné z Martova pole.“ Mauzoleum tedy stálo výše na severozápadních svazích pahorku Pincian a rozhodně ne na jeho úpatí.Platner & Ashby:„ Sepulcrum Domitiorum “ , v Topografický slovník starověkého Říma, Londýn, 1929, s. 479
Založení kaple papežem Paschalisem II. bylo zřejmě součástí snahy o obnovení bezpečnosti v oblasti kolem Flaminiovy brány, která byla mimo obydlené jádro středověkého Říma a určitě byla zamořená bandity. Dalším možným zdrojem inspirace pro legendu mohla být dobře zdokumentovaná pomsta papeže Paschalise II. na těle jeho oponenta vzdoropapeže Klementa III. Klement III. zemřel ve městě Civita Castellana, Paschalis dal jeho ostatky vyzvednout z hrobu a Klementovu mrtvolu nařídil hodit do Tibery. Klement III. byl chráněncem císaře Svaté říše římské Jindřicha IV., který byl papežskou stranou hanlivě nazýván „Nero“.Kai-Michael Sprenger: Tiara in the Tiber. Esej o „damnatio in memoria“ Klementa III. (1084–1100) a Římské řeky jako místo zapomnění a paměti, Reti Medievali Rivista, 13, 1 (2012), str. 164–168
Etymologie Jméno „del Popolo“ (2. pád „lidu“) bylo odvozeno od slova „populus“, ve středověké latině znamenalo lid, ale také velkou venkovskou farnost. Název by tedy mohl odkazovat na první předměstskou osadu kolem Via Flaminia, která vznikla po výstavbě kaple v dříve opuštěné části Martova pole.Mariano Armellini: Le chiese di Roma dal secolo IV al XIX, Tipografia Vaticana , 1891, s. 320 Jiné hypotézy označení vykládají jako záchranu lidu před démony ve stromě, nebo je odvozují z latinského slova „pōpulus“, což může znamenat také topol. Démonický strom na starověké hrobce tedy mohly být i topol. Místní název Santa Maria ad Flaminiam se objevil v některých dokumentech z 15. století.
Raná historie náhled|vlevo|Ikona Madonna del Popolo v bazilice Santa Maria del Popolo Kostel Santa Maria del Popolo chybí v katalogu kostelů Říma, který napsal Cencio Camerario v roce 1192. Pozdější tradice tvrdila, že zázračný obraz Panny Marie, který namaloval sám Lukáš Evangelista byl papežem Řehořem IX. přenesen do kostela z kaple Sancta Sanctorum v Lateránu. Stalo se tak poté, co rozvodněná Tibera, – pravděpodobně velká povodeň v roce 1230 – způsobila ve městě morovou epidemii. Papež svolal kardinály, celé duchovenstvo a obyvatele Říma a ikona byla v slavnostním průvodu přenesena do Santa Maria del Popolo. Poté mor zmizel a do města se vrátil mír.Landucci, s. 76–77 Madona del Popolo zůstala po staletí jistě jednou z nejpopulárnějších mariánských ikon, přilákala mnoho poutníků a zajistila větší roli geograficky stále vzdálené církvi.
Raná historie Santa Maria del Popolo je téměř neznámá, protože archivy kostela byly poničeny a mnoho dokumentů poztráceno během napoleonských válek. Zachovalo se pouze několik dokumentů z období před rokem 1500. První zmínky v archivních pramenech pocházejí ze 13. století. Catalogue of Paris (Pařížský katalog), sestavený kolem roku 1230 nebo 1272-76, který vyjmenovává římské kostely, již název Santa Maria de Popolo uvádí.Paul Fabre: Un nouveau catalogue des Églises de Rome, Mélanges d'archéologie et d'histoire, 1887, sv. 7, s. 437 U kostela mohla žít malá komunita františkánů až do roku 1250, ale je možné, že tam pobývali jen dočasně.Anne Dunlop: Pinturicchio and the Pilgrims: Devotion and the Past ve společnosti Santa Maria Del Popolo, Papers of the British School at Rome, 2003, s. 267, s odvoláním na Oligera: „De fratribus minoribus apud S. Mariae Populi Romae a. 1250 habitantibus ', Archivum Franciscanum Historicum, 18 (1925)
Augustiáni náhled|180px|Papežská bula Licet Ecclesiae vydaná papežem Alexandrem IV. dne 9. dubna 1256, který řád augustiniánů založil
V polovině 13. století byl kostel věnován Řádu svatého Augustina, který jej od té doby udržuje. Augustiniáni byli novým řádem ustanoveným pod vedením kardinála Riccardo Annibaldi, pravděpodobně nejvlivnějšího člena římské kurie té doby. Annibaldi byl papežem Innocencem IV. jmenován kardinálem a ochráncem řádu v prosinci 1243. Annibaldi svolal setkání zástupců poustevnických komunit do Santa Maria del Popolo, kde se společně přihlásili k novému řádu, což papež potvrdil bulou „Pia desideria“ 31. března 1244.Francis Roth: Il Cardinale Riccardo degli Annibaldi, primo protettore dell'ordine agostiniano, in: Augustiniana vol. 2-3 (1952-53)
O několik let později byla církví založena komunita augustiniánských mnichů a františkáni byli za svou ztrátu kostela odškodněni klášterem Ara Coeli, což se pravděpodobně stalo v roce 1250 nebo 1251. V březnu 1256 papež Alexandr IV. svolal do Santa Maria del Popolo sněm, na kterém byly sloučeny různé další mnišské komunity do jednoho společenství. Pouto mezi rodinou Annibaldi a církví je doloženo nápisem, který zmiňuje dvě šlechtičny rodu Caritii a Gulitii, které v roce 1263 nechaly v bazilice postavit mramorový pomník.The inscription was already recorded by Fioravante Martinelli: Roma ricercata, 1658, s. 302 Turínský katalog (kolem 1320) uváděl, že klášter měl v té době 12 mnichů poustevníků.
náhled|vlevo|260px|Idealizované zobrazení Říma z roku 1493 Norimberská kronika , přičemž Santa Maria del Popolo je v červeném kroužku.
Ve své bule z 30. srpna 1400 Dum praecelsa papež Bonifác IX. udělil odpustkové privilegium všem, kdo poskytli finanční dar na stavbu nového svatostánku nad zázračným obrazem Panny Marie. Mramorový reliéf zobrazující "Korunování Panny Marie" (nyní v sakristii) mohl být součástí gotického ciboria nebo celly postavené pro ikonu po této papežské koncesi.Claudia Bolgia: Icons 'in the Air': New Settings for the Sacred in Medieval Rome, in: Architecture and Pilgrimage, 1000-1500. Southern Europe and Beyond, Routledge, 2016, s. 134
Rekonstrukce papeže Sixta IX. náhled|vlevo|260px| Kostel v původní podobě na měděné rytině Giovanniho Maggiho (1625)