Dějiny saského mincovnictví

Dějiny saského mincovnictví (), respektive míšeňsko-saského mincovnictví zahrnují tři hlavní období, jimiž jsou: vrcholně středověké regionální fenikové období (brakteátové období), pozdně středověké grošové období a tolarové období, které skončilo zavedením markové měny v letech 1871/72. Bohatá ložiska stříbra, která byla objevena poblíž Freibergu již v polovině 12. století, umožnila, že Sasko získalo vedoucí postavení v rámci německého mincovnictví.

Saské feniky ražené na východě Saska, které ve své monografii o saském mincovnictví zmiňuje i numismatik Walter Haupt, vycházely z principů karolínské mincovní reformy, která formovala nejstarší míšeňské ražby. Různé názvy těchto typů feniku pak odkazují na dosud neobjasněné místo feniků ve středověké numismatice.

Přemyslovské brakteáty se inspirovaly míšeňskou předlohou stejně jako jáchymovský tolar, který vychází ze saského Klappmützentaleru. Naopak pražský groš byl předlohou pro saské grošové období.

Fenik s vysokým okrajem (saský fenik) náhled|Saský fenik Jako saský fenik se označuje typ feniku s vysokým okrajem z 10. a 11. století, který je spolu s otonsko-adelheidským fenikem nejběžnějším typem mince v tomto období. Saské feniky jsou nejstarší mince ražené v Sasku. Feniky z období císařské vlády saské dynastie Otonů s nápisem OTTO nebo ODDO ve stylizovaném portálu kostela byly pravděpodobně raženy za Oty I. (936–973) nebo brzy poté v Magdeburku a řadí se k nejstarším skupinám feniků s vysokým okrajem.

Míšeňská markrabata razila mince v postavení ministeriálů Svaté říše římské. Markrabě Ekkehard I. z Míšně (985–1002) dal v míšeňské říšské mincovně razit feniky. Denár s nápisy EKKINHARD a MISSNI je nejstarší známou míšeňskou mincí.HAUPT, Walther. Sächsische Münzkunde, s. 13. náhled|Tzv. Dünnpfennig, 11. století, Říšská mincovna Magdeburk

Zánik fenikové ražby Přeměna vážené libry na libru počítanou za vlády franského císaře Jindřicha IV. (1056–1106) měla za následek úpadek oboustranně ražených feniků. Vážená libra (367 gramů) byla změněna na počítanou libru dělenou na 240 feniků, jejichž hmotnost se kontinuálně zmenšovala.HAUPT, Walther. Sächsische Münzkunde, s. 19. Průměr těchto lehčích feniků se přitom zvětšoval. Střížek byl nakonec tak malý, že mince nemohla být vyražena horním a dolním razidlem současně v jedné operaci. Při ražbě tzv. tenkých feniků bylo proto nutné střížek otočit, aby bylo možné vyrazit druhou stranu mince. Tlak razidla na jedné straně však vedl k deformaci mincovního obrazu na straně druhé. Aby bylo dosaženo dobrého mincovního obrazu, mělo nyní smysl vzdát se druhého úderu a ušetřit tento druhý pracovní krok.

Tento jev pravděpodobně vedl k ražbě jednostranných brakteátů počínající kolem roku 1140 za markraběte Konráda Velikého (1123–1156).

Brakteátové období náhled|150px|Míšeňské markrabství, Ota Míšeňský (1156–1190), brakteát Většina míšeňských brakteátů z období mezi léty 1170 a 1300 pochází z první míšeňské mincovny, která freiberské mince razila. Byla to od 13. století hlavní zemská mincovna Wettinů. Vedle feniků existovaly také půlfeniky a čtvrtfeniky. Velké platby se v té době prováděly ve stříbrných ingotech.ARNOLD, Paul. Die Genealogie der meißnisch-sächsischen Landesfürsten. Dresdner numismatische Hefte, s. 10.

Brakteáty všech míšeňských a hornolužických mincoven byly raženy jednotným stylem a jednotným mincovním rázem.HAUPT, Walther. Sächsische Münzkunde, s. 31. Freiberský mincmistr dostal pokyn, aby neudělal více než 244 nebo 246 feniků z jedné (pražské) libry stříbra o hmotnosti 253 g. To odpovídá průměrné hmotnosti feniku vážícího dobrý 1 g. Nejvyšší průměrná hmotnost v brakteátovém nálezu z Puschwitz z raných ražeb kolem roku 1140 byla pouze 0,811 g. Na konci 13. století a na počátku století 14. průměrná hmotnost klesla na 0,573 g.HAUPT, Walther. Sächsische Münzkunde, s. 24.

Tyto feniky platily jenom v oblasti svého původu, proto se brakteátovému období také říká období regionálních feniků. Každý, kdo přišel obchodovat z jiné měnové oblasti, si musel vyměnit platidla, která s sebou přinesl, za místní měnu. Tato směna byla jedním z příjmů mincmistra.

Náklady na ražbu mincí musely být pokryty povinnou roční výměnou feniků v poměru dvanácti starých za devět či deset nových. Ve freiberském městském právu bylo stanoveno, že pouze mincmistr nebo rychtář mohou znehodnotit (zlomit) prošlou minci. Tyto lehce poškoditelné mince se nosily v malých plechovkách.

Brakteáty razily mincovny v Budyšíně, Colditz, Freibergu, Gotě, Langensalze, Lipsku, Výmaru a Wittenbergu.

Dynastické brakteáty náhled|150px|Panství Eilenburg, Otto (1191–1234) brakteát Mincovní právo v rámci císařského regálu měly ve wettinských oblastech četné nezávislé dynastie. Podle Haupta jsou doloženy tyto dynastické brakteáty:HAUPT, Walther. Sächsische Münzkunde, s. 58.

Rostoucí moc míšeňských markrabat ve 14. století však vedla k tomu, že až na několik výjimek ražba těchto císařských ministeriálů ustala.

Duchovenské brakteáty náhled|150px|Naumburské biskupství, Berthold II. z Míšně Naumburští biskupové využívali svého mincovního práva ve Strehle společně s míšeňskými markrabaty.HAUPT, Walther. Sächsische Münzkunde, s. 56.

Také míšeňští biskupové si jako hradní a mincovní páni nechali razit vlastní brakteáty. Na konci 12. století vznikly nové doly v Scharfenbergu. K místům ražby později zřejmě přibyly i dva biskupské hrady Wurzen a Stolpen.HAUPT, Walther. Sächsische Münzkunde, s. 57. Poslední brakteáty míšeňského biskupa byly raženy na konci 13. století.

Mincovní oprávnění mělo i opatství v Pegau, které si nechávalo razit brakteáty s velkým berličkovým křížem a většinou i s rozlišovacím nápisem. Pro stálý obsah dobrého stříbra byly velmi oblíbené, a dokonce se přerážely. Známy jsou přeražby míšeňských purkrabí, markraběte Dietricha, hrabat z Brehny a arcibiskupů z Magdeburku.

Klasifikace míšeňských brakteátů podle stáří

Chronologie míšeňských brakteátů je obtížná. S výjimkou jejich počátků se jména mincoven objevují pouze ve výjimečných případech. Hrubou klasifikaci provedl Haupt na s. 34–38. Datování Rozměr/charakteristický znak Poznámkaca. 1140/1150 průměr až 37 mm, plochá ražba Nejstarší brakteáty se razily ocelovými raznicemi, které jsou dokladem románského umění miniatury. Mincovní obraz sahá až k okraji.po roce 1150 až do konce 12. století postupné zmenšování průměru až na 20 mm Hmotnost mince se příliš nezmenšila. Tyto brakteáty byly silnější, a proto odolnější proti poškození. Široký a vysoký lem, který obklopuje mincovní obraz, zvyšoval pevnost mince.kolem roku 1200 až 1250 průměr až 40 mm, vysoká profilace Používání razidel z bronzového odlitku ušetřilo výrobní náklady. Technika lití vyžadovala větší profilaci a průměr. Tyto brakteáty mají výztužný lem, typickým mincovním obrazem je „panovník na trůnu“.ca. od roku 1250 až 1300 „zrnitý“ povrch, velký průměr Brakteáty se vyráběly hromadně kvůli stoupajícímu výnosu z dolů. Mírně drsný povrch od bronzového razidla se již nevyhlazoval.ca. od roku 1300 téměř kloboukovité vyboulení V jednom procesu ražení se vyrábělo několik na sebe kladených polotovarů. Mincovní obraz splývá s okrajem. Pro vývozní obchod představoval regionální fenik se svou ohraničenou platností a nucenou každoroční výměnou značnou překážku. Obchodníci požadovali jednotné peníze, které by platily ve větší oblasti. Bylo také zapotřebí větších nominálních mincí, nejen feniků.

Za markraběte Fridricha II. (1323–1349) regionální fenikové období skončilo.

Grošové období Po nahrazení fenikové měny markrabětem Fridrichem II. v letech 1338/39 nově zavedeným širokým grošem (grossi lati) začalo pozdně středověké grošové období. Nový groš byl ražen ve freiberské mincovně po vzoru pražského groše, který se razil v Čechách od roku 1300. Stejně jako v Českém království byli při převodu měny v Míšeňském markrabství konzultováni italští finanční poradci.

Měnové přizpůsobení na nový lehčí rýnský gulden jako základ pro míšeňskou grošovou měnu proběhlo v několika úsecích v letech 1368–1369. Kromě grošů byly raženy také feniky a halíře. Groš měl hodnotu 9 nebo 12 feniků, fenik se dělil na 2 halíře. Míšeňský groš se vedle pražského groše stal přední peněžní jednotkou ve střední Evropě.

Na konci 14. a 15. století založili Wettinové vedle své hlavní mincovny ve Freibergu další mincovny v Sangerhausenu, Cvikově, Gotě, Lipsku, Výmaru, Colditz, Wittenbergu a Langensalze, z nichž některé byly v provozu pouze dočasně. Mincovna ve Freibergu zůstala až do svého uzavření hlavní zemskou mincovnou.

Mincovnu v Colditz vlastnila kurfiřtka Markéta, manželka kurfiřta Fridricha II. (1428–1464). Zcela mimořádnou událostí v dějinách saského mincovnictví byla skutečnost, že tento kurfiřt v roce 1456 zřídil své manželce jako odškodnění za vysoký poklad, který jí náležel, vlastní mincovnu v Colditz, aby jí umožnil razit si vlastní mince. O těchto ražbách svědčí tzv. Markétiny groše s dodatečným „M“ v nápisu.

V důsledku politiky vysokých výdajů markraběte Viléma I. Jednookého (1382–1407) byly země a obyvatelstvo značně zatíženy.

Zahraniční města čelila narůstajícímu zhoršení mincí dodatečnými kontramarkami stále ještě kvalitních míšeňských grošů. Teprve v roce 1412 se Fridrichu I. Saskému stabilizovat grošovou měnu na základě 20 štítových grošů k jednomu rýnskému guldenu.

Zlatý rýnský gulden muselo Sasko uznat v souvislosti s platebními závazky dálkového obchodu. Od roku 1456 byla nakonec založena mincovna v Lipsku, jež bylo velkou obchodní metropolí.

Objev nových nalezišť stříbra v Krušných horách u Schneebergu a Annabergu vedl v Sasku ve druhé polovině 15. století k dalšímu období intenzivní těžby. Nově vybudované „horní mincovny“ Schneeberg, Cvikov (zde byla mincovna uzavřena roku 1449), Annaberg a Buchholz musely pokrýt rostoucí platební závazky rozsáhlou ražbou mincí.

Původ míšeňského guldenu, který se jako účetní mince používal až do 19. století, sahá až k saskému mincovnímu systému z 9. srpna 1480, podle něhož byla hodnota tohoto zlatého guldenu stanovena na 21 grošů.

Zvláštní míšeňsko-saské groše

Helmové groše (Helmgroschen) nebo také durynské groše jsou hodnotné groše ražené Fridrichem I. a lantkrabětem Balthasarem Durynským v Míšeňském markrabství a Durynském lantkrabství v letech 1405–1411, které byly určeny hlavně pro durynské državy. Jméno tohoto groše je odvozeno od helmy s velkým durynským hřebenem na zadní straně mince.KRUG, Gerhard. Die meissnisch-sächsischen Groschen : 1338–1500, s. 134–138. Helmové groše jsou první míšeňské groše, které se odlišují od obvyklého mincovního obrazu. Těmito groši s poutavým mincovním obrazem chtěli Wettinové podpořit měnu, která byla oslabována neustálým zhoršováním mincí. Groše s hlavou žida (Judenkopfgroschen) jsou groše vyšší hodnoty (Oberwähr), které byly raženy za kurfiřta Fridricha II. Saského (1428–1464) podle mincovního řádu od roku 1444 až asi do roku 1451. Na tomto projektu se podílel také kurfiřtův bratr, vévoda Vilém III. Statečný (1445–1482). Název mince je odvozen od jejího rubu s mužskou hlavou s míšeňskou pokrývkou hlavy, tzv. hlavy žida.KRUG, Gerhard. Die meissnisch-sächsischen Groschen : 1338–1500, s. 144. Groše s rohy (Horngroschen) byly raženy v letech 1465–1469 vévody Ernstem a Albrechtem společně s jejich strýcem Vilémem (1465–1482)KRUG, Gerhard. Die meissnisch-sächsischen Groschen : 1338–1500, s. 6. jako groše vyšší hodnoty (Oberwähr).KAHNT, Helmut. Das große Münzlexikon von A bis Z, s. 189. Tento typ groše je první, který Wettinové nechali po 123 letech od první ražby grošů razit s letopočtem. Oslabená saská měna měla být nahrazena novou a stabilní měnou se snahou dosáhnout stability prostřednictvím mincovních reforem z let 1444 a 1456/57 s vytvořením dvojí měny v podobě vyšší (Oberwähr) a nižší hodnoty (Beiwähr). Tato snaha však ztroskotala.HAUPT, Walther. Sächsische Münzkunde, s. 84.